U nás

Když farář Havlovický si nechal všecko farské pole a nic z něho nedal do nájmu, začínalo mu býti na faře těsno. Nevelké nádvoří zastavené chlévy a stodůlkou, ztenčeno ještě kolnou, kterou přistavěl. Přede žněmi si koupil pár koní, přibyly nové vozy a jiné hospodářské náčiní, jež dodal Jírovec kolář. Pod střechou nebylo pro ně ani dost místa, zvláště o žních a po nich, kdy se stodola naplnila a když se v ní mlátilo.

Stará mlynářka, matka farářova, začala povzdychovat, že pomalu nebudou mít ani dvorečku, fara sama že je také jako klec, že v ní není žádného pohodlí, že ho nemá Josef, a s kuchyní že je také bída, když je hospodářství a má se vařit tolika lidem, čeládce i dělníkům, dřív že to ucházelo, ale teď – takhle že to nemůže zůstat, že by Josef měl o tom promluvit s pány, že by mu měli postaviti něco nového.

„Stavět? Vrchnost stavět mně novou faru?“ Vyslovoval svou obavu, ač přisvědčoval a uznával, že bude přece nutno na zámku zaťukat.

Těsno bylo na faře, zvláště na dvorečku, a ještě scházel kočárek. Farář už déle nemohl odkládat, musil si jej pořídit. Pro ten se konečně vypravil do Náchoda toho dne, kdy v nedalekém Zbečníku dál se ten divný hon. Kočár si na tu cestu vypůjčil ze Dřevíče ze mlýna, na kozlíku seděl starý Jarolím, jenž byl od léta při farských koních, hnědce a myšce.

Bystře klusali, pěkně se jelo; nebe se přes poledne vybralo a pak i slunce zjasnilo smutnící, podzimní krajinu. V Náchodě zajel Havlovický k Rudlově hospodě „U slunce“ na náměstí, kdež se obyčejně stavoval. Dva okroče, jeden žlutý, druhý zelený, stály před hospodou, a velký, cestovní kočár.

Padolští jen zarazili, a již tu byl bystrý klučina, dobře dvanáctiletý, jenž v hospodě vypomáhal. Havlovickému se vždycky líbil, že byl tak mrštný a ochotný.

„Tak, Pepíku, co nového,“ ptal se ho vesele, když čipera, Pepík Trnků, hned u stupátka kočáru bral farářův plášť.

„Ale nic, jemnostpane, všecko při starém.“

„Kdo to přijel?“ farář ukázal na cestovní, zablácený kočár.

„Ňáký ruský jenerál. Strojí se na pokoji, půjde prý na zámek.“

„Mluvil jsi s ním?“ žertoval farář.

„Podržel jsem mu pejska, jemnostpane má takového krásného, a maličký je –“ hoch ukazoval, „bílý jako sníh, a jako hedvábný. A že jsem ho podržel, dal mně pan jenerál zpropitné!“ Na klukově dlani zableskl se stříbrňák.

„To bys ty, viď, kdyby každý tak hluboko sáh’ do kapsy.“

„To bych si koupil –“

Nedomluvil a farář už neposlouchal, obrátiv se do náměstí směrem k ulici, odkudž hlučelo, odkudž vyvalil se hlučný zástup lidí, dětí a dospělých. Někoho vedli, někoho měli ve svém středu. A pušky se nad hlavami zableskly. Farář zahlédnuv tam Donáta „miliona“ nečekal a šel vstříc. Ale ne daleko. Zástup pojednou zarazil, jak myslivec poručil, shlédnuv padolského faráře.

„Jemnostpane,“ volal, „vzkázali jsme jim do Padolí na faru –“

„Co; já nic nevím.“

„Tak to už byli pryč. Tak tadykle jsou, milioni,“ ukázal na zajatce stojící mezi hajnými, z nichž každý měl pušku na rameni.

Chycení tři cizinci na rukou spoutaní budili útrpnost svým ubohým, zanedbaným zjevem, výrazem přepadlých tváří, plachými, ulekanými pohledy. Sotva se odvážili kolem se rozhlédnout zástupem, kteréhož přibývalo. Přibíhali k němu, zastavovali se u něho sousedé, sousedky. Také paní půlmistrová, která přišla z podsíně s mladou paní lékárníkovou.

Všichni dychtivě naslouchali, když Matěj Donát vykládal padolskému faráři, s kolika miliony i prachmiliony, jak dnes časně ráno, jaký měl hon, jak zatáhli leč, a co ti tady – čert aby jim rozuměl –

Nikdo si nevšiml, že té chvíle vyšel z průjezdu hospody „U slunce“ cizí pán v uniformě, vysoký, osmahlý, šedých licousků, s blýsknavou šavlí po boku, s lesklými knoflíky na jízdeckých nohavicích. Jen hospodský, jenž stál také v zástupu, na kraji, ho postřehl, když zastaviv se hleděl na ten shon. Ihned se k němu rozběhl a maje smeknuto přeochotně mu kostrbatou němčinou oznamoval, Excellenc, že tamhle přivedli nějaké zajaté, cizí, tři, všechny cizí, žádný že jim nerozumí, ale pan farář z Padolí že povídal, ten jeden že mluví rusky, jistě rusky, Excellenc.

Generál, jemuž nebylo po chuti, že jej hospodský zastavil a tak hovorně držel, podíval se na toto slovo s vysoka zpod víček a opakoval překvapen:

„Rusky?“

„Rusky, Excellenc, rusky, pan farář povídal.“

Zatím se zajatcům uvolnilo. Na žádost Havlovického poručil myslivec hajným, aby jim ruce rozvázali. Farář se jich i dále ujímal vykládaje myslivci, že to asi nejsou zlí lidé, ti že již dost zkusili, aby jim dali najíst, nežli je zavedou na zámek.

„Už dostali, jemnostpane,“ hlásil myslivec, „všeho, jídla i pití. Těm pane chutnalo! Bodejť, když dosud měli jen syrové ovoce a nedopečené brambory. A –“

Přestal, ohlédl se jako všichni. Cizí generál v lesklé uniformě vstoupil mezi ně. Šum kolem tichl úžasem i zvědavostí. Všichni nechali v ten okamžik zajatců, jen farář Havlovický postřehl, že se lekli, všichni tři, jak generálův zjev zrovna je omráčil. Zbledli, oči jim ztrnuly, a ten v čapce, prostřední postavy, sklonil hlavu, jako by chtěl tvář ukrýti.

Hned ji však vztyčil a rovně, jako socha se postavil, jakož i oba druhové, když generál na ně rusky, zkrátka, úsečně. Ten v čapce odpověděl, ne však určitě a jistě, nýbrž ulekaně; když generál opět a opět vynucoval, čím dále tím naléhavěji a prudčeji, psi, že utekli z vojska a odkud, z kterého pluku, odpovídal tím nejistěji, jako u výslechu, jako před soudcem, čím dále tím mdlejším, slabším hlasem, až naráz umlkl. Brada mu k prsům připadla a chvěl se jako oba druzi, pojednou však, když generál zahrozil, co je čeká, přihnuv se, plazil se k generálu, aby objal jeho kolena.

Ten však, jako by nečistý hmyz se ho chtěl dotknout, ustoupil pozdvihnuv obě ruce a obrátiv se, poroučel Donátovi po německu, aby je zavedl na zámek. Sám se tam také vydal, jak už prve zamýšlel.

Zajatci zmizeli se svými strážci a s myslivcem. Největší část zvědavých je vyprovázela až pod zámek a někteří se táhli za nimi ještě dále. Ti, kteří zůstali na náměstí, s nimi také purkmistrová a mladá, sličná lékárníková i farář Havlovický, litovali ubohé Rusy, zvláště když Havlovický vyložil, že budou musiti zpět do Ruska, a jak se toho báli, když připamatoval, co myslivec pověděl, jak prosili, že budou všecko dělat, kopat, orat, a třeba aby je zabili, jen ať nemusí zpět.

„Teď musí, a jistě je čeká krutý trest, trápení, jistě těžký, dlouhý žalář nebo i hrozná Sibiř.“

„Ujmou se jich, pane faráři,“ žádala purkmistrová.

„Jemnostpaní, víc by vydalo, kdybyste s jemnostpaní,“ pohlédl na lékárníkovou, „a snad ještě s jinými přimluvily se u svých pánů manželů, anebo,“ promluvil živěji, jak mu připadla nová myšlenka, „zrovna u toho pana generála.“

Paní žasly, lekaly se, ač jim ten návrh zároveň jako vánek zalahodil.

„Já tam půjdu napřed,“ nabízel se farář, „ač nedoufám, že bych já něco pořídil. Ale přezvím alespoň a vzkážu, jak je, nebo přijdu říct, a kdybyste ráčily – Jsou to ubožáci a co je čeká! Zachránily byste tři životy. A ten generál je jistě kavalír –“

Farář bral se na zámek maje skoro jistotu, že paničky půjdou, bude-li nutno. Zajaté Rusy zastal v předsíni zámecké kanceláře. Stáli zasmušilí, zkrušeni, zvláště oba větší, s hlavami pochýlenými. Hajní je hlídali. Farář se ptal po generálu a po Donátovi. Že jsou v kanceláři, uslyšel, u pana vrchního. Vtom, když farář tam chtěl také, vstoupil Matěj Donát všechen narudlý.

„Prach milion –“ zahuboval zlostně stanuv před farářem. „Jako skála.“

„Kdo?“

„Ten generál.“

„A co vy –“

„Já osel oslovská – Kdybych to byl věděl, kdo jsou, jistě bych je byl nechal a nehonil. Ale co – když žena – co ženská – když pořád, že to jsou kartouzníci – poplaší člověka – kartouzníci, zlosynové – a ty jsem měl nechat v polích, v lesích? Když už lezli do stavení jako ke mně? To já nemoh’ vědět, že to je z hladu, že to jsou vyhladovělí a přestrašení desentéři a k tomu až z Ruska. Bože, až z Ruska! A teď – je mně jich, chlapů,“ mrskl po nich okem, „milionských líto.“

„Ale neprosil jste –“

„Eh, prosil.“

„Co generál.“

„Nic, že to nemůže být.“

„A pan vrchní –“

„To je to!“ vyhrkl myslivec, a mrknuv plaše po dveřích do kanceláře, přiklonil se k faráři a začal tlumeně, tiše, ale zlobivě:

„Kdyby ten alespoň! Pořád se uklání, a pořád Excellenc – Bodejť, když ten pan generál se zná s její Výsostí, s paní vévodkyní; před dvaceti lety byl s carem taky v Ratibořicích, když se tam s Metternichem umlouvali proti Napoleonu. Povídal mně to prve kontribuční, než mě direktor zavolal. Proto on –“

„Co říkal, nepřimluvil se?“

„Začal, začal, ale, jak povídám, bojí se Excellence.“ Zticha se uplivl, vlastně jen prskl bez sliny, a najednou na faráře:

„Jdou tam!“

„Když je to tak, co bych já zmohl.“

„Jen jdou, na mě se neohlížejí, co moje řeč, já s Excellencí neumím, já bych mu něco řek’.“

Farář poslechl, šel. U samých dveří vrazil do něho písař, jenž z kanceláře zrovna vyletěl, nesa nějaký rozkaz.

Generál seděl v křesle, direktor na židli proti němu se vzpřímenými zády, dlaně na stehnách, lokte ven. Zlehka se ukláněl i když generál něco řekl i když sám mluvil, usmívaje se, až mu laloušek přes bílý šátek na krku kypivě překynul. Zachmuřil se však, když farář Havlovický vstoupil. Přijal ho chladně, užaslý; Havlovický nedal se odradit, omluvil se pak, obrátil se na generála a pověděl uctivě a upřímně, proč přichází.

Generál se nemračil, nýbrž překvapen pěkným, mužským zjevem, přirozeně dvorným chováním naslouchal napjatě, nespouštěje s něho ani oka. Než nakonec přece zakroutil hlavou a rozhodně, ač zdvořilým tónem odbyl prosebníka, že by mu rád vyhověl, že však není možná, aby povážil, že se ti lidé dopustili zločinu.

Když se Havlovický vrátil do předsíně, zastal tam jen Matěje Donáta.

„Kde jsou ti Rusové?“

„Přiběh’ písař, zrovna jak šli do kanceláře a odvedl ty chudáky Mackoj do díry, že pan vrchní poroučí. Tedy jak, pane farář –“

„Zle, nepořídil jsem; ale já se ještě nevzdávám.“

„Tak! A co –“

„Teď na Excellencpána půjdou ženské.“

Myslivcova tvář se protáhla zklamáním; mávl rukou a pohrdlivě řekl:

„Ženské?! To je amen, to ti prachmilioni přece jen v Siberii zmrznou.“

Přece však šel s farářem dolů do města k „Slunci“, aby vyčkal, co tedy ty ženské. Farář došel k paní purkmistrové oznámit, aby se přichystaly, teď že je na nich, jestliže ony nepomohou, že je veta po těch ubožácích.

Mladá, hezká lékárníková ve svátečním obleku, v novém, krepovém bajaderu malinové barvy, v dlouhých rukavicích, purkmistrová v novém klobouce, jenž byl jako kukaň a s něhož povíval závoj, zelený jako tráva, paní mlynářka v měňavých hedvábných šatech granátové barvy, to byla deputace; vešly do průjezdu k „Slunci“, když generál se vrátil ze zámku. Neklidně, s tlukoucím srdcem, paní mlynářka zardělá po krku i po spáncích, vkročily do pokoje generálova.

Kde kdo „U zlatého slunce“ byl v dychtivém očekávání, co se stane; i v průjezdě, i před hospodou čekali na deputaci, s jakou se vrátí. Farář Havlovický seděl s Donátem v hostinské místnosti, pak nemoha se již dočkati, šel do patra a přecházel chodbou. Přešel jednou, dvakrát a když po třetí se od konce vracel, otevřely se v generálově pokoji dveře. Paničky, deputantky!

Rychle vycházely, vzrušené, ale usmívavé, zářící.

Za poslední, lékárníkovou, zjevil se ve dveřích generál, ukláněje se dámám. V tom zahlédl Havlovického.

„Ah, pan farář! To jsem si mohl pomyslit. Ale zrovna vhod. Prosím –“ zval.

Farář rychle vstoupil.

„Excellencí, račte přijmout i mé uctivé díky.“

„Zač –“

„Že Vaše Excellence zdejší paní neoslyšela.“

„Ano, ale řekl jsem jim, že mne za to přivedou na Sibiř,“ žertoval generál, hned však vážněji dodal:

„Donutili jste mne jednat proti povinnosti.“

„Byl jste poslušen svého šlechetného srdce a to Vaší Excellenci dobře radilo.“

„Ale co s těmi lidmi. To jsem těm paním řekl, že těch mužů nepustím, dokud nebudou nějak opatřeni. Na Rus nesmějí už nikdy. Ať se dámy o ně postarají.“

„Slíbily –“

„Ano, že se něco stane.“

„Tak jest, Excellenci. Jednoho si vezmu já. Račte být ujištěn, že ten muž bude dobře opatřen.“

„Ale, pane faráři,“ připomenul generál přísně, důtklivě, „ten muž je pravoslavné víry.“

„To jsem si hned pomyslil. Ujišťuji Excellenci, že v té víře také zůstane, on a všichni. Račte být upokojen. Svou ctí se zaručuji.“

Generál, jenž za té řeči vážně pokyvoval sivou hlavou, pojednou se usmál a zeptal se:

„Ale jak se s tím svým mužem smluvíte? Neumí ani slova německy.“

„Jsme tu Češi, on je Rus, jsme Slované, a to se brzy domluvíme.“

„S vámi už nic nepořídím. Ale to je jeden; jak opatříte ještě ty dva –“

„S dovolením, to oznámím Vaší Excellenci za chvíli.“

Poklonil se a odešel.