U nás

Za týden po svátcích, v pondělí odpoledne, přišla na Boušínskou faru starší už, hubená žena, v loktušce. Ukazujíc svou pravici silně zavázanou, vykládala panně Anince, jež byla v kuchyni sama (Justyna meškala na dvorku u drůbeže), že byla na Hořičkách, že má tak tuze bolnou ruku, že je z Padolí, Šimůnková, a že se tu stavuje, aby vyřídila Justynce pěkné pozdravení od Antonína učitelova a staré učitelky, že jí uložili, aby se tu stavila. A hned zas o ruce začala, co s ní zkusí, jaké bolesti.

Justyna, když přišla ze dvorku, užasla. Šimůnková! Hned vzpomněla na jejího muže, a jaké měl o něm Antonín důmnění. Ale ta žena sama začala pak za řeči na svého muže louznit, jaký je necita, že nerad dělá, ona aby všecko odřela, i teď, když nemůže na ruku. Pak o Hořičkách a zas o Padolí vykládala, o Lewitovi, že v Padolí neostane, najisto se proslýchá, že si už v Novém Městě najal krám, a do Padolí že přijde ňáký žid z Náchoda; Lewita že nelitují, každý že mu má za zlé, že je tak proti ní, jako proti sestře Justyně.

Šimůnková vzbudila soustrast panny Aninky, pořád také, dle domnění, nemocné a trpící, a Justynina nedůvěra začala se záhy rozplývat. Krejčová mluvila s takovým účastenstvím o jejím osudu, a jak všude litují, že není v Padolí, jak na ni vzpomínají. Když panna Aninka na chvilku vyšla z kuchyně, ptala se na faráře, kdy se vrátí, zvěděla prý v Slatině, že tam je, a hned šeptem Justyně hlásila, že jí má něco vyřídit, ale tady před kuchařkou že nemůže.

Víc Justyna nezaslechla, než bylo toho dost, aby zahořela dychtivostí. Je to jistě od Antonína. Proto když Šimůnková odcházela, vyprovodila ji až přede dveře a šla s ní dál, zapomínajíc, co jí farář, nežli odešel, připomenul, aby nikam nechodila. Šimůnková vykládala o Vincině, to již byly pod farou a šly kolem kostela a hřbitova, a když začala o Antonínovi, stály už pod hřbitovem u samého lesa, černajícího se svahem dolů k řece.

A naráz přestala Justyna Šimůnkovou poslouchat a zapomněla na ni v náhlém leknutí. Houština se nápadně hnula, něco se tam mihlo, větve zaharašily, rozklátily se, a mužský jakýs vyrazil. Starý žid, Pik! A výš, od lip, od hřbitova ozval se farářův hlas v ten okamžik:

„Justynko, pojďte domů!“

„Schnell! Schnell, sie will zuruck,“ křičel Pik do lesa.

Než dozněl jeho hlas, vyskočili tři mužští; Justynka je jenom zahlédla, už utíkajíc, a Šimůnkovou, jež ji chytala za sukni. Vytrhla se zrádné poslici a letěla nahoru jako honěná laň. Vášnivé hlasy, prudký, zlostný křik se ozýval těsně za ní. Smrtelný strach ji poháněl; sotva se země dotýkala. Všecka udýchaná, úzkostí bledá a chvějíc se, skočila k faráři Ondráškovi, jenž jí spěchal naproti, a jako tonoucí chytla se jeho ruky. Jak se pak do fary dostala, ani nevěděla. Sklesnuvši na židli ve farářově pokoji, ještě se třásla a nemohla ani slova vyrazit.

Panna Aninka div rukama nelomila; vzdychala, teskně oči obracela, farář domlouval Justyně, proč neposlouchala, hospodyni, proč ji nechávala. A hned zas Šimůnkové lál, to že je – Hanba, hanba, křesťanka, takhle pomáhat! Toho dne Justyna nevyšla z fary ani na krok.

Nazejtří přišel Doubenus, a ten jen dotvrdil, co na faře o Šimůnkové myslili, to že je, na Hořičkách že ani nebyla, ruku že má zdravou; ještě včera ráno viděl Doubenus krejčovou na trávě, jak žala. Milostný posel se na zrádnou krajanku tak dopálil, že až před samým farářem zaklel.

Justyna si pro tuto událost s židy a krejčovou Padolskou sotva povšimla Padolských novin, zvláště té, že stará „dvorská“ umřela; ve čtvrtek večer že byla dát ještě jídlo „hospodáříkovi“ jako obyčejně a v pátek poté, navečer, že už byla v Pánu. A jaký slavný funus měla, že přijel taky její vnuk, pan páter.

Zato psaní Antonínovo! Četla je nahoře v pokojíčku, ale nedočetši, seskákala po schodech dolů, rovnou k faráři, oznámit, co Antonín oznamoval, že přičinění jemnostpána Padolského v Náchodě, u pana vikáře a na zámku i v Hradci se vydařilo, že právě přišlo od krajského soudu povolení, aby směla ona, Justyna, být v Padolí pokřtěna, že jí to tedy hned ohlašuje a Doubena posílá.

Farářovi Ondráškovi zasvitlo v očích. Zpráva ho těšila i dívčina radost.

„Vida, vida, Honzíček, no, pozdrav ho pán Bůh, ale vy, poplašená panenko, vidíte, vy byste byla málem všecko pokazila. Včera přišlo povolení, a včera, vidíte, číhali na vás a už by vás byli lapli a odvezli. A měla byste po křtinách, po všem. Že oni věděli? A bodejť, jak by nevěděli, proto oni – Kdo by si pomyslil.“ Ostatek listu a pak znovu celý dočetla Justyna o samotě. K psaní, jež Antonínovi skoro každý večer pro své potěšení nahoře v pokoji skládala, dopsala odpověď, jak mu děkuje, jak se těší, také aby za ni jemnostpánovi poděkoval, a v jakém byla nebezpečenství, ale že teď dá pozor. Ó, kdyby už čas hodně utíkal, kdyby bylo po žních –

Toužila po Padolí, ač se jí tu v té samotě líbilo. Přivykala, domácněla tu, spřátelila se s farou i s nejbližším okolím, jak je poznala, zvláště s farskými, k nimž upřímně přilnula. I v chalupách se seznámila, jakož i s učitelovými ve Slatině.

Odpoledne před božím tělem vyšla si se Šokovými děvčátky kousek do polí, ne daleko, do lučinatého oupadu, jenž bělal se kopretinami. Natrhaly tam a na mezích rozmanitého kvítí, pomněnek, kohoutků, mateřídoušky, zelených andělíčků i růžových punčošek.

A když natrhaly, usedla do stínu pod javory, jež v skupině jako bratři vznášely své rozložité koruny k vysokému, modrému nebi, a pletla věnečky, obklopená bosými děvčátky plavých vlasů s rulíčky v týle nebo i přes spánky za ouška spletenými.

Vila věnečky učitelovým, jejich tatínkovi, panně Anince, panu faráři a také sobě.

V hlučném průvodu však nazejtří o slavnosti nešla. Bylo horké dopoledne, zářící vzduch se prochvíval, slunce pražilo. Lesové v pozadí byli tak jasní, jako bližší, kostel za lipami svou bělostí až oslňoval.

Jas pestrých barev ve zpívajícím průvodu na okamžik pohasl, jak jej přikryly tlumivé stíny lip, ale rozehřál se hned, rozhořela se červeň sukní a šátků, zapestřily se květované zástěry, šněrovačky nad zelenými sukněmi, vysvítila zas tvrdá běl rukávců, jak vycházeli zpod lip do plné, volné záře.

Kantor Šolta, v hřebíčkovém kabátě úzkých rukávů, v černém hedvábném šátku na krku, s bělostným límečkem košile na šátek přehrnutým, maje černé vlasy do spánků přičísnuté, kráčel se svými zpěváčky, s celým chorem zpívaje.

Pod nebesy se kmitla prokvetlá hlava faráře Ondráška, nesoucího v bělostném velu monstranci bleskotající na slunci, jakož i zlaté porty jeho ornátu plného vyšívaných růží a květů.

Vše zpívalo, zvony hlaholily, světla se kolem nebes kmitala, zvonečky cinkaly, chvílemi kotle zavířily.

A na faře ticho, i v kuchyni. Panna Aninka ji na chvíli opustila. Stojíc s Justynou křižovala se a skláněla, modlíc se potichu, Justyna byla jako pěna. S průvodu nespustila očí, dojatá tou slávou, zpěvy a zvony i tím, jako by všechno kolem ztichlo v posvátné úctě. A na Padolí si vzpomněla, jak tam teď je, že teď pan farář také asi tak kráčí, viděla ho v bílých, dlouhých vlasech pod nebesy, a že Antonín je dnes jistě na kůře, že hraje nebo zpívá.

Měla radost, když farář přinesl jí posvěcený věneček, který sobě uvila. Hned si jej zanesla na pokoj, kde měla lože, a zavěsila jej na zeď pod mariánský obrázek.

Justyně Lewitové bylo teď na Boušíně také proto volněji, poněvadž se nemusila již tak ukrývat a bát. U fary, u lesa se nikdo cizí neukázal. Nicméně nespouštěla se daleko od stavení. Byla opatrná, strachovala se, aby jí bratr, když se už jednou tak tuze odvážil, něco zas nevyvedl.

Zato ji bylo za dne často na zahradě vídat nebo na dvoře u včel s farářem, jemuž ochotně a obratně pomáhala, měl-li co se včeličkami dušičkami. Každé pak soboty, když umetli a poklidili v kostele, přinesla velké dvě kytice pokropené, jako porosené, na hlavní oltář.

V ten jarní čas bývaly vlažné večery, plné vůně z lesa i ze zahrady. Za těch tichých, šerých chvílí sedala Justyna s farářem, někdy také s pannou Aninkou, před farou na lávce pod ořeším. Hovořili, farář pověděl to ono ze života, ze svého mládí, jak bývalo za těch let, a když studoval a byl s Honzíčkem, jako s Padolským farářem, v jednom kvartýru, co se tak leckdy veselého provádělo.

O tom Justynka poslouchala nejraději, třebaže farář někdy už leccos opakoval. Ale měla ty veselé příběhy radši nežli vypravování o francouzských válkách, o Rusech, jak tudy táhli, nebo o starších ještě časech, když tu Brandeburk tak hospodařil a raboval.

Když seděla Justyna s pannou Aninkou, musila s ní často do říše duchů a zjevení i na smutná místa v lesích nebo v samotách, kde se to ono neštěstí přihodilo, to ono zjevení zjevilo a toho onoho strýce nebo tu onu tetku přestrašilo, jako to dělá dole u řeky hastrman.

Dost často si také vzpomněla a s jakousi rozkoší vypravovala, ovšem vzdychajíc a teskné oči teskně obracejíc, o loňské hrůze, když byla ta velká voda, tu neděli po jejich pouti, po nešporách, to že se pod Mečovem oblak utrhl a spadl takový hrozný lijavec, och bože! To že bylo – och, a taková tma a hrůza, och bože, a tolik vody, celé proudy! Až sem na faru bylo slyšet hluk vody, jak dole řeka mezi lesy bouřila, ach, to že bylo, že myslila, že nastal soudný den.

Nač zapomněla, doplňoval Marek, hrobař, když tu některý večer zůstal a s nimi seděl nebo stál proti nim o plot opřen a pokuřuje z dýmky. Ten si jednou vzpomněl, však že to nebylo po prvé s tím mostem pod Červenou Hůrou, co se tenkrát o té velké vodě probořil, před sto lety už taky, a kdepak před sto lety, tomu že je jistě půl druhého sta let, a toť že, když jel Náchodský kníže, to že byli ještě Pikoloni na Náchodě, tak že ten kníže jel jednou sem na Boušín, na pouť, šestima jel a kolem samý sloužící, a jak tady sjede pod Červenou Hůru a na most, most, rozumíte-li, prask a prask – prolomí se pod ním a kníže s třemi páry koňů, s kočárem, sloužícími, se vším všady se propadl. Skrze most! Ale to je divné, uvázl v trámech a musil tak ostat, až ho vytáhli, a koně, kočár, všecko, a žádnému že se nic nestalo, a pak že dal na památku a na poděkování pánubohu postavit na břehu kapličku, jak stojí podnes, a namalovat na ni celý ten příběh, jak se kníže topil.

Někdy usedla Justyna s Marjánkou, mladou děvečkou, vzadu na dvoře na nízké pavláčce starého srubu zahnědlých trámů nebo na schůdkách té pavláčky. To bývalo za tichých nedělních odpolední, po nešporách, když si děvče spravovalo nebo něco šilo a Justyna jí pomáhala. Někdy také večer po práci, zvláště kdy měsíc svítil.

Marjánka často také zazpívala. Měla pěkný hlas, uměla mnoho písniček, a Justyna ji ráda poslouchala.

Když se Justyna za takových večerů vrátila na pokoj, neulehla. Otevřevši okno, dívala se do jasného, vlažného večera, jehož lahodný dech ji lichotně ovíval jako květ, hleděla přes sad ke kostelu a na temný les pod ním v stříbrném mlhavu měsíčního světla. Ořech nad starou studní, stromy na sadě i košaté lípy šustěly jí v živý sen, jak si malovala, až Antonín pro ni přijede, jak si ji poveze domů a jak bude s nim, pořád s ním.