U nás

Šum a hluk a ruch, jež proudily Havlovickému vpravo vlevo a jež dorážely na mysl tolikerými novými dojmy, zněly jemu, venkovskému faráři, uvyklému na tiché okolí a klid osamělé fary, tím pronikavěji, až ohlušivě. Než nezmátly ho ani nesklíčily.

Vzpružily jej a příjemně vzrušovaly. Havlovický se ihned do proudu vpravil, jako by nebylo dlouhé řady let, jež ztrávil v odlehlém, zapomenutém zákoutí. Mládl vzpomínkami na studentská léta, jež byla v jeho životě, později tak jednoduchém a povinností a prací určitě vymezeném, nejvolnější, nejkrásnější a nejrozmanitější.

Dojmy těch dob, mnohé již vybledlé nebo zapomenuté, probouzely se jako uvadlé květy pokropené živou vodou, a jejich barva a vůně živla omlazenou, osvěženou vnímavostí.

Pro ta minulá léta byla mu Praha milou; a co vlastenecké vědomí za studií theologických v něm vzbuzené pak zvroucnělo a kořeny hluboko do srdce pustilo, vzhlížel k ní jako všichni vlastenci jako k palladiu, jako k městu posvátnému, ne bez romantické blouznivosti vyzlacující vše v minulosti.

Hned byl jako doma, když se od dostavníku bral ke křižovníkům; jako by Prahu byl včera opustil, jistě kráčel hlučnými ulicemi. Novoty neztěžovaly mu cestu, Praha se nezměnila. Byla, jako bývala městem pochmurně vážným, ulic všelijak dlážděných, křivolakých, v nichž nezmizela žádná z těch starých budov, na něž za studentských let rád hledíval.

Přítel jeho, páter Jan, jej už čekal. Přijal ho srdečně a hned jej zavedl na jeho pokoj, kdež ho nechal, aby si po cestě oddechl. Havlovický osaměv, přistoupil k oknu, aby se podíval, kde je, kam má vyhlídku, a rázem otevřel. Očarován zahleděl se na nádherný obraz při řece i za ní i nad ní.

Zářijový den skonával za Petřínskou strání. Nebe hořelo. Nalevo pod okny Karlův most, jehož temné oblouky přepínaly zrůžovělý proud Vltavy. Hleděl na ruch starého mostu, na jeho věže a řady soch pokropených posledním světlem.

A za mostem nad spoustou zahnědlých, cihlových střech Malé strany, nad zelenou kopulí sv. Mikuláše a nad věžemi ostatních kostelů Petřín už v stínu, Strahov, královský hrad a jeho kostely obestřené modravým florem, vznášející se u velebné kráse. Nade vším jako to zlato a zardělý nádech západu svit a lesk vzpomínek na bývalou slávu, jež zkamenělá v paláci panovníkův, ve velebnosti chrámů, v hrobech vévod a králův i světců národních, dojímala teskně, až se mu zachvělo srdce. Zvony se kdesi rozezvučely a jejich hlahol nesl se nad ruchem všedního žití, jenž z Kamenného mostu k němu do pokoje šumivě zaléhal, čistě a vznešeně jako minulost, jak ji vlastenecký kněz viděl a pojímal.

Probral se, když přišel zase páter Jan, jenž začal o jídle a pití, o večeři a korunovačním ruchu. O svém poslání, týkajícím se Jeníka Kalinova, se Havlovický prozatím nezmínil, čekaje na příhodnou chvíli. Večer ztrávil s přítelem; ráno hned po snídani vypravil se z kláštera.

První zastávka nebyla daleko. Přešel přes ulici, do brány Klementina, bral se kolem semináře, kdež vystudoval theologii; stanul na chvilku, nezazvonil však a nevstoupil dovnitř. Hned se zase rozléhaly jeho kroky chmurným tichem opuštěných nádvoří. Bylo neveselé, podzimní ráno, tu mezi vysokými, tmavými budovami staré koleje ještě zasmušilejší. Než v jejím ovzduší vracela se minulá léta; faráři bylo jako by přišel jako student, viděl ta podzimní jitra, když se tu scházeli, kdy gymnasisté brali se do akademického gymnasia, kdy filosofové čekajíce stáli v skupinách nebo přecházeli. Mladí přátelé a známí se mu mihli, ten v kaputu, onen v plášti, ten v dlouhém kabátě, v čepici, v klobouku, mezi nimi nejeden z venkova právě přibylý ještě v koženkách, ale všichni s holí v ruce.

Farář se díval po dveřích, po oknech v traktu do Mariánského plácku, vzpomněl na šeré, zadušené síně kolejní a zvláště na tu, ve které jim přednášel mladý, přibledlý profesor Bolzano.

Hned včera večer se na něj v klášteře zeptal pátera Jana. Uslyšel, že Bolzano není dosud v Praze, že je od jara, jako každý rok v Těchobuzích u svého přítele Hoffmanna. Včera mluvili dlouho o Bolzanovi, a spočítali, že tomu již šestnáct let, co ho zbavili profesury. Šestnáct let! Jak za tu dobu mohl působiti!

Jak krásně přednášel, jak vštěpoval zásady čisté lidskosti, tady v tom sále i na exhortách. Živě ho viděl, jak mu zahořely oči v přibledlé, neduživé tváři, když se rozhovořil, když doličoval, že jen nevědomost a blud jsou příčiny zla, když toužil: „Dejte nám školy!“ nebo když tak krásně mluvil o lásce k vlasti. A s jakým účastenstvím jednával o selském lidu, že je opuštěn ve svém vzdělání, jaká je tu žeň hojná, ale dělníků málo, co tu ještě díla, odklidit všechnu bídu těla i ducha.

Jak se s nimi koncem letního semestru vždycky loučil, jak je napomínal: ‚Zkoušejte vše a to nejlepší podržte‘. Jak chudým pomáhal!

Ale překážel zelotismu pánů bratří a Metternichovu systému. Byl mu nebezpečný, dával prý akademické mládeži škodlivý směr. Šestnáct let už tomu, co tady musila zmlknouti jeho zlatá ústa –

Šli kolem lidé, ohlíželi se po faráři, co tu tak stojí. Vytrhl se. Okamžik uvažoval, kudy ven, ale vtom, stoje u vchodu k universitní bibliotéce, vzpomněl, že v druhém patře je „akademie pro malířství, obraznictví a kreslení“, a že by se tu mohl přeptat stran Hilmy sirotka.

Nejprve překvapil pedela filosofické fakulty, jenž právě vyšel na síň v černé sametové čepičce na hlavě, přižloutlý, s hlubokými vráskami od nosu k bradě, tím, že mluvil česky. Pedel začal také tak, maně však pletl do toho německy, odpovídaje, teď že v akademii vlastně direktor není, das heisst je a není, pan Waldherr že umřel, za něj že je pan Kadlík ustanoven, ale že ještě nenastoupil.

„Kdy nastoupí.“

„To se überhaupt neví, im November ist der Anfang, auf der Fagulität früher.“

„Kdo zatím vede záležitost akademie?“

„Co pan Waldherr umřel, je tu pan Mánes, aber nur so – interim – ale s tím nemůžou taky mluvit, není tu, a teď überhaupt není ještě škola wie auf der Fagulität.“

To již pedel zvláčněl, nebo ucítil peníz v ruce a ochotně se šel ženy optat, ví-li, kde pan Mánes ostává.

Přišla sama, v čepci, malá, červená a v tváři lesklá, v kajdě zástěrou přepásané, a horlivě vykládala, že pan Mánes ostává v Haštalské čtvrti, u Obecního dvora, to že se jemnostpán snadno přeptá, u Obecního dvora, že tam je průjezd z Kozí ulice, takový velký dům, no halt u Obecního dvora, to že ani nemusí lumero vědět – takový velký dům dvouštokový.

Farář však tam nešel. Nespěchalo to a pak se obával, že by dnes šel nadarmo. Odložil tu pochůzku až po korunovaci. Vracel se nádvořím, ne však k semináři, nýbrž vyšel do proudu v Jezovitské ulici. Jindy dost zasmušilá zšeřila se za kalného, podzimního jitra ještě více. Lidem se však jen hemžila a hlučela rachotem vozů a kočárů. Místem musily zarážet; pěší se tu onde až tlačili a prodírali, zvláště kde se u krámů shlukl houf lidí, jmenovitě u Rybova obchodu ve věcech uměleckých a „U červeného domu“, u skříní litografa Heniga, kdež si přehlíželi podobizny královu, králové a jiné, nový „korunovační“ papír, pohledy na Prahu, obraz českých korunovačních klenotů, černý i živě kolorovaný.

Farář zamýšlel zpátky k mostu a na Malou stranu do Ledeburského paláce podívat se na „vystavení průmyslových výrobků“, dříve však chtěl do Liliové ulice odevzdati psaní, jež vezl z Hradce Králové od Pospíšila synu jeho Jaroslavu. Ten řídil otcovu nedávno zde založenou tiskárnu a knihkupectví při ní.

Farář jej zastal za pultem u obchodní knihy. Mladý Pospíšil, ani ne dvacítipětiletý, štíhlý, tmavých vlasů a očí, s licousky na spáncích, jak uslyšel české pozdravení a jak shlédl faráře, ochotně vítal a tím upřímněji, když uslyšel, kdo přišel. Četlť často jméno Havlovického v seznamech předplatitelů na české knihy, a léta mu již z Hradce posílali, už do Náchoda a teď do Padolí. Vlastenci tenkráte byli i přáteli. Hovor farářův a mladého knihtiskaře záhy zvroucněl; ale také záhy byl přerušen.

Lehkým, rychlým krokem vešla mladá paní, kobaltově modrou šálu přes záda a lokte, v otevřeném kloboučku, s vlasy přes čelo hladce přičesanými, na spáncích však a kol tváří samá kadeř. Pospíšil hned nechav hovoru, obrátil se k dámě po německu, co poroučí.

„Ich möchte gern zum Namenstage meiner Freundin etwas von Gedichten kaufen – aber böhmische Produkte –“

Farář, jenž zatím vzal nějakou knihu do ruky, maně vzhlédl na štíhlou, pěknou paní.

Böhmische Produkte – Vlastenka – I knihkupec byl překvapen a veseleji, vlídněji se otázal:

„Also böhmische Gedichte?“

„Ja, böhmische Gedichte. Meine Freundin am Lande,“ ta slova měla určitý, vysvětlující tón, „hat ein entsetzliches Attachement für das Böhmische.“

Knihkupec přichválil, farář vzal zase knihu do ruky.

„Am liebsten wären mir Gedichte von Damenhand,“ švitořila mladá paní. „Haben sie vielleicht etwas von der Mína Kollar?“

Farář se obrátil, mladý knihkupec se usmíval kupecky vlídně dál; jen v očích mu rychleji zamžikalo, a pohlédl úkosem na faráře, když mladá paní pokračovala ne bez úsměšku:

„Von der phantasirt die Freundin, dass es ein wahrer Spektakel ist.“

Pospíšil vážně litoval, tím že nemůže posloužit, ale že má něco nového, co by se její vážené přítelkyni asi také líbilo. Sáhl na pult a podal dámě tenkou knížku malého oktávu v prostinké šedé obálce bez tisku. Paní prohlížejíc knížku, divila se, že je latinkou tištěna, a že to jsou „Spisy“, díl první.

Knihkupec upozornil na vlastní titul na druhém listu „Máj“, že je to samostatná báseň, celá a nedávno vydaná, že by se ctěné přítelkyni jistě líbila.

„Est ist ein romantisches Gedicht,“ dodal.

„So, und kostet?“

, míníc, že jsou české knihy überhaupt drahé, jak slyší. Knihkupec ihned, aby ji uchlácholil, vysvětlil, to že na tomhle papíru, na sprostším že stojí ta báseň čtrnáct krejcarů, ale to vydání že tu právě nemá, že by je musil u spisovatele objednat, ten si knížku prodává, že by k němu poslal, že není k němu daleko, na Dobytčím trhu že bydlí.

Dáma se zavrtěla a živě děkovala, oh, dokonce ne, že nechce namáhat a že nemůže také teď čekat, že se tu staví, tohle že je jí přece jen drahé.

„Sie entschuldigen –“ Usmála se, zlehka poklonila a šustila ven.

„To jsou blahosti knihkupecké,“ zvolal mladý Pospíšil a smál se trpce.

„Já bych se zlobil, já bych –“ durdil se Havlovický, „já bych se neudržel. Mína Kollárova!“

„Já takových a podobných věcí přeslechnu! Ale račte znát Máchův ‚Máj‘?“ knihkupec potřásl knížkou drže ji za roh.

„Ne, právě jsem chtěl o něj říct. Četl jsem o něm ve vašich ‚Květech‘. To psal pan Tyl také o Klácelových ódách a Raabových básních.“

„Takového něco jako je ‚Máj‘ v literatuře nemáme. To je básník –“ řekl Pospíšil s důrazem.

„Pan Tyl je téhož mínění, ale psal, že je to nečesky. Já nevím, ale já bych také s ním souhlasil, že je u nás potřeba větší nežli kde jinde, aby poesie nabyla národního rázu.“

„Ano, ano, ale jaká je v té básni krásná řeč, krásný verš! Nevídanou sensaci způsobil, zvláště mezi mladými. Klácel starším se víc líbí. V tom je víc rozumu. Ale Mácha je básník. Škoda, že nám odjede z Prahy.“

„Kam? Co je?“

„Jurista. Bude teď amanuensis v Litoměřicích, u justiciára. Teď brzo odjede, slyšel jsem. Už jsem s ním dlouho nemluvil. Do kafírny mezi nás teď nechodí. Míjí společnost. To jsou ty kritiky, nejvíc ta v České Včele.“

„A co Čelakovský!“ vzpomněl farář.

Pospíšil mávl rukou. „Ten se teprve vyhýbá. A je pichlavý, víc nežli kdy nás v České Včele bodal. No, redakci mu vzali; je bez místa, a je tu rodina. A nějaký našinec ho udal.“

„Našinec! Mizera!“

„I jsou takoví. Matici také někdo prý udal. Jen stěží ji Palacký vysekal. A račte vědět, co bylo nejhorší závadou? Matice, to jméno Matice. Vláda ve Vídni v tom viděla něco jako karbonárského, tajný spolek! Teď se Matice jmenuje ‚Pokladnice‘,“ Pospíšil se štiplavě usmál, „to jde; slavná vláda Metternichova se upokojila. Ale buď Bohu chvála, Matice se činí. Má dost nesnází, ale vydává. Letos druhý svazek Jungmannova Slovníku a teď,“ otočil se po regálu, odkudž přinesl knihu. Položiv ji před faráře, zvolal radostně, jako s chloubou:

„A tuhle!“

„Ah, Starožitnosti od Šafaříka. Četl jsem je ohlášeny.“

„To je první svazek, vyšel teď nedávno. A Palacký vydá teď první díl české historie, sic německy. Je to požehnaný krok! Plody literární nás teď překvapují, není jedné ratolesti krásného umění a vědomostí, která by se teď nepěstovala. A to při tom –“ Pospíšil se maně ohlédl, „při tom utiskování –“

„Kdyby nám korunovací přinesla aspoň některé uvolnění. Nic není slyšet?“

„Nic. Dokud je Metternich –“

Vešli dva kupci, student a venkovan. Student se ptal na pana redaktora Květů, na Tyla.

„Není teď v Praze,“ odpovídal Pospíšil, „musil za ouřadním povoláním ven. Ale máte-li něco, vlastenče, do ‚Květů‘, nechte to tu nebo doneste panu Tylovi, až se vrátí. Jeho obydlí je – půjdete přes Josefský plac k rohu Truhlářské ulice do domu pevnostního komanda, tam se už doptáte.“

Student, zardělý, v rozpacích, poděkoval a šel.

„Vy už je znáte,“ řekl farář s úsměvem.

„Poznám hned. Dost se jich hlásí.“

„Toť bude u vás, pane Pospíšile, jako v České expedici.“ Pojednou vzpomněl, co je s mladším Krameriem, co dělá, když neudržel otcův závod.

„Kdyby se topil a skály se chytil, i ta skála se s ním utrhne. Samé neštěstí má, nic mu nesvědčí. ‚Večerní vyražení‘, co naposledy vydával, ho dorazilo. Překládal pak takové knížtičky a brožurky, byl korektorem, teď hledá štěstí ve Vídni. Je tam v nějaké tiskárně, letos se tam odstěhoval. Nešťastný člověk!“

Mluvili o knihkupectví, o tiskárně, o novinách, o zítřejší slavnosti, až farář vzpomněl, že mešká a sám že by rád do Musea a nejdřív do toho vystavení průmyslových výrobků.

Pospíšil jej pozval, aby přišel odpoledne mezi ně do kafírny k „Červenému orlu“ v Celetné ulici. Farář slíbil, že přijde, že by rád poznal pány spisovatele a pražské vlastence, že přijde rád, ač nebude-li mít vzkázání na ten čas od svých krajanů, s kterýmiž by se rád sešel.