U nás

Druhou neděli po návštěvě Machovského Kubečka a starého Zejdla z Padolí, záhy zrána vydala se Marta Škodová na Hrádek do městečka, aby tam koupila černé mouky a bochníček chleba. Chtěla tam jíti včera navečer, ale pršelo, jen se lilo. A nepřestalo až k ránu.

Vítr chladně vál a zmítal zmočeným osením ve stráni, travou i kvítím ve břehu u mokré cesty, v níž se leskly kalužiny. Ze zčernalých lesů se kouřilo. Po nebi ještě spousty tmavošedých mračen; ležela těžce, jako by se hnouti nemohla, a tlumila vše svým stínem. Pro něj nemohlo se také v Škodově světnici vyjasnit. Okénka byla zamžena, strop ještě více zčernal a stativa stavů temnější jako by ještě víc zacláněla.

V jizbě bylo ticho. Brda visela nehnutě, stavy nehlomozily; jen vítr venku šumivě v stromech povzdechoval. Stará Škodová s obalenýma nohama seděla u kamen jako zmožená. Ruce měla sepjaté, ale nemodlila se. Šla na ni dřímota v tom vzácném tichu, které mívali jen v neděli, když po celý týden, den co den, od úsvitu až do noci rachotil stav a někdy i oba, když také Marta, majíc pokdy, za druhý zasedla. A noc měli dnes neklidnou. Škoda hrozně kašlal a nemohl spáti.

Teď ležel tiše těžko oddychuje. Nehnul sebou, maje horečně lesklé oči do prázdna upřené, až když vstoupil Pavel, tovaryš, který déle nežli jindy pospav, byl se u potoka umýt a pak se na půdě nedělně ustrojil. Šel rovnou k nemocnému a ptal se, jak mu je.

„Chuře,“ vyvzdechl Škoda, všechen vyschlý, obraceje po tovaryši zapadlé oči, jež v tom vyhublém obličeji zdály se většími.

„Je zle, milej hochu,“ opakoval, neodvraceje očí od mladého tovaryše; tkvěly na něm úzkostně, prosebně.

„Václave,“ nemocný hnul mdle rukou a dotkl se pravice Pavlovy, „pozdravuj bratří, víš, a prosím tě, neopouštěj je tadyk, my lidi –“

Pavel se lekl; ne té žádosti, ale že už je zle, když takhle – Okamžik mlčel, pak nutě se do úsměvu řekl:

„Ale cák byste se staral, dyť víte, dyť mám svědomí.“

To se již neusmíval, to ujišťoval už vážně a jak to trhaně povídal, z toho i ze zvuku jeho hlasu bylo cítit, jak opravdově a vřele to myslí.

„To nemějte starost“, opakoval, „dyť dá pán Bůh“ nachyloval se těšivě k nemocnému, a tak si pojednou vzpomněl, rychleji dodal:

„Kubeček mně taky říkal, už jsme o tom mluvili.“

Škodovou strhanou tváří prokvitl svit útěchy. Pohnul hlavou, jako by chtěl pokyvnouti, chytl Pavlovu ruku a silnějším šeptem vyrazil:

„Pán Bůh ti voplať – to jsem rád –“

Chvilku mlčeli oba v pohnutí, až mladý Pavel hledaje z něho východu, dojmy a city vždycky hleděl skrýt a stajit, se Škody zeptal, má-li mu číst, a hned vzal do ruky Bunyánku, jež ležela na židli u postele vedle hrníčku vody. Nemocný však slabě zakroutil hlavou a zašeptal, aby si četl sám. To Pavla zarazilo, neboť každé neděle Škodovi musil z Bunyánky číst i ve všední den často, v poledne nebo navečer. Vždycky po tom čtení dychtil, dnes po prvé zamítl. Už ho i to pobožné čtení opouští – Nebo je tak slabý – Pavel mlčky poslechl, vzal Bunyánku a sedl s ní k oknu na lavici. Sám ji měl už skoro přečtenu. Nedala mu, jak začal, hned oné neděle, kdy ji starý Zejdl přinesl, bral ji s sebou na půdu a čítal tam časně z rána, nežli šel dolů na stav. Čím dále s tím větším zápalem vnímal alegorické to vypravování a líčení, a bral je jako živý příběh, jejž dychtivě sledoval i hovory křesťana a postav alegorických a jenž ho dojímal svými pravdami a vroucí, srdečnou zbožností.

Té chvíle byl už na samém konci, četl o Stálém, jak se odebral k řece, k zemi života, kdy čas k odchodu přišel.

„Tato řeka byla mnohým hrůzou, ano i mně samému jen pomyšlení na ni již strach způsobilo; ale teď vím, že se mnou dobře je.“

Jindy, jak zraky do knihy upřel, už od ní nevzhlédl, dokud měl chvíli volnou. Než teď se po Škodovi ohlédl, co je, není-li mu hůř, když už ani nechtěl, aby mu četl. Nemocný ležel jako prve, těžko oddychuje, a znavená, nemocná jeho žena dřímala.

I pozvedl Pavel opět knížku a četl dále o Stálém, jenž byl u cíle a v němž srdce hořelo uvažováním, že jde popatřit na hlavu, která někdy trním byla korunována, a na tvář přítele, který se z lásky k němu uplvati dal.

Čtenář se poddával. Kniha vábila, zaněcovala i povznášela. Venku zašuměly třešně hlasněji, do oken šlehly zase krůpěje deště. Neslyšel, četl:

„Jeho jméno bylo mi jako drahá vylitá mast, ano příjemnější nežli nejlíbeznější vůně kvítí. Každé jeho slovo schoval jsem k používání a k posilnění v svých mdlobách – To když vyřkl, proměnila se tvář jeho – Na druhé straně bylo všecko okolí osazeno koňmi a vozy, nebeskými zpěváky a harfeníky, aby přecházející poutníky přivítali. A jeden šel za druhým do nebeského města –“

„Křesťančini čtyři synové –“

Vtom sklonil knihu, jak zaslechl, že Škodová u kamen sebou prudce hnula; hledíc vyjeveně k posteli nemocného muže, zaúpěla a v náhlém leknutí zapomenuvši na své bezvládné nohy, vstala a volala jej, Václava, tovaryše.

Bunyánka padla na lavici, jak ji Pavel prudce odhodil. Skokem byl u nemocného.

Marta vyšla z mokrého, bíle dýmavého lesa na blátivou cestu, vedoucí k samotě jejího otce. Sukni měla přes hlavu, na jedné ruce košík, v druhé nesla střevíce. Pršelo. Šlo se zle, nemohla tak pospíchati, jak chtěla. Byla by už ráda doma. Hnalo ji cos, divná úzkost. Pořád myslila na tátu. Měl tuze zlou noc a ty dni byl stále churší a churší.

Mlhavým, kalným vzduchem shlédla jejich chalupu v dešti. Tak smutná se jí zdála, po prvé, a lekala se, jak bude, až vkročí. Najednou spatřila, že ze síně u nich někdo vyběhl na zásep, že stojí, jako by se rozhlížel. Václav! A kývl rukou – kývá, pobízí, volá ji. Píchlo ji, krev jako by ji ztuhla a dech na okamžik přešel. Ale pak se dala do běhu. Běžela, hledíc po Václavovi, až udýchaná, ulekaná stanula proti němu, na záspi. Byl zasmušilý a když promluvil, hlas se mu zatřásl.

„Marto, pojď, víš, táta –“

„Umřel –“ Víc nemohla. „Ne, ale –“

Vběhla do síně, do světnice a tam rovně k posteli, u níž opodál sklesle seděla Škodová, jak ji sem Pavel třesa se, prve odnesl, když ve své úzkosti, vidouc, že muž umírá, chtěla k němu, ale hned, jak vstala, na zem bez vlády padla, jako by ji podťal. Marta zastala otce ještě naživu a také ji ještě poznal. Položil jí na hlavu ruku, když klekla u jeho postele. Tu také zaslechla, jak povzdechl bratrovo jméno.

Než syna, jenž se v Novém Městě doučoval truhlářství, se nedočkal. Skonal před polednem bez těžkého zápasu. Pavel rozběhl se pro Martina bratra Adama; když se s ním vrátil, zastali u Škodové a Marty kolik „bratrů“ i „sester“ z Tysu a ze Rzí, kteří, jak jeden z nich od Marty zvěděl o smrti bratra Škody, hned si oznámili a přišli na samotu, potěšit slovem božím a nabídnout svou pomoc k pohřbu.

Ten však hlavně Pavel, tovaryš, obstaral. Skoro všecko sám oběhal, i fůru sehnal. Tu nejtíže. Leckdes jej odbyli, nakonec však přece lépe pořídil nežli nebožtík Škoda, když chtěl do vzdáleného Kláštera na evangelický hřbitov dopraviti své mrtvé dítě. Na povoz obětoval Pavel skoro všecky své peníze, které si skládal na bibli. Dal je bez rozmyšlení, rád a žádný ani nic nezvěděl.

Na fasuňku pod bělavou plachtou, vozka seděl na podsedním, v černé, prosté rakvi vydal se písmák, „bratr“ Škoda ze své samoty do kraje na poslední cestu. Syn, dcera a tovaryš kráčeli za vozem. Škodová nemohla. U té zůstaly dvě „sestry“, aby nebyla bez pomoci ve své nemoci a bez útěchy ve svém zármutku.

Za vozem ubíral se také houfec „bratří“ a „sester“, aby alespoň na kus cesty vyprovodili mrtvého. Zpívali pobožné písně, až se polem a pak zelenavým šerem pod krytem lesa zbožně rozléhalo, nebo se modlili, ne za nebožtíka, nýbrž k vzývání pána Boha, k potěšení, napomenutí i povzbuzování.

Až ke hrobu na vzdálený hřbitov vyprovodili nebožtíka děti, tovaryš Pavel, tři „bratří“ z Tysu a ze Rzí a sestřenice nebožtíkova z Hrádku. Machovský Kubeček a starý Zejdl z Padolí nepřišli. Buď nemohli, tak se Pavel domýšlel, nebo nedostali včas zprávu. Již cestou za vozem, za rakví, ve chvílích, kdy průvod umlkl, kdy se ani nemodlili, ani nezpívali, doléhalo na mysl Pavlovu, co teď, jak bude u Škodů i s ním, a ještě víc pak přemýšlel, když po řeči farářově, která jej hluboce dojala, uložili Škodu do hrobu a brali se zpátky do hor.

Marta v černém šátku na hlavě, smutně vážná, s očima od pláče zardělýma, šla se svou tetkou. Pavel ji pozoroval, jak cestou málo mluví, že hledí do země, jak je zamyšlena.

Byl by rád, kdyby se k ní mohl přidat, a kráčeti po jejím boku a kdyby ji mohl potěšit. Ale musil, jak se slušelo, zůstati mezi mužskými. Slyšel starší, jak uvažovali o Martině bratru Adamovi, kterýž kráčel mezi nimi, co teď, co s jeho řemeslem, má-li se doučit nebo zůstati doma.

Pavel mlčel, ale bral se o to v duchu vřeleji nežli ti staří. Zrovna na pomoc myslil. To také v duchu radil, ať se Adam doučí, a o ženských – Bylo by nejlíp, kdyby u nich ostal, kdyby si Martu vzal. Ale kdyby i chtěla, co páni –

Teď nastalo, co mu řekl Machovský Kubeček, kdyby se něco stalo, kdyby si nevěděl rady, aby přišel.

Když „bratři“ došli, zastavili se ještě na samotě, u Škodové. Seděla na svém místě u kamen; dala se do pláče, když je shlédla, když překračovali práh, sami, bez muže.

Když návštěvníci odešli, bylo večer, světnice smutně ztichla. Skoro žádný s počátku nemluvil, až pak Adam začal k vůli mámě šíř o tom, jak dojeli na Klášter, o pohřbu, co „bratří“ a „sester“ tamějších se sešlo. Pavel se také ozval, zvláště o tom, jaký měl dvojctihodný pán příkladný výklad.

Marta seděla na lavici u pece opodál mámy a mluvila jen málo. Ale přejela si po dvakráte oči, jak jí slze vytryskly, když bratr vypravoval; ztišila se však, když Pavel vážně a plynně opakoval leccos z řeči klášterského faráře nad hrobem o smrti a životu věčném, že naříkání Kristovo: „Bože můj, otče můj, proč jsi mne opustil?“ k tomu bylo, aby žádný z pobožných křesťanů v hodinu smrti své opuštěn a bez potěšení zanechán nebyl, a že oči zemřelých budou bez ustání hleděti na slávu Vykupitele svého a uši jejich slyšeti budou hlas milého Spasitele svého a svatých jeho anjelů i lidí v radostném prozpěvování.

Mezitím, nežli se k této radosti přijde, tělo že s pokojem libě odpočívá, aby přáli tomuto svému bratru, jenž se po všechen život tolik naklopotil a nastaral, tohoto spánku, který na tělo jeho pán Bůh uvedl.

Pavel ještě nikdy sám před jinými nemluvil, vždycky jen poslouchal buď Kubečka nebo Škodu nebo někoho ze starších. Jindy by také nezačal bez ostýchání. Ale dnes tak samo přišlo v té upřímnosti, aby potěšil, zvláště starou Škodovou i dceru. Měl výbornou paměť a byl horlivý čtenář, zvláště po všechen čas, co tu meškal; proto biblické výrazy a obraty, jichž farář v řeči své užil, přicházely mu jako samy na jazyk a jak vřele cítil, mluvil bez nesnází, bez zajíkání.

V šero nízké světnice, v níž v koutech černě vyvstávaly oba stavy, znělo jeho opakování řeči a neslo útěchu.

Když byl pak Pavel sám, když ulehl na půdě na postel u komína, uvažoval, kdy by se měl pustit do Machova ke Kubečkovi. Toho večera se nemohl rozhodnuti a nerozhodl se ani ráno. Odkládal to, až Adam odejde. Vzpomínal na to, jak tenkrát, když odešli odtud Kubeček a Zejdl padolský, Marta se domnívala, že se mu stýská, že by rád domů. Řekne-li jí teď, že chce do Machova, pomyslí si snad, že se chce odtud nějak pryč dostati.

Také si to pomyslila a lekla se, když o tom uslyšela. Šla vyprovodit bratra Adama, a když se vracela, vyšel jí Pavel naproti na zásep, tak jak byl za stavem, prostovlasý, bos, bez vesty, jen v nohavicích, a tu jí pověděl, že hodlá na cestu. V očích jí uviděl, že se tuze lekla. Řekla tiše, ale odevzdaně:

„Já si to myslela.“

Tu jí řekl, aby sebe obhájil a ji upokojil, co mluvil v neděli ráno s nebožtíkem tátou, před samou jeho smrtí, jak mu slíbil, že jich neopustí.

„Teď mně snad budeš věřit,“ dodal, „a eště, myslel jsem si, že dybys chtěla, že bych si tě uzal.“

Najednou cítil, jak mu srdce tluče, až se mu dech zatajil, nejistotou, dychtivostí, co uslyší. Přes přibledlou Martinu tvář kmitl se rudý stín, v smutných očích prosvitlo náhle jako z mraku. Podívala se kmitem, plaše, hned však upřela oči do země, do trávy, kterou vítr prochvíval. Na všecko kolem zapomněla, až opět vedle sebe uslyšela:

„Chtěla bys?“

Odpověděla upřímně radostným i vděčným pohledem, hned však jako by stín padl. Jak vzpomněla, tak se optala:

„Ale jak vaši –“

„Proto bych se nestaral, ale hůř bude s vrchností, jak páteři v klášteře, to víš. Proto se pudu poradit.“

Jak vešli oba do stavení, sami nevěděli. Sice si ani ruky nepodali, ale oba se vrátili radostně.

To bylo v sobotu navečer. Stav utichl dříve nežli jindy. Pavel po večeři brzo odešel na půdu. Probudil se za šera a když ustrojiv se na cestu sešel dolů, zastal Martu na síni u nístěje. Stála u ohně a čekala na polévku, kterou jemu vařila. Zůstal tu a čekal.

Mluvili o cestě, kdy dojde, kdy se navrátí, že snad dnes v noci, ale spíš až zejtra. Řekl, že bude pospíchat, a pojednou se optal, ví-li také máma.

„Řekla jsem jí to večír.“

„A co říkala –“

„Aby pán Bůh dal, ale bojí se vaší vrchnosti, že to jsou římský kněží a to že budou teprv bránit, dyž chceš evanděličku.“

Neodmlouval, než pro útěchu ji i sobě konejšil, že snad dá pán Bůh, a nejhlavněji, že Kubeček poradí. Posnídal, pak dal s pánem Bohem staré Škodové, jež se s ním vzdychavě loučila, a vykročil. Marta ho šla vyprovodit. Svítalo. Stráň, údolíčko i tmavý les v protějším svahu odpočívaly v hlubokých stínech a v jitřím tichu. Za březinou, nad strání prohořívalo nebe rudým zážehem ranních červánků.

Marta i její ženich šli kus mlčky, v teskném tichu. Až Marta začala, že ho tedy budou čekat dnes nebo zítra. Chtěla, toužila, aby znovu řekl, že v tu dobu přijde, že jistě přijde. Opakoval to i těšil, že bude pospíchat, aby tu byl hodně brzo, co nejdřív. Žádala, aby pozdravoval u Kubečků.

„A mámu,“ dodala.

„Chci s ní mluvit, musím, a tak jí to vyřídím.“

U lesa se Marta zastavila. Tu si ruce podali, s „pánem Bohem“ dali, tu jí slze vytryskly, jak nehnutě stojíc za ním hleděla, a on do lesa zapadl.

Martě míjel ten nedělní den plíživě. Dopoledne uklidila, strojila chudý oběd, byla u matky, četla jí z postilly, odpoledne přišlo několik „bratří“ a „sester“, aby nebyly na samotě tak opuštěny. Pohovořili, pocvičili se v pobožnosti a odešli dost pozdě; než čas od jejich odchodu do večera byl jako moře, a večer ještě delší.

Škodová usnula, Marta však ještě dlouho čekala. Bylo pozdě na noc, když ulehla. A ještě pak hned neusnula; pořád napínala sluch, neuslyší-li Pavlovy kroky, jeho hlas. Než tmavá, jarní noc mlčela. Jen potok bylo slyšeti, jak tichem z temna šuměl. Václav nepřišel a také ne druhého dne odpoledne, kdy ho již najisto čekaly.

Marta pracovala za stavem, ale jak roztržitě! Každou chvilku sehnula se k okénku, vyhlédnout, brdo zarazila, často jí člunek vyklouzl. Odpoledne již vyběhla kolikráte ven, podívat se, nejde-li Pavel. Nešel. Škodová ji těšila večerem, to že se Pavel asi na zpáteční cestě stavil v Padolí u Zejdlů a tím že se omeškal.

Ulehla, Marta však zůstala sedět na lavici u okna, kdež bylo vidět na cestu. Seděla, čekala, až před půlnocí spánek ji přemáhal. Ale jen jí dřímota sevřela víčka, vytrhla se a naslouchala, nezdálo-li se jí jen jako včera kolikrát, že někdo klepe.

Klepal, na okno, černý stín. Vyrazila na síň a jak sahala po závoře hořejší branky, zvolala chvějícím se hlasem:

„Jseš to ty, Václave?“

Byl. Ale jak vkročil, cítila, že nejde s veselou. Chvatně rozžehla louč; jak ho spatřila v její zardělé záři v botách hustě zaprášených, viděla, jak je ušlý, unavený, a hned snesla chléb a mléko. Pavel jedl hltavě, měl hlad, a vysvětloval, proč jde tak pozdě, že se musil stavit v Levíně a tam že se omeškal.

„V Levíně?! V Prajsku!“ zvolala Marta zaraženě. Strach ji obcházel.

„Cos dál v Levíně!“ divila se Škodová, posadivši se v posteli.

Položil zvolna lžíci a řekl váhavě, zasmušile:

„Hledal jsem si tam místo.“

Marta ani nehlesla, ale škubla sebou, jak proti němu seděla; a ještě víc leknutí měla v očích.

I začal smutný výklad o tom, proč si v Prusku, v Levíně hledal místo. Musil. Doma zle pochodil, tuze zle, na všecku stranu. Nejdřív, jak dorazil do Machova, rovnou zašel ke Kubečkovi. Ten se ho zrovna lekl, když ho shlédl, a hned se ptal, jestliže mu nějaký přezák vyřídil, že nemá teď domů chodit. Pavel o žádném přezáku nevěděl.

„A co ten přezák,“ ptala se Marta v úzkostném napětí.

„Ten přezák byl tam od nás a měl tudy kerejsi den cestu a toho Kubeček požádal, aby se tu stavil, ale on zapomněl nebo se mu nechtělo.“

„A co –“

„Stran vojny. Byl teď u nás nedávno vodvod a páni se po mně tuze sháněli a dyž mne nenašli, dostal rychtář poručíno, jak bych se doma ukázal, aby mě dal chytit a vodvíst na kancalář. Proto se Kubeček tak lek‘.“

A Marta a její matka lekaly se teď, ačkoliv už z nejhoršího vyvázl.

„Taks ani s mámou nemluvil.“

„Nemluvil, jen s tetkou Bitnarkou a to eště jen pár slou. Eště tu noc jsem musel pryč do Zlička, tam má Kubeček dobrýho přítele, a taky už to není na polickým panství. U toho sem vostal a druhej den zasejc dál, do Levína, hledat místo. S pomocí boží jsem našel a zdá se, že u hodnejch lidů.“

„To ti Kubeček poradil?“ ptala se Škodová. Marta seděla jako bez hlasu ztrnulá rozloučením, jež tak z nenadání, náhle nastávalo.

Pavel přisvědčil na otázku Škodové a dodal, že to bude jen na nějaký čas, pro jistotu, a proto, že také Víšek hrozil, včera v hospodě, když se opil, však že on už ví, kde se ten kluk pobožná schovává, však že on to pánům poví –

„Tak mně Kubeček radil, abych na ňákej čas odskočil do Prajska.“

Marta se vytrhla, prudce sebou hnula v novém strachu a pobídla v živé starosti, to že musí pryč. Ale bylo jí do pláče.

Ráno mu sama pomáhala chystat uzel na cestu. Když už měl všecko srovnáno, položila na vrch Bunyánku, aby si ji vzal na památku, a nabídla oddaně, smutná a bledší:

„Dybys chtěl taky bibli –“

Řekla to měkce, ochotně, že bylo z hlasu a slov cítit, jak ráda by mu udělala vděk. Zrovna mu v očích svitlo, jak ho potěšilo, že si takto vzpomněla.

„Ne, tu musíte mít vy. A já –“ usmál se, „si někdy přijdu v ní počíst. Víš? Mlč, holečku, budu vám zas číst.“ Hlas se mu pojednou zachvěl. A vtom ji pohladil po vlasech, po spánku jako dítě, a Marta, pořád před ním tichá, pořád odevzdaná, pojednou zavzlykala a plačíc, opřela se o něj.