U nás

Krajané si dost dlouho hověli v pokoji mladého právníka. Starý Šolta, od příjezdu až do dnešního poledne tak vesele hovorný a spokojený, pojednou se odmlčel. Mluvil málo a také roztržitě poslouchal, když syn zamlouval to, co skoro donucen vyznal stran tajného spolku. Divadlem si pomáhal, vypravuje, jaké tuhle, před třemi dny, druhý den, co císař přijel, bylo slavné představení v divadle na Ovocném trhu, opera „Křižáci v Egyptě“, co stálo peněz, co jen obleky!

Všecko na ně z Vídně a z Drážďan, dekorace také většinou z Vídně, jaké množství lidí hrálo a pomáhalo, kolik set a jak oblečených, Turci s luky a v pancířích šupinových, křižáci v brnění, a jaké byly dekorace! Do kopce stoupalo křižácké vojsko, konec ho nebyl, protože zacházelo a zase z kulis se vracelo.

„Nejslavnější zpěvačku si na tu operu pozvali. Osmdesát dukátů dostala za ten jediný večír,“ vypravoval horlivě právník. „Ještě jedenáctkrát vystoupí, a za každý večer čtyřicet dukátů.“

„Šolto, slyšíte,“ volal mlynář, jenž ležel naznak na slamníku prázdné postele, ruce za hlavou.

„Ne, já počítám; to je suma sumarum pět set dvacet dukátů, činí aspoň tři tisíce zlatých, což jsem já nevysloužil za celé živobytí, a třicet let už kluky hřebelcuju, třicet let už na kůru Boha chválím, hraju, zpívám –“

„Ale nejste tak hezký jako ta –“ štípal mlynář.

„To by mně toho v Slatině dali, kdybych i byl tak hezký; leda trochu bramborů a kysela.“

„Já bych chtěl jen to, co dali za osvětlení v divadle, za voskové svíčky,“ počítal právník.

„Byl jste tam, Vašíčku?“ ptal se mlynář.

„Co vás napadá, pane otče. Dvůr, vyslanci, jenerálové, dámy, stavové v červených fracích zlatem vyšívaných, guberniální radové a – študej chudent!“ nutil se do žertu.

„A co české divadlo,“ zeptal se ostře mlynář z postele, „to tam to panstvo taky bylo?“

„To víte!“ Študent se zasmál. „Byli by radši, kdyby nebylo. Česky se hraje jen v neděli a ve svátek odpoledne, a ještě ohrnují nosy, že jim české hry kazí povětří, že je cítí, když večír přijdou do opery nebo na německou hru.“

Kantor Šolta si zprudka šňupl.

„Pravda, máme teď ještě druhé divadlo;“ vykládal jeho syn, „vystavěl je Tyl a jiní vlastenci v bývalém Kajetánském klášteře. Teď ten klášter má nějaký Arbeiter, taky vlastenec, ten na ty hry dal bývalý refektář. Hrajou tam diletanti, herci z ochoty, Tyl a študenti, už třetí rok teď.“

„Tam se podíváme!“ vybízel mlynář.

„Když se teď nehraje! Zrovna tyhle dni ne, když by šlo nejvíc lidí. Ale to zas ouřady. Co to dalo, nežli divadlo povolili, a kdyby se otec chudých o to byl nezastal, a kdyby nehráli na chudé, nic by nebyli povolili. Často hrát nesmějí. A nežli ouřad kus povolí! To je přehlížení, to policie škrtá tak hloupě nebo naschvál! ‘ se nesmí na divadle říct.“

„Panenko Marja!“ povzdychl mlynář ironicky.

„Škoda, že u Kajetánů tyhle dni nehrajou. Kdybyste viděli Kašku, to je herec, to byste se zasmáli. Když takhle řekne, ‚já páter familiáš‘, nebo ‚já vás obsegro‘, to hraje starého lháře v kuse Lhář a jeho rod, nebo když hraje Pohltoňského v Žižkově meči od Klicpery. To je herec! A vyučený krejčí, krejčovský tovaryš. Ale Tyl mu rozuměl, ten poznal, co v něm je.“

„Býváte tam, Václave?“ ptal se mlynář, usedaje na posteli.

„Po každé; to je povinnost. Jdu po každé a kdybych neměl večeřet. To nás studentů tam je a jiných vlastenců!“

Mlynář mínil, že by se snad už mohli hnout a ptal se, kam je Vašíček povede.

„Do kafírny. Cestou to ještě trochu obhlídneme. Půjdeme do Celetné ulice k ‚Červenému orlu‘, vzkázal jsem to taky panu faráři. Sic tady k ‚tigru‘ v Dominikánské ulici je blíž, a mají tam taky české noviny, ale u ‚Červeného orla‘ sedají spisovatelé a vlastenci.“

„Tyl taky?“ ptal se mlynář.

„Taky.“

„Toho bych rád viďal.“

„Já taky,“ přisvědčil horlivě učitel, vytahuje modrý šátek ze šosu. „Ten má pero!“

Uchystali se, u samých však dveří zastavil je študent a tlumeně připomínal:

„Ale poslouchejte, na řeč zase pozor, obzvláště v kafírně. Policie má všude uši; v takových místnostech, kde jsou našinci, obzvláště špehují, ten Muth má všude lidi.“

Šolta pohlédl na syna dlouhým pohledem; v černých očích kantorových byla připomínka, že když je tak zle, co on, syn, zamýšlí, ať se má na pozoru. Mladý však jako by neviděl.

Povětří se nevyjasnilo. Nebe se ještě více zaklopilo a vítr vál ostřeji nežli v poledne. Ochladilo se citelně. Bylo vidět dost lidí v kaputu nebo v dlouhých „kérocích“ s velkými knoflíky. Šolta, jen vykročili na ulici, zapínal na rychlo všecky knoflíky svého hřebíčkového kabátu.

Zapínal je prudce, zlostně. Byl nevrlý na „hocha“, co zamýšlí, když je všude tolik pastí nalíčeno, když číhají na každé slovíčko. Divu není, že v těch mladých to vře, když ten Metternich, po… Kdyby jeho nebylo; to všecko on – – Mladá krev, bože, nechce zvyknout té otročině. Ale co pořídí? Nic. Co z takových tajných schůzí kouká. A Václav je celý žhavý do toho. Jak to zamlouval a pořád zamlouvá. Kdyby to propuklo a chytli ho, bude po studiích, po všem.

Slyšel ho vedle sebe, že jim vykládá, ukazuje; učitel však poslouchal jen na půl ucha, kráčeje v zamyšlení. Ani se nenadál, a již stanuli u Staroměstského náměstí. Vytrhl se. V těch místech byli už včera podívat se na slavnostní bránu a na orloj; u toho se teď jako včera tlačil zástup lidí, většinou venkovanů, nejvíce sedláků v bílých, zelených i makových kabátech, v pangrotkách i v širákách i selky se strakatými šátky na pokos, v kabátkách s varhánky, v červených punčochách, v širokých sukních, pentlemi lemovaných. V té malebné pestrosti barev temnější tóny sousedských kabátů i límcových plášťů soukenných.

Když docházeli k bílé, slavnostní bráně neklenuté, antických tvarů s kvadrigou na vysokém soklu prostřed nad vlysem, zatahal mladý Šolta otce i mlynáře za rukáv.

„Tatínku, pane otče,“ upozorňoval tlumeně, ale důtklivě, „pane otče, tady před námi ten dlouhý, suchý, ten v tom zeleném fraku a v cylindru, to je ten herec, vidíte? Kaška, ten komik, jak jsem vám povídal.“

Vtom se Kaška, jako by věděl, že jej mají na mušce, ohlédl a ukázal jim svou tvář. Byla mladá, ani ne třicíti let, bez licousku, všecka vyholená, od neštovic rochličkovatá. Kaška stanuv, prohlížel si nějakého starého muže v sešlém kaputu, bílých dlouhých vlasů, který nesl přes rameno harfu na vybledlém, kdysi zeleném popruhu. Pojednou se Kaška vytrhl a dal se rychle nalevo, naproti mladému muži přímé, nesilné postavy, prostřední výšky, v modravém fraku se žlutými knoflíky a ve světle šedivých pantalonech.

Zase zatahal mladý Šolta starého za kabát, zastavil jej i mlynáře, aby se podívali na mladého pána, jenž se zastavil a mluví s tím hercem. Oba Slatinští hned a nejvíce si všimli, že není hladce oholený jako ostatní, ale že má snědou tvář, zarostlou vousy, jež byly černé jako jeho vlasy.

„To je Mácha, spisovatel, ten, jak jsem vám ráno povídal, že dostal před časem arrest pro to, že byl na Karlštejně. Spisovatel, básník, vydal teď velkou báseň. Do ‚Květů‘ také píše.“

Pan otec zpod Červené Hůry ho hrubě neznal, ale když slyšel, že je spisovatel, vlastenecký spisovatel, hleděl na něj s uctivou zvědavostí. Šolta ještě dychtivěji, poněvadž přečetl Máchův ‚Křivoklát‘, který se mu líbil; proto se ještě dvakrát ohlédl po mladém spisovateli, jehož tvář pěkného nosu a černých očí, aristokratického výrazu, nápadně se lišila od tváře suchého komika.

Mladý Šolta si pojednou všiml, že mlynář zabočuje nalevo, jako by chtěl k čelu radnice, kdež bylo zrovna nejvolněji.

„Pane otče, rovně, ne nalevo, rovně, tadyhle do Celetné ulice!“

„Teď mě nechte, Vašíčku, teď poslouchejte vy a pojďte sem!“ poroučel zkrátka Kylar.

Mladý Šolta i starý šli za mlynářem, jenž stanul opodál Mariánského sloupu a hleděl vážně na radnici.

„Teď mně, Vašíčku, řekněte,“ vyzval pojednou, „kde bylo těch sedmadvacet slavných mučedlníků božích popraveno.“ To se ozval přísný evangelík, jenž tou otázkou více zkoumal nežli se ptal.

Jurista uvázl; mnoho o tom nevěděl. Cítil, že je to zkouška, že pan otec, horlivý čtenář, ví o tom jistě víc nežli on.

„Tady někde to bylo,“ odpověděl nejistě.

„Tohle je študium, to jste študovaní páni! Tohle nevíte!“

„Nikdo nám o tom nepovídal.“

„To se ví, to věřím. Jak by vám pověděli, jak by mluvili proti sobě, a na sebe žalovali!“ stiskl rty a usmál se přimykaje víčka. Ale hned je otevřel a řekl:

„To vám půjčím o tom čtení, počkejte až o vagacích. Ztrnete, až budete číst ‚Korunu neuvadlou‘ a ‚Historii o těžkých protivenstvích církve české‘; mám ji, tu vám půjčím, a tam se dočtete –“ Obrátil se k Týnskému kostelu, jehož průčelí si chvilku prohlížel, až zlehka ukazuje na ně holí, začal:

„To je Týnský kostel –“

„Je.“

„Tak tady – tady! Vidíte, Šolto, vidíte pane juristo, tady bejval nahoře ve vejklenku veliký, zlacený kalich; ten jezuviti shodili po bělohorský bitvě, jejich študenti to uďáli. Kalich shodili a na místo kalicha dali pannu Marii. Taky tu byla statue krále Jiřího s nahým mečem jakožto obhájce kalicha. Tu taky jezuviti shodili. Toho se v té ‚Historii‘ dočtete a jiných ještě pěkných věcí.“ Ušklíbl se.

Starý Šolta znal „Historii“ i „Korunu neuvadlou“, obojí měl od Kylara; v jeho černých očí proto ostřeji zasvitlo, když mlynář tak ostře připomenul dávná utrpení. Jeho syn cítil více zahanbení, že z vlastenecké historie musí jej poučovati prostý, neučený člověk. Zčervenal, když mlynář se ho z čista jasna optal:

„No, Vašíčku, chodíte taky s procesím na Bílou horu, děkovat pánu Bohu, že nás tam na smrt zbili?“

Než přemohl se a usmívavě, ironicky přisvědčil, to se ví, že chodí; hned však vážně dodal:

„Abyste věděl, už tam zatemnělost v lidu se trhá jako mha. Už tomu začínají rozumět. Tady v Jalovcové ulici je ňáký švec Vitický, je už starý, jednou jsem ho viděl, ten už léta mluví proti těm poutěm na Bílou horu. To prý zrovna káže v sousedství, i v hospodě, kde může, a vždycky se prý při tom rozzlobí a hartusí, že Čechové nemají chodit na Bílou horu se modlit, ale klít, klít.“

„Pozdrav ho pán Bůh,“ pochvaloval mlynář. Na chvilku se odmlčel, jak se znovu zadíval na Týnský kostel, nad jehož věžmi po zasmušilém nebi hnala se temná oblaka. Ochotně pak vykročil, když mladý Šolta připomenul, že by byl čas, aby šli do té kafírny.

„U červeného orla“ v místnosti dlouhé, ne však široké a vysoké, seděli u kulatých stolků většinou samí občanští lidé, až na dva mladé důstojníky, v bílých fracích s červenými výložky. Ostatek samý měšťan, obchodník, studenti ve fracích, v kvekrech hnědých i modrých, v bílých šátcích nebo černých kravatách na krku, všichni hladce oholení, leda že ten onen měl licousky; četli noviny, většinou německé, hráli v šachy, lurč, onde domino. Sklenice kávy stály před nimi; kdo kouřil, každý skoro z dýmky. Číšník přinášel dýmky ze své zásoby, které půjčoval, už nacpané, o dlouhé troubeli, s čistým brkem čerstvě nasazeným. Přinášel, podával, fidibusem zapaloval.

Tlumený šum nesl se místností jindy i za četné návštěvy tiché; dnes usedl tu nejeden cizí, jako Slatinští, které jurista zavedl hodný kus ode dveří, skoro až na konec, ke stolku, odkudž bylo viděti na jiný, při protější zdi, u něhož sedali vlastenští spisovatelé.

Když Slatinští vstoupili, byl už obsazen, ač ne tak plně jako jindy.

Mladý Šolta, když objednal kávu, přišeptával otci i mlynáři, ukazuje také očima, tamhle ten malý, co mu tak někdy škubne v tváři, že je Malý, Jakub Malý, jurista a spisovatel, že začal teď vydávat Biblioteku zábavného čtení, Leone Leoni, z francouzského, tuze krásné čtení, také že hraje divadlo u Kajetánů jako skoro všichni ti mladí spisovatelé; z toho divadla že má přezdívku „Šnadadra“, tak že mu říkají, protože hrál v Berounských koláčích úlohu Šnadadry. Ten v tom usmoleném kabátě, ten mladý, taky právník, ten co tak hrozně bání, to že je Filípek, „Pekvencl“, jak mu říkají.

„Ten se mně líbí,“ pochvaloval si učitel, „to je nějaký čtverák, tak se potutelně usmívá.“

„Co Tyl,“ ptal se mlynář, „ten tu není?“

Číšník, jehož se mladý Šolta zeptal, pověděl, že pan Tyl tu již kolik dní nebyl, že je snad z Prahy za službou. Jurista doplnil mlynářovi a otci na vysvětlenou, že je Tyl ve vojanské kanceláři, že je furýrem, snad že ho tyto dny někam poslali.

Vtom se zase naklonil níže ke stolu šeptaje a očima ukazuje k literátskému stolu, kde stanul pán v sametové čepičce, kulatý, pěkně červený, v krátkém kabátku a začervenalé vestě; držel v rukou stříbrnou tabatěrku a dával hostům šňupat.

„To je Rabský,“ hlásil tiše mladý Šolta, „kafírník tomu tahle kafírna patří. Taky vlastenec. Včera jsem slyšel, že bude mít zítra o illuminaci české nápisy, jen české!“

„To bude bílá vrána,“ štípl Šolta a při tom pojednou vzpomněl, co padolský pan farář, že nejde.

„Už by tu měl být. Tuhle dobu jsem mu v klášteře oznámil.“

Otevřely se dveře z Celetné ulice. Slatinští všichni se po nich rychle obrátili. Nespatřili však vysokou postavu farářovu. Vešel muž prostřední postavy v tmavém, dost obnošeném kaputu, čtyřicátník, žádný krasavec, od neštovic dosti zbodaný.

„To je Franta, jak se píše Šumavský nebo Frantovič,“ ohlašoval tlumeně jurista svému stolu, „ten pomáhá Jungmannovi při slovníku, a sám taky skládá. Ten zná, pane, česky –“

„Tu je,“ vpadl mlynář, a maně zvedl ruku. Farář Havlovický vcházel. Jak jej Šolta shlédl, hned vstal a jemu naproti, živě ho vítaje. V kavárně se po něm ohlíželi a ještě víc po urostlém knězi v tmavém kabátě, ve vysokých, lesklých botách.

Šedovlasý mlynář s černým obočím čekal stoje u stolu a usmívaje se podal farářovi ruku, při čemž, jak měl upřímné potěšení, na okamžik víčka přimkl.

Mladý Šolta, jemuž se farář upřímně podivil, jak zmužněl, upozornil Havlovického na literátský stůl.

„A to si k nim přisedneme,“ řekl farář s úsměvem a najisto. „Ale až za chvíli.“

Šolta sebou trhl, mlynář i student se divili, než stalo se, jak řekl. Za chvíli přišel mladý Pospíšil, a pozdraviv se s farářem, zval, aby přisedli.

„Máme spolu slovo, pane Pospíšile, a tuhle s milými krajany trhnout se také nechci. Proto s dovolením –“

Mladý Šolta se začervenal, když zasedali mezi vlastence literáty, kteří je vlídně přijali. Starý kantor přihlazoval si vlasy do spánků a klaněl se; mlynář zůstal nejklidnější. Přistoupil zvolna, vážně, bez rozpaků, ale jak všem podával ruku, mlčky se usmíval a přimkl i několikrát víčka.

Mluvilo se o jejich cestě, o zítřejší korunovaci, dotkli se také toho, o čem dnes mluvila celá Praha, to že je smutná příhoda s olomouckým arcibiskupem, který přijel na korunovaci a přijmout svá panství v léno od nového krále, a včera navečer náhle zemřel.

„Lidé to vykládají za zlé znamení,“ prohodil Malý; hned se však odmlčel a ohlédl po okolních stolech. Havlovický rychle přidal, aby zamluvil, co slyšel odpoledne v klášteře, že měl být u nejvyššího purkrabí bal paré, ale že nebude odložen, purkrabí že nebude hosti vítat, že jej a hraběnku zastoupí kníže Taxis s kněžnou.

„Franto Frantoviči, půjdete taky?“ zaškádlil Filípek vesele.

Franta zatřásl nevrle hlavou, ale pak usmívaje se, odvětil:

„Pozvání od pana purkrabí jsem –“

„Dostal – haha –“

„Ne, avšak viděl.“

„Německé?“ vyhrkl Šolta, nemoha té otázky udusit.

„Ne, je francouzské.“

„Ale nahoře zejtra, jako o korunovaci, to bude všecko německy.“ Mlynář to řekl jako najisto, tvrdě a s výčitkou, až se skoro všichni zas ohlédli.

„Ne, to taky ne,“ vykládal Malý, jemuž ve tváři ostře zaškubalo, „přeptal jsem se na to. V kostele bude všecko latinsky až na to, že purkrabí, nebo teď jeho zástupce, když bude král korunován, zvolá k panstvu po česku, povídám, po česku: Pojďme a našemu korunovanému králi a dědičnému pánu přiznání učiňme! V sobotu, když ve Vladislavově síni šlechta skládala králi slib, četla se přísežní formule nejdřív česky a pak německy.“

„Pojďme,“ opakoval si Filípek, „a našemu korunovanému králi –“

„Mělo by býti ‚svému‘,“ vpadl Franta klidně. Filípek vytrhnuv dýmku z úst, dal se do hlasitého smíchu. Vtom k nim přistoupil Rabský, kavárník, nesa v pravici transparent už na rámu napjatý. Ukazoval jej literátskému stolu, vysvětluje, to že je jenom čtvrtina, že je ještě jeden zrovna tak velký transparent a dva pod obrazy, jeden pod obraz zeměpána a druhý pod obraz královny, a všecky české jako tenhle, všecky. Ne bez pochluby povznesl transparent proti světlu, v němž z černé půdy zazářila slova:

„Co je na těch ostatních?“ ptal se Malý.

„To z paměti nevím, ale –“

„No, Franto, dopovězte to,“ pobízel žertovně Filípek, „však my víme, kdo to skládal.“

Franta se zavrtěl a zabručel:

„Jen počkejte do zejtřka.“

Šolta v té pro něj tak vzácné společnosti na chvíli zapomněl; než starost o syna, obava z toho tajného spolku padla mu zase na mysl jako stín, a vtom také pronikla jej bodavě myšlenka, že snad ti tu –

Syn povídal, že spisovatelé jsou v tom tajném spolku. Ale s těmi tu se žádným z nich není známý, jak sám pozoroval. Proto však – vždyť Václav sám řekl, že se mezi sebou ani neznají, leda vždy jen několik mezi sebou. Ti tu jsou třeba kápo, nebo jeden z nich. Kdo – ten pan Filípek veselý, jenž znovu si nacpav bání, až mrak má nad hlavou? A pan Franta, tak vážný a skromný – Ale tady ten krátký, jemuž ve tváři tak poškubává –

Pro ty rozvahy ušlo Šoltovi leccos z hovoru. Kavárník Rabský odešel s transparentem. Franta sebou zavrtěl a stáhnuv obočí optal se zasmušile, že snad už vědí smutnou novinu, že umřel v Křešicích farář Zahradník, Vincenc.

Mladí spisovatelé, Pospíšil i Havlovický se lekli.

„V novinách nic nebylo!“ zvolal.

„Nemohlo ještě být. Předevčírem byl pochován. Dnes došlo psaní pana Jungmanna.“

„Nač umřel?“

„Na hlavničku. Ani ne padesátiletý! Tu ztrátu budeme dlouho cítit. V theologické literatuře, v kritice, ve vychovatelství a ve filosofii obzvlášť. Tu samý ouhor, a Zahradník měl psychologii už napsanou, snad je rukopis u Špinků,“ oznamoval zarmoucený Franta.

Všichni, zvláště mladí spisovatelé a Havlovický naslouchali s vřelým účastenstvím. Odešelť neočekávaně pracovník a zdatný, jehož dílo mnoho vydalo. V nečetné řadě spisovatelů vynikal a proto mezera po něm byla tuze patrná.

„Za olomouckého arcibiskupa najdou snadno náhradu,“ řekl Malý trpce, „ale my takového Zahradníka nenajdeme.“

Mluvili o jeho aforismech, kritice, o bajkách, o tom, jak působil v litoměřickém semináři za znamenitého biskupa Hurdálka, když byl rektorem semináře Fessl, žák a přítel Bolzanův.

Havlovický o tom začal. Zahradníka osobně neznal, ale znal biskupa Hurdálka, svého krajana, rodáka náchodského, jenž jako on býval v Náchodě zámeckým kaplanem. Vzpomněl na něj nadšeně; Franta začal na faráře mrkat, Malý mu šlápl na botu, Filípek se plaše ohlédl. Nebylo radno veřejně mluvit o muži, rektoru generálního semináře za císaře Josefa, pak o biskupu svobodomyslném tak, že byl donucen, aby se vzdal biskupství, poněvadž poctivě a statečně bránil rektora svého semináře Fessla, kterého nepřátelé obžalovali v Římě z kacířství a ve Vídni z karbonárství a kteréhož pak zavřeli ve Vídni v servitském klášteře.

Havlovický jeda do Prahy, napomínal plotišťského souseda, aby byl na řeč opatrný. Teď mluvil sám ne dost opatrně, nedbaje, že u sousedních stolů, kdež mluvili napořád německy, se po něm ohlížejí.

Na znamení mladých spisovatelů ztlumil sice poněkud hlas, mluviti však nepřestal. Zdálo se mu zbabělostí, aby umlkl. A také nešeptal.

Mlynář se usmíval a zalíbením přivřel na okamžik víčka. Mladý Šolta zapomněl na místo a okolí; v očích se mu zalesklo a chutě poslouchal, jak farář vypravoval o biskupu Hurdálkovi, jaký byl osvícený muž, jaký Čech, jakých protivenství zkusil, co proti němu nastrojil vídeňský dvorní farář Frint.

Kantor Šolta vytrhl se ze zamyšlenosti a jak upřel na faráře oči, připadlo mu, tadyhle padolský farář, ten že pomůže – Bože, proč to jemu, Šoltovi, hned nenapadlo! A přihladil si vlasy do snědých, ve vyhřáté kavárně červenějších spánků.

Hovořilo se o nových knihách, zvláště o Starožitnostech Šafaříkových, o Musejním časopise, o české Matici, o novém jejím kurátoru hraběti Hanuši z Kolovrat, že bude důstojným nástupcem zesnulého knížete Rudolfa Kinského. Pražané dotazovali se, vzmáhá-li se na venkově vlastenské vědomí, a všichni jak tu seděli, upírali zraky na faráře z pohorského městečka, jenž stručně, ale jasně líčil, jak je u nich, jak v okolí, kteří jsou tam pracovníci.

Ptali se na jeho přítele Myslimíra Ludvíka, jejž znali z Musejníka, pověděl jim o Královi, o Rojkovi kaplanu. Líbil se jim jeho vážný způsob, jeho vřelost i vzdělání, jež probleskovalo jako zlato z jeho jasné řeči i z otázek.

Mladý Šolta naslouchal v patrném vzrušení. Šedý mlynář seděl klidně, usmívavě; chvilkou přivřel víčka nebo slovo prohodil. Kantor však začínal opět býti roztržitým. Na oko poslouchal pozorně, více však už přemýšlel, jak to vyvést, aby Václav nic nepozoroval.

V učiteli hrklo, když farář podívav se na hodinky, vstal a měl se k odchodu. Co se mladí spisovatelé s ním loučili, co jmenovitě Filípek drže dlouhou dýmku v ruce, jej zval, že by se pan farář s krajany mohl přece podívati ke Kajetánům, a co to smlouvali, přišeptal Šolta mlynáři, aby, až vyjdou, aby si vzal Václava na starost, on, Šolta, že musí promluvit s farářem, sám, mezi čtyřma očima stran Václava, však že ví asi proč, tak tedy, až vyjdou na ulici, aby jej nějak zdržel.

Když odcházeli kavárnou, uličkou mezi stoly, mezi hostmi, vstoupil mladý muž vysoké, dost hubené postavy, štíhlý, v kvekru, sličné tváře, tmavých vlasů. Mladý Šolta, jak jej prostřed kavárny potkali, pozdravil.

Jen došli ke dveřím, oznamoval Václav horlivě, to že je také spisovatel, také tam od stolu, Tupý, také z té spisovatelské společnosti, že básně skládá a hraje také divadlo, vážné úlohy a pěkně. Farář znaje jeho jméno z „Květů“, litoval, že si ho lépe nevšiml. Při tom si pochválil, co poslední dobou je nových pracovníků, co vlastenské roli přibývá dělníků a nevšedních, to že se potěšil opravdu.

I mlynář pojednou zatoužil víc o tom mladém zvěděti. Přitočil se proto k mladému Šoltovi tak, že farář zůstal za nimi. Učitel, jehož černé oči jen číhaly, chvatným krokem stanul u faráře a chvatně, důtklivě ho požádal tlumeným hlasem:

„Jemnostpane, prosím, račte posečkat, ať jdou kus napřed. Rád bych, prosím, jen na slovíčko.“

Soumrak podzimního, zachmuřeného dne protmíval se v neširoké ulici mezi vysokými, zasmušilými domy. Proud lidí vpravo, vlevo již černal; v tom, onom přízemním okně se zardělo od záře.

Starého Šoltu přes tu chvíli šťouchli nebo strčili, jak neuhýbal proudu, svěřuje horlivě farářovi svou starost. Na konci ulice, kraj náměstí zastavil se jurista, ohlížeje se po otci a Havlovickém. Mlynář jej však pobídl, jen aby šel, že jdou za nimi.

„Vždyť se jim neztratíme. Tamhle jsou, vidíte? Zastavili se. Jen pojďte.“

Ale kus dál sám se zastavil a zadíval se na staroměstskou radnici, už setmělou. Věž trčela do temna, mraky se nad ní hnaly divných podob v divém letu.

„Jen se podívejte, Vašíčku,“ mluvil mlynář přidušeným hlasem, „jen se podívejte. Tady stálo lešení černým suknem potažené, z rathouzu na to lešení vycházeli staří, mladí, Kašpar Kaplíř ze Sulevic v letech osmdesáti šesti, osmdesáti šesti! Velmi těžce klekl, napolo sehnutý – a kat tak shrbeného títi nechtěl –“ říkal čtenář písmák, maně opakuje místo z knížky, kterouž tolikrát už a vždy s pohnutím četl v osamělém svém mlýně mezi lesy za zimních večerů i v létě za nedělních, tichých odpolední, kdy otevřenými okny padal do vybílené jizby zelenavý přísvit sadu a šumot splavu.

„Sedmadvacet božích mučedlníků,“ opakoval hledě k radnici. „A pak, po té exekuci – Od těch časů Čech už nic neplatí. Pojďte, Vašíčku. Ale ‚Korunu neuvadlou‘ si musíte přečíst i ‚Historii o protivenstvích‘. To jsem rád, že jsem ty místa tu viděl.“