U nás

Počátkem adventu toho roku 1823 bylo ještě na hole. Zima však rostla, a tu noc před sv. Mikulášem mrzlo, až hvězdičky skákaly. Chalupy v kopcích i na dole, zarovnané kolem okének pařezy, dřívím i otépkami roští, zrovna se krčily v mrazivém větru, jenž se opíral do jejich lomenic a hučel zahradami, polem, korunami stromů.

Ty byly černé a holé; jen na jeřábích visely ještě zhnědlé hrozničky a na olších u řeky šáchů až černo.

Pusto v polích, pusto po cestách. Jen ve středu dopoledne zvučely zmrzlé stezky ve stráních i silnice dolem k Polici četnými kročeji. Hned záhy zrána šli tudy tkalci, tu tam nějaká ženská mezi nimi a také výrostek, každý s kopou, mnohý s dvěma, s jednou vpředu, s druhou na zádech, v pytli, v šátku, v plachetce zabalenou.

Šli šerem jako stíny, sami, po dvou, po třech, stoupali v tlupách, z vesnic jako tmavé pramínky stékali na dol a splývali s těmi z různých údolí. K Polici pak docházeli v houfcích už, proudem.

Tak ve středu; a v sobotu zas oživly stezky a cesty k městečku Padolí. Po ránu přicházeli. Mnohý těžko, šouravým krokem, mrzák ubohý, starci v bídné obuvi, ve vyrudlém, záplatovaném burnuse, nebo stařeny vrásčité, skoro do oblouku sehnuté, v chatrné loktuši, ve starém kabátku s varhánky, o holi v třesoucí se ruce, s uzlem na levé.

Od mládí se lopotili těžkou prací na polích, za stavem, v lesích, a když měli od toho dření ruce jako kliky, když nemohli na nohy, když stáří bralo dech a vzalo sílu, co zbylo?

Kdo mohl, předl, pomáhal soukat nebo děti choval a chodil v sobotu ptaným chlebem, přilepšit si, nebo proto, že ho necitelné děti posílaly, že musil.

Mezi těmi tkalci nebo sekáči věkem zkrušenými, mezi starými žnečkami a přadlenami tu tam vysloužilec, jako Rousek starý, někdy od regimentu „Stuart“. Byl nejednou v ohni, s Laudonem ležel u Bělehradu, pak od tureckých hranic zbrousil jiný světa kus; v Champagni byl, a v „Nídrlantu“, jak říkal, u Neerwinden bojoval a také u Famarsu, „kde třikrát hnali pagnetem šturm“, tam že byli skoro samí Češi, kolik regmentů českých, Brentano, Wallis, Brešenvil, Kallenberk, Kinský, a že si je ani všecky nepamatuje. Tam je vedli proti generálům republiky a pak také proti francouzskému císaři. A tu přišel o tři prsty, o dva na levé, o jeden na pravé.

Teď sešlý, ohnutý, v odřeném vojenském plášti, s režným pytlíkem přes bedra, chodil s dědky a babkami od prahu k prahu a prosil o boží almužničku a čekal, až dají, nebo odcházel mlčky, s prázdnou, když musil vyslechnout, že jich jde moc, cizích, ať si ostanou ve vsi, že tady, v Padolí, mají dost svých.

Měli, měli, ale ze vsí chodili přec, protože brambory letos málo podsýpaly a teď se tuze kazily, a protože byly bídné výdělky. Chodili staří a také děti, kolik pohromadě, větší i malé ještě, hladové ptactvo, jež se táhlo ke stavením, chudá drobotina, jíž se promodrávaly a sinaly tváře zimou, a jež se chvěla v nuzném obleku, v obuvi ovázané, provázky utažené.

Tak bývalo v sobotu od rána do poledne; pak u prahů ztichlo, ledaže se ještě ten onen opozdilec prosebně ozval za dveřmi. Bída všechna se zase rozcházela. Padolská domů, přespolní do vsí, jako vrány k lesům. Vlekli se o holi s krajíčky a skývami, s brambory, s halířem nějakým, vlekli se dolem, nebo do strání pod šedým, nízkým nebem, pod nímž lesy zčernaly, pole se rozsmutnila a jehož těžké, kalné mraky lehaly na kopce.

Zkřehlí vraceli se do svých vsí nyní tichých, jako zaklených, do sednic a sedniček nízkých stropů, zčernalých natřenou krví i čoudem, ucpaných, opocených okének. Tu se mohli ohřát, tu čekalo na ně lůže někde v koutě nebo na peci, ale přece teplé. Ti bídnější však musili na půdu, kde všemi skulinami fučel mráz a kde hlomozně hlučela i hvízdala větřice.

Tak se měli ti nejstarší a nejmladší, kteří nemohli nebo neuměli ještě pracovat. Ale přicházeli také ti, kteří pracovat uměli a chtěli, a mladí lidé. Ti chodili v ten adventní čas také prosit, ale o práci, tkalcovští tovaryši a chudé tovaryšky v modračkách.

Byla to také krušná cesta, a zobroubili často celou ves, celé Padolí, nežli dostali místo. A také se vraceli zhusta s nepořízenou, zvláště tovaryšky mladé, třebaže chtěly dělat jen ke stravě, bez platu.

Na takovou cestu pomýšlel tenkráte také Václav Pavel, mladý tkadlec ve Lhotě za Machovem. To je ta poslední Lhota v našem království, poslední, protože je při samých hranicích, kde přes potok, za plotem měli Německo, ale ne Němce.

Mezi vrchy a lesy, v úhlu mezi skalnatým Borem a Pastorkovským kopcem dole při potoku táhne se ta Lhota jako konec Machova. A konec Lhoty či její pokračování je zase Nouzín, ten tehdy už na pruské půdě. Ale Lhota jako Nouzín. Chalupy jedny, lid jeden a řeč jedna, živobytí stejné, stejný boj o chléb.

Snad že je o to Lhota bohatší, že nemá tolik skal v paloucích za staveními na úbočí Boru, že nemá jako Nouzín tolik balvanů prostřed chudých políček v bramborách, v ovsu, šedých balvanů obrostlých malinou, ostružinami.

Tu jako by byl konec světa. Bor, jeho skály a lesy, Pastorkovská hora a vrchy mezi nimi jako ohrada, za kterou konec. Jen ty lesnaté kopce a nebe nad nimi je z doliny vidět, a často ani těch dobře ne; to když po dešti z lesa dýmají bělavé páry nebo se táhnou mezi mokrými stromy lijavcem zčernalými a nesou se tiše mladinou nahoru ke skalám temene, kde splývají s šedem letících, roztřepených mraků.

V tom koutě mezi lesy, skalami a kopci, v nízké tkalcovské světnici žil tenkráte Václav Pavel, syn toho Pavla, o kterémž mluvili také evangelíci shromáždění o Padolském posvícení u bratra Zejdla.

Ale syna jeho neznali, chasníka asi dvacítiletého, hubeného, přižloutlé tváře, jenž měl tmavé rovné vlasy, tmavohnědé zapadlé oči, tenký krk s vyvstalým ohryzkem. Na mladém Pavlovi bylo již vidět, že je tkadlec, že dlouho již a tuze člunkem hází. Krutl už mezi rameny a ruce zdvíhal od sebe.

S kamarády mnoho nemíval. Raději sedal sám, nebo když bylo chvilku pokdy, sháněl se po čtení. I když sedal za stavem, v košili jen, v nohavicích a bos, při práci mysl mu nezahálela. Málo však zpíval, víc uvažoval, ač pracoval do únavy.

V zimě začínal jako všichni časně za tmy při borové louči, dělal pak celý den a dlouho do noci při té stravě, jaká byla.

Žili o bramboru. Měli je ráno, v poledne, večer; někdy k nim trochu kysela nebo nemaštěného zelí se zaprážkou. Časem přinesla matka na stůl úkrop, na jaře s mladými kopřivami nebo s opychem, občas také pokroutky ze strouhaných bramborů s trochou mouky v troubě upečené, pak roztrhané, vodou spařené a rozpáleným máslem polité.

Takové hody míval při té ustavičné práci, kdy házel od rána do noci člunkem a přirážel brdo, až se jeho rachotem chalupa otřásala. Jen v sobotní večer umlkl stav a stál tiše, bez hnutí po celou neděli. To byly chvíle oddechu a v létě někdy za nejrannějších jiter, kdy si vyběhl mladý tkadlec zarosenými palouky na stráň, do lesa sbírat houby.

Tam se volně dýchalo, vál svěží, zrovna vonný vzduch jako koření, potok pod olšemi tak šumně hrčel do jitřního ticha a šera. Chodil, lezl, sbíral, ptákům naslouchal a vracel se z lesního přítmí a prochladu zátopou zlatého světla jako lázní osvěžen, silně hladový, že by byl hrnec bramborů (byly jen se solí) sám slupl.

A někdy přišel také s myšlenkami, když zabloudil dál, obyčejně v neděli, hodně vysoko, až na Bukovinu pod temeno Boru nebo v Pastorkovskou stranu.

Tam se mu, když nebylo požárno, otvíral velký, daleký obzor. V slunečním jasu, přes pásma hor, přes pruhy lesů, přes jezero jejich modra a zelena různých odstínů, od tmavých až do bledě rozplývavých, přes strakatinu luk, polí a ouhorů, viděl daleko, tu k Náchodskému zámku a za něj až do kraje, tam do Slezska za Kladsko až k Vartě, o jejíž panence Marii poutníci tolik vypravovali.

Vždycky se do těch dálek zahleděl a pomyslil nejednou, co toho světa pánbůh má, že všude lidí dost, a jak tam asi je, tak daleko ve světě. Mnoho o něm nevěděl a mnoho o něm také neslyšel. Kde také, kdo by mu o nich co pověděl? Kdo kdy kam přišel? Leda do Police s kusem na trh, nebo do Kladska, když si tam zběhli něco přepašovat.

On sám nemohl také nikam. Také byl nejdál ve městě, v Polici. Jinak seděl doma pořád jako zavřený, nejprve u kolovratu, kdy přisukoval, a ještě více pak, kdy musil za stav. Poslední čas ho to již zmáhalo, a když v létě celý dlouhý den dělal a ještě za těch světlých večerů a někdy až do noci, zeslábl tak, že když lezl od stavu, sotva nohama vládl, takže si je musil rukama přes stativu pozdvihovat.

A tak že ho nohy tak bolely, nechodil na toulky, mezi hochy; raději, když měl chvilku pokdy, chytil se knížky. Sedal s ní za stolem u malého okna. Bylo odtud vidět na trávník, jenž se na jaře svítil zlatými pampeliškami, bylo vidět na třešni bronzově lesklého kmene, jež mívala pěkné černé třešně v měsíci srpnu, bylo vidět dál na osamělou šedou skálu v ostružinách na kraji palouku a přes ten do stráně Boru, do lesa, k „Hukově houštině“.

Nejprve četl, co měl, co v chalupě zůstalo, katechismus a druhý díl. Býval sám a měl ticho za těch nedělních odpolední v jizbě čistě umetené, vybílené, do jejíhož světla zachvíval odlesk zeleně ze stromů, ze stráně. Táta obyčejně v ten čas odešel do Machova, matka někam do sousedství, nebo vylezla „na chalpu“ do stínu a chladu si zdřímnout.

Mladý tkadlec říkal si tiše, pomalu. Každé slovo však se dotklo jeho mysli a vydalo zvuk. Četl dychtivě, až se mu požloutlá tvář často rozpálila a tmavé, zapadlé oči zaleskly se živým pohnutím. Biblické příběhy ho dojímaly a nad katechismem se někdy zastavil. Nejvíce nad citací pod čarou.

Byl by rád věděl, co to je. I zeptal se táty. To bylo, když přestal už chodit na opakovači hodinu. Starý, málomluvný tkadlec vrásčitého čela byl tou otázkou překvapen; řekl synu, že by tomu nerozuměl, k tomu že musí mít svaté Písmo a pak že by v něm neuměl hledat.

Tátovo slovo neodvanulo však jako pýří, nýbrž v mladém uvázlo. Myslil na to Písmo, kde by je asi podědil, a začal po něm toužit. Opatřit si je za peníze, na to se bál pomyslit. Ale přece se optal, je-li to drahá kniha; lekl se, když uslyšel, že by musel mít kolik zlatek. A on neměl ani groše.

Tušil, že starý Kubeček v Machově, evangelík, k němuž táta chodíval, Písmo jistě má. Byltě ten Kubeček velký čtenář, písmák, u něhož se většinou Máchovští evangelíci scházeli.

Mladý Pavel dost o nich slýchal, jak se jim lidé smáli, jak o nich ne vždy vlídně mluvili, a sám viděl, že je všelijak pošťuchovali. Otec pak dost často prohodil, že dřív ještě více zkusili, že se nesměli k své víře ani hlásit, starý Cyrus Machovský, muzikant, že chodil celý svůj věk hrát do kostela na kůr, až pak, to už byl starý člověk, přišlo povolení od Josefa císaře, a tu že se dal starý Cyrus ihned odepsat.

Tenkrát že se všem helvitům uvolnilo, ale pak, to starý Pavel sám pamatoval, že bylo zas řečí a křiku, když si tu na Křivdově zařídili krchůvek, a pak zrovna vzbouření, když na první funus přijel sem až z kraje někde pastor, tomu že se lidé veřejně smáli i o funuse na krchově.

Mladý tkadlec bezděky cítil s utiskovanými soustrast, a vypravování otcovo neuvědomělý ten cit sympatie jen živilo a sílilo. Starý mluvil vždycky pro ně, nikdy proti nim; byl sám už napolo jejich.

Syn to v dospělejších letech už také věděl, i to, co mu bylo za chlapectví tajemstvím. Každého roku totiž několikrát, alespoň dvakrát, v létě, na jaře, táta někam odešel vždycky časně ráno, za tmy, a vrátil se až v noci domů. Kdy, hoch nevěděl, protože se otce nedočkal. Až pak, to již nechodil do školy, zvěděl, to že táta chodí s několika Machovskými daleko, až do kraje za Jaroměř, na evangelickou „kázeň“, do Kláštera, odkud také byl ten „panáček“, jenž sem někdy přijížděl na funus. –

Teď opět měl mladý tkadlec s tou biblí. Přes tu chvíli na ni vzpomněl a toužebně si přál alespoň ji uvidět. Myslil na ni a kromě ní poslední čas také na nebohé otroky neznámé, kteří mu také nechtěli z mysli. Zaslechl, když šel s tkalci z Police, z trhu, že to plátno, jak se teď nejvíc dělá, „kytaj“, posílají daleko, až za moře, a tam že za ta plátna vyměňují otroky.

Myslil na ně, představoval si tu dalekou zemi v hrozném horku a tam polonahé, černé otroky, jak se musí v polích dřít od rána do večera.

Tak vzpomínal na ně on, bosý, v plátěných nohavicích a v košili, hubený, od božího rána do noci za krvavou mzdu pracující, a bez reptání, bez dozorce s důtkami, odevzdaně. A vzpomněl, v mysli se rozbíhal, kam asi tuhle kopu, o které dělal, dovezou přes moře, bude-li jí dost, aby za ni pustili otroka na svobodu.

Ale moře a otroci ho přešli. Jen bible ne. Pak se již otce přímo zeptal, má-li ji starý Kubeček.

„Má a tuze starou,“ řekl starý Pavel. „Proč jseš na ni tak dychtivý?“

„Rád bych ji viďal.“

Starý neříkal nic. To bylo v pátek. V neděli nato, odpoledne, když žena vyšla ze sednice, řekl synovi z čista jasna:

„Václave, Pámbů ti přived na mysel, abys hledal praudu. Poď se mnou.“