U nás

Farář Havlovický nebyl jediný padolský, jenž ty slavnostní dny meškal v Praze. Dušánek, pláteník, se tu již čtrnácte dní zdržoval. Přijel na vlastním voze plném beden s plátny, a s ním nejstarší jeho dcera Aninka. O byt se nestaral, ten měl pro sebe jistý ve svém hostinci „u zlatého bažanta“, kdež měl najatou komůrku pro své bedny a kdež i přespával.

Dceru vzal s sebou ne pro výpomoc sobě, nýbrž aby poznala Prahu a zvlášť aby uviděla korunovační slavnosti. Byt jí už před tím zamluvil u pana Krajíčka, švihlíka krejčího, s nímž vždycky sedal „u bažanta“ a jenž Dušánka, hned jak sem začal jezdit, seznamoval s Prahou. Dušánek, jemuž zvláště s počátku velice imponoval, se s ním spřátelil, i s paní Bábi, jeho manželkou. Přicházela někdy s mužem k „bažantovi“ a mluvívala s nadšením o horském plátně i másle.

O horském plátně se přesvědčila, když jí Dušánek přinesl nejeden kousek na ukázku darem. Horské máslo ochutnala, když jí přivezl Aninku s kusem kanafasu a plátna. Máslo v hrnci naložené, už solené paní Krajíčkovou radostně překvapilo; s obdivem je chválila, to že je něco extra, ne, jak to jen tam v horách, tam „u prajských hranic“ umějí – Sama byla jako máslo na Aninku, že ji bude provádět, když by s ní „pantáta“ pro „kšeft“ nemohl; divila se jí, víc v soukromí, před mužem, ta že není nic hloupě stydlavá a ostýchavá, ale od řeči, že by se tu neztratila, ta že by byla do „kšeftu“, kdyby Dušánek tomu rozuměl.

Ten měl tyto dni zvláště dobrý obchod, než přece mu vybývalo času, aby dceři ukazoval Prahu. Činil to z ochoty, aby něco poznala a také aby užila i aby viděla, že on to tu zná, a jeho že také znají, že ví, kde co, aby mohla doma povědět.

Farář Havlovický věděl, že Dušánek jel do Prahy, a tu v Praze si na něj také vzpomněl. Než nesháněl se po něm; náhoda však sama mu jej přivedla nazejtří dopoledne po té schůzce „u Ježků“ v Konviktské ulici. Farář se právě vracel s přítelem křižovníkem od staroměstského obecního dvora, když byl před tím hned po ránu sám nakoupil domů různé dárky a když se i s mladým Pospíšilem rozloučil.

U obecního dvora hledal malíře Mánesa a vracel se odtud opět s nepořízenou. Mrzel se a huboval, co v tom je, nechce-li ten malíř s ním mluvit, zapírá-li se, nebo je-li opravdu pryč. Páter Jan, jenž od Havlovického již věděl o Hilmovi, chlácholil, ať si z toho nic nedělá, on že to opatří sám a zeptal se:

„Nastoupil by ten hoch už letos, kdyby ho přijali?“

„Ne, to by nebylo možná, kde pak!“

„No tak, času dost. Nech to rejsování a malování hochovo tu, u mne, já s tím pak dojdu na akademii a písemně ti dám vědomost. Tadyhle, Josefe, tady vpravo, tady je nejkratčeji.“

Mířili na Ovocný trh, k divadlu; farář si chtěl koupiti lístek do divadla, aby uviděl ten div opery „Křižáci v Egyptě“, kterou dnes opakovali.

U kasy nedostal jiného lístku nežli za stříbrný dvacetník, do parterru. Jen vystoupil na ulici, už jej zadržel přítel křižovník a lehkým pohybem ruky ukázal na pána velké, imposantní postavy v kastoru, v modrém plášti, s bílým šátkem na krku, jenž stanul zrovna u podjezdu a na někoho volal:

„Slyšejí, Herr Fiala, vrátěj’ se!“

„To je Štěpánek, sekretář divadla a režisér českých her,“ pověděl křižovník.

Jak Havlovický to jméno uslyšel, prohlížel s dychtivou zvědavostí vlastenského spisovatele, jehož hry původní nebo jím zpracované měl a znal. A tak často je hráli o nedělních českých představeních, jak věděl z novin česká představení ohlašujících. Dobře si prohlédl plodného autora, jeho výraznou, podlouhlou tvář pronikavého pohledu, statného, pozardělého nosu. Mužně sličnému obličeji zdravé barvy pěkně svědčily silně prokvetlé, skoro bílé, krátké vlasy i licousy na spáncích.

Havlovický si všiml, jak s vysoka, pansky mluví s tím panem Fialou, patrně divadelním sluhou, jak sotva hlavou pokynul na jeho hlubokou poklonu a hluboké smeknutí a jak vážně, důstojně vstoupil do divadla.

„To je pán bůh českého divadla, das heisst, těch odpoledních her,“ soudil křižovník. „Ten o nich rozhoduje. Ale hubují na něj.“

„Je asi těžko všem se zachovat, zvláště při divadle.“

„I, že prý nejvíc na své kusy pamatuje. Ale pojď, tady v Železné ulici se na chvilku stavíme, u starého Chlumeckého. Ten ti má vínečka. Firmu znáš.“

„Z novin a když jsem ji za studentských let vídal. To jsem si vždycky myslil, tam že se dostat není možná. Však víš – Tak pojď, kdo ví, kdy se zas takhle sejdeme.“ Ale vtom stanul, i přítele zastavil. Shlédl před sebou Dušánka s dcerou bohatě po venkovsku vystrojenou a s nějakým pravým Pražákem vychrtlým, v cylindru a ve fraku, jenž sebou neklidně vrtěl a jako nějaký švihák odfukoval z doutníku.

„Co je?!“ divil se křižovník.

„Počkej; vidíš tuhle ty tři.“ Ukázal mu padolské s tím mužíkem, jenž byl pan Krajíček krejčí.

Farář se zakabonil, když viděl, že ten mužíček ukázal na vinárnu Chlumeckého a že tam všichni tři zahnuli rovnou, bez váhání, jako by už měli smluveno.

„To tam nepůjdeme,“ rozhodl se farář a pověděl, kdo ten půlpán a to děvče.

„Tak vidíš,“ horlil, „drobet se zmohli a už hned máma doma shání parádu a strojí traktace, a on zas utrácí tady. To jsem si ani nemyslil. Jídali kyselo a teď k Chlumeckému. A ten s nimi.“

„To je asi pražská známost.“

„Myslím drahá, ten on našeho půlpána podškubává. Takhle to je.“

„Ale tak pojď –“

„Ne, brachu, k Chlumeckému nepůjdu. Tam bych se s naším pláteníkem nerad sešel.“

„Půjdeme tedy na rynk k Bindrovi; má také dobrá vína. Pojď.“

Šli.

Brzo po obědě zastavili se Šoltové a s nimi mlynář zpod Červené Hůry u křižovnického kláštera. V noci ustal dešť, od rána nevál vítr a po nebi se jasnilo. Na faráře Havlovického, s nímž tuto schůzku včera ujednali, dlouho nečekali. Přišel zardělejší, rovnou od oběda, veselých očí. Podal nejprve ruku mladému Šoltovi a řekl s účastenstvím:

„Je dobře, viďte, Václave.“

„Dobře, pane faráři,“ odvětil jurista pevně.

„Ale tadyhle pantáta – No jak, pane učiteli –“

Šolta, jehož snědá tvář byla nějak znavená, jako nevyspalá a víčka zarudlá, odvětil vesele:

„I trochu jsme, jemnostpane, pod skleničkou zmokli, ale jen trochu.“

„Ale domů jste šli šeberem.“

„A ne, pěkně rovně jako po šňůře; ale ráno mně přec jenomejc bylo jako kdybych celou noc hrál u muziky.“

„Taky jsme vyhrávali,“ ozval se mlynář a hnul koutky úst.

„Ó bože, ti páni studenti! To jsou!“ vzpomínal učitel nadšeně.

„Komu jste vyhrávali?“ ptal se farář s úsměvem.

„Metternichovi.“

„Ale neodehráli jste mu.“

„Najednou to nejde,“ mlynář se usmál, „když je tak zaseďalý. Ale, pane, to je duch v študovaným lidu. To už nebude jen samý ouřadník a kosinka.“

Přestali, když došli na most. Mladý Šolta je vedl malostranským náměstím, prvním, druhým, kolem gubernia, zahnul u lékárny vpravo vzhůru, pak nalevo úzkou prostorou, uličkou pod zámeckými schody. Ty měli napravo nad sebou, nalevo průčelí starého někdy slavatovského domu renaissančních štítů s tesanými erby. Šli podél toho domu; hned za ním končila ta ulička zdí zavírající dvorek bývalého theatinského kláštera, jenž se rozkládal počínaje kostelem v Ostruhové ulici vzhůru svahem, v terasách až po samé zámecké schody.

Klášter za císaře Josefa II. zrušený byl té doby soukromým majetkem. Vrata ve žlutavé zdi, u nichž trčela velká olejová svítilna s červenou stříškou a komínkem, byla zamčena. Vrátky vedle napravo vstoupili do nevelikého nádvoří; proti nim a napravo nevzhledné dvoupatrové stavení, zašlé, žlutavé barvy, nalevo věžovitý přístavek, proti němu kolna. Mezi ní a tím přístavkem viděli na vrch zadní části tmavého kostela dole v Ostruhové ulici.

Nebýti tohoto kostela, nic by tu nepřipomínalo minulost té zašlé budovy. Nahoře v patrech, kde bývaly cely mnichů, soukromé byty. Z nich vyhlížely otevřenými i zavřenými okny hlavy dětí, žen; z jednoho zašveholilo umělé hvízdání, odkudsi popěvek přivanul, v přízemku zabušilo kladívko, patrně ševcovské.

Venkované se ohlíželi, rozhlíželi, mladý Šolta však je pobízel dál. Zavedl je ke dveřím věžovitého přístavku nalevo, šli po schodech vzhůru do patra, malou chodbou kolem několikera dveří, pak napříč velké chodby ke dveřím a těmi ven.

„Ah!“ povzdechl Šolta i farář překvapením.

Stáli jako na novém nádvoří nahoře v patře pod starými ořechy, jež na pokraji toho dvorečku, vlastně terasy rozkládaly své mohutné koruny. Již počínaly barvu měnit a nejeden list ležel pod nimi a kolem.

Ty stromy měli nalevo, napravo přes dvoreček patrové dost dlouhé stavení, jež s tím, z kterého sem vstoupili, tvořilo úhel. Proti nim přes nádvoří nějaký nízký přístavek, za ním samé stromoví v zahradě na terasách.

Jako by z Prahy ušli, jako by se octli za světem: ticho a samota, mezi ořechy výhled přes tmavorudé střechy domů dole v Ostruhové ulici na zahrady pod Petřínem, na Petřín ve spoustu zeleni tu tam už žlutě nebo rezavě skropené.

Než tam se tak neohlíželi. Mladý Šolta ukazoval na patrové stavení vpravo.

„V prvním patře ostává pan Arbeiter,“ mluvil tlumeněji, „znamenitý vlastenec; Jan Dobromil se píše, byl venku apatykářem, teď se v Praze zakoupil, tady ten celý klášter je jeho.“

„I kostel dole?“ zeptal se Šolta.

„Ne, to ne, jen tadyhle klášter a zahrada ve svahu. Ta je samý taras, a jde na horu až k zámecké zdi a tadyhle je to české divadlo.“ Ukazoval do přízemku dlouhého stavení, na patero oken, z nichž každé bylo dvojmo. „Tam měli mniši refektář; teď tu hodujeme my,“ student se usmál, „těšíme se z českých her, smějeme se Kaškovi. Filípek, víte, tatínku, ten veselý v kafírně, to je taky kopa, ten taky pěkně komicky hraje.“

A vlk tu. Filípek „Pekvencl“ pospíchal jim naproti vyšed z bývalého refektáře v cylindru dost obnošeném, v hnědém „kéroku“, jenž nebyl tak ošumělý jako usmolený a měl talířové knoflíky. Vítal je vesele, srdečně a znovu se zalíbil učitelovi, jenž pak přišeptal mlynáři, tenhle pan spisovatel a vlastenec že živou duši nezarmoutí, opraudu.

„Tak, páni vlastencové,“ uváděl do místnosti Filípek, jemuž kabát silně čpěl tabákem, jak farář vedle něho stojící cítil, „tady je svatyně naší české Thalie.“

Vstoupili dychtivě a nebyli zklamáni, jmenovitě farář. Místnost větší, nežli se nadáli, dlouhý refektář, ne sice vysoký, ale dost široký. Štuko ne bohaté a umělé zdobilo strop, s něhož visel prostý lustr několika olejových lamp.

Dál ode dveří viděli před sebou lavice, a před těmi v řadách židle blíže jeviště zabírajícího asi třetinu celé prostory.

„Tady je parterre,“ vysvětloval Filípek, ukazuje na prázdné místo ode dveří až k lavicím. „A tady,“ otočil se a nachýliv hlavu dozadu ukázal na prostou galerii nad „parterrem“, „to je lóže pana Arbeitra, tady sedá s rodinou, když hrajeme. A plácá, a plácá, a má radost. Ale co, teď si smíme zakouřit,“ hmatal dychtivě po kapsách, vytáhl dýmku a zakřesal. Ještě bafal, rozdmychuje uhlíky, a již volal na někoho, jehož nebylo viděti: „Pane Turinský, vzhůru s kardynou!“

Vtom se obrátil po faráři a zažertoval:

„Ale to není Turinský, autor ‚Angeliny‘; to je takový žhavý diletant, po divadle jako blázen, tady z domu; když nemůže hrát, alespoň poslouží. To je náš inspicient a všecko.“

Opona se hnula, natáčela se na válec za výkladu mladého Filípka, jenž byl sám takový Turinský, blázen po českém divadle; pro ně nechával práv, slouže jenom jemu a „Květům“, s jejichž redaktorem, Tylem, sdílel vojenský byt.

Jeviště se otevřelo, a v ten okamžik, jako by si Filípek poručil, prošlehl sem okny zlatý proud světla; pomohl jako čaroděj chudému stánku, jeho zadní dekoraci prosté, lesní krajině i stromům namalovaným na kulisách.

„Divy nemůžeme ukazovat jako ve stavovském,“ omlouval se Filípek, „takhle ‚Křižáky v Egyptě‘, to ne, ale ukřižované;“ zasmál se, „to jsme my; censura, ouřady nás křižují. Pane Turinský,“ zavolal pojednou přes refektář, „něco jiného!“

Na ten hlas se lesní krajina zachvěla; začala se natáčet, mizet; za ní objevoval se nějaký pokoj bledě zeleně malovaný. Farář pochválil, že to je všecko slušně malováno.

„Těžší dekorace dělali malíři Mrňák a Würbs, ostatní maloval Tyl a maluje, když je co potřeba. Maluje, hraje, píše, shání personál – oh – kdyby jeho nebylo!“ povzdechl s upřímným, nadšeným uznáním.

„A co pan Štěpánek,“ vzpomněl farář, „bývá tu? Pomáhá? Viděl jsem ho dnes dopoledne.“

„Bývá tu, to bývá, a pomáhá, trochu garderobou. Pomáhal by víc, kdybysme hráli jen jeho kusy.“ Znělo to uštěpačně. „Ale my ctíme Klicperu. Pan Štěpánek zas sebe. To je zrovna zamilovaný, to, když herec tam u stavovského divadla chce přijít brzo k benefici, poprosí Štěpánka, aby mu vybral některý ze svých kusů, nebo kdyby mu ráčil něco přeložit, a hned to má. A co napíše, všecko je nejlepší. To když je proba na jeho kus, stojí v první kulise, mne si ruce, blaženě se usmívá a říká: ‚To je, co? ‘ A každému svému nevinnému žertu v kuse se směje, až se ohýbá.“

Farářovi se mihla důstojná, imposantní postava Štěpánkova, jak ji dopoledne spatřil.

„Herci to již znají,“ pokračoval Filípek, jenž měl na Štěpánka patrně svrchu, „to Grabinger, račte znát, herec stavovského, hraje taky česky, když se hraje něco od Štěpánka, přitočí se k němu a tolik se diví: ‚To jsou nápady! ‘“

Mladý Šolta se zasmál, farář žasna se optal, a co pan Štěpánek.

„Jako když mu medu dá. A i to snese, když mu Grabinger řekne, dají-li jednou za čas Klicperův kus: ‚Já nevím, co jich to, pane řediteli, napadlo, ten kus vytáhnout. Proč pak nedávají něco svého? ‘“

Farář zavrtěl zasmušile hlavou a řekl:

„Pan Štěpánek je přece vlastenec a tohle!“

„Je, to je, to my uznáváme jeho zásluhy. Ale Klicpera, pane faráři, to je přece jinačí spisovatel, jiný duch, svůj, náš, a toho my mladší chráníme, když ho odstrkují. Prosím, je snad libo na podium?“ ukázal na jeviště, ale hned změřiv okem vysokou, urostlou postavu farářovu, dodal s úsměvem:

„Pan farář by se tam musil dívat do nebe,“ a ukázal do modrých sufit.

Farář zůstal dole i Slatinští; viděli i tak všecko dobře na nevelkém jevišti, jeho dekoraci, jeho aparát osvětlovací, t. j. nízké, plechové truhlíčky naplněné lojem, jenž za představení živil světla. Jen mladý Šolta vyběhl po přichystaných schůdkách na jeviště, kdež vrazil do Turinského, staršího již muže prostřední postavy, v čepici se štítem vespod zeleným, v domácí krátké kazajce, v zahrnutých nohavicích. Vynášel z kulis nějaké stupátko a růžový keř namalovaný na lepence, z níž byly všechny menší součástky dekorace i některé kulisy. Vyběhl usmívavý a všem se klaněl zabíhaje přes jeviště.

„A jak orkestr,“ zeptal se farář.

„Ten je taky z ochoty. Osm jich vždycky hraje.“

Filípek ukázal do kouta na hudebnické pulty. „Všecko je tu z ochoty, a jsme rádi, že to takhle máme. Jen aby nás nechali hrát.“

„Pan Arbeiter?“ zeptal se farář.

„A ne, ten tu české divadlo nechá, ale ouřad! Z toho je strach.“

Vraceli se zase dolů, až stanuli pod malou galerií v „parterru“.

„Díka vám, pane vlastenče,“ děkoval farář Filípkovi, tiskna mu upřímně ruku, „díka vám a všem, že tu školu vlastenství zde tak obhajujete a jí sloužíte.“

Chtěl vyjíti, kudy přišli, Filípek však zamrkav na mladého Šoltu, ukázal na dveře vlevo vedoucí dále do domu.

„Tudy teď, prosím.“

Vedl je do schodů, až přišli na dlouhou chodbu plnou dveří. Filípek na ně ukázal.

„To byla samá cella. Kdyby nás vedl Turinský dole, ten by jistě řekl, že to byl paženhaus; to on vypravuje, že když králové ostávali nahoře na hradě, že tady bývalo obydlí pážat. Ale šlechtický dům to býval, to je pravda, ještě před klášterem. A teď tady prosím, ještě jedny schody.“

„Kam nás to vede?“ ptal se tiše učitel syna. Ten se však jen usmál.

Stoupali do schodů, farář v botách vysokých, lesklých holení hned za Filípkem; poslední byl mlynář Kylar.

„A zase chodba!“ divil se Šolta. „A zrovna taková jako ta níž.“

„Ano,“ přisvědčoval Filípek, „jde zrovna nad ní.“

„Jako v bludišti,“ mínil farář, když Filípek je vedl ještě několik schodů stranou, pak krátkou chodbou, na jejímž konci se černaly dveře. Když je Filípek otevřel a když jimi vyšli, všichni užasli až na mladého Šoltu. Stáli pod širým, vyjasněným nebem, nahoře na zámeckých schodech, skoro u samého hradu královského, který nad nimi čněl.

Jak se ohlédli za sebe, za zeď vroubící zámecké schody, uviděli za ní střechy někdy kajetánského kláštera i přístavek s chodbou, kterou sem vyšli. Když pak postoupili několik schodů výše, k soše sv. Filipa z Nery, uzřeli pod sebou klášterskou zahradu v terasách, část kláštera i kostel pod ním dole v Ostruhové ulici, její zadní část, její cihlové, temně rudé střechy, vyjasněné sluncem, v němž zasvítilo i zlato i hněď v zeleni petřínské stráně a jejích zahrad. Mlynář zpod Červené Hůry až přimkl víčka překvapením; Šolta nahlas velebil, jaká to krása.

Farář, který tiše přehlížel nádherné to divadlo, obracel v zamyšlení zrak k zelené báni sv. Mikuláše nad Malou stranou, na Staré město i k řece k posvátnému Vyšehradu; vytrhl se, když se vedle Šolta ozval, kam teď.

„K sv. Vítu,“ rozhodl farář, „dnes se tam, doufám, dostaneme.“