U nás

Nastal tvrdý čas; slunce jasné, nebesa vysoká, modrá. V tom zářivém světle prohlédly rudě hnědé, prejzové střechy starých domů v Betlemské ulici a na chvíle i dvoreček, do něhož viděl ze své světničky mladý Hilma. Upřeně tam hledívaly jeho tmavé oči, zapadlé, horečně lesklé, když zabloudily zlaté paprsky na dvoreček i na umouněnou pavlač po jedné straně dvorku se nesoucí, na oleandr v uprášeném kbelíku při zábradlí. Šedě zelený ten stromek, červenavé střechy, kus nebe nad nimi – byly teď jeho svět.

Nemohl vycházeti; slabost nedala. Ten pruh modrého, hlubokého nebe, který viděl, přivolával smutek, touhu, ale i těšil. Připomínal, jak je venku, a utěšoval, že jde jaro, že je konec mlhám a plískanicím, které, jak byl Hilma přesvědčen, jedině zhoršily jeho chorobu.

V Padolí že mu bylo dobře, tam že se pozdravil, vypravoval malému Kalinovi nebo některému kolegovi, když jej navštívili, na podzim že mu bylo pěkně, ale po novém roce že někde nastydl a od té doby že se mu kašel zhoršil a nechce popustit. S počátku toho nedbal, přemáhal se, chodil do akademie, kreslil, pracoval s vášnivou chutí; i doma si nedopřál oddechu, jak svědčilo několik barevných skizz na stěně přibitých a začatá velká kresba napjatá na prkně položeném nahoře na stojanu, v němž míval mladý Šolta své knihy. Tam ležely teď štětce a zaschlá paleta i váčky utřených barev, které musil kolega opatřit; nechtěl sice, poněvadž viděl, že Hilma jich nebude moci užíti, ale musil, poněvadž Hilma jej po každé o ně upomínal a naléhavě, pak už i nevrle. Těšil se na ně nedočkavě jako dítě.

Ale jen začal, nechal malování; musil. Ochablost jej zmohla. Musil si lehnout a pak polehoval, ač měl už ležet; než vášnivá láska k práci nutila jej, aby vstal. Přecházel, začal něco, ale nešlo to ani štětcem ani tužkou. Chtěl vzkázati ke křižovníkům, krajanovi, mladému Kalinovi, odkládal však, doufaje najisto, že bude líp. Proto také neposlechl ani mistra Jakoubka, u něhož bydlil, ani jeho ženy, aby zašel k lékaři.

Pak přišel mladý Kalina sám a za nějaký čas P. Jan od křižovníků. Tato návštěva Hilmu na první okamžik polekala. Než upokojil se, když mu kněz vysvětlil, že zaslechl od vokalisty Kaliny o jeho chorobě a tudíž že má za povinnost jej navštívit, když mu byl od padolského pana faráře v ochranu odevzdán. Kněz těšil, ale i domlouval, proč nešel Hilma k lékaři. Toho pak sám poslal, jejich klášterního.

Doktor přišel, nepřišla však pomoc. Dal léky, více však prospěla útěcha, že s jarem bude líp, že lahodné počasí mnoho zmůže a nejlíp, kdyby mohl ven, kde jsou lesy, změna povětří že dělá někdy divy, zvláště při kašli.

Zapadlé oči, hubená tvář mladíkova zjasnily se nadějí a pomyšlením na lesy, tam u nich, kolem Padolí. Myslil i pak na ně, viděl je a farskou zahradu, pole a travnatou mez; zavoněla mu, plná kopečků mateřídoušky a slziček, zvonků i šlápot panny Marie. Byl doma, maje oči obráceny na modré nebe nad zarudlými, prejzovými střechami; těch pod zářící oblohou neviděl, lány však, u nich doma, vlnící se obilí a luka a kolem kopce, lesy blíž i dál, Bor, Kančenčiny hory. Cítíval palčivou bolest, že nemůže na akademii, že mnoho zanedbává, že kamarádi budou dál, že ostane za nimi tuze pozadu; až jim záviděl. Ale utěšoval se, když některý ze spolužáků přišel a chlácholil jej, že všecko dohoní, on jistě, a pak že bude moci venku pracovat.

„To bych rád, ó to bych rád, ale nevím.“

„Vždyť to doktor povídal.“

„Povídal, ale jestli mě jen ty hůlčičky donesou. Já ti mám nohy jako hůlčičky,“ povzdechl, „já snad nebudu moct.“

„I budeš, nic se nestarej. Najednou to ovšem nebude. Musíš mít trpělivost.“

Hilma osaměv prohlížel si ruce, dlouhé chvíle si je prohlížel, že jsou taky tak suchy, pozoroval se, že ho nic nepřibývá. Ale venku snad, každý to říká, až bude pít mléko – Tady ta špína – Ale v Padolí, až stará paní mlynářka mu dá z čerstvého dojení, jak dávala o vagacích; a třeba kozího mlíka, vedle učitelovi mají kozu.

Chtěl psát faráři do Padolí, nedopsal však, když mu pan páter od křižovníků, jenž mu přinesl láhev dobrého, sílicího vína a zákusky, oznámil, že už psal do Padolí a že čeká každou chvíli odpověď a jemu, Hilmovi, že bude pan farář také psát, najisto.

Hilma se na to těšil, ale zas jako chmury přilétaly obavy, ach bože, co jemnostpán řekne, že nic teď neudělá, skoro rok že bude ztracený a tolik peněz na to –

Pojednou zase jím zahořelo vášnivé zatoužení, kdyby mohl býti v Padolí, jak by si toho teď vážil, že by byl pořád venku. Proto se těšíval na mladého Kalinu, jenž jej někdy navštívil, poněvadž si s ním mohl promluvit o domovu, o Padolí, o faře, jak je v lesích. I zval jej po každé, když odcházel, aby přišel zas brzo a nemohl se ho pak ani dočkati. Za poslední návštěvy vypravoval vokalista, jenž byl červený a zdravý jako buk, že maminka už psala o vagacích a snad že on, Hilma, na ně přijede dřív, že jemnostpán tuhle něco tatínkovi o tom povídal.

Jako by kouzelná hudba znenadání líbezně zavanula; rosa útěchy skanula a jí osvěžila mysl už klesající a konejšila ji vábnými obrazy, jak bude na faře, v komůrce, jak ticho a okno otevřeno, jak bude vidět do sadu, do zelena, na stromy v plném slunci a na lán ovsa ve stráni, kde skřivan vždycky tolik zpíval. Až se tam posilní, kdyby tak moh’ zase pracovat, kreslit, malovat, letos by už něco namaloval, to by se Málek divil, a Fidél Hanuš.

I začal se modlit jako se často modlíval, nejvíce za dne, v horoucí touze po zdraví, po životě. Než jako stín zase mizely ty sny a vidiny, když kašel jím zalomcoval, když se mu přitížilo. Zamžívalo se kolem něho tesknotou, někdy až omrzelostí, kdy v tom trapném stavu chvíle se tak nekonečně ploužily.

Za takového trudného okamžiku, odpoledne bylo, vstoupil jeho bývalý mistr Fidél Hanuš. Od mistra Jakoubka vpředu již zvěděl, že je Hilmovi tuze špatně, že má souchotiny, že tuze špatně vypadá. Byl připraven, nicméně se lekl, když vstoupiv spatřil ode dveří mladíka na posteli, vyschlého, chorobné barvy, tváře tak přepadlé. Rty jakoby seschlé zplna nekryly bílé, zdravé zuby. A oči tak zapadlé, tak horečně lesklé! A ruce, jež ležely jako bez vlády na přikrývce, jak vyschlé!

Nemocný nepostřehl, že se Fidél Hanuš lekl. Ani neslyšel, že vstoupil; pozbývalť jeho sluch poslední dobou bývalé bystrosti. Teprve když krajan až k loži přistoupil, upřel na něj Hilma oči zvolna, jako namáhavě; ale v ten okamžik jako by jím jiskra projela. Vzrušení se ho zmocnilo.

„Vy!“

Fidél Hanuš na první promluvení poznal, jak mu zeslábl hlas, jak se mu změnil.

Hilma se chtěl vztyčit, sám však toho nepořídil. Jak mu mistr pomáhal, podkládaje mu záda peřinkami, všiml si, jaké má ubohý hoch bledé uši a jaké důlky za nimi. Na nemoc samu mnoho se nevyptával, poněvadž všecko zvěděl už od Jakoubků. Zato víc o cestě vypravoval, o domovu, vzkazy vyřizoval a odevzdal od faráře peníze i psaní.

Nebylo dlouhé, zato radostné tím, že potvrdilo, co malý Kalina již pověděl dle matčina listu. Farář těšil jarem a zval Hilmu na faru. A mistr zrovna také o jaře, jak se krásně otvírá, to že pomůže, že jej posílí.

„Viďte, to jsem svedený –“ nemocný se snažil usmát se. „Teď bych neunesl ani vaši cihličku.“ Povídal o své nemoci, jak se nastudil, jak si tím ublížil, nejhorší že bývají noci, že mívá horečku a nemůže spát a že se tolik potí – ach toho kdyby nebylo, po tom že je vždycky jako moucha. Najednou začínaje kašlat, žádal krajana, aby počkal, a sám obrátiv se ke zdi, strašlivě se rozkašlal, až ho bylo Hanušovi srdečně líto.

Vydržel u nemocného až do večera, až poznal, že je unaven. Navštívil jej zase nazejtří dopoledne. Hovořil o nemoci, vyptal se na posluhu. Hilma nenaříkal, uznale mluvil, že paní Jakoubková se o něj stará, jen ty noci, ty noci že jsou nejhorší, že mu bývá hrozně, když je tak sám – Ale hned se zase dotazoval na Padolí, na faru, na Málka a dychtivě poslouchal, když Hanuš vypravoval o domovu, jak teď tam je a vzpomněl na některé noviny. Odpoledne chtěl vyrazit z Prahy, než odložil cestu, když Hilma tiše, prosebně zasténal:

„Nechoďte ještě –“

Hanuš povolil a přišel ještě odpoledne. Hilmovi čas jen utíkal; nežli se nadál, vstal mistr. Ač se mu nitro lítostí svíralo, loučil se jak mohl s nejjasnějším pohledem a veselým hlasem, opakuje útěchu, však že Hilma teď na jaře zesílí, že ho jemnostpán dá dovézt k nim, tam že bude líp. Hilma rychle oddechuje děkoval a vzkazoval, mluvě po chvilkách, odpočívaje si, vzkazoval pozdravení, zvláště jemnostpánu, tomu že nastokrát děkuje, toho že by rád vymaloval a do padolského kostela Pannu Marii, na těch obrazích že by si dal záležet.

„Ale já –“ zmlkl náhlou úzkostí, „nebudu moct – ach –“ Tvář se mu změnila bolestí a s výrazem zoufalé tesknoty a touhy vyrazil:

„Prosím vás, vemte mě s sebou, nenechávejte mě tu!“

Bylo po všem hrdinství Fidéla Hanuše. Brada se mu zatřásla, oči zakalily a zajikl se, když chtěl promluvit, konejšit, utěšit. A neměl čím; nějaká slova řekl se slovci a zvuky soucitu, a hlavu nemocnému hladil –

Když přišel do Jakoubkovy dílny vpředu, chtěl tam povědět o tom smutném loučení; ale nemohl dobře, hrdlo se mu stahovalo a slzy se mu hrnuly do očí.

Před patnácti lety, kdy se rozběhl do Prahy navštívit nemocného sestřence, vrátil se čtvrtého dne v noci. Tentokráte až dne šestého, také již samou noc, takže na faru již nemohl. Farář toho odpoledne meškal v Náchodě. Mikula Rus se divil, že jemnostpán nešel na děkanství jak obyčejně, nýbrž rovnou na zámek, a že se tam neobyčejně dlouho zdržel.

Jen stará mlynářka věděla, že tam nese žádost za licenci kutací, kterou bratr Vincenc napsal a podepsal, a kterou také farář opatřil svým podpisem. Nestalo se po jeho, žádost nezůstala u něho až do příchodu bratra Vincence. Ten na farářovo psaní odpověděl, žádaje důtklivě, jen aby bratr žádost podal, že běží o čas, že jistě nebude hned vyřízena, a kdyby ji zadali až v zimě, že by tím tratili třeba celý rok, a on že by rád začal už příštího roku na jaře, kdyby bylo možná, nebo alespoň v létě.

Farář byl tím naléhavým psaním velmi znepokojen. Váhal ještě nějaký den, odkládal cestu; než posléze se přece vypravil do Náchoda. Rozhodovalo se o důležitou, velkou věc, pouštěl se do něčeho nejistého a při tom velice nákladného, čemu prakticky nerozuměl. Sice po všechen čas mnoho studoval a četl o geologii, uhlí a dolování, než to všechno samo by nestačilo. Musil ve všem důvěřovati bratru a na něj spoléhati.

Když se žádostí vstupoval do zámku, byl vzrušen; nebyl to strach, nýbrž už dráždivé pohnutí podnikavého muže před bojem. Zámečtí se nemálo divili, nejvíce vrchní, ale jinak slíbili, že žádost bude záhy vyřízena a pak že ji pošlou do Kutné Hory, ale aby si rozmyslil, jakou starost chce na se vzít, aby uvážil, že se dolování tady nevyplácí, toho že mají sami zkušenosti na svých jamách ve Svatoňovicích a ve Žďárkách.

Toto upozornění nezaviklalo farářovým odhodláním, poněvadž věděl od bratra i od svatoňovického šichtmistra, jak to dolování vedou, že nechtějí na to nic obětovat, jak vše jen ledabylo odbývají.

Stará mlynářka dychtivě čekala syna, s jakou se vrátí, co páni. Usmíval se, když přijel, než dobře cítila, že to není klidná veselost. Pověděl, že se páni ovšem divili, nejvíce vrchní, ale jinak že žádost dobře přijali. To však zamlčel, co namítali, nač upozorňovali.

„A jak je s novou farou?“ zeptala se mlynářka neméně dychtivě.

„Ještě není nic rozhodnuto. Věc je ve stavebním oddělení. Tam teprve počítají, co by nová fara stála; myslím, že budou ještě dlouho počítat,“ dodal s úsměškem.

Osaměv večer, dlouho chodil svým pokojem uvažuje, a ještě než ulehl, napsal bratrovi list, jenž se počínal:

„Alea jacta est.“

Ráno po mši pak zpráva o Hilmovi. Fidél Hanuš podával ji jemu a staré mlynářce v čeledníku. O své cestě do Prahy zavadil sotva slovem, tím se však pochlubil, že ačkoliv v Praze léta nebyl, nic nebloudil a rovnou došel do Betlémské ulice a tam že hned našel Jakoubka krejčího, jak viděl, to že je hodný mistr, že má dva tovaryše a učedníka, díla dost, a na Hilmu že je hodný on a zvlášť ona, že si hocha tuze chválili, a jaký je hodný a sprostný, že se za krejčovinu nic nestyděl, že jim často povídal, jak se učil a kde, že u něho, Hanuše, a že ho chválil – ó –

Začínal být pohnutým, na okamžik ustal, a když zase začal, ještě ostal při krejčovině. „Jenomejc to povážej, von, Hilma, někdy taky šil, když byl zdravý, ten průní rok, to když měli velký tuml a Hilma to viďal, hned přised, večír, ve dne ne, a hned pomohal. To se ví, ten pan pražský mistr mu neostal nic dlužen, pěkně mu zaplatil, a tak si milý študent ňáký groš přivyďál.“

Pak se již dostal do smutné kapitoly o nemoci Hilmově a jak on, Hanuš, k němu přišel, co Hilma, jak se těší chudák na Padolí a sem na faru, jak na všechny vzpomněl i na Málka, co vzkazuje, jak by rád tuhle jemnostpána namaloval a do kostela obraz Panny Marie, a jak chudák prosil, aby ho, Hanuš, tam nenechával, a bože, to že bylo –

Stará mlynářka slzela, a farář, maje dlaň při bradě, hleděl do země a opakoval:

„Ubožák, ubožák!“ Pojednou vztyčil hlavu a zeptal se mistra, byl-li také u křižovníků u pana pátera Jana.

„I byl – nesu psaníčko –“ hned je vytahoval, „tuze hodný pán, taky Hilmu litoval a poudal, že ho v tý malířský škole taky tuze litují, jaký prej byl znamenitý žák, jak mu to krásně šlo, že ho ti páni měli moc rádi a porád ho chválili, z toho že by byl malíř – Ale poudal velebný pán, že chudákoj není pomoci, že jejich pan doktor mu klade ještě ňáký tejden, sv. Jana svátek že dlouho nepřečká.“

Doma vypravoval Hanuš, jak byli na faře zarmouceni a jak mu farář tolik děkoval.

„Tak už na sv. Jana do Prahy nepůjdeš?“ ptal se Čejchan granatýr pokuřuje.

„Leda na funus,“ a pěšák od rohanského regimentu si zasmušile šňupl.

Nešel na funus; Hilma svátek sv. Jana nepřečkal, ani se ho nedočkal, čtyři dni před ním došlo na faru psaní od P. Jana, datované devátého, oznamující, že dnes, t. j. 9. o půldesáté dopoledne Hilma zemřel. „Skoro do posledního okamžiku byl při vědomí a ještě ráno, když mu přinesla kvartýrská kytku bezu, tak se prý na ten bez zadíval a povídá: ‚Padolský pan farář má ho také mnoho na zahradě a vysázel jej i za farou při cestě do kopce. ‘ A pak povzdechl: ‚Ach kdyby tak –‘ Ale co, neřekl; hlava mu zase padla do podušek, jak byl slabý, a už pak nemluvil. ‚Řeknou –‘ to ještě srozuměla, ale vtom se mu oči obracely v sloup. Umřel tiše. Co měla říci a komu? Snad nějaký vzkaz. R. I. P. – –“

Farář byl ten den vážný a zamyšlen. Litoval nešťastného mladíka, jenž od maličkosti neužil skoro nic dobrého, jak matka připomenula, a v němž, jak došlo svědectví od znalců, bylo veliké nadání malířské. Dojímala ho jeho touha po domově, jeho přání namalovat obraz do kostela i jeho, farářův portret. Ta ztráta byla i farářovou ztrátou; zmařená snaha, marné starosti.

Znovu se mu ozval v duši tichý stesk Grayovy elegie na hrobkách veských, nad těmi z mrtvých vesničanů, „jichž srdce božským ohněm hořelo“ a „jejichž vtipu znikat zima nedala“. Než ti o tom nevěděli, odešli bez bolesti nesplněné touhy, ale tady ten sirotek – Jaké měl snažení, jaké asi už plány a sny a touhu, jak vzpomněl tenkráte, když s ním mluvil o Kadlíkovi, na Řím a Italii! O to měl těžší smrt; chtěl se rozletět a křídlo mu přeraženo. Kdyby byl zůstal při krejčovině, oč by byl méně trpěl. Ale nebyl by stanul u zlaté brány umění a nenahlédl do jeho světla, do jeho krás. Zaplatil to však bolestí, zmařenou snahou, marnou prací. Kde bylo štěstí? Ale co krásného bez obětí?

Za lehké odpočinutí mladého malíře pomodlil se farář o zádušní mši, kterou sloužil za májového jitra plného slunečné záře a rosy, kdy všecko ve stráni za farou, osení a meze, bylo tak svěží a stromy v sadě kvetly, kdy lesy na kopcích krásně se promodrávaly, když bylo vše tak, jak to vídal a jak po tom toužil mladý Hilma, hledívaje na proužek modrého nebe nad prejzovými, rudě hnědými střechami.

Otčenáše po mši nejvroucněji se s farářem modlili jeho matka, stará Čejchanka a Fidél Hanuš. Tomu vypravoval po mši Kalina kostelník, že také psal jejich Honzík, jaký měl Hilma funus, že byl na něm také ten pan páter a páni z té malířské školy a že měl Hilma na truhle věnec z krásného kvítí.

Nějaký den po tom zašel Málek pašerák z cesty na zásep pod střechu chalupy na kraji Poříči. Pršelo a první májová bouřka rachotila ztemnělým vzduchem. Stál sám na záspi vedle zmoklých slepic a zmoklého kohouta a díval se do šeda padajícího deště. Za chvilku pak na tutéž zásep do sucha uskočil Lhoták, jenž přicházel od Padolí.

„Šak to jseš ty, Málku! Kam jdeš? Kam bys šel,“ sám si odpovídal, „do Slanýho, viď, k Hlaváčkom.“

„Mínil jsem, že se dřiu u tebe zastavím. Tuhle u Hlaváčků povídali, že ten sirotek, Hilma, v Praze nemože, že těžce stůně, má snad souchotiny.“

„A bože, ten už má po smrti, už je pod drnem. Tos nevěďal?!“ I povídal, co zvěděl od Fidéla Hanuše, vlastně jeho žena od staré Čejchanky po ranní na hřbitově.

„Strnada“ se Málek nikdy nelekl, ale tady se zrovna omámil.

„A ještě tě prej vzkázal pozdravovat, a všechny.“

„A bože, a bože –“ zavzdychal pašer, „ten byl na nešťastný planetě. Tak mladej, tak mladej, a já chlap stará, dejchavičná. Tak mladej a tak když už byl na suchý cestě –“

Málek pak už dlouho neostal. Nepřestalo sice ještě pršet, ale vykročil. Lhoták zůstav, díval se za ním, jak se pustil do polí směrem k hranicím, jak se v dešti plouhá mokrou mezí k starému dubu výše nad travnatým, vysokým břehem. Lhoták si všiml, že starý pašer jde tíž a ohnutěji. Vysoká hůl trčela nad ním. Kráčel nedbaje hromu a blesků, jež za ohromnou, hučící korunou starého dubu trhaly černé hrady mraků se zsinalými, zardělými zážehy.