U nás

Mráz roztřásl malého Hilmu, když se ubíral s Lhotákem z kostela. Hoch se krčil, schoval ruce do kapes, chutě však klusal, jak měl nitro prohřáto tichou veselostí z krásných dojmů. Všechno se mu živě míhalo: kostel za noci, jeho tajemné šero a světla, lidé v temnu i tváře jejich sloupky ostře, do ruda osvětlené, oltář s hvězdou, mše půlnoční. V to vanuly tiché ozvěny, varhan hlas, dudácký motiv nebo úryvek pastýřské arie, neurčitým, ale lahodným ozvukem.

Těšil se, že bude Lhotákové vypravovati, co viděl a slyšel. Než nepověděl nic; spala, když došli k příbytku a chvíli ji budili. Přišla rozespalá a hoch musil hned do pelíška, na pec, kdež měl dnes nocleháře, Málka, pašera. Ten se vytrhl, ale jen zabručel:

„Už jste doma? Mrzne, viď. Tak spi, spi.“ Otočil se na bok a spal dál.

Hilma také hned usnul; spánek měl plný snův o jitřní. Spal tvrdě a dlouho. Že byl Boží hod, nechali jej; také ho proto nebudili, poněvadž o něm mluvili, Lhoták poloustrojený a Málek u babníčka kávy, kterou Lhotáková dnes uvařila, když byl slavný den a když Málek přinesl zrní.

Málek si už včera, hned jak přišel, dobře všiml malého Hilmy, a teď na plno řekl Lhotákovi, když Lhotáková odešla na ranní, že hoch je churý, že chuře vypadá, co je, nedřou-li ho, že to soukání mu jistě neslouží.

„To je od tý nemoci.“ Lhoták zadrbal se ve věnečku pod bradou.

„Právě proto by se neměl tuze namáhat.“

„Cák ho možem živit zadarmo?“

„Ňáký lehčí řemeslo by bylo lepší. A taky aby něco uměl, aby se moh’ sám uživit. U vás porád nebude, do smrti přec nebude soukat, a za stau, ani pomyšlení!“ dorážel Málek.

„Tak si ho vem ty!“

„Na mý řemeslo?! To by měl a to by teprvu nevydržel.“

Na peci zachrastělo; hoch se probudil a lezl dolů. Umlkli o něm. Pak se Lhoták ustrojil na hrubou a odešel. Málek zůstal. Že si chce v suchu a v teple odpočinout, řekl; to však ne, že by rád s hochem sám promluvil.

Lhotáková vrátivši se z ranní uklízela, šukala po stavení, v chlévě, oběd strojila meškajíc dlouhé chvíle na síni pod komínem u nístěje nebo v komoře. Hilmovi bylo příjemně za toho svátečního jitra, když se umyl, dostal čerstvou, bílou košili, pak vzácnou snídani: kávu. V světnici hodně vyhřáté pěkně poklizeno a ticho; stav nerachotil, stál tiše a jak venku svítilo slunce, vyjasnilo se i v tkalcovské jizbě, jejíž okénka dopola prokvétala jiskřivými, ledovými květy.

A byl s Málkem sám. Starý pašer, jenž se ho hned tenkrát onoho večera u Hlaváčků ujal, jenž jej kolikrát už podaroval a z něhož nikdy nemusil mít strach jako ze Lhotáka a ještě více ze Lhotákové, byl jakoby příbuzný, jako strejc.

Teď se vyptával na jitřní a na ledacos, aby na chlapci vyzvěděl, jak se má, také si zas betlem prohlížel při plném světle a upřímně se divě, pochválil hochovo dílo.

„To abys byl malířem, hochu,“ řekl ledabylo s úsměvem, víc žertem. „Chtěl bys?“

Byl až překvapen, s jakou ochotou hoch přikývl, jak se mu oči rozjasnily.

„Inu, víš, milý hochu, taky by to nic nebylo,“ obracel, „malířství – chury vejdělky. Vím to, tadykle náchodský malíř, kolikrát nemá čemu říkajíc ani do huby. A kdo pak by platil na učení. To se musí platit, a myslím hodně. Pro tebe tak ňáký lehčí řemeslo, a kde bys moh’ rok za rok. Jak pak, krejčím bys nechtěl bejt?“

Hoch se okamžik na něj díval ztrnule, pak teprve pokynul hlavou, ne však tak hbitě a radostně jako prve. Neohromilo jej to, neslyšel nic nového. Sám už u kolovratu, když soukal, kolikráte na to myslil, jak by bylo krásné, kdyby moh’ na malířství, kdyby nemusil soukat a mohl barvy třít a do hrníčků dávat sám v takové plátěné plantě jako viděl na malířském učedníku, když nahoře v kostele ty sochy štafírovali. Barvy třít, štětečky mít, malovat.

Soukaje, blouzníval o tom, ale bez naděje; ani si netroufal pomyslit, že by se mohlo stát. Teď také Málek řekl, že není možná; a jeho slovo vážilo. Nutnost dolehla jako často, co osiřel, tuhá, krutá nezbytnost poddati se, poslechnout. Jedna úleva v tom však byla: že by nemusil sedět celý den u kolovratu, že by se zbavil soukání, které ho tak tížilo.

Lhoták se ráno Málkovi nesvěřil, že farář s ním už stran Honzky jednal a že také navrhl krejčovinu. Teprve když se vrátil z hrubé, po obědě (na který Málek připlatil), pověděl před Lhotákovou, když hoch byl před stavením, že si ho dal farář už jednou k vůli hochovi zavolat a dnes, když šel z kostela, že mu Doubenus vyřídil, aby se zítra po nešporách stavil na faře.

„Tak měj rozum a nebraň se; farář jistě dobře poradí. Když jste si hocha vzali na starost, tak co – ať z něho něco je, ať na vás nenaříká,“ domlouval Málek.

Pak se strojil zase na cestu. Nežli se však vydal, vyšel ven a zavolal Hilmu na zásep. Oznámil mu, že musí jít, napomenul ho, aby pěkně poslouchal, až bude na místě, že to dělá pro sebe, aby byl z něho hodný člověk, že musí být trpělivý, v učení že jinak není, tak aby byl hodný a tuhle – Vstrčil mu tři desetníky do ruky, velikou sumu, a přidal k ní napomenutí, aby zbytečně neutrácel, a že zase přijde na něj se podívat, no – hlas zněl měkčeji – aby se modlil, že ho pán Bůh neopustí.

Sáhl mu na hlavu, na rameno, jako by jej chtěl pohladit.

Bledému hošíkovi, jenž dosud měl oči sklopeny, vytryskly v ten okamžik slzy, jak se náhle rozesmutnil. Tak s ním už dávno nikdo nemluvil, a loučení to bylo, a jistota, že musí na učení. –

Doubenus vyřizoval o ten Boží hod dva vzkazy. První Lhotákovi, kterého farář Havlovický stoje u okna zahlédl, an šel na hrubou.

Druhý vzkaz vyřizoval Doubenus po obědě, na který se přiživil na faře. Šel dolů k Čejchanom, k pláteníkovi, někdy granátníku, jenž byl také v Rusku, když Napoleon táhl na Moskvu; šel pozvat Čejchanova podruha Fidéla Hanuše, někdy pěšáka u Rohanského regimentu, aby přišel, může-li na faru.

Lehkonohý krejčí, jenž se z ničeho nic třeba do Prahy rozběhl jako za humna a odtud se zase vrátil takřka za několik hodin, četl právě v starém snáři a skládal se starou Čejchankou numera. Hned však knížku položil na stůl, a že přijde, aby Doubenus vyřídil, že přijde.

Doubenus se nikde nestavil, ač z langrovské hospody na něj klepali a kývali; pěkně rovnou, paty k sobě, špičky ven tlapal sněhem zpátky na faru. Jen s hrobařem, kterého potkal, promluvil několik slov, co se optal, no tak co prase, kdy je zabije, a že dnes byl, pane, na faře oběd – pečeně, a co všeho, to že se pane najedl, to že –

Šel zase dále na faru. Když stoupal k ní po schodech omrzlých, vysekaných oznámit, že Fidél Hanuš přijde, vyvalil oči, otevřel ústa a ostal jako přimrazený.

Fidél Hanuš už vycházel u jemnostpánova pokoje. Vycházel, kmitl se jako šidlo u vody, něco promluvil. Doubenus to nechytil, a byl pod schody. Když se Doubenus ohlédl, spatřil krejčího už níže v aleji, an zachází, tratě se mezi zasněženými lipami. Přišel pozadu, za školou, pomyslil Doubenus, ale přec – pro Boha – Vtom se zapálil jako brabenec, když pohleděl na faru, do okna a spatřil, jak jemnostpán se na něj dívá a jak se mu směje.

Nazejtří, na den sv. Štěpána, šel Lhoták na nešpory a po nešporách na faru. Farář začal hned, jak se tkadlec nadál, o sirotku Hilmovi a zeptal se, tak jak, jak se rozhodl, že mu radí, aby hocha dal na učení.

Málek včera nemluvil do větru, když domlouval stran sirotka; také Lhotáková uznala, když s ní muž o něm jednal, že co, takhle že by hoch nemohl ostat, za stav že s ním nic není, že není kalého zdraví, ale že by to s tím učením mohlo ještě počkat, teď že hoch vypomůže.

Lhoták to přednesl faráři, jak uměl opentleně, a že také to, kde také vzít pořádné místo, to že by se musil přece ohlédnout.

„To už mám,“ vpadl Havlovický, „už mám místo zamluveno, pěkné místo, u dobrého mistra a hodného člověka, tam hochovi zle nebude. Už jsem to také všecko smluvil včera, můžete se tam stavit, u Hanuše, u Fidéla.“

Lhoták žasl, jako by to nebylo možná.

„Jak vám povídám, Lhotáku, všecko jsem vyjednal. Vy s tím nebudete mít žádnou výlohu, nic, to já všecko zařídím, buďte bez starosti. Fidél Hanuš je uznalý, má srdce, Honzík se nebude mít zle. Po Novém roce má nastoupit. A nastoupí, viďte.“

Lhoták přejel věneček vousů pod bradou, usmíval se rozpačitě, ale konec konců podal ruku, když mu farář nabídl pravici na stvrzenou toho sjednání. –

Ten den po Novém roce, t. j. druhého dne měsíce ledna 1836, stěhoval se sirotek Jan Hilma k Čejchanom. Stěhování bylo krátké. Všecko, co bylo jeho, několik kousků prádla a chudého obleku, knížky a pírník vešlo se do uzlíku. Boty mu v něm nepřekážely. Měl jenom ty na nohou. Ostatek svého majetku, obrázky a své malování, a svůj poklad – barvy – schoval v náprsní kapse. Betlema mu bylo líto, než bál se o něj říci; až sám Lhoták si vzpomněl, a řekl, teď že by ho u mistra nemohl už stavět, ať ho tu nechá, po hromnicích, až ho Lhoták sdělá, že si může pro něj přijít. Loučení bylo pro ně krátké, ale ne bez pohnutí, zvláště když hoch podával Lhotákovi a jeho ženě ruku a říkal jim: „Zaplať pán Bůh za všecko.“

Hlas se mu zatřásl a v ten okamžik také Lhoták promluvil měkčeji:

„No, dej ti pán Bůh štěstí.“

Lhotáková přidala, aby někdy k nim přišel, když by měl kdy, na toulku. Šla ho až na síň vyprovodit, až ku prahu, a zůstala chvilku hledíc za ním. Když ho tak viděla hoška slabého s uzlíkem v ruce, jak sám a sám kluše zasněženou cestou od cizích k cizím, a připomenula si, že je jako lipka v poli, že nemá nikoho, pranikoho, bylo jí ho líto a pomyslila, že táta, Lhoták, ho přece mohl dovést na místo, že ho nemusil tak nechat.

Čím více se Hilma blížil Čejchanovu příbytku, tím větší měl strach. Než všechen s něho spadl, když jej mistr uvítal vesele a stará Čejchanka vlídně, s účastenstvím. Slyšela již o jeho osudu, Hanuš to přinesl z fary, a pohled na hubeného, přibledlého chlapce s tím uzlíčkem teprve dojal. Také sám starý granatýr Čejchan, velký a vážný, jehož se hoch bál nejvíce, vlídně na něj promluvil, ano zažertoval, umí-li také dost utíkat jako tuhle pan mistr.

Toho dne odpoledne přišel na padolskou faru mladý Klimeš. Hned, jak vstupoval do pokoje, poznal Havlovický, že nejde jako jindy, nicméně zeptal se, uvítav jej laskavě, jde-li si pro knížku.

„Ne, jemnostpane, děkuju,“ odvětil Klimeš zdvořile, s úsměvem, jenž byl dost rozpačitý, „nemám tentokrát mysel na čtení. Jdu, prosím, o radu.“

Farář tušil, než zeptal se, co je.

„Chystám se, jemnostpane, na zámek.“

„Co tam?! Žalovat snad?“

„Ne, o povolení; rád bych se ženil.“

„Přece; no však jsem si myslel, budete-li tak upřímný. A radu chcete – to už je pozdě.“

„Pozdě?“

Farář se zasmál a pravil:

„Když už jdete na zámek o povolení.“

Mladý Klimeš se začervenal, chtěl říci něco na omluvu; Havlovický položil mu ruku na rameno a vážně řekl:

„Josífku, mám vás za rozumného, vážného mládence. Jistě jste si všechno rozvážil, hlavně to, že to je svazek na celý život. Nevěsta je hodná, z hodné rodiny. Máte-li k ní náklonnost, tedy s pánem Bohem, pán Bůh vám dej štěstí. Co se mne týče, já bych vás tu v Padolí rád měl.“