U nás

Nežli minula hodina, věděl Boušínský farář o všem, co bylo v hospodě, co na vsi i ve škole, kde se průvod zastavil. I to, že učitelka právě poklízela v klase, že byla už prve celá vyděšená, když jí Marek přišel říct, aby učitel přišel k jemnostpánu, a teď, když jí muž přišel s kozou a s těmi opilci, že utekla.

„A co on?“ ptal se farář.

„A nic, jen samé šašky; rozdával dětem koláče, uvázal kozu, pak šel hledat učitelku, až ji našel na půdě. Plakala tam.“

„Má nad čím. A co on, jako oul?“

Už to nešlo zamluvit. Marek pokrčil rameny.

„Udělal to neudělal, to ještě nemám jak se patří vyzpytováno. Ale moh, moh. Zas už se smál – a jak! jemnostpánům – jako ikaucům, a – a taky včelám.“

„Co řek?“

„No, co by řek – zas mouchy, samé mouchy.“

„Tak, tak,“ farář zčervenal. „Paňáca! A teď rovnou cestou k němu, hned, ať nechodí, ať už nechodí. Nechci ho ani vidět,“ a třepal rukama. „Jděte, Marku, a vyřiďte to jí, jemu ne, tomu paňácovi. Jemu ne.“

„Kdo by s ním mluvil, jemnostpane!“

Marek vydal se nanovo na cestu.

Jak jen přes práh vykročil, zašel farář do druhého pokojíku, odstrčil na stole rozevřenou matriku, vytáhl ze zásuvky arch papíru ne valně bílého a chystal se do psaní. Všecko konal rychle, odhodlaně. Prve, nežli Marek přišel s novinou, pozbýval zas energie. Kolísal. Což kdyby Šoltovi křivdil? mínil stran včel. Teď také nevěděl o nic více, ale ostatní zprávy Markovy nutily ho k rozhodnosti. Tak to nemůže zůstat, pomýšlel. Neváhaje, namočil brkové péro, aby podal zprávu vikáři.

Ale jen napsal nadpis, už se zastavil. Co učitelka, co děti? Šest dětí! Opřel loket pravice o stůl, levou o bok a přiklonil šedivou hlavu. Utekla na půdu, vzpomínal, hanbila se, plakala; hodná, přičinlivá žena, a ta drobotina – Ale kdyby ono – Ale přijde všecko do hlasu a jak – A vždycky mu říkal: Uhlíček k uhlíčku a bude oheň, a je. A Rtyňský a Kostelecký – co psali? A zas mouchy, zase dnes, a poškleboval se, jemu a Padolskému, a také stran volavých, stran ptactva. A kronika – vida, na tu nemůže zapomenout. A jaképak orace! Vždyť je chytrý dost, samé moudro, ví, co dělá. Farář namočil brk a jal se psáti oznámení vikářovi. – Marek se již tak nehnal jako prve. Věděl, že se ničeho nedoví, že jistoty nenabude, kdo povalil frátera. Že ráno zrovna na učitele připadl, toho byl jeden kořen jako u faráře. Svěřilať včera panna Aninka Markovi, a to, když si mu postěžovala, jaké měla v noci pškání a jaké pak hrozné sny o duších v očistci, že se Slatinský učitel v Kostelci v neděli opil a jak tam nectně mluvil o včelách o dušičkách i o jemnostpánovi. Hrobař tím spíše obvinil učitele, protože měl na něj sám svrchu pro jeho žerty a vtipy, kterými si jej kantor často dobral; to za to, že o něm Marek řekl, že učitel má takové divné boty: jedna že nechce do kostela a druhá z hospody.

U školy, nízkého roubeného stavení malých oken pod šindelovou střechou, bylo ticho. Slavný průvod učitelovy kozy se rozešel, muzikanti se roztrousili po vsi. Jen ze školy, z klasy, vyrážel vřískavý pláč. Na síni, dlážděné placatými, nepřitesanými kameny, nezastal Marek nikoho. V otevřené třídě nízkého stropu, stěn bílených, ale zašlých, stály bídné, pořezané lavice ve dvou řadách jen částečně. Přední byly dozadu sklizeny a na ostatní vyrovnány, stojan se zaprášenou tabulí opíral se ještě o zeď.

Na jeho místě spočívala na dvou židlích vana s prádlem; u ní stála kdysi malovaná kolébka. Z ní se ozýval ten vřískot a z ní, z jejích chudých peřinek, třepetaly se dětské ručky. Děcko bylo od pláče celé červené a od očí ke spánkům leskly se dva vlhké proužky, cestičky slz. A nové a nové po nich sbíhaly, stékaly, a všecky pro cumel, jenž ujev dítěti z úst, zapadl stranou, do peřinek. Jediným hmátnutím Marek všecko spravil. Hladové děcko chňaplo po cumlu (byl z chleba), až mlasklo. Marek se dál o ně nestaral. Z klasy vyšel přes síň do učitelova bytu.

Byl o jedné světnici, stropu zrovna tak nízkého jako ve třídě a zrovna tak vyšlapané podlahy, plné suků. Kamna s pecí, police, dvě postele, stůl, truhla a malý černý stolek plný knížek a partesů, nad nímž visely dvojí housle a violy, nechávaly málo volné prostory. V jizbě nezastal Marek nikoho kromě učitele. A ten spal jako zabitý. Ležel v posteli v peřinách, takže mu bylo vidět jen zarudlý obličej a chomáč černých vlasů nad čelem a spánky.

Marek se na něj podíval a zašel hned za stavení, kde našel, koho hledal, a ještě víc. Skoro všecka učitelova rodina, až na nejmladšího s cumlem a na nejstaršího, jenž byl v lese na houbách, stála v chlívku u kozy: dvě malé holčičky v chudých sukénkách s devítiletou světlovlasou sestrou s tenkými rulíčky přes spánky k ouškům sčesanými, chovající umouněného, košilatého hoška, jenž držel v ruce užumlaný okolek svatebního koláče. Všecky děti byly bosy a všecky se dívaly na kozu, kterou tatínek ráno přivedl. Jedna z těch menších holčiček podávala jí padavku a ostatní se smály, jak koza mele hubou a jak se jí brada třese.

Marek se chtěl optat na maminku. Než vtom přicházela, nesouc koze pití. Učitelka byla v modračce s životem bez rukávů, jen s proramenicemi, takže jí bylo vidět krátké, hladké rukávky košile, jež kryly jen ramena pohublých, povadlých rukou. Přibledlá, předčasem zestaralá žena se zarazila, jak Marka zhlédla.

„Jemnostpán mne posílá nanovo,“ začal hrobař bez úvodu, zkrátka. „Aby pan učitel už nechodil, jemnostpán nechce –“

Učitelka postavila škopek na zem a upřela na neblahého posla oči ještě od pláče zardělé. Ani nemohla hned promluvit.

„Jemnostpán se zlobí?“ nejistě se ozvala. „Už všechno ví? Bože, bože, Marku! Co se to děje, co nás – A když oni mého lidé kazí. On není zlý, ale když má tolik starostí. Je nespokojený, když za všecko přičinění nikde nic; a tu pak z alterace –“

Marek pokrčil rameny.

„Co byste to ještě přikrývala, vždyť – no, já nevím, ale jemnostpán se tuze zlobí. A pan učitel nedá taky žádnému pokoj.“

„A že nemá už na faru ani chodit?“

„Ne, jemnostpán to přísně poroučí.“

„Někdo mého očernil?“

„Jaké černění!“ až ostře odvětil Marek. „Tady to máte,“ ukázal na chlívek, „jako s tou kozou. A tam v hospodě, takové pasáry, a toho korejhnění! Je mně vás líto, ale jaká pomoc. Tak aby už nechodil, bylo by to marné. Spánembohem.“

Marek odešel a nedbal, že učitelka za ním hledí ustrnulá jako sloup. Hnula se teprve, když vedle, v chlévě, vesele zahlaholilo. Děti se chechtaly mlsné koze. Učitelku zrovna píchlo. Hlasitý povzdech se zachvěl jejími rty, když se shýbala pro škopek s pitím.

Tou dobou se vrátil Doubenus po druhé od studánky s vodou, postavil konve bělostně vydrhnuté s lesklými obručemi do kuchyně a našel si hned zas nějakou práci, aby nemusil před obědem odtud; dal se na dvorečku do klaní. Klál chutě, až z hromady hrubých polen vůčihledě ubývalo, a myslil na oběd, co bude, a těšil se na buchty. Až ho pak Marek z díla vyrušil.

Přišel s novinou, že se po vsi poptával, jak jemnostpán nařídil, ale že nepořídil, že nic nenašel, žádných volavých, protože tu nikdo nemá čihadla, a tak že nepřinesl ani kvíčaly, ani jikavce. Doubenem to hrubě nehnulo; ale když hrobař začal o hospodě, o žábě, o koze a Šoltovi, opřel sekyru o nátoň, poslouchal jako omámený, smál se, až zčervenal jako rak, očka mhouřil a pak u nátoně uvažoval, co s žábou, jak ji dostanou ven, a nechtěl ani věřit, že ji Duškovi hoši vytáhli dřívky a provázkem za nožičku, opilou. Také tomu nešlo na rozum, proč se Marek na kantora tak zlobí, proč o něm tak mluví a jemu hrozí, však že mu jemnostpán zasolí.

U oběda byl Doubenus s Marjánkou děvečkou. Měli jahelnou polévku a velikou mísu šťouchance slušně maštěného, kterouž mísu skoro sám snědl, protože Marjáně pořád vypravoval o té zelené žábě, jak ji opili a jak se nafoukla. Ještě klínem chleba dorážel, od jídla zardělý, s drobným potem na čele i na nose, a vtom musil k jemnostpánovi.

„Tohle psaníčko dáte panu faráři – stran volavých, už víte. Taky o tom píšu.“

Doubenus uschoval psaní do kapsy pod vestou. Nežli ji dopjal, zeptal se farář, jak často bývá v Náchodě.

„Ale zejtra zrouna tam půjdu, jemnostpane. Náš jemnostpán už povídal. Ponesu tam něco na děkanství, a bude ono také psaní ze školy, do Prahy, vědí, mladému, ponesu to na poštu.“

„A to, vidíte, to byste mně moh,“ sáhl na stůl, kde leželo druhé, větší psaní, „tohle vzít a odevzdat panu vikáři v Náchodě. Neztratíte to?“

Doubenus se usmál.

„Jemnostpane, to kdyby nevím co bylo –“

Než farář přece váhal. Ne z nedůvěry k poslu, nýbrž jako prve, když začal tu zprávu psáti. Nyní však ne tak dlouho. Pojednou podal list rychle Doubenovi a řekl: „Tak to tam spánembohem doneste.“

Za chvíli poté vypravil se Doubenus z Boušínské fary, té chvíle zasycený, červený, dvě buchty v kapsách své kazajky a ve vestě diškreci od faráře. S Markem se již nesetkal. Dal se kolem kostela dolů lesem ve svahu k řece, lávkou přes ni a protější strání na Stolínskou pláň. Šlo se mu dobře po mezích, stezníky v polích. Vítr nevál. Všecka pláň, posečená luka, širá pole i lesy na chlumích a po obzoru, vše bylo vyjasněno zátopou zlaté záře, klidné a nepalčivé. Vše se v ní naposled hřálo, všecky blednoucí i zašlé barvy v ní obživovaly na paloucích, po mezích, kde se z mateřídoušky ještě tu a tam zachvívaly modré zvonky, i na ouhorech s posledními květy bílého rmenu a trsy hnědnoucího šťavele.

V té klidné záři leskla se strniště, i řada vytrhaného, zahnědlého lnu po nich prostřeného, lány bledě plavého ovsa tu onde ještě stojícího, i srst koní, blýsknavá mosazná kola na jejich chomoutech a řemení i radlice háku, v němž byli zapřaženi.

Doubenus kráčel pořád stejně a vytrvale a před ním jeho stín, jenž víc a více rostl. Padolský posel málo si všímal okolí. Ledaže se ohlédl po stádu krav a koz nebo po ovcích v houfu tu větším, tam menším, pasoucích se na ouhorech nebo u vsi za statky, většinou bez stálého dozoru, jak tenkráte bývalo.

Doubenus se nikde nestavil, ač, když šel Kostelcem, začaly ho pálit peníze v kapse. A zas, jak toho ďábla pokušení přemohl, dostal se záhy do polí, na rozlehlou vysočinu, na cestu k Hájku, vypínajícímu se nad Padolským údolím, jehož však dosud nebylo viděti. Doubenův stín vzrostl tu do náramné délky a kmital se po červené cestě, jež v poslední záři rděla se ještě víc, až do cihlova. Vinula se jako pentle v zeleném lemování s třásněmi bleděfialového vřesu i trsů borůvčích už rudnoucích a suché metlice, jež prozářená se jen leskla.

Rudá cesta pak ztemněla v řídkém lese, po jehož kmenech unikala do korun a vršků hořící, zlatě růžová zář. Za lesem bylo zase volno. Vysočina se zúžovala v klín a svažovala se. Rozhled tu byl daleký, na Maternici, tmavý les na vrších vlevo, na Zbečník, táhlou ves pod nimi v pobočném údolí, a vpřed, přímo, na hory a kopce při hranicích. Tam stály Bor, za ním Hejšovina, dál od něho Homole, vysoké Vrchmezí, všecky určitých obrysů, s širými lesy do temna modrými v tom čistém zářivém vzduchu.

A před nimi a kolem vrchy, chlumy a svahy plné ploch a tabulí různě barevných, pole a políčka, plavá strniště, lány ovsa, temné skvrny lesíků a lesů, zahnědlá červeň zoraných polí, pruhy lnu, paseky s křovím, brunátné ouhory. A všude ve stráních i na dole oráči, trhačky – Leckdes vystupoval bílý kouř skotáckého ohně, blíž i dál vyrážely chraplavé zvuky kravských rohů, a v to s temene chlumu halekal pasák:

To „laúva“ znělo nekonečně, jasně, pronikavě, do šira daleka, až výskavým, vysokým „úh“ vyznělo.

Na Doubena pokřikovaly trhačky z lánů opodál cesty; než on jen ústa rozšířil, oči přimhouřil k úsměvu a holí pohrozil. Šel nevšímavě dál a pozdravil u sousedního pole hospodáře v díle, jenž seděl v klobouku na podsedním a vláčil, jak tehdáž, kdo s párem pracoval, jízdmo vláčili. A když sedláka minul, dostal se záhy na konec vysočiny, na poslední její svah k hlavnímu údolí. Bylo již cele vidět i řeku v olších a vrbách a u řeky městečko Padolí i bílý kostel na návrší nad ním, a zvonici vedle i školu mezi stromy i farský les na vrchu v pozadí. Vlastní městečko, nízkých, většinou roubených stavení, táhlo se zdlouha na levém břehu. Menší část, „Malá strana“, byla roztroušena po pravém břehu, také samá dřevěná, bílená stavení se zahradami. Z těch stavení nejvíce vynikal poblíže řeky „dvůr“, nejkrajnější na „Malé straně“, kdysi zemanské sídlo, té doby rozlehlý, starý, dřevěný statek v kruhu zašlého, skleslého valu, travou porostlého.

Pole v údolní rovince kolem něho byla všecka jeho, i nevelký rybník pod svahem, kterým se Doubenus bral, a všechna pole v tom svahu i les opodál červené cesty „Vyniklice“. Nežli se však Doubenus dostal na dol, ke „dvoru“, kam vedla pěšina, stihlo jej neštěstí. Když docházel k dvorskému lánu, na kterém trhaly trhačky len, uvítán byl opět pokřiky a smíchem. To mu ty ženské v plackách udělaly. Nežli se nadál, vyrazily na něj, starší, staré i mladé, obklíčily ho kolem dokola, a nežli zvedl ruku k obraně, byly na něm, visely na něm, na rukou, na nohách. I zakolísal se starý voják, pak naráz klesl jako podťatý strom, jak ho prudce na mez strhly. Když se natáhl, bradou do země, začaly výskat a mrskat ho hrstěmi lnu. A mrskaly, „šňápaly“ do taktu, jak mladé, staré zpívaly:

A jiné křičely:

„Tu máš, tu máte! Sic byste nevěděl, kdo trhá len.“ A mrskaly, užívaly svého práva, kterému někdy i sám hospodář neušel.

Doubenus držel dost a ještě se smál. Naráz však jeho krevnatý obličej zrudl do temna a celé jeho dlouhé tělo začalo se mrskat a škubat, když trhačky padly na Boušínskou výsluhu, na buchty. O ty pak nastal zápas mezi divými menadami a Doubenem Veronským. Ten se rozlítil, rozčertil. Buchty nesl tak daleko, nechával si je na ráno, těšil se na ně. Bránil se divým ženským, až se vytrhl a na nohy se zase postavil. Ale jen napolo zvítězil. Jednu buchtu mu vyrvaly. S druhou hnal se odtud a nadával česky, taliánsky a zas česky, rudý jako krocan. Ale trhačky se jen chechtaly, buchtu mu ukazovaly a posměšky jejich i zpěv vyprovázely jej na hodný kus.

Slyšel je ještě u řeky, u „dvora“, jehož nízký val, stará, roubená stavení pod šindelem a došky, i brána z červeného, netesaného kamení temněly prvními stíny i šerem čtyř starých hruší a topolu na nádvoří i ohromnou, vysokou vrbou a javory hned vedle u řeky. Tu, nežli na lávku vkročil, aby vešel do městečka, prohlédl Doubenus kapsy u vesty; malou s diškrecí a velkou vespod s listy Boušínského faráře. Bylo všecko v pořádku.