U nás

Dveře se otevřely. Vstoupil Hlaváček, bez čepice, v podvlikači, v nohavicích po kolena, v punčochách a pantoflích, nesa zhasnutou lojovou svíčku v železném svícnu, a s ním veliký, ramenatý, ale ne tlustý člověk, asi padesátník, v krátkém kožíšku zahnědlém a dost umazaném, ve vysokých botách, v ošumělé černé čepici, beránkem lemované. Byl osmahlý, zahnutého nosu, pod hustým, tmavým obočím zapadlé, černé oči jen jiskřily.

Vracel se z krámku, kde právě „vyfasoval“ zboží. Měl ho notný, hrubý balík, ale nesl je zlehka jako uzlíček. Byl to Hanuš, řečený „Čarabár“, jenž sloužil čtrnáct let u těžkých kyrysarů, „hauptpašer, slauný pašerák“, jak ho pojmenoval padolský Krůček, když předloni vypravoval svému švagru faráři Havlovickému a jeho bratru z Uher, že se pašeráci srazili s finanční stráží nad Peklem v lese v ouvoze u Přibyslavě, jaký tam byl řez, jak tam nahořanský „Čarabár“ chytl dva „strnady“ a držel je jako pimprlata a jak potom jimi uhodil přes kříž o kořeny.

„Rumtyboty!“ hromoval hned ve dveřích, ale usmívaje se, „zas prášej’, pane doktor?“

„Nic nehrdloužu,“ hájil se Matěj Prouza, „poudám svatou praudu, o krchově na Starým městě, jak Macáků Jozka skočil do hrobu.“

Čarabár jen zlehka pohnul hlavu usmívaje se a požádal o skleničku „kořauky“. Hlaváčková, vešedši za ním a za mužem ze síně od nístěje, kde přikládala suché pařezy, mu ji přinesla a ostala u kamen. Ale muž, Hlaváček, vyšel opět ven do černého krámku, jak se mu přihlásil padolský Lhoták, že by si vybral zboží, pro které přišel.

Hanuš „Čarabár“ žertem vzpomněl, kdo jak dnes slaví tučný čtvrtek, budou-li mít také oni tučný, přenesou-li zboží přes hranice. Shodovali se, že dnes dobře přetáhnou, že se „strnadům“ nebude chtít dlouho ostat na mrazu, že raději zalezou do hospody na Hejdovku, zvláště dnes, a ve Žďárecké dupandě že dnes bude také rumrej, že tam šly odpoledne dvě harfenistky a mladé, to že budou grencjegři vyvádět, to že bude Sodoma.

Mladý Hilma už tak neposlouchal jako prve, když povídali o výpravách a dobrodružstvích; více se ohlížel na okno, kdež prve zahlédl knihu v tmavé koži vázanou. Lákalo jej hned prve do ní se podívat, než ostýchal se. Seděl však příliš blízko pokušení.

Přišeptávalo mu lákavě, že tam jsou asi obrázky. Podíval se po pašeřích; ti si ho ani nevšimli, jak se zabrali do hovoru. Ohlédl se po Hlaváčkové u kamen. Klímala, a hoši na peci také ztichli a leželi. Sáhl na knihu, vzal ji do ruky, ještě jednou se plaše rozhlédl a bylo rozhodnuto.

Knihu položil před sebe, otevřel dychtivě. Spletené červené litery na titulním listě. Velký Nebeklíč. Po písmenech se jen podíval, že byly rudé a jako rozvité, o titul mu neběželo; hned jich nechal, jak shlédl obrázky do modliteb vložené. Bylo jich mnoho, černých, ale víc kolorovaných, památky z poutí, ze Svatoňovic, z Vambeřic, z Varty i z polského Častochova. Co všecko na nich! Panenky Marie v různých šatečkách, pláštích a korunách, výstavné kostely s věžemi, andělé, stromy košaté se zázračnými prameny prýštícími zpod kořenů, kvítí pestře malované, kulaté růže s poupaty rudě propukávajícími z obalu ostře zeleného, modlící se lidé, mrzáci o berlách. Pro vnímavou chlapcovu mysl dost a dost, zvláště když našel na nich tolik nového.

Hleděl, obracel a znovu se vracel a zase dumavě prohlížel panenky Marie v kvítí a v růžích, anděly s křídly, s rukama sepjatýma, se zlatými vlasy kadeřavými. Líbili se mu tolik – A nevídané stavby! Nic mu na nich neušlo, divné střechy věží, báně, sloupy, veliké schody před hlavním vchodem, hemžící se drobnými panáčky.

Nemohl posoudit nedostatky těch obrázků, neurážely ho jejich barvy místem křiklavé; svěží, mladá duše cítila, co měly, co chtěly povědět. Barvy lahodily jí jako libozvučné tóny. Naivní mysl vnímala žíznivě a cítila vřele naivní umění. Prostá ta galerie ozářená borovou loučí jej očarovala; neostýchal se již, nebál, protože v tom pohroužení zapomněl na své okolí v dýmu a mrkavé záři.

Pašerové, čekající na pozdější chvíli, kdy by směleji mohli vytrhnout, hovořili dále, o Málkovi, kde asi je, že snad stůně, že tu nebyl dobrých čtrnáct dní; a nechytili ho, nesedí, jak najisto věděli.

„Rumtyboty, však on přijde.“ Čarabár mávl pravicí, „ono mu nedá, ten kdyby nemoh’ pašovat, měl by z toho smrt jako já. Kdo začne už za mlada, jako hoch –“

„A dyť byl’s tolik let na vojně, to’s odvyk’,“ namítl kolozubý Dvořáček.

„A vidíš, neodvyk’. Když jsem přišel z vojny, ďál jsem ve Vysokově za tovaryše, a to jsem často, když jsem šel spat, koukal z chalpy okynkem ven a poudal si: Pěkná noc, pěkně se jim to pude přes hranice. Až mě to, rumtyboty, chytlo a já šel – no a chodím –“ Zasmál se drsně.

„To, to já taky, to já, já, to já,“ breptal Hubka, „a cokrát jsem musel zboží zahodit! Co škody! Kolikrát pak žebrota, ani na bandor nebylo, a – č-č-čověk toho přeci nenechá.“

„Ehm,“ přisvědčoval Kozák Padovanský, „to je prauda. Já taky musel kolikrát zahodit, nebo přišli do stavení hledat a pobrali paš – a přeci zas – a –“

Na síni kroky a hlasy.

Vlk za humny. S Hlaváčkem a Lhotákem, jenž si nesl už vybrané zboží v balíku, vkročil Málek jako zjevení, celý bílý, v bílém, pašerském plášti, v čepici sněhem zbělené. Přišel jako vždycky přihnutě o holi, jež mu čouhala nad hlavu.

Na osmahlou, hubenou tvář, na bílý plášť padla zardělá zář louče. Chytré, odhodlané oči mžikem se rozhlédly po společnosti, jež jej hlučně vítala; nejdéle utkvěly na chlapci za stolem, jenž od knihy udiveně k němu vzhlížel. Na první pohled Málka ani nepoznal.

„Cák, že’s hocha dnes bral,“ Málek svléknuv plášť obrátil se káravě na Lhotáka, „v ty slotě, všichni kominíci se tam žení.“ Sedl si a zavdal si od Čarabára.

„No, ať se učí, ať něco zví, já taky musel, když mně bylo tolik let,“ vysvětloval Lhoták.

„Já taky,“ odpíral ostře Málek usednuv, „já taky a myslím víc nežli ty. Ale právě proto, když člověk zkusil, když jsem musel s mistrem přes hranice do Levína a nědy až do Klacka, a sem do Slanýho taky. Měli mě za nosiče, dávali mně falešný ranec a musel jsem s ním po hranicích, abych přišel do těch ‚mařenkářů‘, aby mě chytli aby zatím celý houf moh’ přejít. Jednou mně dali pytlík soli a s tím mě grancjegři chytili. Vedli mě po Hejzlarově stráni a jak mě tak vedou, vytáh’ jsem kudlu, pytlík proříz’ a než jsme došli na omt, bodejť za kus cesty vytrousil jsem sůl a museli mě pak pustit, když jsem nic neměl.“

Kolem se smáli, jen Hilma užasle naslouchal; starý Málek nedbaje smíchu klidně dopovídal:

„Grancjegři mně vrazili pár pohlauků, to se ví, ale houf přešel, a vouce Hejzlarovy se měly taky dobře. Ty tu sůl v stráni všechnu vylízaly. Hejzlarka mně za to dala kolikrát poplamenici a napít podmáslí.“

„No, tak se ti to vyplácelo, co –“

„Jo, to bylo v letě, ale takhle v zejmě, když jsme se brodili v lese v samých závějích, a já v lehký obuji a skoro nic na sobě, a ten mráz, bože, to bych byl kolikrát brečal.“

„Viď, Málku, to’s slyšal andělíčky zpívat,“ Čarabár se smál, „a pak zas,“ vzpomněl pojednou, „větší a hezčí, když pak sám hlídal’s hranice.“

Breptavý Hubka hned dychtivě, co, co, jaké větší a hezčí anděly. Málek ho odbyl, ať dá pokoj, než Lhoták se přidal, že to taky neslyšal.

„A to vy byste – Já musím do krámu. Hlaváčku!“

„Ale jen jim to povězte, krám neuteče a já vám pak taky prodám. Poudejte.“

„Tak dřiu čtvrtku araku.“

„To jo, tu vám přinesu,“ Hlaváček šel a přinesl.

Málek se napil a ohlédnuv se po bílém plášti, který si zatím pověsil na bidélka nad kamna, zas usedl a drsně začal:

„No tak, co si myslíte. Nic to není, hloupí. To jsem ještě sloužil u grancjegrů, zrouna první rok, když mě pustili z vojny, a to tady tenkrát –“ odmlčel se a jako všichni se maně ohlédl po oknech. Vichr se opřel do okenic a divoce jimi zarachotil, pak jako by zas utíkal.

„No tak – jo –“ navazoval Málek, „kamarád jeden, když přišel z obchůzky od hranic do kasáren, poudal, že šly nějaké mladé ženské přes ten les, ‚zeleným dolem‘ v tom lese při hranicích, všecky mladé a hezké, ale cizí, ani ne z okolí, a ty jak šly přes ten les, neustále zpívaly, a jak pěkně, že jich kamarád ani nezastavil, nebavil, nic, ani na ně nekřikl, jen poslouchal a nechal je jít, až se mu ztratily v lese. To poudal ten kamarád a za ňáký čas druhý, a taky jen poslouchal, žádný jich nebavil a nepodíval se, nenesou-li kontraband, a ty mladé ženské jen zpívaly, a zas zmizely mezi stromy.“

„A v-vy, vy Málku, vy jste taky –“ vyrazil breptavě Hubka.

„Ty mlč, rumtyboty!“ zakřikl jej Čarabár.

„Já taky na ně jednou vrazil,“ pokračoval Málek, „zrouna taky v těch místech. Přecházel jsem dole na konci ‚zelenýho dolu‘. K večeru bylo, slunce zapadlo, ale v lese se ještě nestmívalo, po stromech ještě světlo, všecko jako v zlatě, bylo koncem jara, louky ještě kvetly, to se pamatuju, ‚zelený důl‘ byl celý bílý ‚svatojánským kvítím‘, no, kvetlo všecko. Jak tak chodím, vzpomněl jsem si: ‚Ještě’s nepotkal ty panny, kdyby teď tak přišly‘ – Jen si to pomyslím, už se vám vejš v lese ozve zpěu, samý ženský hlas; šel ke mně, pořád se blížil, rozlíhal se, ale tak pěkně – inu darmo povídat – já vostal jako tuhý, flintu na rameně, ani jsem se jí netek’, a jen se dívám, dívám a poslouchám – a vtom jako srny vyjdou z lesa do ‚zelenýho dolu‘, tenkrát byl ještě celý v lese, samý buk kolem dokola. Vyjdou, v houfku, ne jedna za druhou, a opraudu samy mlady, osm, deset jich jistě bylo, a někery velký, urostlý, v červených punčochách, na hlavách nic, ale někerá měla šátek diuně uvázaný, otočený; a taky uzlíky nesly, co, já nevím, já po kontrabandu nekoukal, já jen na ně, jak zpívají. Šly proti mně ‚zeleným dolem‘, paloukem; mě, myslím, neviďaly, já stál za bukem jako přimrazený. Ale když docházely, vystoupím a chci křiknout: Halt! Ale někery se na mne smály, někery nahlas a ostatní zpívaly dál a šly dál, všechny jako by mě tam nebylo. Mě vám to ňák omráčilo, spletlo, a já je nechal. A co, myslel jsem si, takovy mladý ženský, a zpívají.“

„A měl’s strach,“ hodil mu kolozubý Dvořáček.

„Strach ne, ale tak diuný to bylo. Tak jsem je nechal, až byly pryč. Zašly mezi buky, zmizely jako lesní panny. Najednou jsem byl sám, jen ten zpěu se ještě ozejval, ale už slabě. Vzpamatoval jsem se, ale už jsem za nima neběžal; jen jsem poslouchal, až bylo zas ticho. To se už v ‚zeleným dole‘ stmívalo. Já se vrátil domů, ale doma kamarádům jsem ani nehles.“

„A t-to, to bych já si přec někerou,“ vyhrkl drmolivě Hubka.

„A kuš, ty bys toho, rumtyboty,“ odkrojil ho Hanuš Čarabár. „No, ale, abysme šli. A co ty, Málku –“

„Já s vámi nepůdu, já až pozdějc, mám jinou cestu; a taky si musím trochu oddychnout.“

„Co ti je chuře? Stonal’s, že’s tak dlouho nešel?“

„Stonal, přes tejden jsem ležal, a ještě mně není kale; ale já to už doma nemoh’ vydržet, stejskalo se mně až k smrti, že jsem nemoh’ přes hranice.“

„Však se nám tu taky po vás stejskalo,“ přiznal Hlaváček.

„Inu, člověk je už takový chtiuka. Bylo dost zle, ale japak až to člověka nadobro porazí a nebude moct.“ Málek se sice usmál, ale šedou hlavou pokýval vážně a mávl rukou. Rozhovořili se o Málkově nemoci, Matěj Prouza, doktor, radil vážně to ono koření a také mazání.

Malý Hilma byl dosud v lese v „zeleném dole“. Nikdá ho neviděl, ale představoval si jej jako zelený, travnatý oupad v lese, v němž pásával; v něm viděl ty záhadné, tajemné ženské, „lesní panny“. Až jej šum kolem vytrhl. Vstávali, vstali, chystali se na cestu. Hanuš Čarabár, starý kyrysar, měl už na sobě bílý plášť a připadal hochovi v té nízké jizbě jako obr. Matěj Prouza, taktéž už v bílém plášti, se vedle něho ztrácel.

Lhoták chystal uzel jako ostatní, a Málek mu znovu domlouval, cože toho hocha bral, ať ho radši nechá tu přes noc, ráno že už hoch přiběhne sám. Lhoták však nechtěl, však že je Honzka dost oblečený a pro trochu vějauky, kdák se jí taky nadál, on že myslel, že bude pěkně měsíc svítit, proto vzal měchýře, ostatek že Honzka jiného nic neponese, nežli ty prázdné měchýře, to že je jako nic, to že mu neublíží, a kotit se s klukem, to že nejde.

Málek už neposlouchal, už stál u chlapce, radě mu tlumeným hlasem stran cesty, ať se drží mužských, aby se neztratil a nezabloudil, to že by v noci a v tom sněhu bylo zle, a kdyby na ně grancjegři vyrazili, ať neutíká, ať měchýře zahodí a ostane stát.

Lhoták s Dvořákem se dali do smíchu, co si to Málek s hochem povídá, jak se s ním loučí. Ale toho nepostřehli, jak starý pašer chlapci vtiskl do ruky několik krejcarů, jak hochem radostně trhlo, když se mu touha splnila, a jak upřímně děkoval:

„Zaplať pán Bůh!“

Hluk a šum, přecházení jizbou, hlučné kroky těžkých bot; rance dávali na stůl, aby si je mohli lépe uvázat, Prouza i Čarabár hartusili, ať dělají, ať se nemeškají.

Hlaváček přišed ze síně hlásil, že je tam jako v Siberii, a než dořekl, tloukl na domovní dveře ponocný, který pašerům vždycky věrně hlásil, a bylo-li nebezpečno, je varoval. Dlouho si na síni oklepával sníh s pláště, s bot a vešel ještě dost bílý v beranici, s píšťalou a rohem, piku v ruce palcovou rukavicí chráněné. Uvítali ho, dali mu zavdat ze svých skleniček, a on nevaroval: „Hoši, dnes pozor, není prázdno,“ nýbrž povzbuzoval:

„Dnes se vám půde. Grancjegři rači tancujou, a který musel ven, jistě zalez’, jako všichni psi zalezli do bud. Po celý Poříči ani jeden neštěk’. Šak tam taky je!“