U nás

Jak před vánocemi začal padat sníh, vzpomněl si farář Havlovický na důchodní, že přijedou, bude-li sanice, o masopustě jistě, ne-li dřív. Sanice nastala, veselý masopust přišel, zvonečky u chomoutů, drkáče na boku koní jen zvonily a chřestily, sáně se jen kmitaly lesklou drahou, ale žádné nezarazily před padolskou farou kromě selských, když přijely, aby jel farář nebo kaplan k nemocnému.

Farář Havlovický netoužil po té návštěvě ze zámku, nepřál si jí, říkal si v duchu, že by bylo líp, kdyby nepřijeli, ale přece mu kolikrát za té sanice o masopustu připadalo, přijedou-li a že to již divné, že nejedou; ale hned si také přiznal, při čem sám sebe přistihl, že vlastně myslí jen na ni, na paní důchodního.

Druhého dne po té příhodě s podloudníkem, když po obědě osaměv zadíval se ven na zachumelenou zahradu mezi holé, tmavé její stromy, zabloudil zas. Urostlá, půvabně plná postava paní důchodňové se mu zakmitla a uvábila mu myšlení. Živě se mu mihla, jak ji vídal, když sedal proti ní, jak zlatými kadeřemi prokmitovalo drobné, růžové ouško, jak zpod krajkového šátku, z výkroje šatů prosvitla plná, bílá šíje – Přes karty, jak je jako vějíř držela, smály se její modré oči, hleděly tak –

Vstal, jak se pojednou vytrhl. Začal chodit pokojem; utíkal pokušení, žádosti, která ho zažehovala.

Přešel jednou, dvakrát, pak vzal čepici a vyběhl, jak byl v domácím černém kabátku na síň.

Haraš, jenž stál u kuchyně, k němu přiskočil, začal se k němu lísat, a farář, nevěda proč, zavolal jej a šel chvatně ven dozadu, dvorkem na zahradu.

Mrazivý vzduch jej ovanul, sněhové chomáčky, jak řídko, ale prudko ve větru poletovaly, zastudily mu ve tváři. Oddechl si, jako osvěžen v té větrné lázni, stál v ní s libostí a díval se na Haraše, jak lítá sněhem jako divý, až se prášilo, jak se válí v závěji.

V tom ze dvorka panímáma zavolala, divíc se v duchu, co syn, se brodí sněhem, že je zima, a jen tak v kabátku. Vrátil se k ní na dvoreček, chtěl se jí zeptat na slepice, vida, že nese jim opálku zrní, ale zavanuly k nim chřestivé zvuky drkáčů mrazem stlumené. Panské nějaké sáně jely a blížily se. Farář napjatě naslouchal.

„Že snad dostaneme hosti, maminko.“

„Ale jdi, koho pak –“

Neřekl, na koho si myslí, že přijede, ale vrátil se rychle do pokoje. Jen se postavil k oknu, zahlédl níž pod zasněženými lipami sáně, zámecké, znal je i bělouše s barevnými chocholy nad ušima a s drkáči na červeném sukně přes hřbet k bokům zavěšeném.

A v saních kupa kožešiny, kožich, čepice, nehybná kupa, a vedle té kožich, nad ním pěkný, teplý čepec s pentlemi, a v něm zardělá, svěží tvář paní k faře zvědavě, dychtivě obrácená. Důchodňová se usmála, živě sebou hnula a volala: „Mužíčku, mužíčku! Pan farář stojí u okna!“ A vstávala, ač ještě nedojeli, jako dítě, jež se nemůže dočkat.

Kupa kožešin se teprve hnula, když drkáče utichly, když bělouši grošovatí, z nichž se kouřilo, před farou zarazili. Z té vlčiny a beránčiny se důchodní vyloupl, v bačkorách přes boty, v černé beranici s ušima pod bradou uvázanýma, s šálem kolem krku, a přece ještě chladem pobledlý, zimomřivý.

Nežli slezl, nežli se pevně postavil, uvítala se jeho paní, záříc, s farářem krátce, živě, stiskla mu prudce ruku, a jako veverka vyběhla do schodů ke dveřím, jimiž scházely, jí naproti, Františka a panímáma mlynářka; uvítala se s nimi vlídně, srdečně, jakoby s příbuznými, a hned cestou, na síni, jim pověděla, jak se sem těšila.

Pak mohla o tom opět promluvit, když se farář ptal, to již v jeho pokoji zasedli, proč už dřív nepřijeli, že je, zalhal bezděčně i pravdu mluvil, už čekal.

„Čekali jsme na nich,“ odvětila důchodňová s úsměvem; ale výčitku v tom cítil. „A pak –“

„Byl jsem marod,“ vpadl důchodní, „wissens, diese –“ chtěl říci nějaké nekřesťanské epitheton, než vzpamatoval se, „diese, wissens, Installation – no, však –“

„Zkazil si žaludek, to že ho nikdo nehlídal.“

„A pan virtšaftsrát taky stonal, ale ne tak dlouho jako já. Das war ein Katzenjammer, Herr Gott!“ Zasmáli se i důchodní, jenž pokračoval: „Byl bych už přijel, a tady moje pořád chtěla.“

Celo důchodňové se kmitem zardělo.

„Je to pravda,“ přiznávala, „těšila jsem se na sáně, na šlitáž, hned jak začal padat sníh. To jsem se tak ráda na to dívala a počítala, kdy už bude pravá sanice, jak pojedeme.“ Povídala to lehce, jako laškovně; ale co tón k těm slovům nedolíčil, oči pověděly, jež byly jasny tichou vroucností.

Zachumelená fara padolská, kolem jejíž mansardové střechy visely jako ztuhlé, lesklé třásně rampouchy dvojí řadou, dole i výš v polovici lomené střechy, oživla za toho zimního, mrtvého odpoledne.

Když pohaslo, zasvitlo světlo ve farských oknech; všechna zahořela. Stíny se tou září míhaly v oknech farářova pokoje, jak tam besedovali v příjemném teplu, v útulném závětří.

Seděli kolem stolu, na němž se leskly skleničky i láhve vína, na němž zarachotily pak koflíčky a zajiskřil se nasekaný cukr kolem pečiva narychlo sehnaného. Farářova mladá sestra čiperně obsluhovala, až z té horlivosti se rděla, až ji paní důchodního pochválila, jak jí to svědčí a ještě víc sluší.

Sama byla také jako rozkvetlá růže, a farářova matka, která k ní musila usednout, jí to v upřímném obdivu také řekla. Zalahodilo to zámecké paní, více však ji rozehřálo, že farář přisvědčil, a že cítila, jak zrak jeho na ní utkvěl. Mluvili o zimě. Důchodňová si posteskla, jak je teď smutno, člověk že nikam nemůže, a ty společnosti a karty, to že je pořád jedno, často že se již omluví a nejde, to že raději sedí sama doma.

Sklopila oči, jak se vtom setkala s farářovým pohledem, hned však pokračovala. Ptala se, jak oni tady, mluvila hlavně s panímámou, nestýská-li se jí tu; tu zas pohlédla na faráře. Pak s nelíčeným účastenstvím naslouchala, jak jeho matka vypravovala, že již zvykla, že to jde, chvála pánu Bohu, ve dne že je pořád co dělat, to se člověku nemůže ani zastesknout, večer, no, že si hledí díla zas, že derou peří nebo předou.

„Františka si taky někdy zaskočí do sousedství, tady ke Krůčkom, mají tam taky velkou dceru, nebo k Frýdkom, tady blízko, tam bývají přástvy, a tak jí je veseleji, nežli bylo u nás ve mlýně.“

„A co pan farář –“ zeptala se důchodňová, a sama si odpověděla, že je asi pořád v knihách.

„Večer většinou, jemnostpaní, ale někdy si zajdu také do hospody.“

„Ale, ale!“ divil se důchodní, a paní jeho hned doložila:

„U nás nechodili.“

„Tady je to skoro nutno, jemnostpaní, k vůli sousedstvu, abychom se líp seznali, aby neřekli, že se jich straním. Ale obyčejně jen jednou za týden.“

„Kdo tam ještě chodí?“ ptala se důchodňová, kterou i toto patrně zajímalo.

„Společnost není velká; felčar, máme tu od podzimu felčara, mlynář dolejší, rozumný, chytrý a společenský muž, pak dva, tři sousedé –“

„To hrají v karty,“ ptal se, ale více tvrdil důchodní.

„Někdy bulku, někdy přinesu noviny a čtu, a to poslouchají, rádi zvědí o světě.“

Důchodní kroutil hlavou a divil se, že se farářovi chce; paní, rychlejší, těkavější, už zase na něco jiného vzpomněla.

„A jak teď o masopustě, bály tu nemají?“

„Ne, jemnostpaní, my jsme jen ‚půlpáni‘,“ usmál se, „tady jsou jen muziky, a to jsem ještě nebyl.“

„A šli by?!“

„Nevím, ale neříkám napřed ne. Člověk neví, co okolnosti poručí. Kdyby bylo potřeba se tam podívat k vůli sousedům, abych se nevylučoval, nebo že by je to těšilo – Ale takhle,“ obracel vesele ale srdečně, „si někdy udělám bál, tady, viďte, maminko, když derou v čeledníku peří nebo přadou, tady naše panímáma s Františkou; to k nim přisednu, a povídáme, vzpomínáme, nebo poslouchám, jak maminka s Františkou zpívají, a někdy i sám do toho zabručím. Člověk zrovna omládne, jako bylo za studentských let, a zimní večer uteče, jen se kmitne.“

Důchodňová naslouchala jako pohádce; tváře se jí rděly, slušelo jí to, modré oči tkvěly na faráři, když vykládal, a jak umlkl, povzdechla.

„To bych s nimi hned seděla, to je jistě pěkné, když se takhle v zimě sedí, vypravuje –“

„Ale taky dere, meine Liebe,“ zažertoval důchodní.

„Přijedou k nám na přástvu,“ zvolala panímáma usmívajíc se.

„Přijela bych, ó to bys, mužíčku, viděl, jak bych drala peří; ale dřív teď musí přijet pan farář, jak nám to slíbil.“

Musil slib obnovit paní i důchodnímu, jenž za toho hovoru, nacpav svou pěnovku, pokuřoval a teď, jak se na okamžik odmlčeli, začal ji zas farářovi ukazovat, jak se pěkně stejně nakuřuje, jak je nakouřenější od té doby, co ji neviděl.

Za celé to odpoledne nezůstala paní důchodního s farářem ani na chvíli o samotě. Toužila po tom, hledala i příležitost. Proto nemohla pojednou šáteček nalézt, a když Františka chtěla jej hledat v jejím plášti, v čeledníku, vyšla s ní ven, že jí pomůže. Bylo to právě, jak farář meškal na síni, kamž ho vyvolali, aby vyslechl nějakou zprávu kostelníkovu.

Šáteček byl nějak učarovaný; nemohly ho nalézt, až důchodňová znenadání povykřikla, tu že je. Bylo v ten okamžik, když na síni, jak otevřenými dveřmi bylo slyšeti, dával kostelník s pánem Bohem a odcházel. A v tom také se paní důchodního povychýlila ze dveří čeledníka do síně, až se jí zlaté kučery na spáncích a kolem uší pozachvěly, a smála se s Františkou, jak to hledaly, co ten šáteček.

Farář musil si jí povšimnouti, nemohl ji minout. Přistoupil, vyslechl, co mu se smíchem vypravovaly, dále však nepokročil, ač paní na krok ustoupila, jak Františka vyběhla z čeledníku a pryč do kuchyně, odkudž na ni volali. Farář se zeptal své hosti, všimla-li si toho mladého muže, který právě odešel.

„Ne tuze.“

„To byl Kalina, mladší kostelník, ten, co si vzal tu mladou židovku, Justynku.“

„Ah! ah, to je škoda, že jsem ho neviděla! A co ona, Justyna –“

„Teď Marie; je z ní hezká ženuška a maminka. Má kloučka.“

„Jsou šťastni?“

„Jsou, mají se rádi.“

„To pak jsou. A co její přátelé?“ ptala se rychle.

„Bratr se vystěhoval, ten ji zavrhl docela.“

„Ale má za něj náhradu,“ zvolala důchodňová živě, „to je štěstí.“

Z pokoje přišla panímáma. Farář byl rád, že se zastavila, že zvala důchodňovou zase do pokoje, tady že je chladno a tam na stole čerstvé kafíčko. Poslechla s úsměvem, ale nerada. Ale pak, bylo již pozdě večer, když vsedala do saní, nebyla roztrpčena.

Okřála, že tu pobyla, že faráře zas viděla. A věděla teď, jak bydlí, co dělá, jak žije (doma často na to myslila a přála si vědět), znala všechnu jeho domácnost.

Matka jeho se jí zalíbila, sestru náviděla už hned z Náchoda, jak se s ní seznámila. Byla ráda, že je tu má a rozloučila se s nimi, jako se s nimi uvítala, jako s příbuznými. Měla se teď nač těšit. Havlovický najisto slíbil, že přijede brzy do Náchoda.

Oddechl si, když hlas drkáčů se od fary vzdaloval, když bělouši v saních zanikli pod lipami, mezi příbytky v hustém šeru zimního večera. Nic se nestalo, co by si mohl vytýkat. Za té návštěvy zachoval klid, a myšlenky, kterým ještě před samou návštěvou utíkal, se nevrátily. Mohl důchodnímu klidně podati ruku na rozloučenou i paní jeho.

Přece pak, když osaměl, na ni zas vzpomněl, ale jen v úvaze. Zdálo se mu, že byla při veškeré své živosti klidnější. Tenkráte na zámku, před odjezdem, při tom loučení, že bylo hůř, nebezpečenství, že se nepřemáhala, netajila. Snad proto je teď rozvážnější a bude i dál, i o jeho návštěvě.

Na tu se trochu staral. Vykonal ji za týden, ale ne ve všední den, nýbrž v neděli odpoledne, kdy byly kanceláře zavřeny. Chtěl důchodního zastat doma, v bytě. A zastal i justiciára a kontribučního u něho. Proseděl s nimi skoro celé odpoledne; musil s nimi hráti v karty, pít a kouřiti. Paní důchodního byla roztomilou domácí paní, k němu víc než pozorná, srdečná, příchodem jeho patrně potěšená, ano na první okamžik, kdy se na chodbě potkali, vzrušená, jak mluvily oči, jak dotvrzovalo stisknutí ruky, a všecko živé, radostné hnutí. Ale pak se opanovala, a když za hovoru, při kartách, důchodní prozradil (oči v kartách, jež držel před sebou a zkoumavě přehlížel), že se jí v Padolí tuze líbilo, že tam chce zas, ještě jednou, že jí to musel slíbit, snažila se mu svou bílou dlaní zakrýti ústa.

Havlovický musil vysloviti jen svůj povděk nad tím; ale pak se musel také bránit, když za hovoru důchodní si pojednou vzpomněl a svým kolegům pověděl (mluvilo se skoro pořád německy), jakou má farář v Padolí společnost, samé půlpány, s těmi že také hraje bulku, snad že hrají v povříslovém pasu, a pak že jim farář ještě čte hochböhmisch, že rozbírají svět a politiku.

Kontribuční se smál, justiciár se jen usmál, ale podíval se při tom hloub na mladého faráře. Ten nedav se pánům z kanceláře, dlouho se již nezdržel. Paní důchodního na něj ulekaně a jaksi úzkostně pohlédla, když položil karty a podívav se na hodinky, oznámil, že již musí jít. Zdržovala ho, nezůstal však, i když jej ostatní vybízeli, poněvadž, jak udal, musí se ještě stavit na děkanství u P. Ludvíka.

Když se rozloučil, přátelsky, ale přece rychleji a míň vřele nežli jindy, našla paní důchodního v okamžik příležitost, nežli muž vstal od stolu ho vyprovodit a nežli je v předním pokoji došel, řekla chvatně a tlumeným hlasem:

„Nehněvají se? Můj to tak nemyslil –“

„Nehněvám se, jemnostpaní. Ale nerozumíme si a v tom si rozumět nebudem. Pan důchodní a já, my jsme na různých polích.“

„Můj nemyslil nic zlého,“ opakovala, sama dobře nechápajíc řeči farářovy. Slova její zněla skoro prosebně; nešlo jí tu o muže, ale aby Havlovický tak neodcházel.

Řekl jí, že se nehněvá, ale nemluvil do slova pravdu. Rozmrzen odcházel a sestupoval dolů do města. Co u důchodních slyšel, nemohlo ho překvapit, znalť pány z vrchnostenské kanceláře, jak se na lid dívají, a přece ho to urazilo, i to, že důchodní zvlášť, nápadně, tónem vytkl, že čte on, farář, hochböhmisch noviny. To jim je všecko sprosté. Němci! Takoví Němci, říkal si zlostně v duchu, třeba rodem Češi, jako kontribuční a justiciár.

Vzpomněl na přítele P. Ludvíka, co ten by říkal, ten že by se snad ani tak neudržel. Cítili to. Ale to bylo málo, málo, zasloužili by víc. Než jaké s nimi soudy, jaké pře! Mají moc a ta u nich rozhoduje. Co asi řekne P. Ludvík –

Šel ho právě navštívit a v tom pohnutí mysli k němu zrovna pospíchal. Odpoledne, když přijel, zastavil se jen u vikáře; příteli Ludvíkovi se jen ohlásil, že se staví u něho navečer, na delší chvíli. Když teď došel na děkanství, bylo již šero, nezastal ho doma. Odešel k nemocnému, zde v městě, ale zanechal příteli Havlovickému, kdyby přišel, vzkaz, aby neodjížděl, ale na něj počkal v jeho bytě.

Farář Havlovický tak učinil. Vstoupil do přítelova pokoje, kdež mu rozsvítili svíci, a čekal. Rozhlížel se po knihách v stojanu postavených, podíval se na stůl, kde shlédl dva staré folianty ve vepřovici svázané a několik starých listin s pečeťmi. Věděl, že se přítel zabývá historií, hlavně místní, že si vypůjčuje z radnice staré knihy a listiny. Díval se na ně, na pečetě, obracel listy ve staré knize zápisů a pamětí, viděl, že přítel leckteré místo zatrhl. Nahlížel, četl jen letmo, a kde nestačil starému písmu, nechal, nenamáhal se, obrátil; tak šustěl v tichu pokoje, svíčkou osvětleného, list za listem, dost rychle, až pak farář uvázl na stránce, do polovic psané písmem šestnáctého věku; a níž v druhé polovici na prázdném místě nějaký zápis písmem novým, současným. To jej uvábilo. Naklonil se a četl:

„Nic mne tak bolestně nermoutí, jako když svou milou vlast Českou tupiti, její řeč utiskovati a vlastence rozličně šťuchati a trýzniti vidím; když vidím, kterak má vlast, tento výbor národů, tento nejkrásnější klenot v rakouské koruně, kořistí všelikých pletich se stává; když vidím, kterak tato utěšená země od svého urozenstva opuštěná a zanedbaná bývá, kterak obyvatelé její, utiskováni, chudnou, kterak šlechetní zastáncové její nenáviděni a pohrdáni bývají a vlastenectví za prohřešek počítáno bývá. Tu mi krvácí srdce –“

To bylo přítelovo písmo, Ludvík to napsal. Farář Havlovický byl s ním stejného smýšlení vlasteneckého, ale v tento okamžik, v náladě, v jaké přišel, bolestný, upřímný povzdech přítelův tím více ho dojal. Dál už v knize neobracel, nečetl; zůstal u té žaloby, napsané pod pamětí z dob, kdy bývalo českému království líp.

Na to farář Havlovický myslil. Tenkrát samostatné a český jazyk v takové vážnosti a váze. A teď– „Hochböhmisch“ jako pro posměšek, i ten, kdo se k své mateřštině přiznává.

Seděl zamyšlen v tiché kaplance, zraky před se, do šera, na stojan starých knih upřené. Ale nedíval se na ně, ani nepozoroval, jak lojová svíce na stole čadivě, zkaleně plane. Až přítel ho vytrhl, jak vešel do pokoje, v plášti zdánlivě větší, nežli jak byl, nad prostřední velikost.

V tváři výrazné, zvláště šedě modrýma očima a pěkným čelem, nad nímž, jak rychle smekl, zachvěly se tmavé vlasy mírně kučeravé, svitlo, když shlédl padolského faráře.

„Už jsem myslil, žes ujel. To jsem rád, žes čekal.“ Hbitě shodiv plášť na židli u postele, podal Havlovickému ruku. „Čekáš dlouho, viď.“

„Snad; ani nevím. Jdu si pro tebe.“

„Nejde to, pane, ale přijedu do Padolí co nevidět. A máš tu knihy,“ vzpomněl pojednou.

„Z Prahy?“

„Ne, z Hradce od Pospíšila.“

„Ukaž,“ žádal farář dychtivě, jako vzpružený. Páter Ludvík, jenž zatím oblékl teplý podvlíkáč, přinesl z kouta balík. Když jej rozdělal, začal Havlovický přehlížeti hromádku knih nevázaných, v prostých obálkách, nevelkých, nehrubých, většinou švabachem tištěných, nákladem „Jana Hostivíta Pospíšila, biskupského impressora“. Byly, jak je P. Ludvík v Hradci Králové podle přání Havlovického objednal, většinou poučné, jako Salzmannova Račinka v překladu Norberta Vaňka, Zieglerův Věrný raditel rodičů, dítek, pěstounů i učitelů, který faráři Havlovickému tímto po čtvrté přicházel, když už tři výtisky před tím, v Náchodě, rozpůjčil i daroval, jako před tím J. V. Jirsíka „Školu nedělní pro vyrostlou mládež“.

V té hromádce knih z nebohaté úrody tehdejších let byli také Královi „Slávové, praotcové Čechů“ a překlad samého P. Ludvíka, Chymanyho „Utěšenky“.

Farář Havlovický přehlížel mlčky tituly knih, většinou mu již známých, až pojednou vyrazil libostné: „Á, á –“ když vzal do ruky malou knížečku švabachem tištěnou.

„Á, á,“ opakoval, „tohle bude něco pro Kalinu!“

P. Ludvík nachýliv se, četl nadpis té knížky. Byl to Klicperův „Almanach dramatických her na r. 1826“, jenž obsahoval tragedii „Soběslav kníže selský“ a „Žižkův dub“.

„Pro Kalinu? Kterého, kostelníka?“ ptal se kaplan.

Havlovický přisvědčil.

„Ten by jen samá divadla četl. Víš, byl nějaký rok v Praze, chodil tam hodně do divadla a tak si je oblíbil. Teď v zimě přes tu chvíli přijde, nemám-li nějaký kus. Štěpánkovy hry, co mám, skoro všechny už přečetl. No, ten ji popadne,“ dodal farář s úsměvem a zatřepal s Almanachem, jak ho měl v prstech. Pojednou ho však pustil na stůl a obrátil se po kaplanovi, jenž stál vedle.

„Ty, Josefe, teď si vzpomínám. Dolejšímu mlynáři bych také rád něco přivezl. Nemáš bulku? Já ji propůjčil, a mlynář by si ji rád přečetl.“

„Klicperovu? Snad tu někde je.“ Kaplan došel k stojanu a za chvilečku vytáhl nevelký spis: „Osmecítma pravidel hry mravopočestné, která se vůbec nabývá: Šest a dvacet aneb trapulky do bulky s proslovem a doslovem.“

Farář Havlovický po ní rychle sáhl.

„Ten se zasměje a celé naše kollegium. Tak si ji vezmu, Josefe, napiš ji na můj řád.“

„Dobře, ale mlynáři ji přece nedáš darem! Ten ať si ji koupí; a mohl by si také jiné knihy koupit. Snad by si dal říct a snad i jiný u vás.“

„A ne, brachu, s míškem hned nesmím.“ Havlovický se usmál. „Také jsem na to myslil; ale u nás je jako jinde: groš vydat za knihu, to je marnost. Až je naučíme číst. Navnadit se musí. V tom ti je bída. Člověk aby jim skoro ještě sám četl. A taky čtu.“

„Čteš?“

„Čtu, někdy noviny.“ A pojednou ostřeji vyrazil: „Hochböhmisch.“

P. Ludvík úsměšku a narážce nerozuměl; ale jak slyšel, co se farářovi na zámku přihodilo, pokyvoval hlavou a řekl pak zasmušile:

„Myslím, že tě nechtěli urazit, to ne; důchodnímu nepřipadlo, že by se tě dotklo. Tak se dívají na všechno české. Je jim to sprosté a myslí si, že každý v lepším kabátě –“

„To je právě to smutné. A vlastenectví mají za prohřešek, jak jsi napsal.“

P. Ludvík, jenž měl oči upřené na knihy na stole, podíval se překvapeně na faráře.

„Tys četl?!“

„Když jsem čekal. A máš pravdu.“

„Napsal jsem to, aby jednou zvěděli, že tu bídu také někdo cítil, a co nás mořilo a sužovalo.“ Zamlčel se, pak řekl v zamyšlení: „Jak bude po padesáti, po stu letech, až si toho někdo všimne. Všimne-li si –“

„Bude líp, příteli, věřím, že líp, protože bude víc světla mezi lidem, víc vědomí. A to doufám, bude.“

Řekl to s plnou důvěrou, protože věřil v práci. V té důvěře, jenž u přítomnosti přítele stejně smýšlejícího zahřála, se mu ulevilo. Neladný tlak, který s sebou ze zámku přinesl, přešel.

S vyjasněnou myslí vsedal pak do saní, k nimž jej přítel kaplan doprovodil, a do nichž donesla farská děvečka balík knih. Chutě usedl do saní a chutě jel, zahalen v teplý kožich, těše se na domov, na faru. Po zámku se ani neohlédl. Jen před se hleděl mělkým, zasněženým údolím, jež pod jasným klenutím nebe, do temna modrým, vysvitlo v jasné záři plného měsíce.

Mrzlo a bylo ticho, veliké, hluboké ticho zimní noci. Stříbrný její přísvit chvěl se mrazivým, jiskrným vzduchem, rozlil se po lukách, jejichž bělostný, čistý háv se v něm třpytil a mihotal po šíru i u řeky mezi dlouhými stíny tmavých olší, jež stály v bílých plachtách přes hlavy. Stříbrný přísvit rozjiskřil svahy, rozjasnil zachumelené lesy nad nimi, stojící tiše jako zaklené s nehnutým, hustým stínem. A mhavo na obzoru tím přísvitem prokouzlené neslo se průsvitavě jako stříbrný závoj, v němž se bledě rozplývala studená modř zavátých lesů po vrších, po horách v tu chvíli jako nadechnutých, v tajemné stíny se měnících.

V tom stříbrném přísvitu leskly se ujeté, hladké koleje opuštěné, mrtvé silnice, po níž jako vítr svištěly farářovy sáně a po níž i zavátým příkopem hnal se jejich lomený stín i nohaté, kmitavé stíny koní. Po jejich řemení, po mosazných kotoučích a ozdobách, po cinkavých rolničkách smekal se ten přísvit, kmital se a přeskakoval, prošlehoval a hasl, jak se cesta točila.

Mráz byl a všude světlo, magické, čarovné. Všecko ztuhlo, všecko spalo. Po vsi temno, lampičky a louče u stavů nehořely; byla neděle. Tu onde kmitla se zardělá zář malých oken pod zasněženými došky, s jiskřivou ozdobou rampouchů v okapu. A kde tmavo bylo, zableskly se tabulky odleskem měsíce; průčelí obílených příbytků, jím bělejší a jasnější, i tmavé, roubené stodoly v závějích sněhu, bělostné mitry kolů, zachumelené ploty, sněhem ošlehané kmeny stromů bílých korun, jiskrný svit běla i kmitavé stíny, vše se míhalo vpravo, vlevo, vzad, jak koně domu sami kvapící letěli spící vesnicí.

Farář Havlovický, opřený v koutku saní, se ani nehnul. Seděl v teple a přece jako by v jakémsi tuhnutí pozbýval vlády, ovíván mrazivým dechem jasné noci; a duch, jako hypnotisován, se omamoval v tom hlubokém, slavném tichu, v magickém osvětlení, v tom stříbrném zamžení, v němž se všecka krajina měnila jako očarovaná.

Přestal uvažovat o tom, o čem s P. Ludvíkem jednal a o čem ještě kus za Náchod přemýšlel. Hleděl jen, díval se uváben, vnímal jen a cítil, jakoby povznesení velikým dílem úchvatného umění kouzelnou básní měsíčné noci. Pojednou se mu v tom prosvitu kmitla tvář paní důchodňové, jak přijela k nim na saních, jak jí šlehla radost z očí – Modré – krásné oči – Smály se na něj, díval se do nich –

Najednou se vytrhl z koutku saní, nahnul se dopředu a zavolal na kočího. Ten však, jak měl beranici, a límec svého ovčího kožichu s tulipány přes uši, neslyšel. Dál se koně hnali. Farář už po druhé nezavolal, neboť okamžikem se octli na kus od bílé chaloupky, jež se mu kmitla stranou cesty, zachumelená s vysokým, bílým břehem v pozadí. Staré buky a javory na něm stály tiše, nehnutě, obetkány stříbrem měsíce, jenž velký a bílý, uvázl v pletivu jejich holých korun, a jenž obrátil dlouhé stíny starých těch stromů do vyzářeného, bělotřpytného svahu sněhem měkčeji zvlněného.

Farář se po chaloupce ohlížel, po té klícce bez síně, o jedné sedničce, jejíž dvě okénka mdle se zardívala mezi tmavým roštím při stěně pod střechou vysoko zachumelenou. Farář si vzpomněl, že to je Plškova chatrč, toho malého stařečka s dlouhými vlasy a třírohým kloboukem, kterého na podzim, když se tudy vracel z Hradce od přísahy, zahlédl povříslem opásaného, s putnou na zádech, v ruce hůl až nad hlavu.

Tenkrát se tu chtěl zastavit, ale nestavil. Pak na Plška zapomněl; teď si to s výčitkou připomenul. Co dělá ten staroch – Stavu nemá, to slyšel, a pro kvasnice chodit teď nemůže. Z čeho je živ? Svítí. Co dělá –

Koně ujeli hodný kousek, chaloupka zmizela, jen staré buky bylo pořád ještě vidět, až jako stíny chmuřily se z bledého prosvitu. Havlovický se přestal ohlížeti, ale na Plška mysliti hned nepřestal. Vyčítal si, jak snadno zapomněl, ale na zámek že ne, to že tam jel hned, a že se tam také dost neozval pro takovou opatrnost nestatečnou, počítající. Nebyl sám s sebou spokojen.