U nás

V tu chvíli se vrátil farář Havlovický z pole. Přišel zpředu, od kostela. Na síni nebyl nikdo, kuchyně otevřená; topili, nikdo však tam. Zaslechl maminku se dvora volající na děvečku. Nezastaviv se, šel přímo ke svému pokoji, jehož dveře byly pootevřeny. Divil se a rychleji vstoupil. Od prahu však dále nepokročil, jak shlédl paní důchodního.

Stála zády k němu obrácená, ve světlých šatech, jež tak přiléhaly k urostlé, kypré její postavě. Vábná ramena, bujný týl, jež probělával se mezi zlatem kadeří, chvějících se vpravo vlevo po spáncích, uvábily mu oči. Zároveň jej však obešlo lekavé tušení, že se něco stane.

Důchodňová měla hlavu pochýlenu, a na jejich loktech viděl, jako by něco trhala. Jak chtěl promluviti, spustila levici a pravou zavěšovala uschlý věneček od Božího těla na hřebíček, kde pořád visel. Divil se, nač ho sňala, v tom však postřehl, že drží v levé ruce několik proutečků mateřídoušky. Ah, pro to!

Jak ho shlédla, zarazila se; viděl to na prudkém trhnutí jejích ramenou. Ostala jako socha, rudý stín přelétl jí po líci i čele, rty se pohnuly slabým, rozpačitým úsměvem, ale oči, jak na něj upírala, zářily hlubokou, vroucí odevzdaností celého srdce.

„Nehněvají se?“ zeptala se tiše s něžnou koketností a pozdvihla v prstech proutečky mateřídoušky, přiznávajíc se k činu.

„Pro uschlé proutky, jemnostpaní?“ Uhýbal, usmívaje se, jako by nerozuměl. Ona však uvábena okamžikem, vyznala přímo:

„Chtěla jsem mít něco od nich na památku. Vezmu si je, smím?“ Mluvila rychleji, hlasem náhle zastřenějším. Přestal se usmívat, neodpověděl. Důchodňová však nečekala na odpověď a mluvila vzrušeněji dál:

„Tenkrát, vědí, na podzim, posledně –“ odmlčela se, pak přikročila k němu, majíc oči na něj upřeny. „Ah, co jsem se proto nasoužila! Vědí už, co jsem chtěla říct –“ Nemohla dále. Poprsí její patrněji se zvedalo rychlejšími, prudšími oddechy.

Havlovický se ještě pamatoval. Její oddanost, výraz jejího vášnivě horoucího citu ho nezmohl, nerozechvěl jeho srdce. Nemiloval jí, ale přece upadal do nebezpečenství. Dech zvláštní vůně jej ovanul; byli sami, stála těsně vedle něho, kyprá, rozkošná. Náhlý zážeh ho schvátil a krev žárem mu vzbouřil. Nevěděl, jak se stalo, ale tiskl její ruku; ucítil, že se chvěje, že se celá chvěje. Chtěl ji chlácholit, ale maně položil levici kolem jejího pasu. A jí jako by žhavý proud od nohou do zlatých vlasů rozkoší projel. Zachvěla se slastí a nevědouc v prsou se vypjala. „Co jsem chtěla říct –“ dýchala prudce, hořela, „na podzim! Pak mě to trápilo, co si budou myslet, a já teď – ó, já už nemožu mlčet –“ vyrazila ve vášnivé odhodlanosti. Omámem žárem, schvácen sladkou zpilostí vášně, chtěl svěží to kypré tělo přitisknout, sevřít. Vložil ruku na její rameno, přes její rozkošná záda. Slabě se bránila, odkloňovala se od něho, hlavu do týlu nachýlila, až jí kadeře jejích zlatých vlasů k ramenům splynuly, slabě se bránila, ale modré její oči, plné mdlého lesku rozkoše, její vyjasněná tvář byly na něj obráceny a tichým, jako zmírajícím, blahem se chvějícím hlasem šeptala:

„Taky mě milujou –“

Jak zavanula ta slova horoucí, farář se vzpamatoval. Jako by silná pěst náhlým, rázným hmátnutím ho zadržela.

Ruka mu sklesla, spustila se s jejího ramene. „Jemnostpaní,“ vyrazil temně, všechen zardělý, „odpusťte!“

„Ne, ne, odpovědí, to chci slyšet, jen to –“

„Považte –“

Jako by jeho připomenutí neslyšela, pokračovala jedním dechem:

„Vědí, jistě to vědí, jak myslím, už dlouho, dřív, dávno – Bože, co jsem se, když odjeli, navzpomínala, kdyby věděli, co jsem – neumím to ani říct, solche Sehnsucht – und ob auch Sie –“

Faráře prve vášeň zmohla, pro ni se zapomněl, ale jak důchodňová chtěla na něm lásku, tajné milování, zchladl jeho žár a střízlivě prohlédl. Necítil té hluboké, vášnivě oddané lásky, která zapomíná na závazky, na vše; a lháti nemohl. A přece jí chtěl šetřiti.

„Jemnostpaní, promiňte, zapomněl jsem na svou povinnost.“

„Tou se už několikrát bránili, ale já chci vědět –“ Mluvila stržená palčivou žádostí zvědět jistotu, po které tak dlouho toužila a dychtila.

„Musíme pamatovat každý na svou povinnost, a já –“

„Ó, sie fühlen nicht so wie ich, sie lieben mich nicht!“

„Jemnostpaní, i kdybych směl –“ Už bylo nezbytno říci plnou pravdu, a nutnost náhlého rozhodnutí dala mu síly. „Jemnostpaní, i kdybych směl, nemohl bych říct, že tak cítím –“

Ruce jí klesly, pohlédla na něj, jako by mu nevěřila.

„Jemnostpaní,“ řekl konejšivě, „je to dobře i pro vás i pro mne –“

„A já! –“ vyrazila hořce a jako zahanbená zakryla si rukama tvář. Okamžik tak stála, pak náhle k stojanu s knihami, vytáhla prudce Schillerovu knihu a nervosně ji rozevřela; nežli však chvějící se prsty znamení s věrou, nadějí a láskou našly, schvátily, vypadlo na zem. Farář je rychle zvedl, žasna, co jí najednou připadlo, jak vzpomněla na znamení a jak je rázem našla.

„Vrátěj‘ mi je!“ žádala rozhodně, zardělá, s očima lesknoucíma.

„Proč?“ ptal se rozpačitě, zaražen její prudkostí. Při tom pohlédl na pentli a postřehl literky v rohu před chvílí napsané i letopočet. Z toho se mu vyjasnilo a to ho také dojalo. Mlčky podal znamení důchodňové a když je vzala, řekl tlumeně a vřeleji:

„Rád bych si je nechal.“

Ale jako by neslyšela, řekla, že půjde.

„To není možná, co by má matka –“

„Musím odtud, vyvedou mě!“

V nervosním rozčilení hledala klobouk, který ležel vedle na pohovce.

„Račte snad zatím do zahrady –“

„Třeba,“ a dávala si rychle klobouk na hlavu. Vyšla kvapně ven; síní se jen kmitla, kolem kuchyně, z níž stará mlynářka, překvapená, ji zavolala. Důchodňová však nedbala. Zato se farář zastavil ve dveřích kuchyně, vysvětlil udivené panímámě, jež nevěděla, že se už vrátil, že právě teď přišel, že jde paní důchodňová na zahradu, přehlédnout květiny, vyslechl matčino mrzení na děvečku, že jí tak dlouho ostala ve mlýně, řekl matce, aby jen nepospíchala a vyšel do zahrady. Důchodňové tam nespatřil. Obešel všecky stezky, nahlédl i do besídky, ale nikde po ní ani stopy, spěchal k zadní brance. Odtud zahlédl důchodňovou na sadě, a na jeho konci ji dohonil. Zastavila se. Plápolavý nach v tváři jí pobledl, ač byla ještě zardělá a vzrušená, jak cítil i na hlase, když ho žádala, aby šel dolů mezi pány.

„A jemnostpaní –“

„Jdu sem –“ ukázala na březinu, „pak zůstanu na faře, nechají mě, prosím, o samotě, nechají mě,“ žádala nervosně, „já dolů hned nemůžu, a bude líp –“

Neřekl ani slova, poklonil se a vrátil se do fary. Neviděl, jak stanula na pokraji březiny, sama štíhlá jako březový strom, jak zasmušile, smutně za ním hledí, jak ho ještě na sadě zrakem sleduje, až mezi stromy zanikl. Hluboký povzdech zachvěl se z jejích prsou, a oči se jí zalily slzami. Kvapně se obrátila a vkročila s pochýlenou hlavou do zelenavého šera prosvětleného bělostí březových kmenů, do hájku, jenž klidně a tiše dřímal v odpoledním slunci.

Farář Havlovický na svačinu nepočkal. Vysvětliv, že musí dolů k pánům, oznámil, že paní důchodňové není dost dobře, že šla do stínu březiny, aby ji na chvíli nechali, že chce mít pokoj.

Mateřské oko postřehlo na synovi, že není tak klidný a veselý jako jindy, že jako by se něco stalo. A důchodnice – Čekala na ni, pak když se dlouho nevracela, měla již starost a vyšla za ní.

Zámecká paní seděla pod starou břízou na mechu, klobouk vedle na zemi, ruce na kolenou, s dlaněmi bez vlády svislými, oči do země. Ani neslyšela, že stará mlynářka k ní jde, a teprve, když padl před ni její stín, pozvedla tvář. Byla trochu bledá a oči jakoby se zkalily –

Stará mlynářka měla s ní upřímné účastenství. Dotazovala se, radila, zvala, aby šla do fary, aby vypila trochu kafíčka, třeba jen černého, že se jí uvolní, nebo co poroučí, že ji snad někdo uřkl, když sem šla, že jsou lidé neomalení, když uvidí nějakého pána nebo nějakou paní, to že vyvalují oči.

Důchodňová nechtěla nic, děkovala staré ženě za její starostlivost v tu chvíli ne nejvítanější, že už jí je líp, že s ní půjde hned, a zeptala se, hlas jako by jí zemdlel, šel-li pan farář dolů do hospody.

„Šel, jemnostpaní, před chvílí. Ale že nepřišel s nimi taky nejmilejší pán, pan důchodní? Mohli si tu pěkně pobýt jako jindy, takhle je to všecko roztržité.“

„Měl,“ povzdechla důchodňová a náhle vstala. „Tak půjdeme –“

Farář Havlovický tuze nechvátal do dolejší hospody. Cestou se sbíral z dojmů, jež ho prve zachvátily a ještě nevyzněly. Byl překvapen, zmaten; takového výbuchu se nenadál. Myslil, že náklonnost důchodňové je tichá, že se neodváží za meze. A styděl se a mrzel za svou slabost, že sám na okamžik jí podnítil, že ji utvrdil v jejím domnění prve a snad i jindy. A zase hledal a nalézal omluvu, že jí kolikrát připomenul povinnost, jak sama doznala, a že když takto zahořela, že by i tak –

Pořád ji ještě viděl, jak před ním stála a pak jak si zakryla rukama tvář, jak skočila ke knihám. Teď tam sedí – Bylo mu jí líto.

Farář roztržitě děkoval za pozdravení a nevěděl ani, když nějaký klouček nebo děvčátko přiběhli mu políbit ruku.

Dole v kuželníku bylo hlučno a hlučně jej uvítali.

V tom rozruchu, jak se s jednotlivými té četné společnosti pozdravoval, nepovšimli si, že nepřišel tak veselý jako býval. A pak sotva že vkročil, uvítal ho nosatý justiciár vážnou novinou, při které nutil svou tvář do úsměvu, důležitou novinu, jak ji sám ohlašoval, která přišla předevčírem na zámek, že před měsícem přestoupila Její Výsost v Římě na víru katolickou.

To justiciár oznamoval faráři, jak stáli stranou na trávníku pod slivou.

„Její Výsost se na to již delší čas připravovala,“ řekl farář bez vzrušení, bez záblesku radosti.

„To budou mít berani vztek!“ řekl justiciár, žasna v duchu nad farářem. „A co oni tomu říkají?“

„To je otázka! Či mám se také mrzet? Kdo se tak odhodlá z přesvědčení, z duševní potřeby, ten dojde uspokojení. A z toho je potěšení. Ale to je věc svědomí.“

Nosatý justiciár se na něj podíval zpytavě zpod hustého obočí svého a s patrnou úmyslností řekl: „Naši velební páni mají z toho náramnou radost.“

V tom k nim přistoupil důchodní s koulí v ruce (chystal se na hod, kuželky mu právě stavěli) a ptal se Havlovického na ženu, kdy přijde, co dělá. Když uslyšel, že zůstala u panímámy, pokývl hlavou, usmál se, no ta že má landpartii, otočil se, jak ho volali, a připomenul faráři, že po něm on jde. Farář toho užil a šel za ním. Ale justiciár přistoupiv ke kontribučnímu, mrkl na něj, ukázal palcem na faráře a zahučel kolegovi do ucha:

„Wie ich sag‘, ein enragierter Josefinist.“

Kouleli dál a důchodní jako by na ženu zapomněl. Teprve, když se slunce nachylovalo, prohodil před farářem, cože nejde. V tom se zjevila. Přišla na oko klidná, dala se do hovoru s pány, s farářem promluvila několik slov o jeho matce, pak se postavila stranou a pozorovala hru.

Farář dobře viděl, jak málo, jak bez účastenství si jí všímá. Hleděla na kuželky, pak jí v prázdnu pohled utkvěl; když se vytrhla, nedočkavě se vyptávala, kdy bude konec a neklidně domlouvala muži, že už čas, aby jeli –

Vypravili se po slunce západu, když ouplný měsíc vstával za skalnatým Borem. Když se farář paní důchodního poroučel, neřekla nic nežli „s Bohem“. Znělo to tlumeně, vážně, s nádechem smutku. A ruka její, studená, jak se mu zdálo, se zachvěla. Z kočáru se již neohlédla. Farář hleděl za povozy, vlastně za posledním za dámským slaměným kloboukem, nad nímž se houpalo bělostné pštrosí péro; hleděl, až zajeli mezi příbytky.