U nás

Až do svítání padal tichý, hustý déšť. Nic nepohromil, mile přijala ho země.

Probudila se osvěžená, kvetoucí, sličná, rozveselená. V hlasném šveholu, ve veselém ptáků přehlídání zvučela její radost, blaho toho libého probuzení.

Cesty brzo zas oschly. Poříčí vesnicí jel od Náchoda kočár. Důchodní Schmidt v něm seděl, jemu po levém boku paní jeho v novém slaměném, módním klobouce, jenž byl jako kukaň a na němž se krásné, pštrosí péro čepejřilo, jak je za rychlé jízdy vzduch ostřeji ovíval.

Na konci vsi na samých hranicích městečka Padolí pozdržel kočí koně, aby šli volněji. Paní sama mu tak poručila, obracejíc se vpravo k bílé Plškově chaloupce, dál od cesty, kdež ve vysokém břehu vznášely se buky, omladlé haluze, leskle zelené do zářícího vzduchu.

„To je nějaký pohřeb,“ řekla paní po německu a živě dodala: „Podívej se, Fric, nějaký slavný, co je družic a mládenců a z takového baráčku!“

„Na to mají peněz,“ zabručel důchodní, netečně se ohlédnuv. „Jeď!“ poručil kočímu.

Bič pošvihl vzduchem, koně se dali zase do bystrého klusu.

Paní důchodní se ještě ohlížela. Viděla u chalupy pestrý zastup, nejvíce ženských, staré v bílých plachetkách a zástěrách, jak chodily na pohřby, staré mužské i děti, i muzikanty čekající před chalupou.

To však už nespatřila, jak mládenci s rozmarinou a bílou pentličkou na prsou vynášejí rakev, jak stanuvše u prahu, třikrát se ho rakví na kříž dotkli.

To se nebožtík loučil se svým příbytkem.

Panský kočár zajel rychle mezi stavení. Ale žalostné zakvílení klarinetu a po něm několik taktů smutečního pochodu na všecky nástroje za zámeckými ještě doletělo. To již jeli dolejším koncem Padolí. Důchodňová se již neohlížela, již jen před se a upřeně hleděla nedbajíc, že manžel začal už zívat.

Starost měla. Připadlo jí, jak ten pohřeb viděla, aby nepřijeli pozdě, aby farář Havlovický nemusil hned pryč, do kostela. Hnula sebou živě, když zahlédla faru a první v okně faráře. Ustoupil, nepřišel naproti, nýbrž sestra jeho, Františka. Jako laňka sběhla ode dveří po schůdkách, a když do nich všichni kráčeli, stanul proti nim ve dveřích Havlovický.

Vítal je velmi živě; paní důchodního však vycítila jakýs stín chladu v jeho slovech, a pak se jí zdálo, že mu na okamžik svitlo v očích, když uslyšel, že se tu jen na chvilku stavují, že jedou do Police na křtiny, že se polesným narodila dceruška, a té že bude důchodňová za kmotru, že jsou s paní polesného kamarádky z mládí.

„Vlastně bychom se neměli ani stavovat,“ pohrozila důchodňová, když sedali za stůl, na který Františka snášela hned nějakou úctu, „když oni, pane farář, byli od zimy dvakrát v Náchodě a ani jednou se nestavili –“

Farář se omlouval, že musil jednou nakvap na děkanství, že se tam jen otočil a zas už zpátky, a po druhé sic že byl na zámku, ale že se zdržel příliš na kanceláři, a jinak, že má mnoho práce a málo času, zvláště teď, se stavbou v zahradě.

„Chtěli by moc najednou,“ napomínal důchodní. „Snad taky pole, slyším.“

„Také jistě, v pachtu ho nenechám. Letos po žních vyprší lhůta, a tu všecko ujmu sám, všechno chci sám opatřit, a rád bych ještě víc.“

„Oh, oh, to by pan vrchní –“ a důchodní se zasmál.

„Ah, to ne, nebudu nic vyžadovat, ale taky na farském je dost pustin, také pastviny, jako třeba taky hned za farou,“ obrátil se napolo a tím směrem ukázal, „z toho bude taky pole. Arci ne hned, to ještě počkám, ale budu se nutit, aby taky viděli, co mají ještě půdy ladem a co by z toho šlo udělat, jaká pole.“

„Tak mají dost starostí,“ podotkla paní důchodního, jež si všimla, s jakou horlivostí farář o tom hospodářství a svých plánech mluví, jak se rozohňuje.

„Starostí dost, jemnostpaní, ale při těch se nestýská,“ zvolal farář živě, „teď začínám vlastně nový život, teď jsem jako ryba ve vodě.“

Neřekla nic, jen se trpce pousmála.

Zvon zahlaholil, za ním druhý; začali vyzvánět. Farář vstal, omlouvaje se, že má pohřeb.

„Viděli jsme, z Poříčí.“

Pověděl stručně, kdo bude pochován a kdo Plškovi pohřeb strojí. Paní důchodního to zajímalo a poslouchala s účastenstvím; důchodní však pohodil hlavou a opakoval s úsměškem, že už cestou povídal, na takovéhle že mají peněz dost. Jen nechutě povolil, když důchodňová vyslovila přání, že by to ráda zblízka, jak se patří viděla, aby chvíli počkali, co ten funus přejde.

Povolil, zůstal však u stolu, u vína. Zato paní jeho postavila se k oknu s Františkou a panímámou. Čekala na pohřeb, ale chtěla vidět faráře. Šel ve smutečním pluviálu s kaplanem a ministranty od kostela dolů pod lipami pohřbu vstříc až na „městečko“, na rynk. Ohlédl se do okna a nadzvedl kvadrátek.

Zvony hlaholily, pak zavanula i hudba tlumeně až do farského pokoje a zaléhala čím dál tím hlasněji. Už viděli počátek průvodu, jak zahýbal se silnice, to jest z hlavní ulice, vpravo pod lípy ke kostelu.

Všecky zvony zvonily; smuteční pochod padolské kapely tonul v přívalu jejich hlasů a zase vyrazil hlučněji, vážně, s hlubokými povzdechy basu, v čele průvodu, jenž se táhl jako mrak pod lipami vzhůru ke kostelu, před rakví starého Plška, kolem ní a za ní.

Panímáma, stará mlynářka, nahýbajíc se do okna, žasla, jaká to sláva, co je lidí; Františka zas na mládence a na družičky ukazovala, co jich je, jaký řad. Paní důchodního to mžikem přehlédla; ale zrak její na průvodu neutkvěl. Faráře hledala, ale také již mužíčka volala, aby se šel přece podívat.

Poslechl, vstal bez kvapu, postavil se za svou ženu, hledě na proud mládenců a družic v nedělním obleku, s rulíky uměle stočenými. Byly moukou za pudr poprášené a bělí tou vinuly se živé barevné pruhy pestrých pentlí, a blýskala se plechová, žlutá jehlice široká, s falešným kamenem, napříč do účesu zatknutá.

Důchodní se jen smál tomu pudru, tady že mají tu nejnovější módu. Zrak jeho paní obracel se za družice a za jejich mládence s rozmarinou na prsou i za kloboukem, tam, kde se na jasném slunci zasvítily zlaté porty pluviálu.

Hudba přehřměla kolem, mládenci, družice přešli pod okny, přešel mladý farář s průvodem, vážná, krásná postava. Ani se neohlédl, zašel, za ním nesli mládenci rakev na zelených márách; za tou mračno lidí, v jehož tempu probělávalo se mnoho sněžných loktuší, plachetek, zástěr.

V toto mračno vzrostl průvod cestou z Poříče Padolím.

Za hlaholu zvonů, s muzikou donesli nejstaršího mládence bělovlasého do kostela. Když farář Havlovický začal sloužit zádušní mši, odjížděl od fary panský kočár.

Po mši odnesli Plška ke hrobu. Učitel Kalina, jeho zpěváci a zpěvačky zpívali žalm, hudba je doprovázela. Nad hrobem se tu tam oko zarosilo, staří se modlili s farářem pobožně, mladí roztržitěji. Už myslili na zpáteční cestu na muziku.

A šli pak, a muzika je vedla veselým kouskem. Šli zase párem, ale ne již tak vážným krokem. V nohách už hrálo, těšili se na tanec. Neměli daleko. Na „městečku“, v Langrovské hospodě zůstali a tam se hned roztočili. Za nimi se trousili ze hřbitova ostatní, a všichni domů (jen Doubenus za mladými do hospody), až i poslední odešli, kteří se ještě zastavili u svých hrobů, povzdychnout, živěji vzpomenout, pomodlit se.

Starý Plšek ostal sám. A měl klid a pokoj –

Farář Havlovický byl přesvědčen, že se zámečtí na zpáteční cestě z Police zas u něho staví, jak je pozval a pozvati musil, ač důchodní se zdráhal slíbit, protože by se příliš zdrželi, že pojedou tedy Padolím přímo domů.

Farář je očekával klidně, jako je bez vzrušení uvítal. Návštěva nebyla mu nepříjemná, ale také se na ni netěšil, ba přál si, aby přijeli raději později nežli dřív. Z té nepříjemnosti, kterou měl u důchodních v zimě, přece mu cos v mysli uvázlo. Proto se pak u nich, kdykoliv zajel do Náchoda, nestavil; ale také k vůli důchodňové. Počítal, že by ji snad zastal samotnu. A tomu se chtěl vyhnouti z opatrnosti, ač cítil, že se uklidnil za tu dobu, co mu s očí sešla. Nezjevovala se mu vábivě v nečinném pohodlném zamyšlení, jako ještě někdy první čas, když se dostal sem do Padolí, a kdy poslední dojmy před odjezdem ze zámku ještě nepohasly, poslední jiskry z ohně, jenž se v něm užuž zažehoval.

Otužoval se prací, ustavičným zaměstnáním. Kázal častěji, nežli by musil (vždy o tematech více etických nežli dogmatických), chodil neúnavně do školy a na cvičení v Padolí i do vsí, pracoval na zahradě, obcházel pole sousedů, z nichž mnohé občas navštívil, aby pohovořil o hospodářství.

I do bližších vsí někdy se vydal, a hlavně do statků, kde se vedlo hospodářství sice jako všude po starosvětsku, ale kde hospodář byl chápavější, kde semeno poučení nebo upozornění nepadalo mimo cestu nebo na skálu.

S jarem přibývalo nových starostí, když s povolením vrchního začal kolem nádvoří za farou stavěti. Tak dni utíkaly jako voda, v samé práci a večery při knihách, hlavně hospodářských. Sám četl tolik jako v zimě. Pro knihy však, které v zimě půjčoval lidem, přestávali chodit. Večery se krátily, nebylo pokdy.

V plném zaměstnání zastali ho také důchodních, když se vraceli z Police a stavili se, jak se najisto nadál. Sotvaže si trochu v pokoji odpočinuli, již je zval, aby se podívali na jeho hospodářství. Zavedl je nejprve do zahrady. Důchodňová šla bez klobouku, slušelo jí to, zvláště účes jejích plavých vlasů. Jakás intimnost vanula z toho, že tak šla, i z celé té obchůzky domem i dvorem. Farář ukazoval, jaké změny se na zahradě staly, kde dal staré neplodné stromy vysekat, ukazoval nové, mladé, vykládal, jakých jsou druhů; dále vedl hosty na dvůr, který byl už bez louže, pěkně vyschlý, srovnaný.

Tam stála již opravená kolna a chlévy skoro již hotové i kurník; stodolu roubili. Vykládal živě, s ohněm člověka svými plány zcela zabraného. Těšil se, až chlévy oživnou pěkným dobytkem, ukazoval drůbež, kterou panímáma všecku měla na starosti. Kohout se tu procházel obklopený pěknými slípkami, ze zákoutí kdes ozvaly se kachny.

Paní důchodního kráčela napřed, pořád vedle faráře, poslouchala a sledovala vše s živou pozorností, co ukazoval a vykládal. Důchodní byl méně zaujat, neřku-li nadšen. Nic nevykřikoval obdivem jako chvilkou jeho žena, omeškával se, k ničemu se živě neobrátil a chutě se zastavil, když zahlédl mlynářku, že vyhání ze síně zadními dveřmi na nádvoří kvočnu s hejnem kuřátek. Ta drobotina se mu zalíbila, dal se s panímámou o ní hned do hovoru, to že jsou ranní kuřátka a jaká pěkná, kdy asi budou na smažení.

Zatím stanul farář Havlovický s důchodňovou u zadní branky; tam se vcházelo na trávník pod ovocnými stromy, za kterýmiž se ve svahu probělávala březina.

„Ah, to je pěkné, to je příjemné!“ zvolala živě důchodňová. „Tady samý strom a stín a tam ten hájek! Tam takhle v létě –“ a pojednou mrknuvši stranou, po muži, jenž dosud stál se starou mlynářkou, optala se chvatně a hlasem tlumenějším:

„Tak se už nehněvají, pane faráři?“

„Já?!“ Byl tou náhlou otázkou velmi překvapen.

„Tenkrát v zimě, když muž – proto k nám nepřišli, celý čas –“

„Jemnostpaní, jsem tak zlý, že bych nemohl zapomenout? My s panem důchodním o vlasteneckých věcech, pravda, stejně nesmýšlíme, a nebylo mně to jedno, ale že bych –“ Povoloval.

„Rozumím jim; vím, že můj neměl tak mluvit. Ale já za nic nemůžu,“ dodala s koketním úsměvem, „a když se nehněvají, musejí to dokázat,“ řekla chvatně, chytajíc ho za slovo. Hleděla mu do očí; povztyčila pravici a opřela ji o bronzově lesklý kmen vysoké třešně. Zrak jeho kmitl se od bílé, něžné ruky po plné paži a vábné šíji.

„Jemnostpaní, dovolím si, až příště přijdu do Náchoda.“ Sliboval, musil slíbiti; ale v ten okamžik s jistou vřelostí. Chtěla něco říci, než v tom důchodní docházeje volal, kam to myslí, snad ne do lesa, aby šla zpátky.

Hned se obrátila, než vtom připomenula faráři vyjasněně, potěšená i s důvěrou:

„Ale jistě!“ A muži švitořivě hlásila, že se dívala na březinu, tam že je asi krásná procházka.

„Ale také bídná cesta,“ doplňoval farář, „zrovna napříč tou březinou nahoru k lesu a dál do Zlička. Je tam hrozný výmol; ten mne také čeká.“

„Ale jezdí se tu pořád, vědí,“ ptal se důchodní s úsměškem. „Těm chlapům je to jedno. Die sind zu faul.“

Vcházeli do zahrady vpředu.

„Ach co, zlá cesta, já myslím procházku pod stromy, pod břízami, to by se chodilo,“ vykládala důchodňová.

„Schauen Sie, Herr Pfarrer, meine Frau ist wie Ihre Hoheit.“ Paní se zasmála a optala, proč.

„Das heisst, jako nebožka –“

„Stará vévodkyně?“

„Ja, ta měla tak ráda břízy.“

„Ano, také jsem slyšel,“ přisvědčoval farář, „protože jí břízy připomínaly na její domov, Kurland.“

„Tam je mnoho bříz?“ ptala se důchodňová sedajíc na lavičku pod jabloň, kdež se již usadil její muž. Farář stanul proti nim.

„Ano, jemnostpaní, Kuronsko je prý země březových lesů.“

„Ale to bych já přece raději tam, co je teď naše paní vévodkyně, dolů, do Italie! Oh, tam je asi krásně!“ zatoužila paní důchodního.

„Kde je teď paní vévodkyně?“

„Byla v Římě, ale odtamtud už odjela. Myslím, že se usadila zas ve Florencii,“ odpověděl důchodní, a paní jeho chvatně doplňovala:

„A co se stalo, nežli odjela z Říma, pane farář!“ Začala česky a po německu pokračovala:

„Psala Tyny, komorná, své matce na zámek, a ta mne tuhle zastavila a vypravovala o tom psaní z Italie, co dcera s druhou komornou měly práce, nežli odjely z Říma. Její Výsost že toho tolik nakoupila, krásných věcí, a nejvíc hedvábí a látek vzácných, že to neměly už kam dát, už se to nemohlo do kufrů vejít. Stěží to všecko přec konečně uložily, až na jeden župan. Ten se už nemohl nikam vejít, krásný, hedvábný župan, ze vzácného hedvábí, krásný prý, celý z hedvábí navrch a vespod zas jiné hedvábí. To si můžete pomyslit jaká krása! A jak komorné nad ním stály, přijde paní vévodkyně. ‘ povídá. ‘ To si můžete pomyslit, co komorné a co to taliánské děvče, jak bylo u vidění. A co také ta holka s takovým županem!“

„Prodala ho,“ prohodil důchodní, jenž za toho vypravování jemu již známého roztíral pode švem písek a na to se přihnut díval.

„Přec ho bylo škoda. Ale což vévodkyni o župan.“

„To ano, ale což tuhle panu důchodnímu!“ farář se usmál; v slovech však nebyl žert. Důchodní rozuměl. Zvedl hlavu a zamával rukou, jako by mouchy odháněl.

„Och! Och! Škoda mluvit. Co pak ještě župan, ale ostatní outraty! Ty cesty! To je peněz, oh máme někdy co shánět. Ale teď přece spíš vyjde, to už není jako o kongresu ve Vídni.“ Pohlédl na faráře a dodal důvěrně, bezděky tišeji:

„Už není tak prudká a pořád samá společnost a samý plaisir. A povídají, že začíná být nějak pobožnou, a že dost často je u ní vidět kněží, naše, katolické kněží. Rozumíte?“ a podíval se významně na faráře. „Kdo pak ví, co v tom zas je, jestli jen rozmar.“

„Ten nejspíš, to bych myslil,“ přisvědčoval farář vážně, „rozmar, dlouhá chvíle.“ Nedořekl, co si při tom ještě pomyslil, „když mládí je pryč a jdou léta –“

Zeptal se, což ti kněží, ví-li kteří.

„To nevím nic, to se jen tak proslýchá. Ostatně přijede teď Pankl, štolba, toho vévodkyně pošle napřed do Ratibořic, už máme aviso v kanceláři, ten nám pak poví.“

„A vědí-li, pane farář,“ vzpomněla důchodňová a kvapně, po česku zvolala, „že se mu zas narodil syn.“

„Panu Panklovi?“

„Ano. Minulý měsíc.“

„To je už čtvrté dítě; tam se vrána nalítá,“ ušklíbl se důchodní.

„Je to moc na Panklovou, při té službě v zámku. Ještě že má matku u sebe. Loni ji vzala k sobě, ta jí přece pomůže, chovat a děti hlídat.“ Důchodňová ještě nedopověděla, a již doplňoval její zprávy důchodní, jemuž jakož i jeho ženě hovor o Její Výsosti byl vždycky důležitým a všecko jej nesmírně zajímalo, co se Její Výsosti týkalo i jejího okolí.

„Paní vévodkyně má nového tělesného myslivce, Lokvence. Toho neznáte, pane faráři.“

„Ne, toho neznám.“

„Tuze hezký člověk, tady někde od Kostelce,“ přidala paní důchodňová.

„A Šprinka ještě má paní vévodkyně?“ zažertoval farář. Důchodňová se zasmála, důchodní shrnul nos i tváře k očím a maně vybuchl:

„Tu potvoru protivnou, štěkavou!“ Hned však jako by se lekl, obracel:

„No, já bych takového psa nevystál, a vy také ne, jistě.“

„To ne.“

„A rozhoduje o lidech,“ vykládal durdivě důchodní. „To aby si člověk, když jde k Její Výsosti k audienci, zjednal nejdřív přízeň toho Šprinka, té štěkavé bestie.

Koho vystojí, na koho neštěká, to je prý hodný člověk. Žak, lokaj, no náhodou opravdu hodný chlap, když vyjde, už mu jde Šprink naproti a nastavuje hřbet, aby ho poškrábal. A tohle by měl člověk taky –“ Důchodní si vjel dvěma prsty za bílý šátek nakrčili, jako by ho škrtil, a přejel prsty prudce kolem krku.

„Mlč, mužíčku, nezlob se, škodí ti to, však kdy pak ty – to Žak – ale pane farář,“ zamlouvala vesele, „ten druhý lokaj, Josef –“

„Ten Vídeňák –“

„Ten nesmí na Šprinka opravdu ani sáhnout. Ale on také opravdu není nic kalého a šidí vévodkyni, kde může. Na cestách prý vždycky účtuje dvakrát tolik co Žak.“

„Ten je poctivý Kuba,“ farář se nuceně usmál, a ohlédl se po faře, nejde-li panímáma nebo Františka zvát k večeři. Měl toho o lokajích a pejsku Její Výsosti už dost. Zamlouval, tázaje se, kde by hostem bylo vhod povečeřet, zdali tady v zahradě, že bude pěkně, vlažný večer, nebo v pokoji. Důchodňová přijala nadšeně první část návrhu, že tady v zahradě, důchodní však se hrozil toho pomyšlení, tady že by se nachladili, on jistě, a v pokoji že je to pohodlnější pro všechny, i pro kuchařku.

Vtom přišla Františka oznamujíc, že je večeře hotova. Důchodní hned vstal. Odešli do farářova pokoje. Důchodňová ne s takovou chutí, poněvadž se nadála, že by tu v zahradě spíše se naskytl okamžik, kde by mohla s Havlovickým o samotě promluviti, spíše nežli tam v pokoji.

U stolu se mluvilo většinou česky, protože přisedla panímáma mlynářka; a nejvíc o hospodářství a stavbách. Než o paní vévodkyni stala se přece ještě zmínka, kdy přijede, a že pan farář půjde pak asi do Ratibořic s poklonou. To důchodňová tázavě naznačila, a její muž se hned s žertem chytil, pan farář že se Šprinka bát nemusí, že paní vévodkyně panu faráři přeje, jak bylo vidět, když šlo o terno na zdejší faru.

Důchodní po večeři záhy vstal a měl se k odjezdu. Paní byla by ještě seděla, než k vůli muži musila také pospíchat. Nicméně kráčela ke kočáru s jasnou myslí, spokojená, s tichou veselostí. Vidělať opět po delší době faráře, promluvila s ním. Po tom toužila. A přesvědčila se, že hněv pominul; a také slíbil, že se u nich staví, že přijede.

Když se jí u kočáru uklonil, podala mu ruku a stiskla vřele jeho pravici; pak svižně do kočáru, jako holčice, a odtud, seděla po levé, zavanulo:

„Tedy přijedou!“ A pohled vábivě opakoval to pozvání.

Františka i panímáma, které šly hosty také až ke kočáru vyprovodit, chválily, když stoupaly do schůdku a na síň, důchodňovou, jaká je sprostná a milá a pořád jako panenka. Farář mlčel, ač na ni v tu chvíli také myslil. I pak, když byl sám ve svém pokoji, jaké to její jednání.

K němu se nezměnila. Cítil tu oddanost. Pomyšlení to nebylo bez lahody a bez záchvěvu soucitu. Nějak líto mu jí bylo v ten okamžik.

Než měkký ten tón zdusila klidná úvaha. Kam to všechno vede! A když jí také sám tak ochotně, tak obojetně odpovídal, vyčítal si, když jí zase slíbil. Než co bylo dělat, vždyť by se mohl státi směšným. Co by měl udělat?

Chodil pokojem chmurně zamyšlený.

Nešťastné ženské! Kdyby mohla svůj úkol jako žena plně vykonávat, sotva by jinam oči obrátila.

Ale srdce hladoví a času má nazbyt. Jako vévodkyně. Ale ta není tak poutaná, té dal velký svět velkou svobodu, ta mohla užívat a užila všeho, slávy, lásky, nádhery, rozkoše, až do přesycení. A přece se neskonejšila. Kdyby měla děti, kdyby měla jen nějakou starost. Užila všeho a pořád ještě hledá, hledá.

Teď utíká se, ona evangelická, k jiné víře. Unavená duše shání outěchu v nové víře. Nebo že je to teď tak v povětří, když už jich tolik z panstva přestoupilo. V povětří, trpce se usmál, nebo móda. Je-li možná věřit, že je to zhluboka, z přesvědčení?

Někdo zaklepal na dveře. Nežli se farář ozval, vešel Doubenus. Stanul s čepicí v ruce, u dveří, oznamoval usmívavě, že přichází stran stavby a tesařů, a jak s tou pilou, kdy tam, a že prkna nepřivezli.

Hned nechal farář dámy a zval Doubena, aby šel dál, tak aby pověděl, co nese, hned že to vyřídí, hned.