U nás

Začátkem října toho roku přijel do Padolí P. Ludvík, náchodský kaplan, navštívit faráře, svého přítele. Již dlouho jej neviděl, neboť farář nebyl od jara v Náchodě, a on, P. Ludvík, navštívil Padolí naposledy loňského roku. Toho říjnového odpoledne však (bylo tiché a slunečné) faráře nezastal doma. Jen stará mlynářka hosta vítala, a to s radostí, velmi srdečně. Bylť P. Ludvík synovým přítelem už z let studentských. Už tenkrát k nim do mlýna v Havlovicích docházíval o vagacích, a její Josef navštěvoval zase přítele v jeho rodišti, v Dolanech, v jejich velkém, starožitném statku roubeném, o jehož sednici nejednou doma vypravoval, jaká je veliká, vysoká, s třemi bidly napříč a s palandou.

Stará mlynářka hosta hned uctila v synově pokoji a tam se také s ním rozhovořila. Pověděla, že Josef šel do Zlíčka, že dlouho nebude, pověděla o Františce, když se na ni kaplan zeptal, že se dobře vdala, buď pán Bůh pochválen, Krůček že ji má rád a že jim jde dobře, pověděla o „uherském“ synovi Vincencovi, promluvila o Dolanech, jak tam, o Josefovi, faráři, že si dělá mnoho starostí, že by mu to s hospodářstvím, buď pán Bůh pochválen, šlo, šlo, no, ale kdyby měl být sám, že by to nestačilo, fara že je se vším dost výnosná, „ale“, dodala, „dyž ono to jde hustě.“

„Rozdává, to si myslím. To ho musíte hlídat.“

„Skoro, a nejsem lakomá, velebný pane, taky lidem přeju.“

„Ale vždyť je po vás!“ chlácholil kaplan usmívaje se. „Dosud se tak stará také o cizí?“

„Dost, ještě víc, tady i do vsí, jak kde može, zajde a poradí. Teď měl zas novou starost. Šoltova studenta odbyl, jako v Brounově, tak tam zas dostal odtud jednoho Kašparova, tuze hodného hocha, a jak se prej učí! A ten Šoltů,“ připomínala, „ten je s jejich pomocí v Litomyšli.“

„S mou tuze ne, panímámo.“ A hned zatáčel. „A to děvče Šoltovo na boušínské faře se má taky dobře. Panna Aninka si ji chválí.“

Slunce se opřelo do pokoje a vyjasnilo jeho bílé stěny, obrázky na nich i prosty tmavý nábytek z tvrdého dříví. V tom náhlém zlatém vysvícení oživly také odumírající barvy na zahradě před oknem. P. Ludvíku připadlo, že by se tam mohl zatím podívat, a stará mlynářka hned ochotně zvala a vedla.

Na záhonech a políčkách kvetlo již malé kvítí; psí víno na stěně rudě zahořelo do chabnoucí zeleně. Na všem v zahradě bylo i teď znátli pečlivou a znalou ruku.

„Tady si začíná živý plot,“ upozorňovala mlynářka na kus mladého, hlohového plotu. „Čet‘ o takových plotech v knihách a tuze to chválí.“

„A hlehle, školka!“ zvolal kaplan, jak zašli kousek dále k sadu.

„Ba, opraudu škola, velebný pane. To sem vodí už tak výrostky a mladé hospodáře a učí je štěpovat, a tak všechno.“

„To je dobře. A stromy nové sází.“ Rozhlížel se po těch mladých.

„Kde može. Ta třešňová alej za krchovem jde pěkně, a teď taky na krchově, před hlavníma dveřma a u obruby nasází lip. Až to jednou všecko vyroste –Ale toho on ani nedočká.“

„Pracuje tedy pro potomstvo,“ řekl kaplan vážně. „A to taky blaží.“

„Buď pán Bůh pochválen, nespokojený, myslím, není, to ne. Prauda, někdy zamyšlený, ale to jsou ty jeho starosti. Pořád si ještě vymejšlí novou práci, jako tadykle,“ mávla rukou k březině, „ta ona taky nejdýl stála. Chce tu mít pole a tadykle ty drážka,“ ukázala více nalevo, „tady, co se ty kozy pasou, ty chce ještě dřív zkasírovat.“

Pastvisko ve svahu se hemžilo kozami všech barev, bílých, černých, strakatých. Několik chlapců a děvčat bosých krčilo se výš ve vřesu pod březovým keřem do hromádky.

„Povídala jsem Josefoj,“ pokračovala mlynářka hovorně, „že to půjde zle, že to mají lidé za obec, ale Josef zas, že je to farní vlastenství a hlauně proto, aby prej viďali, co se z takový pustiny dá udělat, že mají sousedi takových taky dost, že by mohli mít ze všeho pole.“

„To je on! To je Josef!“ zvolal kaplan v upřímném uznání. „Ale že nejde?“

„To se s někým zastavil a rozhovořil, jak mívá ve zvyku.“

„Abych mu šel naproti.“

„Minout by ho nemohli.“

Stavil se jen pro svou rovnou hůl s třapečkem a vydal se přímo za faru, vzhůru, řídnoucí, žloutnoucí březinou do svahu. Na slunci blýskaly se vyleštěné vysoké holeně jeho bot a leskl se jeho kastorový klobouk, jak zvolna vykračoval v černém kabátu vysokého límce, úzkých rukávů a dost dlouhých šosů. Darmo před se vyhlížel. Teprve až nahoře v lese, to již šla cesta rovně, u mohutné, vysoké jedle, jež jako obr nade všechen les strměla, zahlédl faráře Havlovického. Ten, jak přítele rozeznal, zatočil vesele holí, přidal do kroku a vítal ho zdaleka.

„Kde se touláš?“ káral s úsměvem P. Ludvík.

„Ale byl jsem tady na kraji ve Zlíčku, v chalupě tkalcovské. Stůně tam on, sám tkadlec, byl jsem ho trochu navštívit. Tak co nového v Náchodě?“ rychle se ptal, jako by zamlouval.

„Nic tak, leda že se vévodkyně chystá zase na odjezd.“

„A jak, je-li pak přece na ní ta změna víry znát, nebo je-li to vůbec jináč znát. Teď za tu dobu by už mohlo být patrno.“ Farář se ironicky usmál.

P. Ludvík mávl rukou.

„Ani tak, ani tak; žije jako dřív, a kolem ní chodí všechno zrovna tak jako jindy; v patronátních věcech také, to víš.“

„To jsem si myslil. Ta její proměna víry byla jistě spíš pro nějakou variaci a k vůli společnosti, k vůli jejím kruhům. No, a jak,“ farář na okamžik se odmlčel, pak rychleji se optal, „jak na zámku.“ Vzpomněl při tom na důchodňovou, kterou od zimy neviděl. A zeptal se také přímo, co u důchodních.

„On, důchodní, to víš, zívá a kde by co dobrého zpapal. A ona, říkají, že je stonavá. Ale to nemyslím, ale spíše to bude nějaká nespokojenost. Nebylo by divu; jaké pak s ním radosti! A dětí není –“

Farář Havlovický hleděl za té řeči před se a nic na to neřekl. Jako by zatrnutí ucítil a zamyslil se. Až jej P. Ludvík vytrhl otázkou, co on.

„To víš,“ farář nuceně se usmál, „jaká práce na úhoru; plaším čáry, strašidla, hastrmany, učím sít do první brázdy, brambory sázet, jsem apoštolem jetele, učím, sedlačím, půjčuju knížky, jak co je potřeba.“

„A jde to, jsi spokojen?“

„Za čtyři léta nemůže člověk při takové práci velké výsledky čekat. To se jen kypří, sází, seje a odklízí se staré a zpuchřelé. Na to je třeba let. Někdy se ovšem musím zlobit a někdy mne už napadá, nač to všechno, ale vždycky si vzpomenu na starého Plška, co řek‘, když mu těžká půda vyhodila hák. ‚A žiu se znova. ‘“ Vysvětlil to kaplanovi; pak se zase vrátil k první řeči.

„Sám bych všecko nesvedl. Hledám si a připravuju pomocníky.“

„V mládeži.“

„Ano, je tu dost čilých a chápavých.“

Vyšli z lesa. Pod nimi svah rozrytý bídnou cestou více průrvou, jako hlubokou ranou, z většiny vřesoviště, pastvina, březová porostlina, níž pak Padolí, údolí, vrchy podél něho, vše v zátopě říjnového slunce, vše v barvách podzimu, luka dole i pole i lesy ve stráních. Oba kněží se maně zastavili a rozhlíželi.

„Vidíš, Josefe,“ ozval se farář, ukazuje po údolí a kolem, „to je mé dítě i můj pacient. Začínám mu rozumět. Tady se musí vychovávat i léčit. Jde to zvolna, tuze zvolna. A ještě kdyby jen neuhodilo žádné obecné neštěstí, jako oheň, víš nebo –“ Nedořekl; jak si pojednou vzpomněl, optal se: „Tuhle byla v novinách zmínka o choleře v Rusku. Máte-li pak o ní nějaké zprávy?“

„Snad se nebojíš?“ P. Ludvík se usmál. „Je tak daleko, někde při asiatských hranicích. Ta sem nepřijde.“

„Pán Bůh dej; ale k těm asiatským hranicím také přišla zdaleka, z Indie.“

P. Ludvík zabodl několikráte bodec své holi do písku mezi kamením a přisvědčil: „To je pravda.“

„Šíří se prý v Kazaňské gubernii.“

„A při tom ještě mají válku,“ živě připomenul P. Ludvík. „Ale v té mají štěstí.“ V obličeji mu zrovna prosvitlo. „V Asii bojovat, v Evropě, na dvou stranách najednou a jak! Paskěvič už je někde u hory Araratu nebo ještě dál, považ, a Děbič, ten přešel už Balkánské hory. Teď už má Adrianopol; ten on se nezastaví až v Cařihradě.“

Farář Havlovický pozorně poslouchal, ale klidně; v tmavých, bystrých jeho očích se pak úsměv mihl, když přítel končil.

„Vidíš, Pepíku,“ řekl, „teď jsi tam také mohl být, někde u Araratu nebo v Istambulu, jako oficír, nejmíň jako vrchník, kdybys byl s Rusy odtáhl, jak jsi chtěl.“

„Směj se, ale člověk v rhetorice má víc ohně nežli rozumu. No, a přec si rád na to vzpomenu, jak jsme bláznili, když jsme uviděli první Rusy, když na Obersand přiharcovali kozáci, Bože, kozáci, tenkrát! Ten mundur jejich, dlouhé píky, křepké koně – My na nic jiného nemyslili nežli na kozáky, o jiném nemluvili, a ty uniformy!“

„Však jste je také měli, páni rhetoři, bledě žluté brslenky, zelené kabáty –“ škádlil farář.

„A ruskou čepici k tomu!“ bránil se kaplan. „Ale byli jsme přece jeden jako druhý.“

„No, libost v uniformě, to to bylo.“

„A to ne, Josefe!“ Kaplan sotva vykročil, už opět stanul. „Bylo nás tenkráte v rhetorice dvanáct, a jen nás šest Čechů jsme se tak vystrojili, jen my Češi jsme se tak za Rusy fantili; Němci nic. Byl v tom přec jen jakýsi neodolatelný cit, tušili jsme krev bratrskou, rod slovanský. A teď, no řekni sám, je-li ti to jedno, když čteš, že Rusové vyhrávají.“

„To se rozumí, že není.“ Farář se usmál. „Vždyť je v tom zrovna outěcha.“

„Viď, viď,“ vpadl dychtivě P. Ludvík, „to já taky, když si tak rozvažuju, jak je s námi zle, vzpomenu si, že nejsme tak sami a opuštění, že máme takové přátelstvo veliké ve Slovanstvu. A to ten mrak se trhá, a také když si vezmu ‚Slávy dceru‘. To také, bratře. Ta kniha je mně jako vlastenecké modlitby. Uměna věští jako prorok lepší budoucnost a outěcha v srdce lije – Ale, jejej, teď mě napadá! Psal mně Pospíšil, psal, že už brzo pošle a jednu novou básnířskou, z té že budeme mít radost.“

„Nový nějaký básník?“ optal se farář klidně a vykročil.

„Ne, Čelakovský. Složil ‚Ohlas písní ruských‘, a o tom Pospíšil píše, z toho že musí mít každý vlastenec radost, toť že jsou básně, jako by člověk skutečné, pravé ruské zpěvy slyšel, a jaká prý mluva utěšená!“

Vykročili zas a stoupali na dol. Mluvili o knihách, o čtení, farář se ptal P. Ludvíka na jeho práce archivální. Přítel si liboval, jak mu přibývá přepisů listin, co je látky, a že myslí na článek do Musejníka. Došlo také na osobní věci, na známé, a za této řeči zeptal se farář jako mimochodem, jak často bývá u nich na děkanství kostelecký farář. )

„Teď už tam dlouho nebyl,“ odpovídal kaplan, „ale onehdy jsem byl v Kostelci.“

„No, a o mně se nezmínil, tak slaďounce?“ Farář zamnul ruce, jak to kostelecký farář dělával, a poslední slova promluvil jeho sladce rozplývavým způsobem.

„I zmínil, to víš, když se o každého stará.“

„A o mne zvlášť. Co říkal?“

„I tak, žes celý hospodář, že si hledíš tuze hospodářství.“

„Aha, a míň fary, jak on myslí.“ Havlovický se zkrátka zasmál. „Víc neříkal?“

„Ne, jen to.“ P. Ludvík náhle smekl a zamával kloboukem. „Vidíš panímáma!“

Stála za farou na sadě a vyhlížela je.

„Nemůže se nás dočkat,“ řekl farář s úsměvem. P. Ludvík znovu vesele pozdravil a volal:

„Tak už toho tuláka vedu!“