U nás

Farář Havlovický vyprovodil za těch pět let, co v Padolí působil, nejeden chudý pohřeb ke hrobu, ale žádný nebyl tak smutný, jako pohřeb Václava Hrubého, tkalce ze Zbečníka. Tkadlec ten dlouho stonal, a když ho v chudě natřené rakvi přinesli ke hrobu, lomila nad ním rukama nuzně oděná vdova, před časem zvadlá, zmořená prací, bděním a starostmi, a kolem stály čtyři děti, z nichž nejstarší byl hoch jedenáctiletý; dvě nejmenší byly ještě doma.

Tkalce Hrubého pochovali týden po náchodském poutě. Farář Havlovický nevzal od méně chudých nikdy nic od pohřbu; tady ještě přidal. A nešťastná ta rodina nezmizela z jeho paměti, jak odešla ze hřbitova. Týden po pohřbu zašel si do Zbečníka. Záminku si vzal, že se jde podívat ke Kopeckým, kdež se už kolikrát stavil, poněvadž Kopecký byl snaživý světák i hospodář. Pobyl tam chvíli, pak sešel dolů a dal se kus po vsi nahoru, do chaloupky nebožtíka Hrubého.

Bylo ještě hůř, nežli se nadál v té jizbě nízkého povalového stropu, dusné a těsné, v níž kamna, pec a tmavý stav zabraly většinu prostory. Přeptal se vdovy, vyslechl s účastenstvím její stesky, promluvil na děti, vtiskl matce peníz do ruky a vyzval ji, aby se stavila na faře, že jí dá panímáma otépku lnu, a na zimu aby si přijela s trakařem pro dříví, jen aby se přihlásila a nic se neostýchala.

A hned pak, nedbaje díků užaslé ženy, potěšené darem i tím, že jemnostpán ji navštívil, že se jich tak ujímá, pospíchal z chalupy.

„Zaplať pán Bůh! Naděl pán Bůh!“ šlo za farářem ještě se záspi. Ale on bral se chvatně k potoku, k lávce a mezi ploty na cestu vedoucí k Padolí. Před ním kus klusal nějaký člověk, bosý, v nohavicích po kolena a v podvlíkači, v zimní čepici, přihrbený trochu. Farář napínal zrak, přidal i do kroku.

„Braho!“ zvolal pak. „Jářku, Braho!“

Na druhé zavolání mužík světlých vlasů a červeného krku se zastavil.

„I pro pána krále, jemnostpán! Pochválen buď!“ pozdravoval radostně kolovrátník z Petrovic.

„Až na věky. Kde jste chodil?“

„Ale tadyk ve Zbečníku, s kolouvratem a snovadlem a teď pospíchám domů.“

Šli spolu směrem k Padolí. Hovořili o čase, jak se ostudenil, o Brahově i polní práci. Když docházeli k rozcestí, uvolňoval Braha krok.

„Že tak s nima mluvím, jemnostpane, oni by to nejspíš vědali. Tolik se poudá o vojně, že snad zas bude.“

„Kde jste to slyšel?“

„Ale tuhle vo trhu v Polici; poudá se tolik, že je zas ve Francouzích leberie.“

Farář mu prostě vysvětlil příčiny a průběh červencové revoluce, pokud to sám věděl z Náchoda i z došlých zatím novin. Braha bedlivě poslouchal, hledě před se, pak se pojednou po faráři obrátil, a tohle že se ještě povídá, že Francouz vtrhne sem, do Čech.

„To máte, vy a všichni, z něho strach,“ zkoumal farář.

„A tuze ne, jemnostpane, já už dokonce ne. Dyž vono je tuze zle, jemnostpane, a hůř by nám nebylo, nemohlo být, to je tak řeč mezi lidem, a je to prauda. A eště tohle, šak jsem jim to tuhle v hospodě vyložil: Vy byste měli eště s vítanou Francouzoj jít naproti!“

„Francouzům, Braho?“ farář byl překvapen. „A proč?“

„To je tak, jemnostpane,“ vykládal kolovrátník vážně a jistě. „Francouzové sem musí a dyby to jen na hodinu bylo. Voni u nás robotu zavedli, voni nás jí musí zase zbavit.“

„Odkud to máte?“

„Ale snad je to v ňákým starým čtení, já nevím, ale poudá se to už dávno, já to mám od nebožtíka táty.“

„Nevím, Braho, jaké to bylo čtení, ale v tom je omyl, že Francouzové u nás robotu zavedli, to ne.“

„Ale že ji zruší,“ chytal se Braha.

„Kdož to může říci,“ řekl farář, „ale bylo by už na čase, aby ten řetěz byl už přeražen. Snad dá pán Bůh, když je kolem všude větší pokrok a taková touha po svobodě.“

„Ale nejvíc u Francouzů. Ó, Francouz – vono přec – jemnostpane, já nevím,“ hájil se Braha se schytralým úsměvem, „vono to starý proroctví přece jen nebude na blázny. Kdo čteš, rozuměj! A tady co poudaj‘, jemnostpane –“ Zamrkal, usmíval se, jak se obrátil po faráři, dávaje mu na srozuměnou, však že mu taky rozumí.

Když se rozešli, uvažoval farář o řeči Brahově a o tom, jak divně, Bůh ví odkud, zalétne jako semeno větrem přiváté něco do lidu, jak se to ujme v jeho duši klíčí a roste, ujímá se v jeho nevědomosti, šíří se a budí divné naděje, ale třeba i těší v jejich opuštěnosti.

A co on, co Ludvík a jiní stejně smýšlející! Také se zaradovali nad tou bouří, že hne tím dusivým mrtvem. Nadáli se změny i tu – V Belgii chytlo od toho pařížského požáru, jenž zničil staré království, tam bojují za samostatnost. Ale tady – Mettrnich dovedl si nového krále francouzského již zavázati. Ten se nebude již do ničeho míchati, a naděje jejich, ach, budou asi jen světýlka, bludičky –

Že se přívrženci dosavadního tuhého pořádku a stavu nějakých změn už nelekají, přesvědčil se farář Havlovický nedlouho po tom setkání s kolovrátníkem, když se vypravil do Náchoda na zámek, kdež měl nějaké řízení stran zádušního lesa. Na tu vyjížďku se skoro těšil. Chtěl a musil také pozvati pány na blížící se pout a nadál se, hned mu to pomyšlení i přání se kmitlo, že uvidí paní důchodní, že ji navštíví pro to pozvání.

Tenkráte, když se mu tak vyznala a on jí odmítavě odpověděl, domníval se, že je rozhodnuto, že je po všem znepokojování, po vší nejistotě. A bylo nějakou dobu. Než v duši mu zůstal přece neklidný koutek, jehož si hned vědom nebyl, ale jejž ucítil, až se sám nad tím zarazil, zvláště když byl u důchodních před svatbou své sestry a pak o svatbách i pak.

Na kanceláři důchodního nezastal. Byl churav, jak mu řekli ostatní páni. Z těch justiciár hned do politiky, tak nějak nadobyčej vesele a chutě (kyselý úsměv ho přešel), tak co tomu farář říká, že z toho francouzského mraku nebude déšť, že pořádek zůstane. A oka s Havlovického nespustil.

Ten nato zkrátka odpověděl, ano, že je tam teď spořádaná vláda a s naší vládou dosud v dobrém dorozumění, a hned začal o své věci. Ten justiciárův jako vítězný pohled ho zlobil.

Z kanceláře zašel k důchodnímu. Zastal ho v posteli peřinami zachuchlaného. Paní u něho nebyla, ani v pokoji. A ji hledaly farářovy oči, hned jak vstupoval. Nepřišla také z druhého pokoje, jak se nadál. Dověděl se, že zašla k paní kontribuční pro lipový květ. Důchodní začal vzdychat, když farář přednesl své pozvání na pout, ach, však že si v noci vzpomněl, že se do Padolí na pout víckrát nedostane, že měl takové bolesti v životě, že myslil, že už má choleru.

„Apetit pryč, a bolesti, a zima, horko. Moje byla celou noc vzhůru.“ A zas o své nemoci, pak o choleře. Věděl, jak se v Rusku šíří, že už zuří v Moskvě, že je kolem Moskvy kordon a dvacetidenní kuarantiana. Nemohl při tom pochopit, proč car přijel schválně z Petrohradu, dosud zdravého, do zamořené Moskvy, a proč Havlovický to jednání nadšeně chválí a proč byli Moskevští tak nadšeni tím skutkem carovým.

„Na wissens, wenn ich Čár wäre – já bych tam nejel – na, co jim pomůže – já bych odjel do auslantu. Co z toho bude mít, když ho cholera chytne – sagen Sie. To já, vědí-li pak, že už mám flanelový pás, ten je, jak píšou, tuze dobrý, kdyby něco bylo. Ale zle je prý, když se nemůže člověk potit, to musejí dávat pytlík s žhavým ovsem na žaludek – verdammt angenehm – a já se těžko potím.“

Vtom vešla paní. Od služky venku již slyšela, že je tu Havlovický. Přišla klidně a zase tak vážně uvítala. Byla tak, jak ji posledně viděl, jak se mu líbila, jen bledší víc po probdělé noci, a zdrželivější; cítil to a hnětlo jej to. Také jako by mu důchodní dnes byl na závadu. Za chvilku odešla do druhého pokoje pro lék a dlouho se nevracela. Tak se farářovi zdálo. Když nalévala lék, mohl se volněji na ni podívat, na její bílé, ušlechtilé ruce, jak držela stříbrnou lžíci a jak lila na ni topasově žlutou tekutinu; pohlédl na její nachýlenou tvář, jak jí ta slabá ubledlost sluší a jak měla sklopená víčka dlouhých řas, když sledovala lék žblunkavě lžičku plnící.

Jak trpělivě muži přisvědčovala, když začal zas o své nemoci i o choleře! Faráři se namítlo samo, aby se jí zeptal, bojí-li se toho moru. Usmála se, zdálo se mu, že nějak smutně, a řekla, že by sic nerada zemřela, ale proto že se nic nebojí, ať už – Když důchodní povolil se svými stesky a nemocí, opakoval Havlovický pozvání.

Vzhlédla k němu jako překvapená (už dlouho jich sám, osobně, nezval) a okamžik mlčela; jejím bílým čelem jako by se rozjasnilo. Pak poděkovala, a že nebude tentokrát možná, k vůli mužíčkovi, že se musí všeho chránit.

Farář Havlovický odešel s košem. Ani na okamžik s ní nebyl sám a vyprovodila ho jen až ke dveřím pokoje, ne již jako jindy, a rozloučila se opět tak vážně jako posledně. Vracel se nespokojen. Její omluva stran poutu, na který se jindy těšila a sama na něj muže pobízela, byla správná; cítil však, že je přece jen výmluvou. Mrzela ho. Myslil na to, že by jindy –

Bezděky rozšířil oči, jež se do prázdna upřely jako ustrnule, když si uvědomil, teď že tedy on by si už přál, aby přijela.

Již se pak nikde nestavil. Zahalen v modrý, hrncový plášť, seděl zamyšlen v koutě těžkého mlynářova kočáru. Hovor v kanceláři, ta radost justiciárova, že ostane všecko při starém, a nejvíc to, jak bylo u důchodních, doléhalo mu na mysl. Nevesele, nespokojen hleděl před se na pustnoucí údolí, jímž hučel vysoko ve stromech u řeky vítr a rval poslední chumáče jejich zlatého i rudého listí.