U nás

Pánbůh dal dobré žně a pohodlný čas. V polích živo, plno lidí, jen se hemžilo. O dělníky žádná nouze. Jiných výdělků nebylo, a tak lidé rádi šli na pole. Obživu měl nejen žnec a žnečka; i děti jejich se táhly za nimi do statku, do pole. O žních se už každé přiživilo, které bylo jen trochu postačitelné k nějaké práci, ve statku třeba jen kolébat, v poli třeba jen za „vodáka“, žencům vodu nosit ze studánky.

Staří žali, tenkrát se víc žalo, každý na svém záhonu, a přičinil se dost, aby neostal daleko za „Špičákem“, jenž šel napřed v práci a někdy je sakulentsky proháněl. Každý se nutil a chutě, ač dopoledne nic nebylo na desátek, o kávě pak ani zmínka, ani o kořalce. Tu mívali jenom sekáči.

Než přece bylo veselo, a jak! Ženci i žnečky zpívali, až se v polích rozléhalo, ráno i odpoledne. V poledne však zmlkalo vše, lidé i kraj, všechen plavý božím obilím, i les, nad nímž stál bílý oblak nehnutě v horkém, zmrtvělém vzduchu.

A modré hory kol pod modrým nebem, oku tak sblížené, stály jako vážná, němá stráž nad hnědě žlutou krajinou, kterouž, jako by sám sebe tlumě, dozníval polední zvonek z bílé vsi, v tajemné ticho zaklené pod košatými stromy bez hnutí a dechu.

Poslední zvuk zvonu se rozplynul; horko, ticho, nade vším svatě veliké, slavné ticho, jako by bůh tudy neviděn kráčel. –

Když na Boušíně žali a sklízeli, Justyna na farském pomáhala. Zardělá, majíc šátek pod bradou uvázaný přes čelo, svěží, čiperná jako křepelka, prostírala povřísla, na ně pokládala z kolíbek, přinesla z fary vody, mléka; i zpívat pomáhala. Bylo tak veselo kolem, tak se jí to líbilo, práce i zpěvy a žerty, a tichá radost v ní hrála, že se blíží doba návratu.

Naposledy si na Boušínské faře zazpívala o obžínkách a tu si také zatančila, jen tak na dvorečku při houslích a zpěvu. Když bylo po hlavních žních, ovsů stálo venku ještě dost, zrovna na Anděla Strážce, zajel si farář Zeidler na Boušín a s ním mladý hodinář, Antonín Kalina; ten v kastorovém klobouku, v tmavomodrém fraku, v bílém šátku na krku a v nankynkách, vystrojený, jak se na ženicha slušelo. Na faru přišel samou nedočkavostí skoro ještě za šera a musel hodnou chvíli ještě čekat, nežli přijela příležitost, zelený kočár s ohromnými péry.

Cesta mu pak málo ubývala, koně mu zvolna jeli, a nemohl se dočkat. Tvář starého faráře, dlouhých, bílých vlasů, jenž seděl v tmavomodrém límcovém plášti, byla klidně veselá. Těšil se na „Toníčka“, kterého chtěl už o Boušínské pouti navštívit, těšil se z Antonína, jehož radostný neklid dobře pozoroval a jemuž se usmál, když za Kostelcem ze sedadla povyskočil a rukou před se ukazuje přes pláň, k lesům, nad nimiž se probělával kostelík, vykřikl:

„Boušín!“

Sjeli krkolomnou cestou kolem rozvalin Červenohorského hradu dolů k Úpě, přes ni krytým mostem vzhůru k Slatině. Odtud šli, aby se vyhnuli bídné cestě, pěšky. Vůz jel za nimi. Bylo zářící nedělní ráno, pláň i lesy se rozkládaly ve svátečním klidu a tichu. Měli daleký rozhled, Antonín však jen před se zraky upíral.

Přišli dřív, nežli je očekávali. Boušínský farář seděl právě u kysela, Justyna pomáhala panně Anince v kuchyni. Dnes horlivěji nežli kdy jindy, ale neklidná, rozčilená dychtivým očekáváním. Až pak naráz pustila kudrnaté hlávky kapusty, jež ze zahrádky přinesla, když se na síni u dveří ozval radostný hlas farářův a známé hlasy. Neudržela se, vyrazila ven, než u dveří se zastavila. Ale Antonín už k ní chvátal. Podali si ruce, a jak mlčky, v prudké radosti proti sobě stanuli, zatemnilo se jí v očích pro slzy.

Pak musila hned do pokoje. Políbila Padolskému faráři ruku, upřímně, vděčně, a všecka jako u vidění odpovídala a poslouchala, jak on, jak Boušínský ji chválili. Dlouho se v pokoji neomeškali. Boušínský vedl „Jeníčka“ na dvůr, ukazoval mu včely, frátera, povídal, vykládal, s uspokojením ukazoval opravenou stodolu a pobořený chlév, místo něhož mu již začali stavět nový, zděný.

Staří páni sobě ani hned nevšimli, že se jim Antonín ztratil. Zašel do kuchyně, aby panně Anince odevzdal dar, krásný růženec se stříbrným křížkem. Byla tím až dojata; vzdychala zármutkem a teskně oči obracela, že jí Justynku odvezou, že již na ni zvykla jako na svou. A najednou jí scházela ještě cibule a trochu satorky; Justynka se pro ně rozběhla a ženich ji vyprovodil. V zahradě však, jak stáli opodál malinových křovin, na slunci stříbrošedých, dlouho nevzpomněli na cibuli a satorku, ale hleděli na sebe, povídali si o Padolí, o mamince, o Vincině.

Oběd se zdál Antonínovi nekonečně dlouhým a pořád jen po dveřích pošilhával, kdy zase vkročí Justynka, která pomáhala v kuchyni a jídla přinášela, zardělá, zářících zraků, rozmilá kuchařinka, že až farář Zeidler jí do očí řekl, jak jí to svědčí a sluší.

Až po nešporách mladí zase na chvilku osaměli. Vyšli si z fary, dolů kolem kostela. Justyna ukázala Antonínovi okno svého pokoje a řekla tišeji, klopíc oči:

„U toho jsem se navzpomínala –“

Šli níž, až stanuli u lesa. Antonín se zastavil.

„Tady to bylo?“

Justyna přisvědčila a zeptala se:

„A bratr opravdu –“

„Už odjel.“

Do té chvíle o něm nemluvili. Pak vešli do lesa, jenž se táhl strání dolů, stmívaje se víc a více. Byl tichý, půda samé jehličí; jen u potůčka, jenž prýště ze studánky, tiše tekl kolem několika omšelých skal dolů k řece, zelenala se pentle trav a zaječího jetele.

Omšená byla také šindelová stříška roubení nad křišťálovou studánkou, u níž na dřevěné lavičce si sedli. Les mlčel, jen zdola ze šera, v němž stromy se tratily, táhl tlumený šum Oupy. Justyna si vzpomněla, jak jí bylo tenkráte, když tu řeku po prvé uslyšela a sem lesy, touto strání kráčela, jak si tady na tu lavičku musela usednout unavením i strachem, jak tu na Antonína vzpomínala. Jak to řekla, přiklonil její hlavu, položil dlaň nad týl na její krásné vlasy, a políbil ji. –

Pak se vraceli k faře, vedouce se za ruce jako tenkráte v březině. Farář Zeidler se již chystal k odjezdu, dokládaje, když ho „Toníček“ zdržoval, že den už teď za nic nestojí, a že by se rád za světla aspoň za Kostelec dostal. Staří „contubernales“ srdečně se rozloučili, a když Justyna plačíc a děkujíc dávala sbohem, položil jí Boušínský ruku na hlavu a žehnal jí. Panna Aninka ji vzdychajíc objala a zavzlykala. Když vycházeli, přišel Šolta se ženou, jimž Justyna už včera byla dát sbohem.

Z fary šli pěšky až do Slatiny, pak vsedli do kočáru, Justyna vedle faráře, Antonín naproti. Jako ve snu jela. Všecko se jí zdálo tak krásné, všichni, které potkávali, byli tak hodni, spokojeni. Až pak jí srdce začalo hlasitě bíti. Blížili se k Padolí. Páry se již táhly po lukách, ve stráních leckde dýmaly pasácké ohně: šero šlo údolím a již i po kopcích spouštělo svůj závoj. Před Padolím, na kraji Zbečníka musili zastavit.

Vincina tu na ně čekala.

Byl skoro večer, když Antonín s Justynou stanuli před příbytkem s dvěma zahrádkami. Mezi ně, až k cestě, přišla jim stará učitelka vstříc; nastávající svou nevěstu, ostýchavě a ne bez bázně vcházející, uvítala upřímně, vlídně.

Bylo již pozdě, když ji zaváděla přes síň do světničky, kde měla připravené lože. To již srdečněji učitelka mluvila, neboť nevěsta se jí zalíbila, její řeč, její všecko chování. Ráno pak, ještě za šera, když šla učitelka zatápět a pozvukovala si svou ranní, pobožnou, to ještě Antonín a ostatní děti ve velké světnici spali, ráda uslyšela, když se u sedničky pojednou otevřely dveře a nevěsta, jimi pohledši, dala jí pěkně, mile „dobré jitro“–