U nás

Léta 1825. Z jara tohoto roku, koncem května měsíce, vydal se Čejchan granatýr zase do světa s plátny, už s dvěma trakarníky, neboť na podzim minulého roku také v Praze dobře pochodil. Do světa s plátny po jeho příkladu a také jako on do lázeňských míst vyjeli Václav Klikar a Václav Hanuš, jak mu říkali Kanda.

Téhož roku, jmenovitě na Jméno panny Marie, narodil se mladé Kalinové, hodinářce, právě rok po jejích křtinách, chlapeček, jemuž byl, jakož už i otci byl, kmotrem farář Zeidler; chlapeček dostal po svém kmotrovi jméno Jan.

Pan kmotr, vysokého věku, v ten čas už nějak scházel, a zdraví jeho se nelepšilo. Když pak na podzim ptactvo táhlo, málo již chodil na čihadlo, kdež mu byl výborným pomocníkem mladý hodinář, druhý kostelník, Kalina.

Druhou neděli po sv. Václavu měl farář Zeidler kázání na slova: „Nesuďte a nebudete souzeni.“ A vícekráte už pak nekázal. Hned v pondělí ulehl. Antonín a jeho mladá žena starali se o něj a ošetřovali ho jako vlastního otce. Ale faráři Zeidlerovi bylo den co den hůř.

Ve čtvrtek musil kaplan napsat psaní na Boušín a pozvat pana faráře. Doubenus šel s tím listem schválně. Smutně nastupoval cestu a smuten vypravoval na Boušíně, že jemnostpánovi je zle; farář Ondrášek poslal si hned do Slatiny, aby ho zítra dovezli do Padolí.

Toho dne zastesklo se nemocnému faráři po ptácích. Antonín mu přinesl tři klece s nejmilejšími ptáky a pověsil mu je v pokoji. Starý ptáčník se na ně díval a dlouho je pozoroval, až pak slabostí přivřel oči.

Nejmilejší drozen mu ještě nazejtří časně zrána, ač temně už, zazpíval. To ho farář Zeidler slyšel naposled.

Pak už ani toho, ani jiného hlasu ptačího. Když farář Ondrášek před polednem dojel, byl jeho contubernalis bez vědomí a pozdě odpoledne vydechl duši.

Plakali všichni, a nejvíc mladá Kalinová. Boušínský farář odjížděl s pláčem; na pohřeb přijel zas.

Pohřeb byl slavný. Osmnáct kněží se sjelo, kondukt vedl Kašpar Lukavský, děkan náchodský a školní dozorce. Tělo nebožtíkovo, jež provázelo veliké množství lidu z kolatury i ze sousedství, neseno z fary dolů „rynkem“ kolem statue pod jasany a pak zpět na hřbitov, kde po slavném rekviem uloženo vpravo vedle dveří sakristie, jak v Pánu zesnulý v nemoci své přání vyslovil.

Že umřel Padolský farář, o tom se dověděli na Náchodském zámku hned nazejtří.

Zpráva ta zkazila důchodnímu Schmidtovi důkladné zívnutí, na které se právě chystal, vzpružila však jeho tělo jako rozlámané, jež chtěl při tom zívnutí příjemným protáhnutím napraviti.

Divil se klidně, co že farář tak pojednou. Ale pak se více divil a živěji, když přinesl tu novinu domů a ženuška se pro ni tak silně lekla.

Co že ji to tak dojalo?

Začala se na starého faráře vyptávat, kdy a jak umřel, jak bude s pohřbem, a za řeči se mimochodem optala, kdo že asi Padolskou faru teď dostane.

„Nu, nejvíc naděje by měl P. Havlovický.“

Více se již neptala.

Za týden po tom vyšla si odpoledne (podzimní slunce dost hřálo) do Piccolominské zahrady.

Na nádvoří setkala se znenadání s P. Havlovickým, jenž mířil k bráně a dolů do města.

Zrovna ji píchlo; usmála se však, když ji pozdravil, a v tom úsměvu jakoby žertem se optala:

„Tak prý nás opustějí, velebný pane; do Padolí –“

„Jemnostpaní, kdožpak ví, jak se to rozhodne.“

„Ale šli by tam rád!“

„Šel, ano, nezapírám. Je to přece jen fara, třebaže zašlá. A pak, jemnostpaní, tady mnoho zahálím, a tam –“ Chtěl doříci, že je ouhor, ale nahlas pověděl: „Tam je co dělat.“

Obočí se jí hnulo, stín přelétl jí čelem. Nerozuměla mu, myslila jen na sebe.

Okamžik na něj upírala oči; smutkem se zasmušily, až se zas bolně usmála.

„Když tak odtud pospíchají!“

Hlas se jí zachvěl, slabě, ale P. Havlovický to vycítil. Uklonila se a chvatně zahnula do Piccolominské zahrady; její arkády z habří, pyramidy a oblouky svítily zlatem, z něhož u besídky rudě do brunátna hořelo psí víno v klidné, plné záři podzimního odpoledne.

P. Havlovický se za paní ohlédl a pomyslil si:

„Je už na čase. Odtud pryč, jinam a do práce.“

Konec knihy prvé.