U nás

Dne 17. září dojel Dušánek pláteník z Padolí na poledne do Náchoda vraceje se z Prahy, odkudž se vypravil hned nazejtří po té veliké slávě u domu vysloužilcův. V Náchodě zarazil „u tří kaprů“, staré, dřevěné hospody, kdež se vždycky stavoval, jakož Padolští většinou. Ani nevypřáhl, poněvadž chtěl snísti jen „talíř polévky“ a jeti dále. Pospíchal domů i dcera Aninka, které se už v Praze přece zastesklo a která se teď těšila na to, jak bude doma a děvčatům vypravovat.

Hnědák zůstal venku; polovypřažen pochrupoval chutě seno ze žlábku. „Světácký“ vůz, ne těžký, ale dobře stavěný, s lucernou v koši na líšni, zeleně natřený, jehož obruče kryla rohože a rohoži bělavá plachta, hlídal spolehlivý „Voříšek“, ač bedny ve voze byly bez pláten.

Ležel vpředu v pelíšku ze slámy a staré houně; jakmile však se někdo u vozu zastavil nebo šel blíže kolem, rozeštěkal se a lítal vnitř vozu po bednách, zvláště pro ten vůz stavěných, odpředu vozu dozadu až po samu zadní košatinu, jež s prkenným „čelem“ nad ní zavírala vůz.

Také se obořil na mládence dobře dvacítiletého v čepici, v obnošeném kabátě tmavozelené barvy krátkého života a delších šosů, úzkých rukávů, s bělavým šátkem, „půlkou“, kolem krku vpředu na uzel uvázaným. Na knoflíku na prsou visely mu housle v plátěném pouzdře, v pravici měl hůl, v levé uzel. Obnošený oblek hrubě ho nezdobil, ale urostlá, pěkná postava.

Maně uskočil od vozu, jak na něj Voříšek vyrazil a velkým obloukem vstoupil do hospody pokulhávaje, neboť bota jej dřela. Jizba nebyla plna. Dva, tři mužští seděli u piva, Dušánek s dcerou obědoval. „Talíř polívky“ už snědli i hovězí maso a ještě pečeni hospodský přinášel, právě když ten mládenec vstoupil. Její vůně jej uvítala i namlsala; kapsa však bránila. Usedl skromně u stolu poblíže dveří a dal si žejdlík piva. K jídlu nic, poněvadž před městem pojedl poslední kus suchého chleba a ve městě „podbělku“ ze zadní mouky, na kterou jeho malá zásoba peněz stačila.

Ta vepřová pečeně mu silně, dráždivě zavoněla, ale pak na ni zapomněl a nedbal, jak se Dušánek jídlem a pitím zardělý s plnou chutí dal do ní, jaké kusy krájí a polyká, jak se mu již mastným svítí kolem úst a jak zapíjí z holby.

Mládenec pozoroval jeho dceru; díval se po očku, ale vytrvale, po její pěkné, svěží tváři, a jak jí to sluší. Kolikrát stihl i pohled jejích jasných, hnědých očí. Nebylo v nich nic plachého nebo hrdého a smělého. Přímo hleděly, vesele. Pro ty oči, pro tu pannu i zvolna upíjel ze svého žejdlíka.

Hospodský nesl Dušánkovi už zase novou holbu a mládenec seděl pořád při prvním žejdlíku. Druhý si už nedal. Šel sice na jeden, ale k vůli té panně byl by si dal snad ještě jeden; vtom však volal Dušánek, co je dlužen a hospodský hned běžel k němu s černou tabulkou a křídou. Mládenec se v duchu usmál sám sobě, jak to jemu spočítá, a čekal, až vstanou. Děvče vstalo nejdřív a mládenec uviděl, jak je ne sice vysoká, ale urostlá; brala si špensr, pěkný, soukenný, a nabádala otce, že je čas.

Mládenec povzdechl, v duchu opakoval, ba že je čas, a co naplat. Položil tři měďáčky vedle prázdného žejdlíka, vzal housle s lavice, dal s pánembohem na celou světnici, vlastně však jenom Dušánkově dceři a jemu.

„Co platno;“ na síni se však přece zeptal, kdo je ten s dcerou a odkud, a venku se po okně ohlédl. Až se lekl. Stála u okna, uviděl ještě jednou ty oči, veselý přímý jejich pohled. Ihned přemohl botu a bolest, přestal pokulhávat a rovně, jako prut zacházel ulicí dále. Netušil, že ta panna má takovou starost jakou on právě měl, že by ráda zvěděla, kdo je, zdali muzikant, nějaký šumař nebo co –

Za městem se chopila oprati. Šlať na Dušánka dřímota; chodila vždycky po obědě a dnes po takovém silném, když kolik sklenic vypil, tím prudčeji.

„Zdřímnu si,“ řekl a odevzdav oprať dceři, vtáhl se dozadu do vozu, kdež na bednách měl ležení z houní a polštáře pod hlavu. Bylo tam pořád a nejednu noc, zvláště když začal jezdit do světa, na něm na hospodském dvoře přespal z opatrnosti a tenkrát ještě také z větší šetrnosti.

Vtáhl se tam a natáhl, přikryl se houní a hned tvrdě usnul a spokojeně, poněvadž se na mladou vozatajku mohl spolehnout. Už jako ďoučátko třásla se na koně a jak jen mohla, svezla se s otcem a brala do ruky otěže nebo bič. Když s ním jela „do světa“, do Prahy, dostala za vyučenou. Kolikrát, když byli v širém, jela za otce za jeho dozoru. Pak i bez toho.

Když se vraceli, svěřoval jí koně, jenž nebyl žádný blázen divoký, bez prošení. Tady, za Náchodem vzala oprať naposled do ruky. Kůň kráčel zvolna suchou, opuštěnou silnicí. Vál větřík a za vozem se bíle prášilo, ale nízko, ne vysokými kotouči. Strniště se svítila na slunci, brunátněji vyrážely pruhy šťoviku v ouhorech.

Lesy napravo v Montaci a na chlumech k Bělovsi a pruským hranicím dřímaly v plné záři. Na dole v lukách schla otava, jak ji položili, nebo již v kupách vrhajících hlubší tóny stínů do zelených ploch. Olše u Medhuje v lukách zelené ještě jako brčál; jen javorům sem tam mezi nimi červenal se již nejeden list, a habří ve břehu a v stráních chytalo zlatou barvou.

Dušánková Anna se po všem rozhlížela. Tu byla již jako doma, to všechno znala; bylo jí to po tolika nedělích vzácné a milé. Myslila na domov, na matku, na sestru, jak vyskočí, až tak znenadání přijedou. Dnes jich ještě nečekají.

Pojednou trhla opratí, kterou zlehka držela, tak že volně visela až k voji. Kůň se zastavil; vozatajka se nachylovala zpět, aby jí nebylo vidět. V očích jí vesele svitlo, v duchu se usmála. Ten hezký, mladý muzikant seděl kus před ní nalevo ve břehu u silnice pod dvěma lipami kryjícími kříž a přezouval si botu. Housle ležely vedle v trávě. Přes ně i přes něj poletovaly zlaté svity a zas plaché stíny, jak haluze lip se kolébaly.

Anna se mu smála; hned však měla po divadle. Vstal, našlapoval, zkoušel, pak sebral housle, hůl a neohlédnuv se, šel. Ale těžce zas a kulhavě. Viděla to a politovala jej. Má-li daleko. Trhla opratí, švihla bičem; kůň se dal do klusu, vůz hřmotněji zahrčel. Mladý muzikant ohlédnuv se, stanul. Když poznal, kdo přijíždí, schválně čekal, aby se na pannu ještě jednou podíval.

A ona zarazila před ním! Poděkovala na jeho pozdravení a řekla s milou přímostí:

„Vy dobře nemožete, těžko se vám jde. Kam jdete?“

„Do Poříče, panno.“

„Řekl ‚panno‘, jako v Praze říkali,“ pomyslila a nahlas se optala:

„Hrát?“

„Ne, do školy, jsem učitelský, jdu na štaci.“

Raději to uslyšela, než kdyby řekl, že jde hrát. Okamžik mlčela, pak vybídla:

„Máte tam ještě hodný kus. Svezte se s námi.“

Užasl, ale s patrnou radostí přijal. Ohlížel se dozadu, jako by se tam chtěl chytit.

„Tam byste chuře seďal. Pojďte sem. Mlčiž!“ okřikla Voříška, jenž se ozval. „Tady vedle –“ Ukázala na prázdné místo po otci.

„No, to pojedu jako král, panno!“ zvolal vesele a vyšvihl se na voj, pátraje po pantátovi. Ten však spal jako dub a nevěděl, že se vůz zastavil a že zase hrčí.

„Noha vás bolí,“ začala Anna jako na vysvětlenou, proč jej pozvala, „viďala jsem, jak kulháte.“

„To mám z těch kopců, panno, z těch pěkných cest a z pašování.“ Usmíval se.

Držíc volně oprať obrátila se po něm.

„Vždyť jste byl na škole. Nejste pašerák.“

„Ale musel jsem být. Učitelský musí umět všecko,“ z veselého tónu zavanula i trpkost, „učit, dříví štípat, zametat a třeba i děti chovat, jak poručí principál nebo paní principálka. A na Borovým taky pašovat.“

„Vy jste byl na Borovým?“

„Celý rok, to je jako jinde dva; tady,“ vychýlil se ven a ukázal k jihovýchodu na pásmo vrchů, pnoucí se od východu k Náchodu směrem západním. „Tady za těmi vrchy, ještě vejš je Borová. Tam jste jistě nebyla. Tam je, pane, veselo v těch kopcích mezi lesy. A do Prajska skok. Na hranice čtvrt hodiny a do Levína ani ne hodina. Do Levína se chodí pašovat.“

„Když principálka poručila,“ opakovala Anna s úsměvem.

„Toť, a někdy taky sám; vždyť tam všecko pašuje, i rychtář. Ale ostávání tam bylo šeredné. Kolik neděl jsem spal na chalpě, až pak mně dali postel do klasy. A ti lidé! Samý nekola. To jsem se měl, to byly trachtace!“ Vida sousedce na očích, že dobře nerozumí, vysvětlil:

„Já jsem chodil na oběd po střídě, panno, od lumera do lumera, každý den jinam, ale nebylo každý den něco jiného. Ale porád posvícení!“ Dodal ironicky.

„Nelíbilo se vám tam.“

„Mně se tam hrozně stejskalo. Člověk je tam jako na poušti. Kdyby aspoň byl kostel! Byla by muzika, a to nic. Vejdělky žádné; byl bych psal modlitby a kvítí do nich maloval, ale komu! Na semínko dali sotva záhon. Bylo zle, a tak jsem ‚přad‘.“ Znělo to pořád vesele, ne jako stesk a žaloba. „Co jsem se napřad’ a příze namotal! Kolikrát přes půlnoc.“

„To bych vás ráda viďala!“

„No, tak k vám přijdu v zejmě na přástvu, abyste viděla; jen kdybych věděl kam.“ Zkoumal.

Zasmála se. Ten nápad se jí líbil.

„Tak přijďte,“ notovala do žertu, „ale s kolovratem! Do Padolí tadykle.“ Jen místo řekla.

„Ah! To budeme sousedé! Ale až přijdu na tu přástvu, to mě uctíte.“

„To se ví. Kafe vám uvaříme a buchty upečeme. Rosolku taky dáme.“

„To vám za to pěkně zahraju. Chodíte k muzikám?“

„Ó! jak by ne! Já ráda tancuju!“ Až se jí oči zaleskly. Pojednou chytila oprať, přitáhla ji a pobídnuvši koně, ukázala před se na ves, do které vjížděli:

„Tohle je Malá Poříč, za ní je Velká. Do které pak jedete?“

„Do Velké.“

Začal se na ni vyptávat, na školu, na učitele, a řekl, že tam nikdá nebyl, on že je rodem z kraje, za Opočnem, to že ho vítr sem do těch kopců zavál. Pověděla mu, co věděla; mnoho toho nebylo, neboť poříčského učitele znala skoro jen od vidění. Jen to o něm slyšela, že dělá za stavem a že chodí s kopami plátna do Police na trh jako nějaký tkadlec.

„I sakulente, na Borovým jsem přad’, tady abych seděl za stavem. To já neumím!“ Hrozil se beze strachu. Na Padolí se také ptal a těšil se na ně, protože prý tam je, jak slyšel, učitel tuze výborný muzikant.

„Kde pak vy tam ostáváte?“ vzpomněl si pojednou.

Pohlédla na něj, usmála se, a on hned, aby si to nějak nevykládala, dodal žertem:

„Abych věděl, až na ty přástvy půjdu.“

Pověděla mu o pantátovi, že jezdí do světa, že se teď vrací, že s ním byla v Praze. Začala mluvit živěji; cítil, že ráda o tom povídá a ne bez jisté pochluby. I to nezapomněla udat, jak dlouho tam pobyla, i pana Krajíčka i paní Krajíčkovou do toho připletla. Mluvili o korunovaci, o slavnostech, t. j. Anna vypravovala a učitelský jen poslouchal nebo se vyptával.

Cesta se zahnula vpravo k řece pod olšemi, u níž táhla se řada statků a chalup roubených pod doškovými nebo šindelovými střechami. Učitelský se neptal, která to ves, je-li to ta Velká Poříč, Anna pak pro samý hovor si nevšimla; ale z pozadí, z vozu ozvalo se:

„Kde pak jsme, Anino, už budem’ v Padolí?“

Vpředu vozu malé leknutí, ve voze velké překvapení. Učitelský sebou škubl, prudce se otočil; Dušánek zarudlý, rozespalý, drápaje se z pelechu dopředu, zarazil se a vyvalil oči. Jak se ten mladý člověk sem dostal. A sám s Annou! Zamrzelo jej, že Anně tohle napadlo, že jej k sobě pozvala. Anna, zastavivši koně, chtěla vysvětlovat, ale učitelský začal dřív, tady panna že se nad ním slitovala, když tak kulhal.

Chtěl také Dušánka pustit na jeho místo a hodlal slézt, ale když Dušánek uslyšel, kdo je a kam jde, řekl, že jsou vlastně už na místě, že není ke škole daleko a vybídl učitelského, aby si zůstal. Za chvilku vzkřikl Dušánek na koně, i oprať chytl, aby jej zastavil. Bylo skoro u samé školy, u nízkého, dřevěného stavení pod šindelovou střechou, kterou by byla Anna málem minula.

Učitelský, sebrav housle a uzel, rychle sestoupil a děkoval. Dušánek odvětil zkrátka, že není zač, a vzav oprať do ruky i bič, pobídl hnědáka. Vůz se prudce hnul a jak se Anna tím trhnutím i zúmysla ven vychýlila, spatřila učitelského, an, maje ještě smeknuto, hledí za nimi.

Dušánek zahuboval, co jí to napadlo, že nejde každého na silnici sebrat; Anna slyšela jen napolo, a více myslila na to, přijde-li ten učitelský do Padolí, uvidí-li ho, a že přijde, snad bude o muzice hrát, když povídal, že jí pěkně zahraje.