U nás

Farář Havlovický dovídal se o tom, co se událo v Praze o slavnostech po jeho odjezdu, jen z novin a velmi pozdě. Den po jeho příjezdu do Padolí byla korunovace královnina, večer toho dne 12. měsíce září skvělá iluminace. Vypsání o tom však četl teprve až koncem toho měsíce.

Sám však musil do té doby často vypravovat o Praze a korunovaci, doma, dole „u zeleného stromu“, v hospodě nyní mladého Klimše, kdež se scházívala u kulatého stolu farářova společnost, felčar, dolejší mlynář a učitel Černý.

Pro ty noviny pražské si lidé také přijeli k němu do Padolí, aby od něho samého uslyšeli. Sotva že si Havlovický po své cestě trochu oddechl, navštívil jej, a to hned v úterý po neděli, které se vrátil, kostelecký farář. Přijel znenadání. Havlovický se s ním setkal na síni, právě když s panímámou hovořil o včelách.

Stará mlynářka, vědouc o synově nechuti ke kosteleckému sousedovi, se až zalekla a dobře si všimla, jak se syn přemáhá, aby hosta přijal vlídně. Kostelecký, nevelký, suchý, jako vždy sladký a líbezný, omlouval se i vysvětloval po bratrském políbení měkkým, rozplývavým hlasem, proč přijel, že už pana bratra dávno neviděl a že také toužil zvědět, jak se měl na cestě a v Praze, jak tam bylo.

Stará mlynářka sháněla kde co, jen aby hosta jak náleží uctila a jej v dobré vůli zachovala. V duchu se však mrzela, proč přijel, že tam mohl ostat, a dceři, Krůčkové, když přišla na chvíli na faru, to řekla a to, jak byli překvapeni, když z ničeho nic tady na síni se ukázal.

„Tak ti přišel takový sladký a k Josefoj hned s celou oulisnou hubičkou.“

S takovou také se rozloučil, když k večeru odjížděl. Havlovický si upřímně oddechl, když žlutý okroč odjel s kosteleckým a zmizel v aleji starých lip.

„No tak, Josefe, jak – Jak jste vycházeli!“ ptala se dychtivě mlynářka, když se syn u ní stavil ve dveřích kuchyně.

„Je jako býval. Já takovou sladkost nemám rád. Každé slovo jako v hedvábí, ale v tom hedvábí špendlík tu a špendlík tu; píchne, bodne špičatým slovem, a zase jakoby nic hladí. A toho vyzvídání! Nejvíc mu o to nahánělo, stavil-li jsem se, když jsem byl v Hradci, u biskupa nebo u generálního vikáře. A hned zas, že by on taky rád se někam podíval, ale opustit kostelíček –“ farář bezděky napodobil kosteleckého, „to že je těžká věc, kaplanovi všecko svěřit že nemůže a nechce. Rozumíte, maminko?“

„I rozumím. Aby ho lišku podšitou, krom toho posvěcení!“

„A jaké má starosti! Už vám věděl, že na Stroužném u pastorů mají zas dítě.“

„To snad ne! My jsme tu blíž a nic nevíme. Taky co nám je do toho.“

„Minulý týden právě. A vidíte, už také věděl, že to je zas holčička, už třetí holčička.“

„No, to má ten pastor dost pro radost.“

Farář se zamyšleně usmál, ale neřekl nic. Mihlo se mu, jak kostelecký při té novině dodal, jaký příklad pro ovečky, když pastor se nic nekrotí, to že je pro pohoršení. Na svou pannu Apinku nevzpomněl a že se o tom na kollatuře a dál všelijak mluví, a jaké má panna Apinka komendo. A takovému je přirozený poměr pastorův pro pohoršení!

Než pak, když zasedl u své nové argandské lampy a četl dále v Šafaříkových „Starožitnostech“, zapomněl na kosteleckého pana bratra nadobro. –

Ten týden přibyla na faru druhá návštěva a milejší: přijel dobrý přítel, studnický farář, Myslimír Ludvík. Havlovického zastal na zahradě mezi jiřinami. Kvetly plným rozkvětem, v pestrosti barev, plné, prázdnější, kulovité, placatější, jednobarevné i kropenaté. Červeň jejich v plném slunci jen hořela; tu tam svítila žluť, a fialové, zahnědlé a oranžové tóny zjasnily se v tiché záři podzimního dne.

Oba faráři, milovníci té nové květiny, zapomněli na faru nad tou bujnou strakatinou, kterou lemovaly nižší, skromnější, ale poetičtější astry. Stáli za kvetoucí hradbou oba tmaví, Havlovický vyšší, v čepici a v hnědém, domácím kabátě, studnický v černém a šosatém, maje kastor na hlavě, oba v botách vysokých, lesklých holení.

Mluvili o druzích jiřin; Ludvík o těch, které má sám letos nové, i o těch, které viděl onehdy v Chvalkovicích u obročního Hocha; nadšeně velebil ty, které má Hurdálek (pater pensista v Skaličce), to že jsou podivné sorty, to že je něco vzácného.

„A jakou má z nich radost! Ten ti mne vodil a brzo tu a zas onu ukazoval. A já řku, ty že by se mohly ukazovat, ty že by mohly být na vystavení v Praze, kdyby se také květiny vystavovaly. On ti mne chyt’ za rukáv a povídá: Ludvíčku, Ludvíčku, to je nápad! A proč ne, proč by nemohlo být taky vystavení květin?“

Havlovický se usmál a řekl nedůvěřuje:

„Snad by nemyslil –“

„I, jaký on je do jiřin zfantěný.“

Přišla stará mlynářka a zvala srdečně milého hosta, kafíčko že už čeká. Po svačině zas odešla po hospodářství, a oba farářové, kteří už při kávě se dost Prahou toulali, uvázli v ní teď docela. Už nemluvili o slavnostech. Havlovický líčil své dojmy, jak se Praha na oko hrubě nezměnila, ale že přece pozorovat obrat, že přece jenom se víc čeští, vlastenců že přibývá.

Vypravoval o spisovatelích, s kterými se setkal, o divadle u Kajetánů, dlouho se omeškal u studentů. Ti ho zvláště těšili.

„Ti budou apoštolovat a již apoštolují. Povídali mně, že tu tam už na venkově zařídili české divadlo a knihy přivážejí a posílají z Prahy a o vagacích deklamují, pořádají vycházky na staré hrady, hrají divadlo. A nejsou to lecjací, kteří by jen to pro kratochvíli sháněli. Všecko je z nadšení. A silni musí být, když se jim smějí a prsty takřka na ně ukazují, když jejich kolegové jsou samý ouštípek pro jejich vlastenectví.“

„To je opravdu spes patriae.“

„Proto,“ mínil Havlovický usmívaje se, „když sami nemáme děti, musíme vodit jiné na studie a schopné na ně připravovat. Tady, bohužel, se mně to dosud moc nedaří. Tady nikdo nedá hocha na studie. Snad až moji odchovanci budou mít dorostlé hochy, ti si spíše dají říct. Zato slatinskému Šoltovi se syn vydařil. Výborný student a vlastenec!“

Svěřil příteli, co tady dosud nikomu nepověděl, o tom spiknutí, od kterého Václava Šoltova odvrátil. Mluvil o tom starostně, aby z toho neuhodilo, Pospíšil že mu slíbil, že mu bude psát, co a jak je, ale dosud že psaní nedošlo.

Toho hosta na padolské faře zdržoval farář i jeho panímáma. Nepustili studnického faráře až v samý soumrak. –

Farář toho dne skoro všecko o Praze dopověděl, když příteli Ludvíkovi svěřil tu příhodu s mladým Šoltou. Než ani jemu se nezmínil o sirotkovi Hilmovi, co s ním zamýšlí, co v Praze pro něj podnikl, ač ne se zdarem. Hochovi samému přivezl z Prahy pěkný obrázek sv. Václava na bílém koni a „Příběhy Telemacha“ v překladu Zieglerově; když mu ten dar dával, zeptal se ho, zdali ještě kreslí, i pobídl jej, aby toho nenechával a za volné chvíle si rejsoval, řemeslo však aby při tom nezanedbával, ať se jen učí a poslouchá.

Psaní od přítele křižovníka tak hned nečekal, poněvadž věděl, že dříve pro rozhodnutí nepůjde, než až začne na malířské škole vyučování. Dychtivěji čekal psaní od Pospíšila. Došlo samý konec měsíce. Farářovi se uvolnilo, jak se jen podíval na začátek. „Starost veliká pominula,“ oznamoval mladý knihkupec, „nic se už nestane; již se silně k tomu schylovalo, že vyvede se nějaký neopatrný kousek, jenž by byl dobré věci hrozně ublížil. Působením staršího vlastence, všeobecné vážnosti požívajícího, tento skutek zbrklé ztřeštěnosti několika přemrštěných a nezkušených hlav zmařen jest. Ctihodný ten muž,“ farář si povšiml, že Pospíšil z opatrnosti nikoho nejmenuje, „odvážil se do toho shromáždění, o němž Jste ráčil slyšet, a jeho rozmlouvání a s ním velké jeho vážnosti podařilo se shromáždění odvrátit od záhubné dráhy, kterou se pustiti již již zamýšlelo. Tato zpráva Vás, důstojný a velevážený pane vlastenče, jistě potěší.“

Potěšila. Ještě když dočítal, připadlo faráři, ví-li o tom slatinský Šolta, že by mu měl poslati zprávu o tom, učitele že by těšila a úplně upokojila. Chystal se, že mu zejtra v neděli napíše psaní, a v pondělí že je zanese Doubenus na Slatinu do školy. Nežli však farář v neděli po obědě usedl ku psaní, vstoupil Šolta sám, pěkně vystrojený v zánovním hřebíčkovém kabátě, s vlasy do spánku přičesanými, v černé, nové vestě až po krk zapjaté.

„Jdete si pro psaní!“ zvolal farář vesele. „Právě jsem vám chtěl psát.“

„Mně?!“ divil se Šolta, než mžikem pochopiv, oč asi běží, usmál se a uklonil.

„Ah, to, jemnostpane, prosím, pěkně děkuju, ale to bych si to psaní moh’ sám nadiktovat, jestliže se nemýlím. Václav mně psal.“

„O tom spolku, o tom spiknutí –“

„Ano, že už je po všem. Schválně proto, jemnostpane, přicházím, abych to oznámil.“

„To jste hodný. Schválně, takový kus!“

„A bože, co je to za to, co jste pro mého syna udělal, obzvláště teď v Praze.“

„Nestejská se vám po ní?“

„Abych řek’ praudu praudivou, ne, ale rád si na ni vzpomínám.“

„Co mlynář –“

„Ten?“ Učiteli zrovna zahrálo v černých, chytrých očích. „No, všecko by se nemohlo dát do tisku, co povídá, to by slavná censura a Metternich – Ale na studenty nemože zapomenout, a na tu písničku. Tu jsem mu ji musel zazpívat, syn mně ji napsal, a na housle jsem mu ji přehrával, a tuhle –“ zarazil se na okamžik, ale vyrazil usmívaje se:

„Co bych zapíral, jemnostpane, trochu jsme se omrkli v slatinské hospodě.“

„A zmokli jste.“

„Ale jen na čtvrt muže, jenom na čtvrt, a tu ‚pan otec‘, jak seděl za stolem, a mlčí, to je jeho, když tak trochu – nebo tak – mlčí, víčka přimknutá, a najednou začne pod stolem dupat, pěkně v taktu, a do toho bouchat pěstěma na stůl a při tom: Ulm – Ulm – Auster – litz – Ulm – Ulm – až sousedé vyvalovali oči a mysleli –“

Farář se smál, učitele nepustil, až když zvonili na nešpory. Po nešporech přišla nová učitelská návštěva. Na faře se zastavil poříčský kantor v zeleném polizonu přiváděje nového svého spomocníka, Františka Kalistu, aby jej faráři představil. Urostlý učitelský jasného, veselého pohledu chtěl faráři políbit ruku, jak bylo obyčejem, ale jinak nebyl nijak zkroušený a ostýchavý, nýbrž hledě faráři pěkně do očí, odpovídal hbitě na jeho otázky.

„A což hudbu,“ zeptal se farář pojednou, „hodně provozujete? Který nástroj je váš nejmilejší?“

„Housle, prosím.“

„A ještě jeden, prosím,“ dodal starý učitel mrkaje, „pemzlík. Maluje, rád maluje barvičkama, a hezky to umí, a má pěkné písmo, kdyby někdy potřebovali –“ Starý oňoval, poněvadž se nemohl k vykání odvážit, ač věděl, že farář si toho přeje. Ten to oznámení rád přijal a pochválil učitelského, a že je vždycky dobře, když má učitel zálibu v něčem, co jeho stavu sluší a neshání sprosté kratochvíle.

„Tak, tak to bývá,“ přisvědčoval principál v zeleném, šosatém polizonu úzkých rukávů, aby se faráři zachoval, „v domácnosti pomoct to ne, ale krmit žaludskou bábu, to jo, nebo povalovat se po hampejze a hrát v kuželky.“

Poříčský učitel šátrný se nestavil ani na skleničku dole v městečku a vedl svého mládence rovnou domů, vychvaluje mu faráře, že je dobrák, ale na školu jako kat, to že by chtěl, aby ji člověk jed’ velkou lžicí a pořád ňáké novoty a knížky, knížky číst, na to že on drží, ale kde pak – on, farář, že to može dělat, že má dost času, ale člověk, když si chce něco přivydělat a když má familii, tak co knížky, z těch nic není, ale člunku se musí chytnout, za stavem dělat.

Učitelský šel vedle mlčky a víc se ohlížel po lidech nežli poslouchal. Když se však blížili k dolejšímu mlýnu, hleděl jen před se k Dušánkovu příbytku, jenž se pod šindelovou střechou bělal u cesty, maje v čele slušnou zahrádku s novým laťovým plotem a ne se sprostším ostávkovým, jaký měli skoro všude. Růžový keř tam ještě kvetl, astry a také kolik jiřinkových sazenic, jež musila Dušánková mít, když to byla taková vzácná a jak myslila panská květina.

Učitelský věděl, že to je pláteníkovo stavení. Hned třetího dne, jak se dostal do Pořiči „na štaci“, vydal se do Padolí, aby si je prohlédl, a při tom se vyptal, kde ostávají Dušánkovi. Šel kolem a musil po druhé, když se vracel. Než mladou, hezkou „formanku“, pro kterou se vlastně vyptával, nespatřil. Zato dnes o nešporách ji uviděl i ona jej, když se potkali na hřbitově u kostelních dveří.

Začervenala se i usmála se na něj; ráda jej viděla. Z litanií pak mnoho neměla a dvakrát se i po kůru ohlédla, nestojí-li vpředu. Nestál, neuviděla ho, ale za to, když vycházela z vrátek ze hřbitova. To právě zahýbal se starým kantorem poříčským na faru. Nestavila se nikde u kamarádky jako jindy, rovnou šla domů, a doma pořád byla víc u okna; pak i na zahrádku vyběhla. Počítala, že půjde kolem a co bude dělat, až ji tady najednou uvidí, zastaví-li se.

Zahlédl ji z daleka a přestal principála poslouchat. Zapjal si kabát, čepici nadzvedl, vlasy si přihladil; krkem zakroutil, jako by ho bělavý šátek škrtil. Najednou měl nepokoj v sobě, a touhou zahořel promluvit s pláteníkovou dcerou. Nerozpakoval se, neváhal, a když docházeli, oznámil principálovi, že se tady musí na slovíčko zastavit, že jej dohoní, aby se nezdržoval, hned že za ním bude, a vtom jako ostřejš po holubici, rovnou k zahrádce, k plotu, u něhož stála Anina s rulíky po zádech, bez špensru, ale v nedělních šatech ještě, které měla v kostele.

Chtěla zkoumat, co učitelský udělá, a myslila, že se nestaví, že se bude ostýchat. A on rovnou k ní. Zalekla se, poděkovala mu však vlídně, s patrnou radostí, když pěkně pozdravil a když tak jistě se u ní před plotem postavil a do hovoru se dal.

Starý kantor v zeleném polizonu se opodál zastavil a vyvalil oči, když se mu spomocník tak najednou vytrhl a zrovna k tomu ďoučátku na zahrádce.

„Aha,“ pomyslil si, „žaludskou bábu nekrmí, do hampejzu nechodí; růžičky maluje a taky miluje. A takové! Bohatého pláteníka dceru s pěknou pomocí. Jen si mys’ – Dušánková a spomocníka! Dcera ona by třá chtěla, ale táta s mámou vemou koštiště –“ Šel kousek a zase stanul, ohlédl se, čekal; spomocník u plotu jako přilepený.

Zeptal se Aniny, jak se má, a ona jeho, jak se mu tu líbí.

„Lepší to je nežli na Borovým, ó to je, a jsem rád, že nemám daleko do městečka a cesta sem je pěkná. Už jsem se minule vyptával, kde ostáváte.“

„To abyste na tu přástvu trefil.“

„Ó bože, do zimy! To je dlouho!“ zavzdychal žertem i upřímně.

„No, ale dřiu mně zahrajete, jak jste povídal.“

„Toť se ví, zahraju. Kde býváte u muziky? Ale vždyť já vás najdu, budu vás hledat, až vás najdu.“ Ohlédl se. „Ah bože, starý už zas stojí a čeká. Musím.“ Pozdravil zas pěkně; ještě víc oči promluvily jeho i její. Bylať ráda, že se stavil, a ráda ho poslouchala. Zůstala u plotu a dívala se za ním.

Když spomocník jako zahřátý, s vyjasněnýma očima došel svého principála, uslyšel:

„Františku, Františku, pozor na zahrádky! Ať se vám z toho něco do cesty nepřiplete!“

Učitelský se jen usmál, a co by, že se tam musil stavit, když ho tuhle svezli.

V tu chvilku tloukla Dušánková na okno.

Dcera spěchala od plotu do světnice.

„Kdák to s tebou mluvil?“

„To byl ten učitelský z Poříče, víte, jak vám tatínek povídal.“

„Co chtěl?“

„Jen tak se stavil.“

„I podívejme se! Takovej hladovej spomocník!“ řekla Dušánková s nafouklým opovržením sprosťačky zpyšnělé náhlým blahobytem.