U nás

Hrnuli se ven, každý s pytlem nebo s uzlem na zádech, s menším pytlíkem vpředu na knoflíku, v čele „Čarabár“ velký, bílý, za ním kolozubý Dvořáček, Hubka, Kozák, Matěj Prouza v bílém plášti a poslední Lhoták s hochem, jemuž pověsil oba nafouknuté měchýře na záda a přikryl starou, chatrnou loktuškou, takže se zdálo, jako by hoch nesl dost notný uzel. Za měsíčné noci, které Lhoták se nadál, měl klamat tím uzlem pohraničné strážníky, měl stanout, kdyby vyrazili, měl je zdržet, aby se ostatním uvolnilo.

I teď, ač měsíc nesvítil, musel hoch jíti nejposlednější v řadě. Nebylo mu tak úzko jako tenkráte, když odtud po prvé kráčel, a nebyl také rozespalý. Bál se však „strnadů“, se strachem na ně myslil.

Nežli vykročil ze světnice, dal mu starý Málek „na posilněnou“ zavdat araku, aby se zahřál. Kořalka pálila v žaludku, horko až do očí skočilo; ale jak překročili práh, vmetl jim vítr spoustu sněhu do tváří. Chumelilo se, jen prášilo; divoké víření sněhové zahlédli v zardělém pruhu světla, jak linulo z oken Hlaváčkova stavení i v sousedství. Pak naráz zhaslo, a temno je zatopilo probělené hustou vánicí.

Nic, jen ona kolem, všude vířící, nekonečná, zběsilá a ještě chvílemi se rozvášňující. Celými proudy se proti nim přihnala, opírajíc se do nich. Sklonili hlavy, přimhuřovali oči a zase je otvírali, aby se jeden druhému neztratil, a zase jim prášenice metala jehly do tváří, oslepovala je, zasypávajíc je sypkým sněhem. Zběleli od něho v přední polovici těla od hlavy dolů; hustou vrstvou na nich uvázl, lpěl a pořád se ukládal.

Neviděli to, jen cítili, jak je sníh ošlehuje, jak se jim chytá na vlasech, na obočí a řasách. Musili oči vytírat, musili se zastavovat, obraceti se, jak Čarabár vpředu, když bylo nejhůře, zahoukal, ať se otočí. Pak opět velel kupředu, aby za chvíli znovu se zastavil nebo se rozhlédl, orientoval.

Bylo to skoro nemožné. Od nebe do země temným vzduchem vířenice, nebe, země v té ohromné cloně, všecko kolem bílo; sněhová vichřice zasypala, pohltila vše, cesty i lesy. Stezka se ztratila před očima, mrazivý vítr sháněl závěje, a sníh se pořád sypal, sypal –

Houfec podloudníků zápasil pro několik krejcarů výdělku s rozzuřenou přírodou, dral se proti burácivému větru v oblacích sněhu, proti jeho přívalu. Nejhůře měl vůdce Hanuš „Čarabár“, který špičil a první se dral do toho hučícího příboje.

Nejkrytější byl malý Hilma, který kráčel poslední v řadě. Mužové před ním chránili jej alespoň před nejhorším, než proto zkoušel dost. Lhoták na něj chvílemi houkal a křičel, je-li tu, jde-li za ním, aby se ho držel, že nebude na něj tak vát.

Než ani široká Lhotákova záda s uzlem zboží na nich neuchránila hocha. Mrazivý vítr ho profoukl, do rukávů se mu dral, do těla, a chůze byla namáhavá, bídná. Nohy zapadaly do sněhu a ztěžka se z něho zase dobývaly. To slabého chlapce strašlivě namáhalo až do potu.

Cítil horko ve tváři, v očích, v celém těle, cítil, že se mu potí hlava, že mu vlhnou vlasy; a při tom jej poléval mrazivý vichr. Na obuvi mrzl sníh, a nohy začaly zábst a zábly čím dál tím palčivěji.

Šli do svahu, pak rovně; kudy, kde jsou, hoch nevěděl a většina v řadě. Nerozeznal nic, a také se již nenamáhal, nerozhlížel; unavilo jej to, a také to nebylo nic platno. Brodil se sněhem víc a více se přihrbuje. Jen Lhotáka hledaly jeho oči, aby se mu neztratil. Šli výšinou, pak opět dolů, pojednou jim zabouřilo nad hlavami.

Rozšumělo se, hučelo, a temným vzduchem jako by se černé stíny klátily. Stromy. Snad staré olše u potoka – Byly to; čekali pod nimi, v jejich hukotu, až „Čarabár“ nalezl lávku. Staré olše hučely, kmeny jejich vrzaly, praštěly. Řada se zase hnula. Hoch slyšel, že vpředu křičí, aby dali pozor, pozor! A Lhoták ohlížeje se volal:

„Jseš tu, Honzko? Pozor, jdeme přes lajc, ať nespadneš do vody!“

Přešli ji a za ní se malý Hilma po prvé svalil do sněhu, jak se drápali svahem vzhůru. Jen se zdvihl a vylezl, hmátl po kapse, nevytrousil-li krejcary, jež mu dal Málek. Byly mu posilou, útěchou; pomyšlení, že si zítra koupí papír a červenou barvu, že bude zase malovat, jej vzpružovalo.

Sklouzl a padl zas a nanovo, a po každé chránil nejprve peníze; vstával už namáhavě a vstav nedržel krok se Lhotákem, nýbrž zůstával pozadu. Strach ho napadal, aby se v té pustině neztratil, a poháněl jej; dral se závějemi, na volnějším nutil se do kroku, ač už prstů v botách necítil. Omrzaly mu, zacházelo mu za nehty. Uši, jež bolestně pálily, uchránil loktuškou, kterouž s měchýřů stáhl kolem krku, přes hlavu a uši.

Byl rád, když Čarabár vpředu zase zarazil, aby se rozhlédl a zjistil směr. Hoch oddychoval, síly sbíral, přešlapoval, krčil se a přimhuřuje oči hleděl v tiché zoufalosti do tmy, do chumelenice, jež nepřestávala; a vítr dul v širém ještě prudčeji a ostřeji.

Měchýře na zádech, jež se s počátku šustivě zmítaly, v sněhu také ochably; navlhlé ztichly a vzaly za své, když se hoch naposledy na ně svalil. Ani hned nepostřehl jejich zkázu. Jen se ze sněhu vyhrabal, shlédl, že mužští zarazili. V houfci se strhl pokřik.

„Nědo jde proti nám!“ hlásil Čarabár a hned zjistil: „Grencjégr! Pozor! Pozor! Ale to nic; je sám.“ Vtom Před nimi zahouklo: „Halt!“

Malý Hilma se začal chvět a vyjeveně hleděl před se do temna, ač nic neviděl, nežli černou řadu postav ve vánici. Zato uslyšel. „Jdi s cesty!“ rozkřikl se Čarabár. „My ti dáme halt! V takový slotě a ty nám ten krvavej vejdělek –“ Vítr pohlcoval slova. Jen houkání jakés hoch slyšel a pak jako by hrom do větru: „S cesty nebo!“

Hned poté Lhoták opět vykročil, neboť před ním dali se zase na pochod, v čele bílý obr Čarabár s vysokou holí. Hoch jako jehňátko stáda se držel a zahlédl, že jdou kolem tmavé postavy v plášti, jež před nimi ustoupila vpravo do sněhu až přes kolena.

Byl to pomezní strážník, jenž věděl, že v té vějavce nemůže vystřelit a že by bylo bláznovství dáti se jen tak „na sucho“ do tolika odhodlaných mužů. Nestačil by na toho prvního, velikého; tušil podle postavy, kdo je, a znal ho podle pověsti.

Podloudníci chvíli mluvili o „strnadovi“, záhy však opět utichli a každý si hleděl cesty tak obtížné a namáhavé potmě a v závějích. Nebylo do hovoru za toho božího dopuštění, kdy břemena na zádech dvojnásob tížila. Šli, tlapali, až pojednou je Lhoták zarazil. Houkal, křičel, aby počkali, aby stáli.

„Co je!“ volal Čarabár.

„Hoch se mně ztratil.“

„Něde von západ s břehu do závěje.“

„Podívám se, počkejte chvilku. Kluk utrachtilá, a pořád jsem ho volal a jen teď jsem se po něm ohlíd. Honcko!“ Začal křičeti do tmy a bílé prášenice obraceje se zpět. „Honckó! Tu jsem! Ozvi se! Honckó!“