U nás

Když docházel ten slavný den installace, o kterém v Padolí dost a na faře nejvíc mluvili a jednali, chodil konšel Mityska kolikrát za den přehlídnout svou bílou kobylu. Chodil k ní do maštálky pod doškovou střechou, obrácené do rynku, mající v sousedství louž, jeřáb a hodnou lípu, kteréžto stromy byly její zástěnou i baldachýnem.

Že bylo všední den a citelně fučelo, přitáhl konšel ve vyrudlých škorních povříslový pás kolem těla. Tak chodil přehlížet šimlu, na které nebožtík jemnostpán rád jezdil a kteréž on, konšel, snesl už s půdy staré sedlo s mosaznou ptačí hlavou vpředu. Chystal je na hřbet svého koně ne tuze rozložitý, chtěl na ní vyjeti. A zrovna v tu dobu opuchly jí přední nohy a kulhala, jak se jen na krok hnula.

Sehnal červenou masť, mazal jí nohy tím mazáním i jiným, jak kdo poradil. Bylo po tom o znání líp, ale na jízdu! A slavný den installace docházel! Nestačil by na svém bělouši, uvažoval konšel, zůstal by vzadu za všemi a pro smích. A viděl už, jak by se Černý Vacek zubil a posměšně klaněl.

A konšel jeti chtěl, musil, napřed, rozumí se, jak se konšelu příslušelo, v čele všech Padolských i těch z vesnic, kteří pojedou panu vikáři a vrchnosti naproti na pěších koních. Kdo to všecko verboval, ani se jistě nevědělo, ale snad každý, a protože vždy tak bývalo, protože se pánům ta úcta dávala vždycky a protože se leckdo chtěl projeti nebo se ukázat a trochu se blýsknout.

Konšel Mityska chtěl se i ukázat i blýsknout se a hodně, aby si ho páni všimli a také farář, ten aby vzpomněl také na tabuli. O té konšel mnoho slyšel, nejvíc u Čejchanů, když se tam navečer sešli na toulku, jaká to bude traktace. Ulický Šimůnek, jenž se v granatýrově sednici a v té jeho společnosti besední po prvé zas ukázal, jako by nic nebylo, jako by na spolky se židy zapomněl on a všichni, vypravoval, že je na faře přípravy dost, co masa, co drůbeže, kvíčaly a koroptve, i zvěřina!

To všecko před Mityskou naschvál vykládal a šilhavý Šulitka notoval přidávaje a co piva a vína, že to viděl skládat, ale, to zas Šimůnek krejčí, s věnečkem vousů pod bradou, jak měl hubu nezbednou a rád rejpl, aby se „právo“ netěšilo, k tomu že se nedostane, to že jenom pro kněze, pro vrchnost, on, konšel, že bude přičtený jako nola. A Matěj Koníček, když viděl, jak se Mityska vrtí, jak rychleji potahuje a se oblizuje, smál se, zrovna se řehtal a jako vždycky hlavou vzhůru.

A tak pro dobré oko u zámeckých pánův i u faráře odhodlal se konšel, že se ukáže na pěším koni, na své bílé kobyle, napřed před koňáky všemi, to že něco vydá, toho že si farář všimne. Šimla mu měla pomoci a pojednou jí musil shánět mazání!

Ještě před samou installací to s ní zkusil. Vyvedl ji ven před stavení, na městečko, aby viděl. Nenesla se plavným krokem, netancovala, toho ani nežádal, ale zrovna sebou házela, jak napadala, a nerozešla se z toho, ač ji prováděl hodnou chvíli, až Černý Vacek, jenž vyvěšoval u dveří svého krámu maso, na něj křičel, „aby pomalu, jen pomalu, aby ji líp držel, hodně u huby, sic že s ním šimla uletí.“

Na tu posměšnou řeč Mityska zlostně svým koněm trhl, až se nápadně mrštně otočil, a pryč s ním do maštálky. Konšel pospíchal víc nežli věrné zvíře, zrovna klusal. Bouchl dveřmi a pak rovnou nahoru k podkostelnímu Jírovci, slavnému koláři, jenž stavěl vozy daleko až do kraje i výš do hor, do Němec. A ten pomohl. Měl znamenitého koně, cizozemce, „straku“, jejž znali v celém Padolí a daleko široko kolem Padolí. „Straka“ tomu koni říkali a straka byla strakatá, plná černých a hnědých skvrn po bílé srsti jako rozestříknutých, velkých, malých, že z toho až oči přecházely a že to až k smíchu bylo.

Ta straka velký lán světa přechodila, snad i kus Asie, a když ne z Asie, z urálských končin, tedy jistě od tichého Donu či od šumného Dněpru přiklusala se statným molodcem v tom mraku kozáků, jak se tudy snesl a jel roku třináctého, když Rusové táhli na Paříž, jak tu tenkrát rochličkovatý Rojevský Polák ostal a Benda a jiní, a jak tenkrát zůstal provodovskému kováři po nich, po Rusech, zpěvník.

Takový kus světa straka přešla, až kdes u Padolí ji vyloučili z řad, protože onemocněla a „do Paryzu“ by nevydržela, a prodali ji tu. V širé, volné stepi vyrostla, v horách nakonec uvázla a sloužila tu věrně a vytrvale, už bez sedla, ale v chomoutě, a ne po rovině, v husté trávě, měkkém kovylu, nýbrž na kamenitých cestách necestách vodou vymletých, plných strží.

Ale vydržela za ta léta, kterých na ní nebylo ani dost vidět, zvláště teď, co ji podědil Jírovec, kolář a čtvrtláník, jenž ji na jaře koupil. Spravila se u něho, jak ji hleděl a šetřil. O tuto straku mu Mityska, konšel, řekl, že by rád jel zítra pánům naproti, a Jírovec hned svolil.

„Však mně jí nestrháš,“ usmál se šibalsky, „dobře se ti na ní pojede, je to starý, vojanský kůň, ještě nezapomněl.“

„A nic nevyvádí?“

„Nic, nic, je jako dítě, poslouchá, půjde ti, jak budeš chtít; má ti zrouna rozum, možeš jet třeba s přimhouřenýma očima.“

„Tak tedy, prosím tě, Matěji, já si ji ráno odvedu, přijdu časně, víš, aby žádný nic. To budou koukat,“ usmál se, „a Vacek, ale to povídám, žádnému nic a obzvlášť Vackoj ani muk.“

Spokojen, veselejší vrátil se domů a v duchu se smál Vackovi, že uvidí, a co bude říkat, a farář že si ho musí taky všimnout a pozve ho, to snad přec, když –

Ráno po Padolí ruch a shon. S vrchu dolů od Zlička a Srbské, od Kocournice lesa, od Slavíkova červenou cestou jezdci a dolem jezdci od Poříče a z pobočných údolí, ze Zbečníka, Dřevíce, od Turova, z Roketníka, od samých hranic pruských, ze Zdárek, trousili se na hnědých, bílých koních (zličský jezdec na „myšce“ šedé s černým pruhem na hřbetě), s hřívou pročesanou nebo v rulíčky spletenou, na koních pentličkami vyzdobených, jezdci sami v pláštích nebo v ovčích, bílých kožichách po zádech plných strakatých květů, s beranicemi nebo vydrovicemi na hlavách, se španihelkami v pravé.

Samí synkové, zdraví, mladí, od větru temně zardělí, většinou z hlavních statkův a rodin, z Tyfů a Zejdlů, Matějků, Šrůtků, Rydlu a Lokvenců a Tichých, Denigrů, Lelků a Jirásků, Tomků, Prouzů a Křížů a ze Zlička Volhejn, ten na „myšce“, jehož dědek se pánům na zámku opřel, začež mu dali na krk tabulku s nápisem „Rebel“.

Tak se ti jezdcové sjížděli shora, zdola, od kostela, od mostu hořejšího, dolejšího, až se sjeli na městečku u statue pod čtyřmi jasany už holými, kamž přiharcovali také padolští jezdci: z Klugarova statku syn a Jírovec, on Ostrohorský, oba na vrankách, a Prouzů Josef na kobyle dolejšího mlynáře, štírné šimle.

Kolem strakatiny jezdců, koní shon lidí mladých i starých, a hluk a šum a směs hlasů kolem banderia i v něm, mezi jezdci. Jen Černý Vacek mlčel; ohlížel se pořád vpravo k jeřábu a lípě, až pojednou zkřikl:

„Á, á, lidičky, ejhle! Ejhle!“

Zašumělo v zástupu, až zahlučelo, výkřiky vyrazily, i smích se ozval; obraceli se, ukazovali, kam Vacek zrak upíral, pod oba stromy, kam Mityskův podruh vyváděl z Mityskovy maštálky ne kulhavou šimlu, nýbrž strakatou Straku, které po boku se klátily staré třmeny od starého sedla s mosaznou ptačí hlavou, Straku s dlouhou, hustou hřívou a dlouhého ohonu, nevysokou, štíhlou; vedle ní kráčel Mityska v tmavém burnusu, ve vysokých botách, na hlavě „mezník“ plný mašliček po straně.

Jak Straka stanula, vložil levou nohu do třmenu, pravou se odrážel od země, aby dostal švih, dlouho se odrážel, až si toho všimli, pak vznesl pravou nohu, ale ne obloukem přes hřbet, nýbrž na hřbet (a to s pomocí svého podruha), a tak ji přetáhl shrbený na druhý bok. V sedle se vzpřímil, chytl uzdu, pobídl koně a pustil se rovnou k jízdnému houfci.

Nutil se, držel se rovně, seděl vážně nic nedbaje, jak se všecko po něm obrací, a že Černý Vacek smeká, klaní se a vzdává čest:

„Ah, jako jenerál! Jako jenerál!“

Mityska se lišil ode všech: věkem (byl nejstarší), hodností (v celém houfci nebylo konšela) a cizozemským koněm, jenž byl jinačí oudělkem, ale nejvíc tím dlouhým, pěkným ohonem a dlouhou, hustou hřívou, teď s pentličkami, a barvou, tou strakatinou po srsti.

Srovnali se, seřadili, Mityska je velitelsky k tomu pobídl, a volal, že už je čas. Poslechli jej a on zůstal v čele. Za ním hned „půlpáni“, padolští, pak ostatní, pestrý tlum, jenž vyrazil, jak „straka“ vesele zařičevši vykročila.

Vyjeli klusem, a že bylo jasno, nesly se postavy jezdců pěkně zostra do jiskrného, mrazivého vzduchu; malebně proudily a míhaly se barvy koní, květovaných kožichů, tmavých plášťů, leskla se srsť čepic, jejichž mašle se chvěly, jakož se třepetaly fábory koňů; a všecko nedlážděným rynkem dolů po umrzlé půdě, jež zvonila, až všechen proud zanikl ve výmolu na kraji rynku, mezi příbytky na cestě k dolejšímu mostu. –

Tou dobou byla padolská fara připravena přijmouti četné hosty. Kolik dní ji na ně chystali, až všechna prohlédla, pěkně obílená, s okny čistě lesklými, vnitř vysmýčená, poklizená, s podlahami vydrhnutými, že byly jako křída. Do rána slavného dne zůstaly slamou vystlány, když za těch příprav musili po nich tolik chodit, zvláště kuchařky a jejich pomocnice.

Kuchařky z Náchoda tu nebylo. Když chtěl farář, jako prvotně zamýšlel, pro ni vzkázati, rozhodla se panímáma, však že to přece dokážou, když stará učitelka pomůže a její nevěsta, jako mladá Kalinová, že také leccos dovede, když byla tolik neděl na boušínské faře, tam že mnoho pochytila od panny Aninky, znamenité kuchařky.

Tak farářova matka a stará učitelka všecko vedly a strojily; šlo jim to, dařilo se, když měly takové dvě mladé a čiperné pomocnice, mladou Kalinovou a Františku. Kalinová byla poslední dva dni před instalací na faře vždy po celé odpoledne, jen co odběhla domů se podívat na malého kloučka, co dělá, opatřit ho.

Tyto dva dni se při všem úklidu a úpravě drůbeže nejvíc peklo, buchty a koláče, a ty dva dni Doubenus na faře pořád pomáhal. Dost se otáčel, dost „pospíchal“, až se mu ženské, zvláště Františka, často zasmály, jmenovitě jak se pořád pletl, když vytahovaly koláče z pece, jak pořád chválil, ty že se podařily, jaké mají krásné, červené okolky, a ten tvaroh, ten že je jako zlato, a ty s moučkou, ty že budou, í–nu! A jak se na ně usmíval, oči mhouřil, a jak byl na rozpacích, když se ho Františka ptala, které on nejradši –

Celá fara voněla pečivem sobotu před slavným dnem a voněla ještě víc o něm, když také v kuchyni začalo dílo; Doubenus svléknuv svůj božíhodový, zelený kabát, s rukávy jako píšťala, vzal na sebe bílou zástěru „pásmici“ a tak, beze všeho (košili měl jako padlý sníh), šel síní kolem kuchyně, chystaje se dolů do sklepa. I dýchal tu vůni, lapal ji, až se mu sliny sbíhaly. Jen sestoupil, přiharašil povoz před faru a s toho sestoupil Šolta, slatinský kantor, v zimní čepici, v starém tmavém plášti, s velkým ženiným šátkem kolem uší, krku i brady a pomáhal boušínskému faráři, zachuchlanému v kožich a velký vlňák. Nežli se vybalil a slezl, už ho vítal u vozu mladý farář, v klerice, upřímně potěšený jeho příchodem. Vítal jeho i Šoltu, který nechtěl dál, omlouvaje se, že se s jemnostpánem jenom svezl, že musí k „panu bratrovi“ do školy, že přijel mu na pomoc, když bude u oltáře sláva, aby také byla na kůře, aby kantoři neměli ostudu. Farář však nedal.

„To je dobře, k ‚panu bratru‘ si jděte, ale pak, teď nejdřív ke mně, ať uvidíte, kde jsem.“

Vešli. Na síni je uvítala stará mlynářka ve sváteční placce, v bělostných rukávcích, v mezulánce. Farář se s ní pozdravil jako se starou známou a hned žertem, teď že má vejměnek, co práce a shánění.

„Ale ne, jemnostpane, já se už nepřekvapím, já jen přizvukuju; já jen tak dohlídnout a pobízet: ‚Dělejte! ‘“ Ale smála se, od kuchyně zardělá, a pobízela hosty, aby pokročili. Vtom mladá Kalinová vystoupila z farářova pokoje, který s tchyní upravovala na jídelnu. Radostně povykřikla, jak shlédla svého učitele náboženství, a hned k němu, políbit mu ruku, potěšená, že ho zase vidí.

„Na moutě, Justynko, či Mařenko, to jste vy!“ vítal ji boušínský, upíraje se zalíbením oči na mladou ženu svěží, štíhlou a ladně plnou, v placce, jež jí slušela, nezakrývajíc jejího krásného čela. „Pozdrav vás Pánbůh, sluší vám to, svědčí.“ „Hezčí nežli na Boušíně,“ přidával lichotně čtverácky Šolta, jemuž Kalinová ruku podala a pěkně ho vítala.

„A co synáček?“ vzpomněl farář, „ptám se sám a mám se zeptat; hospodyně mně to uložila, pozdravuje vás.“

„Děkuju pěkně, jemnostpane, děkuju.“ Kalinová jen zářila, že si farář vzpomněl na její dítě. „Hoch roste, hodně, už se začíná smát.“

Před faru přihrčel opět povoz. Farář Havlovický se omluvil, požádal matku, aby vedla hosti dál, a spěchal pak ven, uvítat hosti nové. Byl jen jeden, kněz z polického kláštera, benediktin, někdy kolega farářův. Jen se s ním uvítal, dojížděl jiný kočár a v něm opět host, farář z Kostelce. Farář uvedl oba do čeledníku; ten byl jako uvítacím salonem a také tak trochu šatnou, kdež už seděli farář Ondrášek a kantor Šolta s kaplanem u vína a zákusků. Ženské se zas už otáčely v kuchyni a v pokojích farářových, aby tam přípravy dokončily.

Za chvíli ukázal se na prahu otevřené kuchyně Šolta. Černé vlasy měl do spánků přičesány, byl v hřebíčkovém kabátě, s černým šátkem na krku a v černé, zapjaté vestě poněkud už blýsknavé. Hledal starou učitelku, aby ji pozdravil, slovíčko s ní promluvil. Znal se s nebožtíkem jejím mužem; jak by neznal, když spolu kolikrát hráli na kruchtě i v hospodě, a když, připomenul to žertem i teď v kuchyni, jak to již Justynce, Kalinové, na Boušíně vypravoval, jak s nebožtíkem Kalinou honili tady v Padolí po polích čerta, živého, huňatého čerta, jak ho přehnali, jak před nimi utíkal, až se do měkkoty svalil, Tonda Pašťálků, který dělal o Mikuláši v Padolí čerta.

Když se mladá Kalinová zeptala na pannu Aninku, boušínskou hospodyni, oznamoval s úsměvem, že je zdravá, ó, to že je, ale že má pškaní, pořád pškaní, tu (ukázal po panně Anně, jak se za bok chytá), v boku, ostré pškaní a že často vidí ve snách duše v očistci.

V kuchyni se daly mladé do smíchu, až stará mlynářka musila je, sama se také smála, okřiknout. A kantor sám se káral:

„Meškám vás, vyžeňte mne,“ a vyhledav s pomocí Doubena svůj ne nový plášť, vypravil se do školy. Všade dost lidí: u vrátek hřbitovních, níž, cestou a noví se pořád trousili, víc nežli jindy, nahoru ke kostelu nebo se zastavovali v tlupách u známých.

Ve škole, ve třídě, plněji nežli ve všední den, a všecko nedělně vystrojeno, po levé děvčata, po pravé chlapci. Všecko čekalo, neklidně, až lomozně, až je učitel vyvede ze školy, k faře až ke kostelu na to uvítání.

Šolta nepřišel první do školy. V učitelově světnici stáli už u starého, drnkavého klavíru páni bratří, z Roketníka, ušňupaný, starý poříčský Bureš v zeleném polizonu s vysokým límcem a úzkými rukávy, ten, jenž dělal při škole za stavem a chodíval jako každý jiný tkadlec s kopou nebo s dvěma přes rameno do Police na trh. Také srbecký učitel, vysloužilý voják, přišel, bělovlasý a také ušňupaný, jenž kulatou, černě hnědou tabatěrku pořád v prstech otáčel. Mluvili o slavné mši, kterou jim padolský „pan bratr“ vybral, o Rybově mši to že bude něco –

Tak rokovali na faře, i ve škole, dokud nenastala chvilka, dokud se nepřiblížili nejhlavnější hosté.

Až zvon ji označil, a hned druhý, třetí, že už jedou, že hosté již jedou, že koňáky už je vidět a za nimi kočáry, že už jedou.

Jeli. A jak krásně!

Šťastně dorazil jízdný houf s Mityskou v čele až do Poříče, až na hranice kolatury. Straka šla jako by měla rozum a jako by Mitysku znala, zrovna tak, jak to Jírovec, kolář, řekl, že je jako dítě, že poslechne na slovo. Na hranicích počkali, až zahlédli kočár od Náchoda, za ním druhý, třetí. Mityska začal hned zas komandovat (někdy se při tom oblízl a častěji ještě potáhl), aby dali pozor, ale ať stojí, ať se nehýbají. Sám však dojel k prvnímu kočáru, smekl, poklonil se s koně, zkřikl „vivat“ a obrátil se na ostatní, aby také křičeli.

Straka ho znova donesla před houfec jezdců, jenž se za ním dal zpátky Poříčí vzhůru k Padolí. Koně klusali po umrzlé půdě, kočáry hrčely za nimi. Krásně se jelo, a nejkrásněji Mityskovi, konšelovi, nebo Straka ho nesla tak, že on, jezdec málo zkušený, seděl v sedle dost jistě. Byl sám s sebou spokojen, že tak jede, že zkřikl „vivat“, jak to všecko vede, toho že si páni i farář musí všimnouti.

Nejprve si ho všímali Padolští, jak jel s jezdci vzhůru. Čím dál, tím plněji bylo; na městečku již celé houfce a zástupy, domácí i z vesnic, v pláštích, v kožichách. Tu se Mityska víc vypjal a ohlédl se vpravo, stojí-li Černý Vacek před krámem, aby viděl, aby se nesmál. Ale krám zavřený a Vacek sám stál výš, o kus výš, u příbytku podkostelního Jírovce, jehož Straka Mityskovi tak znamenitě sloužila.

Stál s Jírovcem. Kolem hnala se chasa vzhůru k faře, kde stáli už muzikanti, kdež stály také již školní děti dlouhým pruhem, pestrou ulicí, vpravo chlapci, vlevo děvčata, od fary až ke kostelu. Zvony zvonily, zdola od náměstí šum se valil. Už se blížili, jezdci napřed a před nimi přede všemi Mityska, sám první na Strace. Rozhlížel se s vysoka jako vítěz, potáhl, oblízl se radostí a ještě více vypjal bradu, když shlédl Černého Vacka. V ten okamžik povznesení zapomněl na uzdu, na Straku, a nedbal, že se zblízka, od Jírovcových rozlehlo dvojí ostré zapísknutí.

Ale vtom se lekl. Straka, moudrá Straka, jež poslouchala na slovo, na to zapísknutí rázem vybočila a rovně vlevo, domů, k Jírovcovům.

Mityska v tom leknutí zapomněl včas uzdou potrhnout, a když pak trhl, škubl a škubal a trhal, červený jako krocan, točila se Straka sem tam, ale přece pořád domů do dvorečka k hospodáři, vedle něhož stál Černý Vacek. Až tam vjela. A vtom Vacek smekl, a kloně se v líčené vážnosti opakoval:

„Á, pěkně vítám, pěkně vítám!“

A ze silnice, z průvodu, z jízdné družiny, jež bezděky zarazila, i ze zástupu vybuchl smích, řehot.

I kočáry se na okamžik zastavily, páni z nich vyhlíželi, vikář, vrchní a ostatní zámečtí, až se všecko zase hnulo dál, vpravo k faře, všechen průvod za hlučného vyzvánění; vpředu jízdný houfec, ale již bez vůdce.

Mityska, jako krví politý, chtěj nechtěj ocitl se mimo ten proud, nejprve zmaten, popleten, pak zrovna lítý, jak vystihl, že mu to Černý Vacek nastrojil. Ale i v tom, jak ho vztek popadl, pamatoval, aby neuvázl, aby se neztratil. Nežli však Straku jen trochu k silnici otočil, byli už jezdci pod lipami, skoro až u zvonice, a kočáry zarážely před farou. Konec, po všem, a ti, co kolem zbyli, k vůli němu a Strace, i sousedé, všecko se smálo, a Vacek, nechav už poklon, jen se chechtal a volal:

„Ty jseš jenerál! Ty jseš jenerál s kozy spaď!“ Mityska ještě nikdy tak zčerstva se s koně nedostal. Neslezl, sletěl, Straku nechal Strakou a rovnou na svého škůdce, jenž vklouzl Jírovcovům do síně; Mityska za ním jako sršen do síně, do světnice. Ale Vacek jako by se propadl. Ve světnici nebyl. Uskočilť hned ze síně nalevo do chléva, z chléva zase na zásep a ven, chechtaje se; pochvalné pokřiky a smích všech, kteří z toho divadla měli kratochvíli, ozýval se za ním hodný kus, jak pelášil mezi příbytky dolů k městečku. Když Mityska zase vyrazil od Jírovců ven, rudý jako krocan, v tom vzteku prudčeji potahuje, nebylo po jeho pokušiteli ani památky.