U nás

Za týden v sobotu pozdě odpoledne přišel k dolejšímu Zejdlovi nečekaný host, mladý Pavel z Tysu, jenž měl nebožtíka Škody dceru Martu a o němž už loni na podzim doslechli, že má „exám“. Pak v Polici o trhu, na jaře tohoto roku, dověděl se o něm Zejdl, že se těžce roznemohl. O tom všem nyní od něho samého uslyšeli, jak ohlásil odstup, jak hrádecký farář mu bránil.

„A s tou nemocí, inu pane, Hospodin nás těžko zkoušel. Máma, jako ženina matka, ta pořád eště nemože, a pak eště já ostal pádem ležet. To byly chury vejdělky a těžký živobytí. A nejhůř měla žena, chudák, ta se nám něco nasloužila! Ale jak ochotně, ve dne v noci, a eště všechno zas pořídila v domácnosti a jak jen mohla, zas za stau. Ta zkusila! Ale ani nehlesla, uvšecko tak ráda. To je vopraudu požehnání taková žena věrná.“

Pavlovi bylo znát na tváři jak od srdce vděčně a rád na ženu vzpomíná.

„A jak exám?“ optal se Zejdl.

„Jak exám! Starost! S tou nemocí se uvšecko zpozdilo. Co jsem se namodlil, aby mně pán Bůh dopřál. Jak jsem vstal, hned jsem šel zas na Hrádek, na faru na cvičení.“

„A jak farář, protahoval?“

„Dost. Někdy jsem přišel a kuchařka hned, že jemnostpán není doma, ať si přijdu za tejden. Přídu za tejden, a zas že není doma, že je u nemocnýho. Ale já nic, mě to neomrzalo; přišel jsem po třetí. Tu byl doma, ale zas neměl čas, abych přišel za čtrnáct dní, a tu mě vzal na exám a dost mě sbíral a musil jsem se portovat. Ale sv. písmo mně bránilo, až tak dalece, že mně nezbylo už než ještě jednou jít na cvičení.“

„Ale mezitím nebyls nikde.“

„Ani na krok. S bratry jsem se žádným ani nemluvil; věďal jsem, že po mně pasou. Tak tedy zbylo už jen jedno cvičení a to bylo minulou středu. To jsem už šel, pane, veselejc, to jsem už myslil, že je vyhráno. Ale nebylo jen tak. Farář mně tolik rozkládal, co dělám, že chci k tý víře, od který jiný odstupujou, a učený a vysokýho stavu lidi, jako náchodská vejvodkyně, jiných dost, hrabat a panstva, menoval je, a zas po dobrým a po zlým, tykal, vykal, ale já mu řek‘, že jednám podle svýho svědomí a že jináč nemožu. A tak mě propustil. Bylo devět, když jsem vcházel do fary, a bylo čtvrt na jednu, když jsem odcházel. Žena se už nemohla dočkat, cákala venku před farou, měla už strach a poudala, že se už celá třásla. A já vylíť, červený jako rak, poudala mně, a vesele. Teď jsem vám to přišel říct. Zejtra půdu do Kláštera na faru, oznámit to dvojctihodnému a vás prosím, abyste to ve středu o trhu řek‘ někomu z bratří, aby to zas oznámil Kubečkoj.“

„Toho to bude těšit. Nic se neboj, ušechno vyřídím!“

„Šak na Kubečka jsem si nejdřiu zpomněl. Rád bych k němu sám doběh‘, ale není kdy, pospíchám do toho Kláštera.“

Brzo po večeři prosil Pavel, že půjde ležet, že by rád časně odešel, a když dával „dobrou noc“, dával i s „pánem Bohem“, že jich nechce tak časně budit. Smáli se mu, že nejsou takoví ležáci. Ale když se o čtvrté probudili, byla postel na chalpě už prázdná. Pavel odešel už před třetí, ještě za hustého šera, chvátaje do Kláštera, kam před lety nebožtík jeho otec tajně chodíval.