U nás

Ještě den, dva, nežli se vše na faře po té slávě i po tom spuštění hlučné hostiny urovnalo, a přišel opět klid. Faráře Havlovického bolela druhý den hodně hlava, ač nepřebral; ale pil také víc a také víc kouřil. Hlava mu brněla, v duchu se však usmál, když vzpomněl, jak on dnes vrchní a důchodní a ostatní, to že důchodňová musí chystat studené obklady na hlavu. Také na kosteleckého faráře hubeného vzpomněl, ten že se ze všech nejvíce pamatoval, tomu že je jistě dobře; ale jak včera na něj, Havlovického, zpolehounka šel, to že je opatrník, to že má souseda.

Zasmál se upřímně, když vešla panímáma, bylo před samým polednem, povědět, že pro Doubena musila poslat, že nepřišel to ve sklepě srovnat, že spal jako zabitý, že ho nemohli zbudit a také nezbudili, a hrobař, ten že se prý v noci dobýval na souseda.

V městečku měl z instalace nejdelší památku konšel Mityska: trochu užírek, hodně smíchu a nový hněv s Černým Vackem. I na podkostelního Jírovce se rozlobil, však že kolář jistě Vackovi to o strace našeptal.

Než trochu útěchy se konšelovi přece dostalo; z fary poslali talíř plný výslužky, a když v neděli po ranní šel Mityska z kostela, zastavil ho před samou farou mladý farář, zastavil se s ním a děkoval mu, jak to o instalaci vedl, jak pány pěkně uvítal, že slyšel; o strace pak ani zmínky. Farář se také omlouval, že by byl konšela tuze rád pozval, jako všechno právo, že by se těšil z jejich návštěvy, ale když je fara jako klec.

Mityskovi jako by medu dal. Hned, jak se s farářem rozešel a pak večer u Čejchanů, když o tom setkání chlubivě a často se oblizuje vypravoval, opakoval s velkou uznalostí a vřele:

„Á, á, povídám, farář nic vysoko kněžský, všechno uváží, všechno, to měl Vacíček slyšet! Všechno uváží, sprosťák, nic vysoko kněžský.“

Byly mrazivé dny, ale ani pápěrka sněhu se nezabělala vzduchem. , zastavila jej u hořejší lípy opodál bílé zvonice s dřevěným svrškem bába veská v kožíšku a stará selka také v kožíšku a v loktuši kolem hlavy i kolem tváří od mrazů zardělých.

Bába jadrná, vysoká, osmáhlé pleti a tmavých očí nesouc něco pod velkým šátkem přes hlavu přehozeným, pověděla, že je Kubečková ze Srbské a tuhle že nese (hnula pravicí pod šátkem) mrtvé dítě, nekřtěňátko, že je pochová, hrobaři že už řekla, teď právě že šel kopat hrobeček, a tady že je panímáma šestinedělčina (ukázala pohledem na stařenu), babička toho dítěte, Kosinková.

Farář Havlovický přesvědčil se z otázek, jež dal, že bába Kubečková nemohla dítě včas pokřtít, že první vzdechnutí jeho bylo i posledním. Zeptal se také na šestinedělku, jak se té daří, a viděl, jak stará selka, která dosud stála mlčky, sebou hnula, jak ve vrásčité tváři cos jí svitlo jako povděk i údiv nad tím účastenstvím, a když farář jí ukládal, aby nenechala dceru brzo vstát, tady že se šestinedělky nic nešetří, a to že je chyba, to že mívá zlé následky.

Na hřbitově za márnicí, vpravo od sakristie o sobě stojící, zahlédl farář hrobaře. Právě se dával do práce v tom pustém koutě za márnicí, zarostlém u zdi kopřivami, mrazem spálenými, zčernalými, s hroby nízkými a zapadlými.

„Komu to kopete?“ ptal se farář Havlovický překvapen, že hrobař právě v tomto místě začal chystat poslední lůže.

Hrobař pozdraviv, opřel se o motyku.

„A tady tomu nekřtěňátku ze Srbské, ráčejí snad už vědět.“

„Tady v tom místě?! Proč tady?“

Hrobař se podíval udiven na faráře.

„Proč? Ale dyť je to nekřtěný dítě, a tadyk,“ ukázal po koutě, za márnicí, „jsou samy –“

„Jinam se nepochovávají, jako mezi příbuzné, přátele, víte?“

„Ne, nidá, tadyk odjakživa.“

Farář se na okamžik zamyslil. Dotklo se ho, že nebozí tvorečkové byli tak vylučováni od svých na takové místo. Pak nařídil hrobníku, aby počkal. Sám se ohlédl po staré selce, která hřbitovem k nim docházela i s bábou nesoucí mrtvolu malého dítěte. Farář Havlovický zeptal se stařeny, má-li tu koho na hřbitově ležet.

„Ach, Bože, jemnostpane, jak bych neměla! Muž tu leží, loni mně umřel chudák, a syn tu leží, už hodný, už měl jít za legrutu, ale zabil se, zabilo ho to, dyž s Hanušovy stráně klády vozili.“

„Nechtěla byste, matko, aby tohle vaše vnoučátko, co nesete, bylo pochováno u dědečka a strýce, jako u vašeho muže a syna?“

Stařena, která si chtěla dlaní přejet víčka náhlým zaslzením zčervenavší, podívala se na faráře, jako by dobře nerozuměla. Bába Kubečková se také divila, a hrobař úžasem se nedal do díla. Farář Havlovický musil opakovat a vyložil, co myslí, že není potřeba nebo příkaz, že nemusí být nekřtěňátka zvlášť pochovávána, v koutě za márnicí, chce-li Kosinková, že hrobař vykope hrobeček jejímu vnoučeti vedle jejího muže.

„A to zaplať pán Bůh, jemnostpane!“ děkovala stařena, „bude přec mezi svýma, dyž to je jednoho rodu a jedný krve. A Francka, jako dcera, bude taky ráda.“

Bába také přisvědčovala, hrobař se však nehýbal; rozhodnutí farářovo se mu nezdálo, když léta letoucí tady nekřtěné děti pochovával, on, a před ním táta jeho i dědek, a vždycky, co bylo pamětníka. Ale musil. Nechutě sbíral lopatu a motyku a šel za starou selkou, aby vykopal jejímu vnoučátku hrob vedle jejího muže a syna.

Farář Havlovický již odpoledne zvěděl, jak rozhodnutí jeho účinkovalo, že ženy, matky je chválí. Sama jeho matka mu tu zprávu přinesla, jak se k ní do kuchyně donesla jako větrem. První přišla stará učitelka Kalinová, že se bába Kubečková u nich, jako u syna kostelníka, stavovala, ta že o tom povídala, a všecky, kdož to slyšely, že to chválily. Syn farář klidně naslouchal, pak se optal: „A žádný hlas nebyl proti tomu? Co pak hrobař –“

„Ten prý vrčel, a tady ten Šimůnek z uličky, víš, ten krejčí, co má věneček pod bradou, ten prý o tom rozkládal, tohle že jakživo nebylo, že když ty děti nejsou křtěny –“ Mluvila volněji, jako by se bála dotknouti, že to zabolí. Farář se však usmál a pohnul dlaní.

„Šimůnek bude duše odsuzovat! Tohle bude víckrát, maminko, totiž ta nespokojenost. Je tu leccos, co se musí změnit, a všichni s tím spokojeni nebudou.“

„Jen abys neměl zlou vůli.“

„Budu mít vždycky nejlepší oumysl.“

„No, však ty víš, co může být,“ řekla mlynářka v nezvratné mateřské důvěře.

P. Havlovický, jak se na faře všecko zas urovnalo a nastal obyčejný běh, začal si zase všímati knih. Čítal sám, hlavně večer, ale také vybíral pro jiné. Především pro školu. Hned, jak se do Padolí dostal, prohlédl si nejprve školní bibliotéku. Nevelká, tmavá skříň v klase, stojící vedle kožené, velké brašny pro kantorskou koledu, plné divných příhrad ve svých hlubinách i po straně, byla tuze chudičká, až strach.

Not, různých partesů měla dost, knihy však stály na hořejším prkénku jedinou řadou a ještě ne rovno, zapěchované, nýbrž pořádku, takže se knížka o knížku nachýleně opírala: „Instrukcý pro všechny školní dohledače a učitele v c. kr. dědičných zemích“ před dvaceti lety vydaná s „Instrukcý pro školní pomocníky, pro učitele, pro místné, školní dohledače“, knížka nehrubá, nevzhledná v sousedství jakéhos zpěvníku, k čemuž se přichylovala kronika o Rybrcoulovi. K té zas nějaké kázání tištěné, Pařízkovy modlitby z roku 1809 „za požehnání c. kr. vojsku v nynější válce“, kteréž zčeštil Rautenkranz, a ještě pět, šest podobných, nehledaných, nečtených, na nichž prach se uložil.

Tuto chatrnou řadu doplnil knížkami ze své bibliotéky, které se hodily prostému čtenáři. Dal tam Hyblovy Rozmanitosti, jeho „Obveseleníčko“, „Kratochvilné historie o strašidlech“, Krameriovu „Sbírku cest po moři“, „Večerní shromáždění obce Dobrovické“; Javornického povídky pro mládež, i jeho „Lucián syn Fortunátův a obec Skalenská“. V té řadě zamodraly se pak také sešity Zieglerova „Přítele mládeže“, jež si nanovo z Hradce objednal, neboť ty, co dříve měl, půjčil ještě na zámku Šoltovi.

To vše byly jen začátky v opravě školní bibliotéky, v první chvíli možné. Tady hledal vydatnou část pluhu na ten úhor, který si umínil zdělati. Chtěl své osadníky nejprve učit čísti, probudit zálibu ve čtení, které nikde mnoho nebylo, ani v samé škole.

Myslil při tom především na mládež, na nové pokolení, ale chtěl také mezi staršími i starými hledat, kteří by se dali vésti z šera pověr nevědomosti na cestu světlejší.

Plán měl určitý: s kazatelny, ve škole, na cvičeních poučovat nejen o náboženství, nýbrž i co bylo pro jejich život, jejich poměry, pro jejich povznesení. Chtěl nabádat i sám, zvláště v hospodářství, býti příkladem. V tomto jej maně utvrdil před časem Šolta, když mu připomenul, že se hospodářům do čtení hospodářských knih nechce, těch že číst nebudou, že by víc vydalo živé slovo, a ještě více dobrý vzor. Na ten také pomýšlel a strojil se, až na jaře, že si začne své hospodářství zakládat.

Prozatím seznamoval se s osadníky, hlavně v městečku. Nezavíral se po kostele na faře, nestýkal se s lidmi, jen když přišli o pohřeb, svatby nebo křest. Sám lidi zastavoval, cestou do kostela, z kostela, u fary, sám i zašel do stavení. Nejprve své nejbližší sousedy navštívil; u Krůčka naproti v zděném domě byl, a níž, u koláře Jírovce, jenž měl „straku“. S Krůčkem pohovořili hlavně o synu, jenž byl v Praze při kupectví a jenž se chystal teď domů a pomýšlel začíti si nějaký obchod, což farář schvaloval. S kolářem pojednal o řemesle, o vozích, o hospodářství, o tom velmi horlivě, s kolářkou o dětech, jichž se několik batolilo světnicí plné třísek, odřezků, loukotí, paprsků i březových kmenů nehrubých.

Farář zašel i dál; u Čejchana granátníka, „světáka“, se stavil, starou Římkovou navštívil, když zaslechl, že leží na drahách, v poslední chalupě, nemocná, bídná, opuštěná. Stařena sténala, když vstupoval, a vzdychavě, pohnuta, skoro plačky děkovala a žehnala, když odcházel, potěšená jeho darem a ještě více tím, že si na ni vzpomněl, posílena útěchou jeho srdečných slov.

Městečku se vyhnul. Šel zadem ve svahu nad městečkem ke škole a k faře. Nechtělo se mu potkat lidi. Vracel se zamyšlen, dojat bídou staré ženy, jež celý život pracovala, dřela, ve službě, na poli, pak vysílena již u kolovratu, až jí prsty zchromly. A takových tu na sta, ubohých, kterým stáří je kletbou a ne odpočinkem, za nichž mnohým, jako tu Římkové, nedopřána ani žebrácká hůl. A jaká tu pomoc? Což jednotlivé obdarování –

Nebožtík farář Zeidler byl hodný, všichni ho chválili, ale takových návštěv v rodinách nikdy nekonal. Překvapovaly, leckdes těšily, leckdes však hleděli nedůvěřivě za mladým farářem, co že ho to napadá, co zamýšlí, nechce-li snad domácnosti jen prohlížet a zvídat.

Chtěl, ale pro jejich dobro. Proto se tak seznamoval; nejprve v Padolí, neboť do vsí se vypravit nebylo snadno. Napadloť sněhu zrovna před vánocemi a po nich ještě víc. Cesty v nich skoro zmizely.

Za farský však les vzhůru do Zlička se přece jednou vypravil za jasného rána, hned když po mši posnídal. V plášti, ve vysokých botách, v beranici, o holi, pustil se nahoru stezkou mezi závějemi ve stráni, pak hrobovým tichem farského lesa, spoustami sněhu jako udušeného.

Farář chtěl se podívat na ten kout, kterým jel předloni za faráře Zedlera do Srbské k nemocnému. Tenkrát byla noc, teď ve vzácném jasu zimního slunce stanul nahoře, kraj planinky zahrazené zachumelenými lesy, rozložené v celině bělostného sněhu netknutého mimo stezku ani šlápotou. Zářil, mihotal se nesčíslnými svity a pablesky jehlovými v zátopě ranního slunce. V pozadí zvedal se táhlý, skalnatý Bor s Hejšovinou v ztemnělém zimním modru lesů, pod nimiž ve svahu svítily sněhové lány bělostí oslnivou.

Modravý kouř z komínů zachumelené nedaleké vísky vystupoval prozářen, a na zářivé bílé plochy padaly tam dlouhé, modravé stíny holých, zčernalých stromů na sadě. A vzduch tak čistý, jasný, tak se dýchal, svěží a silný. A klid kolem, ticho, veliké ticho.

Farář Havlovický chtěl jenom až sem, ale jak se podíval na ves dále vpravo, jak uzřel kus před sebou u lesíčka osamělou chalupu vedle cesty, vzpomněl na tkalcovskou rodinu, kterou tenkráte, když tudy jel s pánem Bohem, pozdě večer navštívil. I připadlo mu, aby se na ni podíval.

Ale jen vykročil, už opět stanul. Zahlédl nějakého muže, jenž z té chalupy rychle vyšel. Jak vykročil ze stínu u chalupy na cestu do plného proudu slunečního světla, zablýskaly se knoflíky jeho tmavého pláště s rukávy i hlaveň pušky, kterou nesl na řemeni přes rameno. Šel proti faráři, pravý „strnad“, finanční strážník pohraničný.

Co tam dělal v té chalupě? Snad ten mladý tkadlec taky pašuje a ten strážník byl u něho na přehlídce.

Farář vykročil a za chvilku se s ním setkal. Strážník, jenž měl gamaše od sněhu ucourané, byl do temna rudý, zahřátý a rychle oddechoval, až mrak páry se mu kolem čáky, nahoře širší, nesl nad hlavou.

Salutoval, pozdravil. Faráře znal, poněvadž chodíval do Padolí ze své stanice žďárecké nedaleké, hodinku za městečkem, při samých hranicích pruských. Strážník se hned ptal faráře, neviděl-li nějakého mužského s ranečkem na zádech utíkat.

„Neviděl. Je snad z té chalupy, kdež jste právě byl?“

„Ne, je to cizí.“ Strážník utíral navlhlé kníry.

„Tedy tamhle ten tkadlec,“ farář ukázal na chalupu, „není pašerák.“

„Není, ale já myslím, že ten, co ho teď honím, se tam schoval.“

„A nebyl tam?“

„Já ho alespoň nenašel. Ale malík bych si dal, pane farář, useknout, že tam byl, a že tam snad ještě je. Vždyť jsem od lesa dobře viděl, dobře, nemýlím se, kde pak, viděl jsem to jistě, že tam skočil.“

„A hledal jste přec,“ farář se divil.

„A jak! Všecko jsem prohlíd‘, od sklepa až do hořejšího šáru, půdu, sednici, chlívek, inu, všecko, všecko.“

„A co ti lidé.“

„Co, nic, že tu u nich nikdo není. To vědí, tady žádný na pašera nepoví. Každý se ho ujme a schová mu zboží a třeba i jeho samého. Vem čert už trochu toho paše, ale to mě zlobí, jak ten chlap moh‘ zmizet, kam se v té chalupě poděl, jak ho mohli tak za krátkou chvíli ukrýt.“

„Snad uskočil zadem do vsi –“

„Nemají zadních dveří, jen ty vpředu. A aby s půdy skočil, střechou, do závěje, to také ne. Střecha čistě bílá, sníh na ní netknutý a kolem taky žádné šlápoty. Ještě se do vsi podívám, ač je to marné.“

Strážník salutoval, poroučel se a vykročil směrem ke vsi.

Farář šel dál, teď už dychtivěji, podívat se do tkalcovské chalupy. Nevěřil, že by ten podloudník mohl se tam ukrýt, nebo že by tam ještě byl.

Když vstoupil do síně málo světlé, jejíž dolejší branku si otevřel, oklepával sníh s bot o špalek na tlučení lnu. Zaslechl ve světnici hlasy, pak se náhle pootevřely dveře, ženská hlava prostovlasá se v nich mihla a hned zase zmizela, dveře se přirazily, a za nimi se ozval hlas, náhlý, ustrašený, pak něco bouchlo, jako když židle na zem upadne, a pojednou zahučelo brdo, zarachotil stav.

Farář viděl, že ho žena nepoznala, že se ho lekla, že ho má snad za ouřední osobu, za nějakého „strnada“. Vzal za dřevěné ucho, dveře neměly kliky, a otevřel.

Teplý, zadušený vzduch nízké, nevětrané, tkalcovské jizby, v níž se vařilo a v níž také celá rodina měla své lože, ho silně uhodil. Mladá, uvadlá tkalcová, vlasů ještě nečesaných, s chudými rulíky spuštěnými k hubeným ramenům, v sukni s životem, jenž měl proramenice, zdvíhala se země kolovrat, obracejíc se v napětí a ulekaně po dveřích.

Farář ji pozdravil, oči však upřel ke stavu, za nímž tkadlec házel člunkem z ruky a přirážel brdem, až se třásla malá okna, olovem i papírem zkalená. Košilaté dítě, které před třemi roky farář viděl v kolébce, hnalo se zděšeně k mámě, do její sukně, a starší, hoch asi pětiletý, jenž na peci se „páral“ s „kravou“, uchem rozbitého hrnce na třásních uvázaným, začal strojiti moldánky. Nejstarší, bledé bosé děvčátko, v košili jen a chudé sukénce, sedělo u druhého kolovratu a soukalo.

Přestalo však, jak vstoupil vysoký pán v tmavém, límcovém plášti, a upíralo naň své bledě modré oči plné ztrnulého úžasu. Ale také brdo ztichlo a člunek se přestal kmitat.

„Vy mne neznáte,“ obrátil se farář k tkalcové, smekaje čepici.

„Ale Bože, pan farář!“ zvolala žena. Svitlo jí v tváři a vydechla, jako by leknutí s ní spadlo. „Anče,“ pobízela děvče u kolovratu, „polib ruku!“ a sama se nahnula k farářově pravici, odstrčivši nejmladší dítě, do její sukně jako přilepené. Farář pozoroval víc tkalce za stavem.

Byl dobrý čtyřicátník, dosti plné tváře, zdravé barvy, tmavých, bystrých očí, a jak se usmíval, pozdravuje od stavu, a nic ostýchavě, bylo mu vidět silné, žlutavé zuby. Jak pozdravil, vstal a začal se hrabati v koutě.

Farář Havlovický byl v nejistotě. Toho tu tenkráte neviděl.

„Je váš muž doma?“ ptal se ženy, jež pro něj sháněla židli.

„Není, je v Polici, šel s kusem.“

Farář za tohoto hovoru postřehl, že ten za stavem vytáhl z kouta boty, že se obul. Divná věc. „To máte teď tovaryše?“ ptal se farář ženy sdělávaje si plášť, jenž tu v tom dusnu a teplu byl obtížný. Tkalcová neodpověděla; její mlčení bylo z nejistoty, farář to pozoroval. A v tom ten za stavem, Víšek, nevlastní otec mladého Pavla, tkalce, vylézaje ven, sám se směle hlásil:

„Jsem tu jen na výpomoc, jemnostpane, ne na dlouho.“ Šel kolem, stáhl nějaký kabát s bidélka nad kamny a obrátil se ku tkalcové:

„Já si to dám na půdu, Beneško, do truhly.“ Pohodila hlavou, podívala se na faráře. Ten tentokráte zapomněl na děti, kterých si všude nejdříve všiml. Ohlížel se za tím tovaryšem, jak vyšel beze všeho, nic na hlavě, ze sednice „na chalpu“. Okamžik bylo ticho. Benešová i kněz maně naslouchali, a když kroky na síni utichly (na dřevěných schodech na půdu nezahlomozily), obrátil se farář k ženě a řekl najisto, ale s úsměvem:

„Tohle není váš pomocník, tohle je pašerák!“

Před časem uvadlá tvář mladé tkalcové hnula se leknutím; v něm i v úžasu, v němž uvázla její řeč, upřela oči na knězovu tvář. V té byl klid, žádná však tuhá přísnost.

„Vy jste ho schovala,“ dokládal rovněž tak určitě, když uviděl účinek svých slov.

‘ Cák jsem měla dělat, taky chudej člověk, a honili ho.“

„Uzel jste schovala?“

„Jim to možu říct, voni to nepovědí,“ vyznávala Beneška s plnou důvěrou v jeho dobrotu, o níž byla přesvědčena od onoho večera, co je tu tak obdaroval, „strčila jsem to do chlebový pece.“

„A co on?“

‘ A já poudám: ‚Děti,‘ a von na to vrazil do sednice, a dyž jsem tam přišla, sedal za stavem, bez kabátu; kabát visel na bidýlku.“

„A boty hodil do kouta,“ doplňoval farář, „umí to.“

„Toť,“ žena se usmála, „já byla celá omámená, co to dělá, a von se hned dal do práce a křičal na mě, abych řekla, že tu je za tovaryše, dyby nědo přišel.“

„A přišel ‚strnad‘ a hledal.“

Žena kývla hlavou.

„Dost jsem poměla strachu, bodejť, šeno tak prohlížel, každej kout, šeno.“

„A v peci nehledal?“

„To ne, dyž von hledal pašeráka a ne zboží. Jen po něm se sháněl a tolik klel a hrozil, až děti mračily. O ty byl největší strach, tadykle o Anči nejvíc, ale z ty nic nevyrazil, jak se lekla, a ty malý brečaly.“

„A pašerák seděl za stavem.“ Farář se neubránil smíchu.

„Sedal, bodejť a dál,“ přisvědčovala Beneška rychleji, živěji, jak se jí zase víc uvolnilo, když se farář dal do smíchu, „dál pryč, dělat umí, a jak, to je vidět, a vodpoudal tomu grencjegroj, inu, já jsem trnula, a eště mu pak pomáhal, vodil ho po chalpě.“

„I ta šelma! A teď on uplách‘, přede mnou.“

„Inu, pane farář, nevím, šel-li na chalpu, jak poudal.“

„Kabát si vzal, ale neměl nic na hlavě.“

„To von měl čepici v kapse u kabátu. Ale já se podívám.“ Mluvila a jednala s plnou důvěrou. U samých dveří se zastavila, okamžik váhala, pak se optala:

„Oni snad toho grencjegra potkali?“

„Mluvil jsem s ním.“

„A neřeknou, prosím, nic –“

„Nebudu s ním ani mluvit, kdybych i chtěl.“

Vyšla ven, brzo se však vrátila. Na očích jí viděl, že je podloudník pryč. Řekl to, a Beneška přisvědčila.

„A co zboží?“ ptal se farář.

„To si tu nechal. Pro to von si večír přijde, nebo si pošle.“

„Znáte ho?“

„Nědy tudy přejde. Je tuhle ze Lhoty za Machovem, ňákej Víšek.“

Napětí, v kterém farář byl, ochablo, přešlo. Zvěděl vše, víc nežli se nadál, a že se Víška tu nedočká, to bylo také jisté. Rozhlédl se pozorně domácností, pro kterou vlastně přišel. Všiml si jejího nízkého, povalového stropu, malých, ucpaných okének. Věděl, že jich tu jako jinde nikdy neotvírají, ale přece na ně ukázal a radil, že by je měli častěji otevřít, provětrat. Beneška se na něj podívala, mluví-li vážně, a usmála se.

„Teď v zejmě?! To snad jen páni, depak našinec!“

„Je to zdravé pro každého, u vás obzvláště, když vás je tolik v jedné sednici a když tu všichni spíte.“

„Ale dyť se dost větrá,“ bránila se s úsměvem, „,chasa‘ se něco navrzá.“

Dále již nedomlouval. K dětem se obrátil, nejprve k nejmladšímu, jak vyrostl za tu dobu, co ho viděl v kolébce, pak k nejstarší, jež soukala. Ptal se, chodí-li do školy.

„Teď ne, má daleko,“ odpovídala Beneška za nemluvnou, ostýchavou dcerku, „cák taky douče, a má taky churou obuj.“

„Ale na jaře ji posíláte?“

„Dříu jsme ji posílali,“ vytáčela se tkalcová, „ale teď, dyž už něco doma zastane – douče –“

Farář přece zas domlouval, aby děvče do školy posílali, že zač stojí takový člověk, když si neumí nic spočíst, když nezná dobře náboženství, když neumí ani číst ani psát.

Beneška neodmlouvala, ba přisvědčovala hlavou, ale pak řekla, že by rádi, ale když člověk na to živobytí –

Nedořekla, farář však cítil váhu té obrany. Nenaléhal už, řeč obrátil a zeptal se na Vavřincovy v Srbské, kde byl předloni za faráře Zeidlera zaopatřovat.

„Teď to má mladej.“

„Je to tam ještě tak, ovce v sednici?“

„A kůzlata, to je, to je. Stará má slovo, a mladej na to zvyk.“

Farář vzal plášť, pak sáhl do kapsy a dal Benešce několik grošů „školačce na střevíce“ a přidal těm malým „na podbělku“, až půjde máma do Padolí. Ta se chtěla bránit, ale vzala, a ráda, a pobízela děti, aby poděkovaly a políbily ruku.

Farář Havlovický si na čerstvém vzduchu oddechl. Kolem chalupy a všude ticho. Na cestě nikdo; Víšek kdož ví kde už, vzpomněl na něj, a „strnad“ ho snad ještě hledá po vsi. Ale víc myslil, jak se vracel bílou planinou mezi zachumelenými lesy na tkalcovskou rodinu, na děti, na bledé děvčátko, jak už musí robotit u kolovratu celý den jako přikované, ona a sta jiných v takových rodinách.

Uvažoval o hovoru, jejž měl s tkalcovou o škole, a co jeho teorie, co jeho nabádání, když proti němu nouze, bída, s tou že bude boj, ta že je nejhorší, tvrdší nežli neochota, předsudek a pohodlí starých návyků.