U nás

Sestra byla ještě vzhůru. Uklízela dosud a chystala poslední bednu na ranní fůru. P. Havlovický byl rád, že nešla ještě spat; nechtělo se mu do samoty a rád by na jiné myšlení. Začal hned o stěhování a začal i pomáhat, ač mu sestra vymlouvala, že toho není potřeba.

Byla ráda upřímnosti bratrově, ale proud toho hovoru neodnesl její tiché přání dovědět se, jak bylo u důchodních. Divila se, že se bratr o tom ani slovem nezmiňuje, a jak se na okamžik odmlčel, ťukla usmívajíc se, že ani neví, co propásla, oč přišla, jak se měl –

„To víš, Františko, dobře, jak to bývá: plný stůl a pak se hrálo.“ Víc nepověděl a zas o jiném hovořil.

Sloupkové hodiny, které s prádelníku již uklizeného postavili zatím na kamna, bily pronikavým hláskem dvě čtvrti a pak jedenáct. Farář vyklidiv právě poslední příhradu, vzpřímil se od bedny.

„Už toho nech, Františko, a jdi spat.“

Musila poslechnout. Odešla do druhého pokoje. On sám také se chystal na lože; ale jak se svlékal, zadíval se maně ven oknem do nádvoří, do tmy.

Jako by stisk ruky ucítil, ten silný, vášnivý stisk, jenž mu ruku sevřel, a pohled se mu kmitl, ten, který ho prve zmátl, až krev mu zažehl, že žár až v očích cítil a mluvil bez rozvahy a sliboval, že přijede. A jak se nad schody klonila, jak ho zrakem provázela –

Vytrhl se, rychle odstoupil a rychle se pak odstrojil a ulehl, aby tomu vidění a těm myšlenkám unikl.

Poslední spánek v kaplanském bytu nebyl poklidný a osvěžující. Zakouřené dýmky, důchodní i paní jeho, justiciár a karty, vše mu sen pomátl v neklidnou směs. Paní důchodní plakala, a on ji hladil, a zas po schodech dolů utíkal, chtěl utéci, ale nemohl s místa –

Ráno šel do zámecké kaple naposled sloužit mši. Svatyňka, jindy o všední den skoro prázdná, byla jako o nějakém svátku. Staré lavice skoro všecky plny zámeckých, nejvíce paniček úřednických a jejich dcer. I ze služebnictva přišel, kdo mohl, rozloučit se s kaplanem, jenž právě k těm nejnižším byl vždycky tak ochotný a laskavý. Mladý farář zahlédl i paní vrchního v čestné stolici i paní důchodňovou.

Také pak musil s nimi promluvit, když vyšed, zastal kroužek paní na nádvoří před kaplí. Zastavil se s nimi, pozdravit je, poklonu složit, a musil také vyslechnout paní vrchního, jak lituje, jak upřímně lituje, že velebný pán přijde odtud, ale že mu to povýšení přeje, z gruntu přeje, že řekla svému hned, že to ani jinak nemůže udělat, a on také bez váhání –

Farář se poděkoval za účastenství a ne bez ironie jistil, jak je přesvědčen, že je upřímné a jak si ho váží. Musil mluvit hlavně s paní direktorovou, neušlo mu však, že je paní důchodního zamlklá, a cítil, že v tom jejím mlčení je mnoho pohnutí. Když jí podal ruku jako ostatním, bezděky stiskl její pravici; ale nezdržel se a rychle se poroučel.

Jen posnídal, hlásila již sestra, že povoz přijel. Zůstal v bytě, až naložili, pak sešel dolů do města dát známým s Bohem. Děkanství si nechal naposled, aby si tu naposled pohovořil se svým nejlepším přítelem a vlastencem P. Ludvíkem. Na oběd musil zůstat na děkanství.

Po druhé hodině vrátil se na zámek, kde již čekal kočár dřevíčského mlynáře, aby jej zavezl do nového působiště. Vybral si schválně tuto hodinu, aby nepřijel do Padolí do nejhoršího skládání, aby tam už měl nábytek, jejž ráno odvezli, alespoň zhruba rozestavený a byt poněkud upravený. Ale také proto, aby ušel hlučnému snad vítání.

Se sestrou se rozloučil snadno a vesele, na brzkou shledanou, a znova jí ukládal vzkaz panímámě, aby jistě přijela, ale jistě a brzo.

Na nádvoří u kočáru čekali důchodní i justiciár, opodál lidé ze zámecké čeledi. Důchodní se zimomřivě krčil a zíval chladem. P. Havlovický vzpomněl na jeho paní; k jejím oknům však nevzhlédl, jako by cítil, že tam stojí, jak její oči jen jeho vidí, a jak se brání slzám –

Poděkoval důchodnímu, justiciárovi, všem; ale jak vsedl do kočáru a koně zatrhli, jak všem kloboukem kynul, obrátil také oči vzhůru k oknům. Paní důchodňová se mu mihla, její svěží hlava v zlatých kadeřích pod bělostným čepečkem kmitla se v bujné své kráse, jak se vychýlila, ale tak smutná, a oči uplakané –

Dojala jej ta oddanost, bylo mu paní líto. Neodvrátil se již od okna, pozdravoval tam živěji, vřeleji, nežli tušil, až roh staré budovy zámecké pokryté zašlým sgrafitem vše zaclonil.

Vůz projel vnitřní branou zdobenou skulpturami a deskou, hlásající slávu piccolominského rodu, pak posledním nádvořím, branou, zámeckým svahem dolů do města, kdež každý, koho na rynku potkal, na rozloučenou mu smekal a pozdravoval.

Staré dřevěné, většinou patrové domy v úzké ulici mizely vzad. V ní minul velkou podkovu, zatlučenou do hrubé dlažby na paměť, že tudy utíkal Fridrich Falcký, zimní král. Potok, u něhož jeho kůň ztratil podkovu, tekl tudy ještě, ulicí napříč. Farář Havlovický přejel přes mostek kolem sochy sv. Jana a za chvilku měl před sebou volné údolí při Medhuji.

Ještě se kolikrát ohlédl po městě na dole, na úpatí zámeckého vrchu, jež tlačilo se ve zbytcích starých, do temna zhnědlých hradeb kolem děkanského kostela. Smutně, jako ponížený rek, shlížel hrad někdy Jiříka krále se své výše, a pruh lesů v pozadí černal a smutněl v soulad s jeho steskem v mrtvém tichu listopadového odpoledne.

Cesta zahnula k severu. Jeli podél lesnatého svahu, pak do vsi dojeli, z té do druhé, podél řeky rozložené. Ta již byla v kolatuře padolského faráře. Jeli proti řece, tekoucí pod olšemi, jež se již černaly, jeli mezi staveními, kolem roubených statkův i chalup pod doškovými střechami. Klepot cepů je uvítal a ozýval se také dále ze vsi jinak jako vymřelé. Na cestě, na záspích nikdo.

Tu tam přiskočily k nízkým okénkům plavovlasé děti v umouněných košilích, nebo tkalcovský stav se kmitl za těmi malými tabulkami, olovem i papírem a loučkami spravovanými. Rachot toho stroje provázel je skoro celou vsí.

Mladý farář na Náchod už nemyslil. První jeho osada, chudé její chalupy, statky málo spořádané, bídných, ulehlých nebo zcuchaných, ježatých střech, připomenuly mu, jak tudy jel předloni z padolské pouti, když byl v Srbské zaopatřit umírajícího sedláka, a loni v adventě, jak byl v Polici a viděl tam o trhu všecku bídu tkalcovského lidu, a jak uvažoval, co dělat, aby se pozdvihl, aby se mu alespoň trochu uvolnilo.

Tenkráte nebožtík farář Zeidler, když s ním o tom mluvil, řekl zkrátka, že to nejde, že to není možná, že lid je jako drvo, dobrý sic, ale že to s ním nejde. Tenkrát P. Havlovický starému faráři nevěřil a v duchu mu odporoval. Tenkrát si, a zrovna tady, když se vracel z Padolí do Náchoda, připomínal pro útěchu slova svého profesora Bolzana, že spojené snažení, byť i několika lidí, může za každé doby způsobit obrat k lepšímu i nápravu.

V té víře zůstal a teď nastávala doba, kdy to vše měl a chtěl skutky zkusit. Jel na místo nového povolání pln dobré vůle i síly, dychtě po práci. Nesnází se nelekal; věřil v dobro i v lid, v jeho zdravé jádro.

Na samém konci vesnice ohlédl se vpravo po malé chaloupce, tak malé, že si jí musil každý povšimnouti, kdo jel kolem. Stála o samotě stranou cesty, bokem k ní, u stezníku, jenž vedl do polí kolem travnatého břehu, zvedajícího se kousek za tou chatrčí. Několik buků v něm rostlo a vysoký javor na kraji tmavé houštiny trnkové. Břeh ten, žlutým a strakatým listím spadlým jako zachumelený, se svými starými stromy, skoro již holými, byl malebným pozadím té klícky pod slehlými, do zelena omšenými došky, jež neměla ani síňky, jen jizbičku jednu o malých dvou okénkách.

Stezníkem z polí, od nedalekých hranic, přicházel k ní jakýs mužík starý, povříslem přepásaný, v botách, nesa na zádech putnu, pod kterou se prohýbal. Šel zvolna a rozkývaně, jak ho břímě tlačilo a jak si vylehčoval. Opíral se o dlouhou hůl; až nad hlavu mu trčela.

Ta hůl byla faráři Havlovickému nejprve nápadna; pak si všiml, že má staroch dlouhé, šedé, skoro bílé vlasy, za uši shrnuté, a na hlavě třírohý klobouk. Jistě člověk z vydání tuze starého. Třírohý klobouk, kdepak teď už – Farář se chtěl zeptat kočího, ale ten, pozorovav také starce o vysoké holi, právě se nahnul s kozlíku do kočáru a řekl s úsměvem:

„Starý Plšek jde domů, jemnostpane.“

„Kam –“

„Semhle,“ a ukázal bičem na ten baráček chatrný. „To je jeho? A kdo je to?“

„To je jeho chalpa, taková díra, sotva se tam sám otočí. Plšek se jmenuje.“

„Co on je, co to nese?“

„A to nese kvasnice z Čermenského pivovaru. Lidé si pro ně k němu chodí.“

„Je hodně starý.“

„Ó, tuze starý, a je sám, je starý mládenec. To tak v té chalpě hospodaří, všecko si sám uvaří, uklidí, všecko. Nikoho nemá.“

„To je těžké živobytí.“

„No, byl vždycky spokojený, ale teď je hůř, tady s tou putnou se tahat, když mu do osmdesáti mnoho neschází.“

„A pro pána!“ žasl i litoval farář; sáhl pod pláštěm do kapsy a chtěl nařídit, aby kočí zastavil. Nechal však peněz i kočího, jak mu připadlo, že by to divně, jako úmyslně vypadalo, kdyby vystoupiv šel k starci a dal mu něco na přilepšenou; to že se může státi jinak.

Jeli dál; chaloupka s pestrým pozadím břehu v opadalém listí, se stromy i sehnutý dědoušek v třírohém klobouku, namáhavě o holi břímě nesoucí, po němž se farář soucitně ohlížel, zmizeli. Již jeli mezi prvními příbytky dlouhého Padolí, jež bylo s vesnicí skoro v jednom; dál, výše nalevo vyvstala nad městečkem mhavým vzduchem tmavá Jírova hora, naproti ní stráně s černým zádušním lesem na temeni. Mezi nimi vztyčila se bílá zvonice s šerým prkenným bedněním pod starou, šindelovou střechou, sama výš, na návrší nad městečkem dole při řece v hustém stromoví rozloženém.

Den byl na zhasnutí a smutný; v jeho skon nezasvítil ani řeřavý pruh západu, udušen popelavem těžkých oblaků.

Tím šeřeji bylo pod starými lipami u cesty k padolské faře i výš ke kostelu, posypané jejich zlatým listím.

V tu chvíli šustělo všecko to listí pod nohami houfcův a skupin, jež se černaly pod lipami proti faře i výš u zvonice. Všichni, muži, ženy, staří, mladí, většinou jen po domácku odění, čekali nového faráře, jejž hrobařův Francek skoro již od oběda vyhlížel s podsebití staré zvonice, poněvadž ani na faře ani u obou kostelníků nic nevěděli, kdy přijede.

Muzikanti už čekali u fary v kabátech úzkých rukávů a vysokých límců, v zelených, hnědých, s beranicemi na hlavách nebo v čepicích se štíty vespod zelenými a s visutými pytlíky. Jen Michal Langr měl plášť s kolika límci, mladý Kalina pak, kostelník, svůj dlouhý kabát s hrncem přes ramena, jak v něm přišel z Prahy do Padolí.

Stál vedle bratra učitele v čele své bandy, drže v pravé ruce trumpetu, na kterou on, pražský vyučenec, troubíval všem Padolským na odiv o muzikách i v kostele.

Už skoro všichni přešlapovali; starý Středa, jemuž chladem zčervenal tenký nos, tiskl, ruce v kapsách, pod paždí svůj lesní roh, a starý Michal Langr šňupal a dával šňupat. Vtom kolem šum a pohnutí – ah – právo docházelo, rychtář Lelek v tmavomodrém plášti, dolejší mlynář v bělavém, v šedé beranici a konšel Mityska v slavnostovém kabátě, bez povřísla. Potahoval a oblizoval se chladem a nedočkavostí.

Zůstali u samé fary, u schůdků, za muzikanty. Jako by jim farář vzkázal. Dlouho nečekali. Zdola, z ulice, mezi příbytky pohnutí v lidech, šum, hlasy, pokřiky, kývání nahoru do zvonice, a vtom už rána, úder zvonu, druhý, v to hlas prostředního i poledníka, a navlhlým, sychravým vzduchem rozléval se s podsebití padolské věže mohutný hlahol. Slavně vyzváněli, jako před velikým svátkem.

Všichni pod lipami hrnuli se do cesty k faře, všichni se obraceli dolů k příbytkům, odkudž se hnali kluci nahoru jako diví a křičeli, že už jede. A jel. Byl už dole u mostu, za chvilku kmitl se kočár na „městečku“, náměstí, a hrčel pak jedinou ulicí dál a z té pak vpravo vzhůru k faře.

V tu chvíli nasadil mladý Kalina trumpetu k ústům, vyrazil jasný tón intrády, ostatní hudebníci vpadli, i kotly kostelní v pozadí, na nichž zavířil a do nichž kmitavě paličkami bil starý Frýdek.

Intráda jásala, zvony hlaholily, černý mrak lidí pod lipami se vlnil, jak kočár dojížděl, jak zarazil a jak mladý farář slezl s vozu, překvapen i potěšen uvítáním, jemuž se chtěl vlastně vyhnouti.

Přistoupil rychtář s dolejším mlynářem a Mityskou, vítal faráře, ne výmluvně a ne dlouze, zkrátka a upřímně, a podal ruku farářovi, jenž poděkoval plynně, výmluvně, ale také zkrátka a také srdečně, a pozval „právo“ na faru, když také všem okolo zkrátka a srdečně poděkoval.

To již zvony utichly, hudba však pomlčevši, začínala nový kousek.

Na faře jedli, pili, dolejší mlynář nejjistější, nejsmělejší, jenž se před pány neostýchal, přiťukl novému faráři na zdraví. Mityska jedl, pil a dost se oblizoval a byl by ještě dále jedl a ještě pil, kdyby byl první konšel, mlynář, nevstal, že nebudou jemnostpána meškat, že si musí také odpočinout, a kdyby byl rychtář nepřisvědčil (vždycky na všecko dolejšímu mlynáři přisvědčil) a nevzal svou vydrovici.

Deputace kráčela za hlasitého hovoru, rozehřátá vínem i farářem. Mlynář si v duchu říkal, ten že s lidmi umí, jak s nimi jednal, jak s rychtářem i s tím oblizovačem Mityskou, že má oči a vidí, vidí, že je praktikant. Sám byl spokojen, že s ním farář jednal nejvíc, a smál se v duchu, když si rychtář teď cestou faráře pochvaloval, že je tak častoval, že ví, komu čest, tomu čest, a když také Mityska, za nímž se dlouhé šosy rozháněly, jak si vykračoval ostřejším krokem, až listí pod nohama šustělo, přisvědčoval:

„Á, á, chlapák, nic vysoko kněžský, všecko uváží, rolnický stau, měšťanský, všecko, sprosťák, nic vysoko kněžský, a přát bude lidem. A to víno, inu na moutě, takový jsem ještě nepil; to jsme se měli, jako na křtinách –“

Před farou ztichlo. Pod lípy ulehla tma. Jen před farskými okny světleji, kde zardělý sloup linul se zpod psího vína, jež hustým, černým pletivem ovíjelo okna.

Farář přecházel svým bytem, v němž za svého administrátorství již zdomácněl. Chodil z pokoje do pokoje, nebyla to dlouhá procházka, přehlížel, jak mu kde co postavili, a liboval si, že to tak v pořádku. Vzpomněl na sestru, jak ona mamince vypravuje, a přijde-li s maminkou tak brzo, jak žádal. Na matku se zvláště těšil. Až tu budou, jak začne hospodařit, takhle že to nemůže být, maminka že by mu tu neostala; ani slepičky, ani kuřátka, ba ani psa, nic, žádné hospodářství.

A on musí mít spořádané hospodářství, aby ukázal, aby bylo příkladem. Díval se oknem do tmy. Začal spřádat plány, t. j. pokračoval v nich, jak si to zavede, a co nejdřív. Installace! Ta ho nejdřív čeká –

Paní důchodního – shlédl ji jako živou, kmitla se mu tak – včera večer – jak mu tiskla ruku. Tady v tom pokoji také byla, seděl vedle ní, tenkrát o poutě. Byla zardělá, a jak se jí oči smály, a zpod zlatých kadeří bylo vidět růžové, drobné ouško, plná, bílá šíje prosvitovala krajkovým šátkem.

Ohlédl se kvapně, jako by tu byla. V pokoji nikdo, svíčka hořela na prázdném stole. Odstoupil od okna, přešel pokojem, pak rychle na síň, když venku tmou zahrčela bryčka. Kaplan, jenž byl u nemocného, se vrátil. Vyšel mu naproti.