U nás

Pobožnost trvala skoro až do samého oběda, jenž byl té neděle k vůli hostem onačejší. Marta přinesla na stůl polévku a pak jahelnou kaši, ke které chléb přikusovali. Škoda vypil jen trochu mléka. Marta pro ně zrovna skočila, jak ráda slyšela, když si nemocný o ně řekl, neboť už dva dni skoro neměl nic v ústech.

Machovský Kubeček, hned jak přišel, si jí povšiml, pak po vykonané pobožnosti ještě víc. Zůstaloť mu v mysli, co mu nadhodil starý Zejdl, když sem šli, co jeho, Zejdlova, nevěsta myslí, co tuhle povídala, když u nich Pavel byl, že by ten hoch chtěl snad Škodovo ďouče. Proto ji pozoroval, ale opatrně, že nikdo ani netušil.

Po obědě zasedli hosté zase k nemocnému. Mluvili o nemoci, o různém koření, vypravovali mu, jak je u nich, jak s dílem, jak s výdělky, o změnách v rodinách známých mu bratří. Chvilku poslouchal, ale pak se Kubečkovi zdálo, že ho to přemáhá, unavuje. Proto přestal a nachýliv se k němu řekl:

„Bratře Škodo, rádi bysme eště pobyli, ale máme kus domů. Ale chceš-li, pocvičíme se ještě v pobožnosti.“

Škoda ochotně, rád přisvědčil.

Pavel přinesl z almárky „nešporku“, postillu k odpoledním pobožnostem; Kubeček zasedl k ní za stůl, ostatní pak zase tak, jako odpoledne. „Machovský farář“ četl a měl opět výklad, nyní kratší, a zase zazpíval pobožnou píseň a všichni s ním.

Jen nemocný mlčel. Zpívati nemohl; duch však toužící po útěše náboženství znovu se povznesl jeho silou, jež přemáhala na tu chvíli chorobu těla.

Když pak oba „bratří“ po skončené pobožnosti přistoupili k jeho loži, aby mu dali s pánem Bohem, vroucně na ně pohlédl a pravil tiše a odevzdaně:

„Děkuju vám, bratří, za vaši láskavost; z milosti boží jsem silnější, nelekám se, už čakám na vysvobození, to poslední. Doufám, že od Spasitele svého nebudu zavržen –“ Vzal Kubečka za ruku, oběma svýma ji chytl a upíral na něj zapadlé své oči.

Kubeček hned neodpověděl. Slova nemocného jej zmohla; byl dojat, a když promluvil, zněl jeho hlas hloub, temněji a pozachvěl se.

„Milý bratře,“ řekl, „co pán Bůh opatří, to je ušecko dobrý. Děj se vůle jeho. Doufej v něho a očekávej jistotu spásy, a snášej všecko utrpení s pokornou uctivostí jako dosavad. Hospodin se slituje. Náš tělesný rozum ničeho nevidí, takže musíme uznat a vyznat:

Diuně vedeš svých milých a své cesty po necestách máš; pán Bůh tě posilni –“

Kubečkův hlas, jenž víc a více temněl, rozplynul se po těchto slovích v pohnutí. Kubeček v tom dojmu ponachýlil se k nemocnému a tiskl mu ruku. Když poodstoupil stahuje husté své obočí, podával starý Zejdl Škodovi ruku s tváří pohnutou. Stěží se bránil slzám a nemohl nic více říci nežli: „S pánem Bohem, bratře.“

Marta, stojící za ním, tiše zaplakala. Stará Škodová seděla, jak ji zármutek i tesknost sklíčily, v oblouk přihrbená a halila tvář do zástěry. Pavel stál u stavu s čepicí v ruce, chystaje se, že hosti vyprovodí, a hleděl všechen vzrušený s nemocného na Martu. Svíral rty a ohryzek jeho tenkého krku kolikráte se mu prudce sklouzl, jak polknutím uvolňoval si svírajícímu se hrdlu.

Mlčky vyšel za hostmi.

Chvíli kráčeli všichni tři mužové mlčky, hluboký dojem ještě nevyzněl, až pak se, to již k lesu docházeli, Kubeček ozval:

„Nesli jsme bratroj Škodoj potřebnou outěchu duchovní a on ji s vděčností přijal, ale my si ještě větší outěchu od něho sami odnášíme, z jeho příkladný odevzdanosti do vůle boží a z jeho spokojenosti s jeho osudem, co na něj uložil nejmoudřejší ředitel všeho světa.“

„Opraudu, opraudu,“ přisvědčil starý Zejdl, „člověk se poučí, to bylo příkladný.“

„A ty, Václave,“ obrátil se Kubeček pojednou po mladém tkalci, „měj eště dál trpělivost. Je to zkouška,“ to zas mluvil před sebe, „Škodová nemože, on tak sklíčenej – A to ďouče, na to je toho dost. Je opraudu hodná.“ Vtom se obrátil po Pavlovi, jehož tváře se zapálily brunátným ruměncem.

Mladý tkadlec neodpověděl ani nepřisvědčil; v náhlém zmatku hleděl před se a oči mu neklidně těkaly po stromech, po jedlích omšených kmenů, v jejichž stín vstupovali.

Kubeček se také odmlčel. Věděl už dost. Tak kráčeli šerem lesním mlčky, až pak se Pavel odhodlal. Požádal Kubečka, aby doma pozdravoval, u něho, Kubečkovou, tetku Bitnarku, a – to váhavě dodal – taky mámu, kdyby ji viděl.

„Vyřídím, hochu, vyřídím, dojdu k vám a s mámou promluvím. že bys rád domů, viď?“

„Dyž to eště nejde, to víte, strejce, k vůli vojančině a pak –“

„K vůli Víškoj, k vůli tomu nejhlaunějc. To vojanský strašidlo by mohlo u tebe už pomalu přestat. Jen ten Víšek čerchmanskej – Ale já myslel, že bys chtěl se domů podívat jen tak náuštěvou?“

Pavel přisvědčil.

„Nadobro,“ pokračoval Kubeček, „dybys i moh‘, teď by to nešlo, k vůli Škodovejm, cák by si počali.“

„Šak já taky na to myslel,“ vyznával Pavel upřímně.

„A Pavle, dyby se něco stalo, jako třeba s tebou, dyby sis nevěďal rady, přijď, poraď se. Rozumím-li dobře, myslíš na něco; no, nestyď se, a nenutím tě, abys pověďal. Ale to jen řeknu, že myslím, že nechybuješ. A jak poudám, když budeš chtít, přijď a promluvíme vo tom. A teď, milej hochu, jdi s Pánem Bohem, vrať se, Škodovi budou na tě čekat.“

Pavel tu neurčitou a přece jasnou řeč slyšel rád. Rozuměl, že mu Kubeček nic nevymlouvá, nýbrž chválí. Podav starcům ruku a vyžádav si ještě jednou pozdravení do Padolí, Machova i do Lhoty, vracel se rychlým krokem ke Škodovu stavení.

Pořád jen na Kubečka a na jeho řeč myslil. To jistě má od Zejdla, hádal, jak by jinak. A radil, aby Škodových neopouštěl. K tomu byl už dřív odhodlán; pobídnutí Kubečkovo ho jen v tom utvrdilo.

Jak vyšel z lesa, vyhlížel osamělý, bílý příbytek mezi několika třešněmi. Poslední světlo oranžového přísvitu sunulo se z úzkého dolu po stráni, po širém hřbetu tmavého lesa v ní.

Pavel toliko ke stromům u stavení a na zásep obracel zraky. Nadál se, že snad bude Marta venku.

Přišlo mu z Kubečkovy řeči zase na mysl, o čem nedávno v noci na půdě uvažoval, že kdyby se chtěl oženit, kdyby si chtěl vzít Martu – Domů nesmí a tady, odstoupit od církve nemůže. Ale mohl by se s ní, s Martou, oženit, uvažoval, v římské víře, tady, a pak teprve, až by mohl, by odstoupil. Ale chtěla-li by –

Zastal ji ve světnici u nemocného. Když se pak s ní samotnou potkal na záspi, to již slunce zapadlo, jak se vracela od potoka, nesouc konev vody, nezeptal se. Nemohl. Slovo o tom uvázlo.

Marta, postavivši konev na zem, sama se zastavila. Podívala se na Pavla a zeptala se ho mírně, s účastenstvím, co mu je, stýská-li se mu.

„Snad ti vaši vzkázali,“ dodala plaše a tišším, nejistým hlasem, jakoby se strachem.

„Rád bys domů, viď. U nás je –“

Nedal jí domluvit.

„Nechci domů, a nic mně máma o tom nevzkázala,“ jistil rychle. Tvář se mu vyjasnila potěšením, že se Marta tak zeptala, že nechce, aby odešel. Aby jí svá slova dotvrdil, pověděl, co mu Kubeček vypravoval o mámě ve Lhotě, o nevlastním otci, a že kdyby i chtěl, že by tam nemohl.

„Ale já ani nechci,“ opakoval upřímně. Více však jí přece neřekl. Než nevyčítal si pak, když odešla do světnice, nic, že více nepověděl. Viděl, že ji to těšilo, když řekl, že nechce odtud, a jak upřímně řekla, že je ráda.