U nás

Farář Havlovický zamířil záhy po obědě k staroměstskému obecnímu dvoru navštívit malíře Mánesa; než i tentokráte putoval nadarmo. Mánes nebyl doma a nikdo; byt byl zavřen a domovnice nevěděla, kam odešli a kdy se vrátí.

Faráře mrzelo, že zase nepochodil, že se nemůže dopídit žádné jistoty o Hilmovi. Kdož ví, bude-li možná ještě jednou sem dojíti. Do kanceláře hospodářské společnosti už ani nešel. Dnes by sotva koho tam zastal, a pak měl důležitější cestu, o které se Slatinským o rozchodu nezmínil.

Chtěl učiniti Šoltovi po vůli. Slyšel včera od něho, co jim syn vypravoval a jaký má on, Šolta, strach, aby se syn s tou tajnou společností nezapletl. Farář hledal více světla do té záležitosti. Proto zašel do Liliové ulice k mladému Pospíšilovi. Ten nevěděl nic určitého, leda že tuhle Malý něco tajemně nadhodil, ale on že se nemohl dále vyptávat, poněvadž přišli lidé.

Havlovický se na okamžik zamyslil, hledě do pultu, u něhož stáli.

„Víte-li, vlastenče,“ zeptal se pojednou, „kde pan Malý bydlí? Dojdu k němu.“

„Není k němu daleko. V Nových alejích. Snad bude teď doma, když je tak šeredně. Budete mít zlou cestu.“

Poprchávalo hustěji a studený vítr vál; Liliovou ulicí jen hvízdal, až se okenice a na rozích lucerny třásly. Farář chvatně došel do Nových alejí. Řada kaštanů prostřed ulice šuměla, koruny se jen zmítaly a nejeden žloutnoucí list zafičel stmívajícím se vzduchem a letěl, větrem hnán, po mokré dlažbě. Farář našel dům Pospíšilem mu označený a zastal i Malého doma.

Vstoupil s obavou, že nic nepořídí, že Malý, je-li opravdu v tajné společnosti, zapře a nic nepoví; odcházel však spokojen. Malý o spolku věděl, nestajil však nic, když uslyšel, oč Havlovickému běží. Ten se potěšil tím, že mladý spisovatel podobně smýšlel o té věci. Zároveň se utvrdilo farářovo přesvědčení, že mladý Šolta, po tatínkovi horkokrevný, je v nebezpečenství, že by snadno do něčeho mohl vlézt a uváznout.

Havlovický se vracel po páté odpoledne za deště a prudkého větru. Ulice skoro prázdné; zato více vozů přejíždělo rychle, až se kalužiny rozestřikovaly. Dekorace po domech rozmočena, schlíplé, zmoklé prapory těžko se zmítaly v sychravém větru.

Po této výpravě byl suchý pokoj v klášteře příjemný, a zvláště hlas velkých, temných kamen, do nichž se přikládalo zvenčí. Farář postál drahnou chvíli u okna, hledě na most a řeku, na město, na mlhavé siluety Strahova a Hradčan v dešti. Dříve nežli se nadál, zaklepal někdo na dveře. Mladý Šolta vstoupil, zvědav a dychtiv, co mu padolský farář chce, že mu to neřekl před otcem a mlynářem.

Havlovický začal o počasí, že je iluminace jistě zkažena.

„Je. Už je ohlášeno, na rozích to je, že se odkládá.“

„Škoda.“

„Tatínek se mrzí; ‚pan otec‘ by to byl také rád viděl.“

„Ale pojďte, posaďte se. A tak co večer?“

„Myslím, s našimi na chvíli do hospody.“

„Kam?“

„Myslím ‚k Ježkom‘ v Konviktské ulici. Bývají tam kolegové.“

„Tak; to bych také rád na chvilku. Rád bych zas omládl mezi studenty. Směl bych mezi vás?“

„Ale, jemnostpane!“ divil se právník, usmívaje se.

„Tedy mne vezmete. Půjdu. A přes dvůr,“ zeptal se znenadání, upřev na právníka oči, „byste mne taky vzal?“

Mladý Šolta překvapen pohnul hlavou.

„To vám tatínek řekl, jemnostpane!“

„Řekl, ale také odjinud jsem zvěděl. Vědí o tom. Divíte se; ale tím je to nebezpečnější, že jich to mnoho ví. Byl jste tam už někdy?“

„Ne, nebyl.“

„Dnes tam máte přijít,“ řekl farář jako najisto, ač jen kombinoval z toho, že student chce zavést otce s mlynářem „k Ježkům“. Šolta mlčel.

„Pane Václave, prosím vás,“ farář mluvil srdečným tónem, „rozmyslete si to. Já rozumím, že vaše ohnivá mysl a poctivé srdce těžko nesou nynější stav.“

„Samá tyranie!“ V očích mladého Šolty zablesklo.

„Je.“

„Taková evropská Čína!“

„Je, je. Každý cítí, že se to musí nějak změnit.“

„Sit, quia fuit, to je nejvyšší politická moudrost vlády!“

Farář byl překvapen, s jakou prudkostí mluví Šoltův student.

„Ano, je to tak, bohužel,“ přisvědčoval farář mírně. „Vy to chcete změnit. Rozvažte si a počítejte.“

Rozvažoval však a počítal za něj sám. Ptal se, kdo je ve spolku, ač o tom už slyšel.

„Hlavně studenti, taky spisovatelé.“

„Kdo to vede, prosím vás.“

„To se tají.“

„Vy se tedy svěřujete někomu, koho ani neznáte; nevíte ani, není-li to nástroj té vlády, proti které chcete bojovat.“

Mladý Šolta se zarazil, než pokusil se o námitku, že by přece nešlo, aby tolik vlastenců –

„Jsou tak mladí jako vy a ne dost zkušení. Ale dejme tomu, a já věřím, že ta tajná hlava není zaprodaná. Ale nemá-li při tom něco za lubem? Můžete na něj spoléhat? Nemáte být snad někomu nástrojem, někomu cizímu? Je tu nějaký doktor Gutt. Dělá proroka, jak jsem slyšel.“

Student sebou neklidně hnul:

„S tím ne, to je náboženský blouznivec.“

„Dobře,“ pokračoval farář, „tedy jen sami. A kdybyste byli všichni samí Brutové, kdybyste se na sebe mohli spolehnout jako na skálu, počítejte: houfek studentů a proti vám jaká strašná moc! Vy nejste karbonáři, vy nejste ve Vlaších, vám se nedostane žádné podpory od lidu; ani vám neporozumějí. Považte, zdejší měšťanstvo – A venku lid? Vás vábí to tajemné na tom spiknutí, snad mají přísahy a nějaké obřady –“

Mladý Šolta hnul prudce rukou.

„Já mám své přesvědčení, pane faráři!“

„Ctím je. Jednáte tedy s rozvahou. A tu opakuju: Houfek studentů! Chcete násilím něco pořídit? Vyvedete nějaký neopatrný kousek, a co pak policie? Znáte ji; a vojsko! Hned tu bude vojsko. Při nejmenším strčí vás do regimentů a budete teprve otročit. Při nejmenším, pravím. Ale spíš by nastala cesta na Kufštejn nebo na Špilberk. Vláda by trestala bez ohledů, víte, jak trestá každé hnutí.“

„Kdyby se člověk na nic neodvážil, kdyby nechtěl nic obětovat –“

„Tak obětujte,“ zvolal farář prudčeji a vstal. „Obětujte sebe a své rodiče. Na ty jste nevzpomněl? Na maminku, na otce. Víte, co jim dalo, nežli vás uvedli v tato místa; jste jejich naděje a radost. Zničil byste je, kdyby se vám něco stalo. Kdybyste slyšel, s jakou úzkostí mně včera tatínek říkal –“

Student maně přiklonil hlavu a zahleděl se do země.

„Ale kdybyste i sebe i rodiče obětoval,“ farář mluvil temněji, naléhavěji, „co z toho bude mít vlast? A pro tu, jak myslíte, všecko podnikáte. Pro Boha, rozvažte si, kdyby to spiknutí se prozradilo, a ono se neutají, jestliže nebude včas nějak ututláno, rozvažte si, co by ouřadové, co by vláda dělala, když teď národní naši věc moří a kde může, dusí. Co by dělala, kdyby měla takovouhle záminku! Spiknutí! Bože! Nevidíte, v jaké nebezpečenství dáváte sebe i naši věc? Tyl, Franta a ti ostatní jsou snad také vlastenci a také snad pracují, a ti to, jistě to vím, zavrhli, a ostatní tam od stolu taky. Jeden z nich v té tajné schůzi byl, povídal mně, jaká to je ztřeštěnost.“

Mladý Šolta upřel na faráře oči. Viklal se již, a tato zpráva vrazila jako poslední klín, jenž do kořen rozvrátí.

Farář vložil studentovi ruku na rameno.

„Václave, víte, že vás mám rád – a je mně o vašeho otce; víte, co se pro vás nalopotil, a co se maminka nastarala –“ Pojednou vztáhl k němu pravici. „Viďte, že –“

Student po spáncích zardělý prudce vstal a chytl farářovu ruku, mlčky, ale vzrušen, dojat.

„Tak to je dobře, a vlasti posloužíte, příteli, jinak a líp,“ srdečně utěšoval farář, „po celý život prací. Tak to má být – ano – no a k ‚Ježkom‘ půjdeme,“ dodal usmívaje se, „dopředu, mezi vaše kolegy, když už jste to tatínkovi a Kylarovi navrhl. Či myslíte, že by tam –“

„Ne, tam nic není, vpředu jsou obyčejné schůzky.“ Bylo však patrno, že váhá, že by tam nerad. Farář však nepolevil a rozhodl, že tam přece půjdou. Chtěl mít jistotu a vésti Václava jako na zkoušku.

Zatím učitel Šolta přecházel neklidně studentským pokojíkem svého syna. ‚Pan otec‘ zpod Červené Hůry strojil si dýmku, cpal, zapaloval a po očku pozoroval učitele, jenž chodil, chodil maje hlavu sklopenou, nebo se zastavil, vestu si potáhl, zavzdychal. Venku se stmívalo, střechy se leskly od deště.

Mlynář bafal klidně, až pojednou káravě uhodil na učitele:

„Už si sedněte; co byste bláznil! Snad má Václav rozum a není kámen. Ještě vám ho na Špilberk nevedou.“

Učitel poslechl, sedl, začal, co zítra, za chvilku však přestal, nevěda; zato se kolikrát ohlédl neklidně po dveřích, až najednou vyskočil. Vešel farář Havlovický s Václavem. Kolem Šolty jako by prosvitlo; kámen s něho spadl. Hned byl při humoru a notoval faráři hlásícímu, že nejde na „černou hodinku“, ale pro ně, aby šli do hospody. Učitel tušil, že je dobře; viděl to na faráři i na synovi, jenž, když vycházeli, vzal ho za ruku a šeptem řekl:

„Tatínku, nic se nestarejte.“

Šolta se nestaral, zvláště když přešli za deště a větru z Betlemské ulice, Poštovskou do Konviktské, kdež na rozích kmitala se zarudlá světla olejových lamp a vstoupili do starého, nákladnického domu, do velikého jeho průjezdu, jenž rudě zářil do tmy ulice, v němž se kmitalo plno lidí, zvláště u výčepu. Odtud vešli do prostorné místnosti plné stolů a lidí u džbánků, v oblacích tabákového dýmu, a z té místnosti do vedlejší, klenuté, ve kteréž vládli studenti, hlavně filosofové a právníci.

Slatinští poznali zvláštnosti pražské hospody již minulého večera „u Vořechovských“. Farář Havlovický rád se ohlížel po známých figurách a figurkách preclikáře, prodavače ryb i báby s pučálkou, po všem tom hemžení, upomínajícím jej na časy, kdy se jako filosof v takových místech, v družné společnosti veselíval.

Mladý Šolta uvedl své hosty mezi kolegy. S těmi se brzo seznámili. „Pan otec“ nejprve mlčky, zkoumavě přehlížel, pak už spokojeně, zvláště když studenti dali se do zpěvu a spustili známé mu a milé písně, „národní“, jak je mladý Šolta jmenoval.

Šedivý mlynář se rozehříval, nepřizvukoval však jako učitel svým basem, nýbrž se jen usmíval, hlavou pokyvoval, až pak, když zanotovali jeho nejmilejší „Kudy, kudy cestička –“ přivřel víčka, libostně se usmívaje.

Ale pak rozevřel oči, on i Šolta i farář; jeden z filosofů, vytáhlý, přibledlý, s kučeravými vlasy nad čelem, v bělavém šátku na krku a v tmavém fraku začal deklamovati, když jeden z kolegů z opatrnosti zavřel dveře otevřené do druhé místnosti.

Ztichlou jizbou vážně se nesl zvučný hlas, slabě se zachvívající:

Farář seděl, ani se nehnul. Jej chytla už první slova a s dychtivostí naslouchal lahodnému hlasu, pěkně s citem přednášejícímu milé mu verše z vlasteneckého evangelia, jakým faráři a všem uvědomělým tehdy byla „Slávy dcera“.

Faráře také těšilo, že všichni tak upřímně naslouchají, že ani jeden, co Kollárovy verše zvučely, džbánku se nedotkl. Už před tím, sotva že tu chvíli poseděl, vystihl, jaká změna nastala mezi studenty proti jeho studentským letům. Tenkráte skoro samá němčina i v takovéto společnosti, samé německé písně a kdeže české verše! Tleskal upřímně, když filosof dokončil.

Znovu se rozzpívali, při otevřených zase dveřích, a mlynář, spokojený, blažený, všechen už v nitru rozehřátý, živěji hlavou pokyvoval, usmívaje se, a již také přiklepával do taktu dlaní na stůl. Šolta bez tíhy a starosti o syna, rozveselen zpěvem, pochvaloval i pivo, to že je ještě lepší nežli bylo včera, to že by dělalo iluminaci.

Pojednou se až lekli, když se náhle, znenadání strhl pokřik ode všech stolů:

„Mareš! Mareš!“

„Marešovu píseň! Kubato, Marešovu píseň!“

Tomu outoku Kubata, starší už právník, osmahlý, s vlasy do spánku sčesanými, v hnědém kvekru, neodolal. Postavil se u stolu v rohu nedaleko starých kamen, a spustil zvučným, jadrným basem:

To byla slepého houslisty Mareše z „Fidlovačky“ píseň, která se tolik líbila a kterou farář i Slatinští po prvé slyšeli. Kantor sebou zavrtěl, když uslyšel ten neobyčejný bas, ale pak byl jako pěna. Farář a mlynář rovněž nespustili očí se zpěváka, jenž při druhé sloze strhl všechny. Studentská jizba rozhlaholila se nadšeným zpěvem. Šolta také přizvukoval i farář a když pod klenutím, oblaky modravého dýmu se vroucně neslo:

přivřel „pan otec“ zpod Červené Hůry víčka pohnutím a libostí; usmíval se, ale zpod víček vyhrkly tentokrát slzy.

Ale po té písni se Šolta lekl. Kde se vzal, tu se vzal, mezi stoly se propletl a již stál u jejich nějaký student v šedivém plášti červeným suknem při kraji podšitým, v černém klobouku na hlavě, se šátkem na krku na divnou kličku uvázaným, s vousiskem pod nosem a po sanicích. Jako zjevení stanul za Václavem, nahnul se k němu, něco mu šeptal. Učitel viděl, že syn se zarazil; něco tiše odpověděl, pak rozhlédnuv se po stole, všechen červený, vstal a vzav klobouk vyšel s tím v plášti ven.

Učitel hleděl za nimi, pak upřel v nejistotě oči na faráře. Ten se přiklonil a zašeptal:

„Přišli pro něj. Vy byste se byli načekali, oni vzadu přes dvůr a vy tu – Ale teď, doufám, že se Václav brzo vrátí.“

Vrátil se, zasmušilý, neklidný; jak dosedl, tiše oznámil sám bez vyzvání, otci a faráři, kteří se k němu přiklonili:

„Přišli pro mne, čekali, ale já jim nadobro odřek’.“

Učitel si z hluboka oddechl.

Kolem zas už zpívali a nepovšimli si toho tichého výstupu u slatinského stolu a nepovšimli si také, když za chvíli se farář Havlovický vytratil, oznámiv tiše krajanům, že musí do kláštera, tuze nerad, ale že táhne na desátou.

Slatinští zůstali a dlouho, dlouho. Mlynář už zardělý začal hovořit (také už platil svému okolí pivo), kantor Šolta měl trochu iluminaci a rozveselil studenty svou historií, jak v kozách handloval, jak si přivedl od kmotra Hurdálka ze Lhoty, kdež Šolta hrál s muzikou o svatbách, kozu; tomu kmotru namluvil, jakou má doma kozu, na tu že ten kmotr handloval a pak že přišel do Slatiny do školy pro kozu, a on, učitel, že měl jen dřevěnou na řezání dříví, k té že Hurdálka pod kůlničku zavedl a co kmotr dělal, jak drmolil.

Studenti se rozchechtali a pak i Šoltovi hlučně a upřímně zatleskali, když přednesl dobře, s humorem kus zpěvu z „Děvína“ Hněvkovského.

Zase zpívali, pili; sklenice, džbány cinkaly, cvakaly, a znovu zpěv, až pak bylo již půl noci. Kubata přirazil okenice okna do dvora; jiný student zavřel dveře, ostatní odstrkovali židle a stolky, aby bylo volno kolem prostředního velkého stolu; pak se chytli studenti pod páždí po dvou, po čtyřech, po třech, rozladění, ten onen už v iluminaci, a spustili unisono:

Dali se pochodem hlučnými kroky kolem stolu prostřed stojícího, a jak nohy vojensky hřmotně, v tempu pokračovaly a dupaly, vyrážel v témže tempu, jako výstřely starý posměšek neměnícímu se systému vládnímu:

Kantor Šolta, zardělý, stoje se synem a mlynářem u zdi, hladil si spokojeně vlasy do spánků a posměšně vzpomínal:

„To kdyby náš milostpán, pan direktor, pan virtšaftsrát Essentr viděl –“.

„A ty ostatní kosinky ze zámku. A Metternich!“ A mlynář jako náhle posedlý tou studentskou demonstrací zadupal také do taktu svými těžkými botami vysokých holinek.