U nás

Vypravil se pozdě odpoledne, ne však touže cestou, kterou přijel. Zamířil na boušinskou faru, kam nebylo daleko. Když se dostali podél Oupy pod boušínskou stráň, vystoupil z kočáru, poručiv vozkovi, aby dojel k slatinskému mostu, sám pak se dal nahoru na faru pěšky.

Kráčel stezníkem v lesnaté stráni a záhy se dostal nahoru pod vysoké lípy u hřbitova k dřevěné obrubě. Minul je i kostel, stanul u fary pod starým ořechem, omladlým, zlatě vyzářeným. Nalevo ode dveří v zahradě u oulů živo. „Frater“ křiklavě omalovaný vyvaloval k nebi oči; kutnu měl zašlejší, ale na hlavě, na placatém kameni svěží zeleň netřesku, kterýž sem panna Aninka nasadila „pro štěstí“.

Přišla otevřít, šouravějším nežli jindy krokem, s vlněným šátkem na hlavě, staženým přes levou tvář, do níž se jí dala patrně zase „větřice“. Otevřela nerudně, ale hned se jí oči bolestného výrazu zveselily, jak spatřily padolského faráře. Zahovořil s ní na síni, na její zdraví se vyptal, vyslechl její vzdechy na „pškaní“, těšil i napomenul, aby si vyhověla, no a že snad Šoltova, učitelova dcerka, kterou si vzala na pomoc, už snad také dost pomůže.

Chválila ji, že to hodné děvče, hodné opravdu, Tonička že je veselá, čiperná po starém a dobrého srdce, to že když nějaký groš ušetří, hned s ním domů, aby ho učitel poslal do Prahy.

„On syn, nejstarší, už je v Praze na studiích!“

„Vím, vím, už je v právích. To rád slyším, že to děvče se tak dobře hodí, že vám v lecčem uleví.“

„Ó to ano, to by šlo, a mé zdraví, no to už lepší nebude a taky co se mnou – ale –“ hlas jí mdlel úzkostí, z kteréž jí padl stín do tváře, do teskných očí, „ale náš jemnostpán!“

„Ale, co pak, co je? Stůně?“

„Ach, jemnostpane, mám strach!“ povzdechla třeslavě. „Nestůně, nic, ale tak se tratí, a toho se bojím, že – chudinka –“

„Naříká si?“

„Nic, to ne, ale schází, já to vidím; už není, jako býval, tak čilý a veselý. Sedá celý zaražený v pokoji u okna nebo venku na lavičce u včel a tak se zamyslí, jako by ho něco trápilo, a když se ptám, že nic, co mne napadá, a co by prý – že mu nic není; ale on to tak tají. A bývá takový zapomenutý, to třeba za řeči zapomene, co před minutkou řek’.“

„Počkejte, podívám se, uvidím.“

„Ach Bože“, jako by se křísila, hlas jí živl, „jim by snad, jich má rád.“

Zaslechli jeho hlas, volal na dvorečku něco na děvečku. Přišel v kabátku, v staré čepici se štítem vespod zeleným, v usmolené vestě, staré kalhoty v holínkových botách. Havlovickému připadl na první pohled drobnější a přihrbený, šaty na něm visely, vlasy měl bělejší a líce ne tak svěží jako jindy, nýbrž požloutlé barvy. Šel volně, ne čile, oživl však, jak shlédl Havlovického. Uvítal ho radostně, tři hubičky mu dal, vedl si ho, ruku mu po vršku popleskoval, a to že je hodný – Divil se, když slyšel o jeho bratru Vincencovi.

To již ve svém vybíleném pokoji zamřížovaných oken, na nichž kvetly měsíčné růže, na jehož stěně visely dvě pušky s kohoutky koudelí otočenými. Havlovický se ho zeptal na zdraví; farář Ondrášek odvětil s úsměvem, no, co v tomhle věku, a co by stýskal, že už jedno stýskání vyslechl, že si mu panna Aninka jistě požalovala na pškaní.

„No, ale, Josífku,“ začal rychleji, pohladiv Havlovickému ruku, „pozdrav vás pán Bůh, to Šoltovo děvče je hodné.“

„Slyšel jsem rád.“

„A on, Šolta, podívejme se –“ farář vypínal prsa a mluvil s ironickou chlubivostí, s dobromyslným však úsměvem, „už juristu, hleďme, juristu má! Stará se dost o něj, jen co je pravda, a on, hoch, ještě se musí sám potýkat a potýká, starý mu tolik nemůže poslat, ani Tonička, sestra.“

„Ani boušínský pan farář“, vpadl Havlovický s úsměvem.

„Vy, Josífku, vy mlčte, co se toho týče,“ a hrozil prstem. „No, mladí ať bojují, ať se perou se světem a já – na moutě, abych –“ stahoval obočí, „abych zas měl flinty nabity.“

„Co, co –“

„A tak, zlodějstvo zas, už se to zase vzmáhá, zvlášť tady v sousedství, nejvíc na Kramolně, snad jste slyšel, teď je Kramolna prohlášená vší neplechou, lidé se tam bojí jít.“

„Jak bývá po dlouhé, zlé nemoci. Sem tam se vřed vyvalí.“

„Tak, tak, máte pravdu, po zlé nemoci, po té choleře, to jsou ještě pak následky. Ty neplechy – U vás jistě taky bída – Co jen sirotků, co děvčat a hochů opuštěných! Tady v Slatině máme taky dva; táta, máma pomřeli a nikdo tu a nic neostalo; co dělat? Bída – Ale,“ obracel do jasnějšího tónu, když viděl, že tvář Havlovického zvážněla a když mu připadlo, že mladší pan bratr, jak ho znal, začal by rozbírat ty smutné věci až na dno, „jak u vás, Josífku, zdrávi jste.“

„Chvála Bohu.“

„Ale já, panečku, běžím s kopce, už půjdu za Honzíčkem.“ Mínil předchůdce Havlovického, faráře Zeidlera, ptáčníka, jenž býval za studií jeho „contubernalis“. Havlovický začal těšit.

„Ne, ne, Josífku,“ bránil Ondrášek, „co naplat, jak pán Bůh poručí,“ znělo víc smutně nežli odevzdaně, „co tady už. Hospodyně, chudák – bude jí hůř, ale ne zle, nouzi mít nebude, ale –“ zajikl se, „ale – včeličky dušičky!“ Mluvil tišeji hledě před se, ne na Havlovického. „Jak s těmi bude –“

„Také nebudou opuštěny, ne, pane faráři!“ těšil Havlovický z přesvědčení a ne bez vřelosti; „nebudou, jsou to ‚včeličky dušičky‘, jak říkáte, vzácný, boží tvor, pracovitý, užitečný a jaká v nich moudrost a podivuhodné zařízení!“

„Josífku, Josífku!“ vyhrkl starý farář, jemuž se uvadlá tvář i oči náhlým světlem vyjasnily, „vy jste člověk! Vy tomu rozumíte a srdce máte. Včeličky dušičky, viďte, a pojďte se na ně podívat, pojďte!“

Vrazil čepici na hlavu a hned ke dveřím. Havlovický se tomu chvatu v duchu usmál, ale rád ho viděl i to, že se staroch hned vzpružil. Už věděl, co mu je, co ho soužívá.

Vešli do zahrady zarostlé u plotu malinovou houští k oulům, na jejichž čelesnech a kolem bylo plno ruchu, hemžení a přeletů. Farář Ondrášek vykládal, jak bylo s včelami na podzim, jak je teď a bude s potravou, medem, až pojednou stanul opodál oulů a řekl vřele, skoro prosebně:

„Viďte, Josífku, že byste se jich ujal –“

Havlovický mu podal ruku a slíbil, aby byl bez starosti, že vykoná všecko, jak si bude pan farář přát. Ondrášek si vydechl a popleskl mu po vrchu ruky.

„Pozdrav vás pán Bůh, Josífku, teď je mně volněji, opravdu.“

Vtom přiběhla v pantoflíčkách Tonička Šoltová, osmnáctiletá, s rulíky černých vlasů po zádech, vrátivši se ze Slatiny, kdež byla s nějakým vzkazem a kdež se také stavila doma, ve škole. Byla jako srnka, tmavých, velkých očí, jež měla po tatíkovi, trochu přisnědlá, s dolíčkem na bradě. Políbila Havlovickému ruku, vyřizujíc, že panna Aninka prosí – Tonička odpovídala Havlovickému hbitě, bez stydlavého ostýchání, ó že se jí tu líbí (oči se jí jen zasmály i tvář), tatínek že je zdráv i maminka, tatínek že by přiběhl, kdyby věděl –

„Kdybych se mohl déle zdržet, rád bych mu vzkázal, ale už musím. Pozdravujte ho a maminku.“

Havlovický musil pojísti. Panně Anince se při tom zdařilo, že s ním mohla na okamžik sama promluvit. Vzdychajíc poděkovala, Bože, kdyby jemnostpán častěji mohl přijít, hned že je jemnostpán (její, Ondrášek) jiný, jako by omládl, ach kdyby jen –

Po slunce západu vypravil se Havlovický z boušínské fary. Farář Ondrášek ho vyprovodil až k slatinské silnici, stáčející se do údolí k řece, k mostu.

„No tak, Josífku,“ řekl a náhlé pohnutí jej opět schvátilo, „tak s pánem Bohem, a přijďte zas brzo. A kdybysme se už snad neviděli – ne, nic, nebraňte, tak pamatujte, jak jsme mluvili – s pánem Bohem.“ Vypjav hlavu, dal mu hubičku, „mějte se dobře –“ druhou, „s pánem Bohem –“ třetí.

Farář Havlovický kráčel zamyšlen ke své příležitosti dole u řeky. Nedivil se již panně Anince, že má strach; sám viděl, jak se farář změnil. „Nevím, nevím,“ vyznělo mu soucitně.

Koně, vyjevše krkolomnou cestou vzhůru na Červenou Hůru, dali se plání do bystrého klusu. Za pozdního soumraku dojeli do Kostelce. Havlovický se po faře jen ohlédl. Když pak sjížděl za Kostelcem s vrchu dolů ke Zbečníku, otevřelo se pod ním Padolí s vrchy a lesnatými kopci v pozadí, v zásvitu měsíce. Upřel zraky na stráň a výšiny za farou, vzpomněl na poklady tam zakleté, jak o nich bratr Vincenc tak najisto mluvil. Zamyslil se o tom a umínil si, že s bratrem přece ještě o tom promluví. –

Šichtmistr přijel s panímámou až třetího dne. Liboval si i stěžoval, jak ho tam uctívali, jak krmili, že se mu tam líbilo, ale že by tam už sotva vydržel.

„Ticho, samé ticho, samá zahálka a pořád jen jíst. Tak bez starostí bych nevydržel.“

„Na Boušíně byls –“

„Byl, s maminkou. Ale farář se tuze změnil. Pravda, jsou to léta, co jsem ho neviděl.“

Za chvíli přišla na faru mladá Kalinová, kostelníková, někdy Justyna, na křtu pak Marie, která nezapomněla na Boušín, na faráře, na pannu Aninku a na to, jak před devíti lety, tenkráte ještě mladičká židovka, plná tesknoty tam prchala pod ochranou Doubenovou a jak tam došla bezpečného útulku. Ráda a vděčně vzpomínala, jak ji měli jako svou, jak ji pan farář vyučoval náboženství, jak tam tesknila, i těšila se na chvíli, až přijde pro ni Antonín.

Teď třicetiletá, ale mlaději vypadajíc, pořád svěží a pěkná, přišla s pětiletou dceruškou Vincinou, velkých očí, jež měla po ní, zeptat se, co dělají na Boušíně. Zarmoutila se, když stará mlynářka sedíc s ní v čeledníku, vážně, s účastenstvím jí pověděla, že pan farář boušínský je „churý“, že se jí nelíbí.

„Od té doby, co jsem ho tu u nás naposledy viděla, sešel. Tratí se vůčihledě, žloutne a za ušima má dolíky. Inu, je tu věk.“

Kalinová ho litovala, vzpomínajíc na pannu Aninku, ta že má teď o něj starosti. Vtom šel farář Havlovický kolem. Stanul v otevřených dveřích čeledníku hláse mamince, že jdou s Vincencem na pole. Pozdravil vlídně kostelníkovou, pohladil malou Vincinu, zeptal se na staršího bratra jejího Honzíčka.

„Přiběhl před chvílí ze školy, jemnostpane, a teď si tam přehrává na housle.“

„Hraje, hraje –“

„Na housle zrovna žhavý a Kalina si ho chválí, že má dobrý sluch.“

„Bude muzikant; no, je to v krvi. A hlásek má, tuhle jsem ho slyšel, jen ať ho tatík hodně cvičí.“

Vyšel za bratrem, jenž čekal na dvorečku, vrtaje do země bodcem své hole se sekerkou. Šli kolem školy, nízké a dřevěné pod šindelem, stojící kousek výše, kraj velké ovocné zahrady, zelenající se zčásti ve svahu pod školou. Bylo po čtvrté hodině, žactvo, chlapci i děvčata, tabulkáři, slabikanti, čtenáři, všichni už se rozběhli. Ve třídě prázdno, ne však ticho. Hlas kolikerých houslí rozléhal se odtud otevřeným oknem, rozlétaje se zářivým vzduchem do zelena, mezi stromy, k faře, až dolů do aleje ke kostelu. Sbor chlapců hrál: „Když jseš ty, sedláčku, pán –“ Zahlédli učitele nad nimi, an držel levou housle za krček a dával smyčcem v pravé takt.

„Jde jim to pěkně,“ uznal šichtmistr. Farář začal chválit učitele Černého, který jich nezahlédl a jehož oni nevyrušili.

„Ó, ten to umí prohánět! Tomu neujde ani jeden falešný tón a žádný štulec, když si je hoši, víš, dávají. To má jeho smyčec z lignum sanctum často co dělat. Ale žádný kat, hoši se rádi učí a na kůru, všechna čest, řídí to krásně a při tom si školy hledí; jsem rád, že ho tu mám, dobře vycházíme a má smysl taky tak –“ ukázal prsty před čelo.

Farář hned za školou si pomyslil, že dnes to udělá, že promluví s bratrem vážně o těch pokladech, ale až nahoře, až budou u kříže. Došli tam bídnou cestou ve strži; farář usedl na starou obrostlou haldu. Chtěl začít, bratr však se zadíval před se k městečku a nad ně k Jírově hoře, v jejíž stráni kraj lesa zelenal se rozložitý buk. Zahleděl se tam tak upřeně, vážný obličej se mu schmuřil, husté, černé obočí stáhlo, že farář bezděky mlčel a čekal. Pojednou se šichtmistr obrátil a ukazuje holí směrem k buku do stráně, řekl:

„Tamhle by šlo.“

„Co –“

„Kopat.“

Farář prudce vstal.

„Ty myslíš –“

„Tam nebo tady.“ Šel kousek dál až na pokraj Kocournice, lesíka ve svahu, pod nímž dole byl lučinatý ouval zahrazený z druhé strany lesnatou strání protějšího vrchu.

„Tady,“ opakoval šichtmistr ukazuje dolů po nevelkém a neprudkém svahu.

„A šlo by to?“

„Teď ne, protože není dost do toho. Ale – Josefe – tak jsem přemýšlel a počítal, že bysme se spolu mohli do toho dát, to se ví, ale přes čas.“

Farář se zalekl, ale usmál se při tom.

„Já?!“

„Víš, kdybych se jednou vrátil z Uher, třeba na pensi, a k tomu co mám, ještě trochu přibylo, a ty kdybys – mohli bysme to zkusit.“

„Byla by to věc těžká. A jsi tak přesvědčen?“

„Jsem, uhlí tu je. No, a neuteče. Počkáme; ale nic neříkej, to se ví.“

Farář zvážněl po tom hovoru a odpovídal dost roztržitě, když se bratr rozhovořil o zádušním lese a zádušních polích.

Farář Havlovický vzpomněl na ten hovor o černém pokladu zase večer, když osaměl. Naposledy o něm uslyšel pozejtří, když byl bratr na odjezdu. Kočár stál už venku, stará mlynářka s Františkou upravovaly jídlo do balíčku na cestu. Šichtmistr se chystal už vykročit z farářova pokoje. Dal na hlavu, vzal hůl se sekerkou a pojednou, obrátiv se po faráři, jenž se dostrojoval jej vyprovodit, řekl s úsměvem:

„No tak, bratře, budeme šetřit na ty doly.“

„Takové sumy neseženeme.“

„Jde jen o začátek, pak se už peníze shledají, uviděl bys. Ostatek, mysli na to, ale, jak povídám, mlč o tom.“

Vykročili. Stará mlynářka se rozplakala, zvláště jak dolehla myšlenka, že vidí Vincence snad naposledy, ona tak stará, a on že zase tak daleko, kdy že jej zas uvidí.

„Mlčte, maminko, budu pospíchat, přijdu zas a pak už neodejdu,“ těšil Vincenc. V průvodu staré matky, sestry Krůčkové a švakra Krůčka došel s farářem ke kočáru, kdež čekal Doubenus, maje smeknuto a plášť přes ruku. Usmíval se vlídně a s jistotou čekal slušnou diškereci, když milostpán, „ten havíř“, je taky dobrák. Nezklamal se. Šichtmistr sáhl hluboko do kapsy.

Farář Havlovický vsedl do kočáru k bratrovi, aby jej vyprovodil až do Náchoda. Tam se rozloučili; šichtmistr jel bez prodlení dále, farář však nedal hned otočit, aniž šel na děkanství nebo na zámek. Zamířil za město směrem ku Bránce, ke starému kostelíku gotickému nad cestou na hřbitově, jejž spínala kamenná obruba. Košaté lípy stínily stará vrata i zeď i zapadlou svatyňku pod šindelovou střechou, místy zeleně omšenou.

Do stínů rozlehlých korun, na stezník, na rovy padaly zlaté prosvity ranního červnového slunce, chvějící se pruhy a zářivé skvrny, v nichž se rosa na trávě, na květech mihotala a blyskotala duhovými barvami. Ptáci lahodně přehudali do hlubokého, konejšivého ticha. Slunce a květy, ptačí hlas, lahodný stín i hřejivé paprsky, vše tlumilo, tišilo hrůzu věčné tmy a rozkladu.

Farář Havlovický dlouho nehledal. Už loni se přeptal, kam důchodňovou uložili. Prostý kříž s tabulkou německého nápisu nad dvěma hroby určitě pověděl, že tu odpočívá Friedrich Karl Schmidt a jeho choť Albertine.

Farář smekl a zamyslil se. Nepocítil prudkého, palčivého zatrnutí jako naposledy doma za tiché noci, když se zadíval na památky po důchodňové. Zelený hrob neděsil a ta, kterouž jeho temnota kryla, jevila se v duchu, jak ji vídal za takovýchto dnů v zelenu, v záři, v květech pikkolominské zahrady na zámku, oděná ve světlé, letní šaty, nebo u okna nebo u nich na farské zahradě.

Elegické teskno rozchvívalo mu mysl. Do něho ukáply hořčí krůpěje, když uvážil, jak ty hroby už scházejí. Příbuzenstvo daleko a „přátelé“ ze zámku i jiní, a hlásívalo se jich dost, zapomněli; o mrtvé nedbají.

Když se vracel, zaplatil hrobníkovi, aby hroby Schmidtových opravil, květy vysázel a je opatroval. Na děkanství se pak zastavil jenom na chvilku; na zámek ani nešel. Ještě před polednem se vrátil domů. –