U nás

Léta 1823 byly tak říkajíc ležácké žně. Všecko sklidili pohodlně a dobře, žita, nějaké ty ječmeny, směsu, ovsy; pšenici měl toho času v Padolském okolí, dole i na vrchách, málokdo. V polích hodně ztichlo. Jen z lánů vysokého lnu, zasetého před sv. Antonínem, rozléhaly se teď, po sv. Bartoloměji, písničky a pokřiky veselých, žvátorných trhaček.

Strnišť, určených pro jař, nikdo se ještě ani netknul. Nechávali je až na pozdní podzim. Zato předělávali dlouhým, těžkým hákem (pluhu ještě neměli) úhory, jež přede žněmi po prvé zhakovali; kypřili jejich půdu pro ozim. Na všecko byl krásný čas, pohoda, radost pro hospodáře.

V polích hodně ztichlo, ale v stodolách padaly, pršely rány a hlučely za humna, do polí. Leckde si s tou muzikou hodně přispíšili, neboť i v hodném místě bývalo přede žněmi zle o chleba. Nyní si ho mohl i podruh dost popřát a také v tkalcovských rodinách ho bylo spíše vidět, třebaže ho neměli nikdy dosyta.

Také pomíjela jiná velká starost, která zvláště zámožnější hrubě tížila. Od minulého podzimu až do jara nevycházeli v Padolí a v širém okolí z obav a ze strachů, neboť toho času spáchány velké krádeže. Co těm zlodějům slunce ukázalo, to jim měsíc musil dát. Brzo tu, brzo tam se dobývali, dobyli, vykradli na samotách, ve vsích i v městečkách. A vždycky tak směle a s velikou škodou. Podkopávali se, vloupali se do stavení, a když pokradli, často i násilně vyloupili, zmizeli beze stopy. Nebylo možná se jich dohlídat.

Na jaře se uvolnilo, a tu a tam, jako v Padolí, měli už od té metly dlouho svatý pokoj. Leckdes však starostně počítali, nenastane-li tohoto podzimu zase ta svízel. Byliť od loňska tuze přeplašeni. Tenkrát, loni na podzim a pak v zimě, chodil strach všude, a pro něj zavírali hned za prvního soumraku vrata, dveře, kdejakou branku, a pouštěli psy s řetězu. Leckde tenkráte se strachy ulehali, v mnohém místě svítili skoro až do rána, ponocovali, hlídali a na obranu si přichystali, co kdo měl: starou šavli, pušku nebo jen obušek.

Přišel-li v noci pocestný a zatloukl-li na vrata, na dveře, prose o nocleh, ani se mu neozvali, neřku-li aby otevřeli, ač tenkráte ještě kvetla pohostinnost. A jestliže přece šel hospodář nebo čeledín na takové noční bušení a volání otevřít nebo se přesvědčit, vzal do ruky topor a na hlavu dal škopíček jako přilbu i štít, aby, až by otevřel, měl ochranu, kdyby někdo z té bandy chtěl ho uhodit a omráčit.

Že těch zlodějů byla celá rota, a jistě veliká, o tom nikdo nepochyboval. Ale kdo v ní tovaryšil, o tom nevěděl nikdo jistoty. Ani zámečtí, ani vesnická „práva“, ani městecká nikoho nechytili, protože tuze nechytali a nepátrali. Jaká tenkrát panovala bezpečnost! To však se skoro najisto mohlo říci, že ta nekázaná chasa zlodějská má své hlavní brlohy na samotách u lesů za Boušínem a své skrejše a tajné stavy po celém panství. –

Boušínská zděná fara byla těm berkům hodně na ráně. Stála s kostelem o samotě na kraji vysoké pláně, zrovna nad prudkou lesnatou strání, jež pod kostelem spadá dolů k řece. Za řekou, nad druhým břehem, proti Boušínu, zase stráň a také hustým lesem se tmící. Tu na východ v těch stráních nad Oupou samý hvozd, a na půlnoc za farou přes pole také. Všude jinde za farou tou plání pole a pole; jen stranou polední opodál fary Boušín, vesnička bez školy, vlastně jen několik málo čísel, sotva s třiceti dušemi, několik málo roubených chalup pod doškovými a šindelovými střechami. Od fary, od kostela vedla těmi chalupami cesta, tenkráte zlá, bídná, do přifařené, velké vsi se školou.

V takové samotě stála Boušínská fara se starým kostelem, jehož hřbitov měl dřevěnou obrubu se šindelovou stříškou, mechem zelenou. Ale nic se tu nezběhlo po všechen ten nejistý čas od podzimu až do jara; ani husečka másla, ani přadénko příze, ani slepice se tu neztratila. Ostatně byl Boušínský farář, Antonín Ondrášek, na všechno připraven. Okna jeho přízemního bytu, dvou vybílených pokojíků, hleděla sice, až na jedno, do samoty, přes zahrádku do pole a k černému lesu za ním; ale byla zamřížovaná, a v předním pokojíku visela na zdi nabitá puška. V zadním, kde měl farář lůžko a klekátko před obrazem p. Marie a psací stůl s matrikami, visely pušky dvě.

Čtvrtou pak uchystal spíše pro strejce příhodu nežli pro hosta nahoře v hostinském pokoji, nad jehož dveřmi, na síni čistě vybílené, kdež pošlehovaly zlaté zákmity paprsků a honily je míhavé, lehké stíny ze stromů před farou, visely dva staré portréty, dvou z rodu Piccolomini, bývalých patronů zdejších.

Tuto zásobu pušek nepořídil si Boušínský farář kvůli té zlodějské chase. Zbraň tu měl ještě z mladých let, kdy nadmíru rád si vyšel do polí a do lesa za zvěří. A ještě ani teď nezamítl, kdykoli ho páni pozvali. To se však přihodilo málokdy.

V onen nejistý čas byly ty pušky velmi vhod. Nevisely, alespoň ty dole v přízemí, jen tak, na strašáky. To členové toho lotrovského tovaryšstva jistě dobře věděli. Boušínskému faráři, který své pušky, ale ještě víc své včely miloval, bylo sice přes šedesát let a měl hlavu prokvetlou, ale viděl jako rys a naprázdno nikdy nestřelil. To vydalo nejvíc, třebaže farář sám nebyl žádný obr, nýbrž mužík prostřední velikosti, spíš menší, suchopárné postavy.

Dávali mu tedy pokoj. Než teď, když se podobalo, že se ta lotrovina nadobro rozešla nebo že se vystěhovala, stihla Boušínského faráře nehoda, ne zrovna krutá, ale pro něj tuze mrzutá.

Vpravo, vlevo od hlavních farských dveří, skoro stále zavřených, bylo po zahrádce a před každou, za cestou, po lavičce pod hustým lískovím. V zahrádce napravo panoval starý ořech nad roubenou, pokaženou studní. V zahrádce nalevo stálo šest špalků jako vojáci jeden vedle druhého. Kolem plotu před nimi samé malinčí a za nimi, a v postranní zahradě, do které hleděla zamřížovaná okna farářova bytu, zase změť šedozeleného křoví malinového, pustina malinová, nad níž trčela jediná, stará třešně.

U farních dveří bývalo nejhlučněji, zvláště v pěkné červnové a červencové dni, kdy zářivý vzduch, jenž voněl lesem, kvítím a lipou, hemžil se včelami. Poletovaly, bzučely, sbíraly, odletovaly, vracely se k česnům starých špalků. Z těch nejmocnější a jako pantáta všech byl krajní, první ode dveří, s podobou vousatého mnicha, hrozně polychromovaného, v hnědé kutně, se širákem na hlavě, s očima ztrnule vyvalenýma.

Placaté kameny kryly ten špalek, jakož i ostatní. A všechny ty kameny zelenaly se travou a netřeskem. O ten pečovala farářova stará hospodyně, dost velká, trochu v zádech věkem prohnutá, přibledlá, černého, hustého obočí, s načernalým, nadechnutým chmýřím pod nosem. Její zapadlé černé oči měly pořád nějak teskný výraz; často povzdechovala, zvolna chodila, stále v pantoflích, ustavičně byla polámaná a dávala se každé soboty hrobařkou mazat.

Panna Aninka ten netřesk na oulech vypěstovala, jakož i na farní střeše a vzadu na srubu, tam ve starém pekáči, aby „boží posel“ minul ouly, faru i srub.

Farář o tom věděl, proč se hospodyně tolik stará o netřesk, ale nechal ji. Myslil, co že by jí bránil, že si to nedá vzít a že to nevinná věc. A včeličkám to neškodí. To vážilo nejvíce. „Včeličky dušičky“ byly jeho prvním pomyšlením. Ráno hned, jak šel okolo nich do kostela na mši, často i dřív, zastavil se u plotu, přehlédl ouly, chvilku pozoroval ruch a shon jejich obyvatelek, naslouchal jejich bzučení, a po mši, hned jak posnídal, zase ven do zahrádky nebo před ni na lavičku pod ořeší, a díval se ze stínu do prozářeného vzduchu, na malinčí, na špalky z něho trčící, na starého frátera, jak říkali největšímu oulu s podobou mnicha.

A zrovna toho stihla ta nehoda. Jednou ráno, samý konec měsíce srpna, po tiché, klidné noci, nestál na kraji ostatních špalků, nýbrž ležel na zemi. Vyvalené oči, jež předtím pořád k plotu a k lavičce upíral, měl toho rána k nebi vytřeštěny. A kolem a pod ním kusy rozbitých placáků, netřesk rozházený, rozmačkaný, zkáza učiněná.

Větřice v noci nebyla, fráter sám také neupadl, nemohl. Někdo ho převalil. A kdyby ho byl ten škůdce jen povalil, ale to ho porazil násilou, o zem jím udeřil, z úmyslu, naschvál, aby dílo zničil. Z úmyslu, ze zlé vůle, jistě; provaz, kterým byl fráter ke kolu přivázán, byl na dvou místech přeříznut, stržen a visel s kolu.

Farář, ještě ve vyšívaných vyrudlých střevících, v starém kabátě, s černou sametovou čepičkou na hlavě, stál nad tou zkázou jako přimražený, zmámený. Ale pak hned honem ke dveřím a volal, křičel do síně na kuchařku, na děvečku, aby šly, šly.

Panna Aninka, držíc se levou rukou za bok, chvátala v pantoflích seč byla, všecka ulekaná. Za ní vylítla Marjánka, děvečka, mladé děvče, v sukni jen a košili, jak přichvátala z chléva. Hospodyně nevyrazila ani hlasu a hleděla víc na faráře nežli na oul. Její teskný jindy zrak byl v ten okamžik pln úzkosti.

Lekala se o jemnostpána. Ten byl všechen divý.

Pobouřen ukazoval na frátera, na kůl, na přeříznutý provaz.

„Podívejte se! Podívejte se! A nestůjte, pomozte!“ volal rozčileně, jako by běželo o člověka těžce raněného, jemuž bylo nutno rychle pomoci. Shýbl se a zas prudce pobízel ženské, co lelkují, aby pomohly. Jak oul zdvihli a zase na jeho místo postavili, jal se ho hned ohledávat. Div se mu ruce netřásly, když oddělával dřevěné hřeby upevňující dluž, a když pak dluž samu opatrně odlupoval, aby se podíval okénkem do fráterova nitra.

Sklo bylo medem zastříknuto, zkaleno.

„Potlučenina! Je zle!“ Vykřikl farář. Sklonil se k oulu a napjatě, úzkostně do něho hleděl a pozoroval. Bylo zle. Dílo pilných dělnic ztroskotáno, sraženo dohromady. Med tekl po kříži a dolů po díle. „Včeličky dušičky“ medem zmáchané těžko lezly a drápaly se sladkou záplavou mezi plásty.

„Chudáci! Chudáci!“ povzdychoval farář všechen od sebe, pořád do oulu sehnutý. První jeho pomyšlení bylo, když tu „potlučeninu“ zhlédl, co plod, co matka. O tu ho pojal strach. Prohlížel, seč byl, celé dílo a přitom trhaně poroučel:

„Podložte špalek! Marjánko! Dobře podložte! Pozor! Aninko! Pojďte se podívat.“ Panna Aninka vstoupila na jeho místo. Zatím co se poslušně dívala, obcházel farář ostatní ouly, není-li jim také něco. Včeličky lítaly, bzučely v horlivé práci jako jindy a nedbaly nic, jak jejich ošetřovatel, chodě od úlu k úlu, v rozčilení nahlas mluví:

„To mně, to mně! Který dareba? A že jste nic neslyšela!“ To se k hospodyni obrátil. „A ty, Marjánko, ty také spíš jako dřevo, jako dub!“

„Azor ani nehles,“ hájila se hospodyně u špalku, a Marjánka to vysvětlovala:

„To oni mu něco hodili.“ Myslila Azora a zloděje, o kterých se takové řeči trousily, že dovedou umlčet a očarovat každého psa, že mají takovou moc, a také aby nebyli zpozorováni, ale cibuli do vrat nedávají, to že sobě jinak pomáhají.

„Snad nebude tak zle,“ chlácholila hospodyně faráře, jenž se opět postavil za frátera a prohlížel jeho útroby. „Snad se to dá spravit –“

„Dá, dá, ale matka! Je-li pryč! Kde vezmu jinou? Teď v tenhle čas si už jinou nevychovají. Je pozdě, už je pozdě.“

„A je pryč?“

„Kdopak ví, kdopak to může říct? Vidět to není. Nějaké loučky sem, honem –“

Marjánka s nimi přilétla. Farář jal se dřívka chvatně nožem upravovat, aby jimi alespoň na tu chvíli přispěl, aby se včely mohly udržet i jejich stavení. Jak byl všechen vzrušen, nevšiml si ani, že k plotu přiběhla mladá Kormášková ze sousedství. Šla právě z trávy všechna urousaná. Plachetku plnou trávy i srp nechala u chalupy na záspi.

Za Kormáškovou přichvátala k farské zahrádce stará Středka v košili jen a sukni. Vyšla právě pro několik polének, vzít je ze dříví vyrovnaného s pařezy při stěně kolem okének jejich chalupy. Ale nechala dříví a všeho, jak zhlédla, že se na faře něco zběhlo. Za Středkou přiběhly dvě košilaté, umouněné děti. Kormášek, jenž od stavu oknem viděl k farské zahrádce, nechal stavu a kopky a vyšel ven, jak byl, bez čepice, v plátěnkách, bez vesty s vyhrnutými rukávy u košile.

Poslední sem přibyl Marek, zvoník a hrobař, nevelký, přihnutý padesátník, jenž v pravici nesl za ouška páně farářovy boty, vysokých, tuhých holení. Cídit je měl za vedlejší funkci. Vykonával ji jak náleží. Boty i holeně leskly se na ranním slunci jako stříbrné. Byly jako zrcadlo. Marek šel v nízké čepici, v usmolené vestě, z jejíž kapsy čouhal hladký, ohmataný řemínek na víčku březové tabatěrky. Když došel k plotu zahrádky, dohodovalo se shromáždění, že to udělali ti –

Tak všichni usoudili až na faráře, jenž jako by neslyšel, poskytoval fráterovi nejnutnější pomoc. Marek také nepřisvědčil. Chvilku stál mlčky, pozoroval jemnostpána, který ho neviděl, a pak, to již postavil boty a držel pikslu v ruce, vstoupil k němu do zahrádky, ukázal na frátera a řekl:

„Jemnostpane, tohle? S tím že by se ta banda ohavěla – jako, chci říct, meškala? Se špalkem? A nevzít ani za nehet, ani což jeho jest? V tom je něco domácího, ňáká msta.“ Řekl to jistě a skoro slavnostně.

Farář se prudce po něm obrátil a vyhrkl:

„Je!“ A víc ani slovíčka. Pojednou však vytáhl z kapsy stříbrné hodinky, veliké jako cibule, podíval se na ně a zvolal:

„Jejejej! Marku! Zmeškáme. Jděte zvonit, zvoňte! Pospěšte si. A kde je učitel?“ optal se znenadání. Marek upřel oči na faráře, okamžik hleděl mlčky, zpytavě, pak řekl:

„Není tu. Dnes on nepřijde.“ A usmál se.

Farář se podíval zkoumavě na hrobaře a zraky jejich se setkaly.

V Markových očích zasvitlo a jako by povídaly: „Aha, takys na to připad.“ Dotvrzení se však nedočkal. Farář přiklopil narychlo dluž, připevnil hřebíky, a pak odešel do fary dostrojit se do kostela. Hospodyně za ním, Marjánka také. Ta s botama v ruce. U plotu ostali Kormášek se ženou, Středka a Marek.

„Tak co byste, Marku, myslil?“ ptala se Kormášková, popletená určitým výrokem hrobníkovým.

„Já?“ Hrobař vytáhl dýnko a nabral do prstu tabáku. „Já? Že má jemnostpán pravdu, že je už čas zvonit na mši svatou.“ Šňupl si klidně a zamířil ke kostelu, nedbaje, že se Středka dala do smíchu a že Kormášková za ním volá, že toho ví, on rozšafa. Pospíchal ke kostelu jako prve k farské zahrádce. Ve hřbitovní bráně se zastavil a tu si po druhé šňupl.

Za chvíli rozezvučel se z kostela zvon. Hlas jeho jasně pronikal do ranního klidu a ticha nad plání, nad ouhory, strništi, nad lány lnu a záhony zelí a bramborů; i dolů vanul nad lesy nad řekou, od stráně do stráně, ještě do temna modré a zamžené lehounkou clonou bělavé ranní páry. –

Fráter ve farské zahrádce té chvíle osaměl. Lidé jej opustili. Včely kolem se míhaly na slunci, bzučely, lítaly do polí na meze, do lesů na vřesy. Ale žádná z fráterova života. Na jeho česně nekmitlo se v slunci ani křidélko.