U nás

Procházky po mezích kolem osení přestaly, když sníh přikryl pole. Zima přišla, sněhu se hustě nasypalo a tuho mrzlo. Za tichých nocí bylo slýchati slabý praskot ledu na řece a pískot hladové vydry pod černými, holými olšemi.

Veseleji v sednicích u kolovratů, u stolů plných peří, obzvláště u Toků, ve „dvoře“, u Čejchanů, kde sic ani nepřadli ani nedrali, ale častěji bitvy sváděli, on, Čejchan, starý granatýr, a pěšák od Rohanského regimentu Fidél Hanuš, rychlonohý, u Krůčků, kam chodila také na přástvu farářova sestra Františka. U Frýdků, co se Vincina vdala, ztichlo. Starý Frýdek, nebyl-li toulkou u dcery, sedal sám, dral kordinou louče z borového špalku, nebo „pškal“ pohodlně a s chutí svou dýmčičku a bafal nebo i četl kroniku nebo jiné čtení, jež si přinesl z fary. A tu častěji pokrucuje hlavou, hvizdl do ticha své světnice v údivu nebo v překvapení nad Hýblovým Obveseleníčkem nebo nad „poučnými a kratochvilnými historiemi o strašidlech“.

Takové hnízdo schůzek, ač ne přástev, přibylo Padolí u staré učitelky, v jejím příbytku s těmi dvěma zahrádkami před okny, u jejího syna Antonína, hodináře a kostelníka. Mnoho starého moudra se tam nikdy nesešlo jako u Čejchanů, nýbrž samá mladá krev, kamarádi Kalinovi. Někdy také jeho bratr učitel, občas mladý Krůček, jenž si, jak se vrátil z Prahy, hned v létě zavedl nový krám, pěkně zřízený, v otcově domě, krám na půlpanské Padolí dost panský, s mořskými pannami nad pudlem, s barevnými regály plnými zelených škatul s čistými nápisy jako tištěnými, ale veskrze německými.

Ten mladý Krůček, jenž byl celý Pražan a věděl si s obchodem rady, přicházel jen, když se u nich, u jeho sestry, nesešla přástva, t. j. když u nich nebyla Františka z fary. Již ho proto škádlili, že o tom povídali i o tom, že Františku po přástvě vždycky až k faře vyprovází. A on se bránil, nebránil, a jen se obojetně usmíval.

Ten tedy také chodil ke Kalinom. Tam rovněž jako u Čejchanů nedrali, nepřadli, leda stará učitelka ve svém výměnku nebo i mladá Kalinová, když měla pokdy. Spíše si zazpívaly, za dne, z večera, spolu, někdy také s Antonínem; někdy mladá sama, když uspávala kloučka, Honzíčka, který už cupal nejenom kolem lavic, nýbrž i sednicí, cvalík buclatý, modrooký.

Za večera však, když se jejich společnost sešla, bývalo u Kalinů slyšeti divné věci. Jednou večer, hustě a prudce válo, přišel Doubenus z fary s nějakým náhlým vzkazem kostelníkovi stran zítřka. Ale jak boty venku oklepal a dveře na síň za sebou zavřel, aby nehnala vějavka sníh do síně, zapomněl vzíti za kliku, když ze sednice do tmy v síni pronikl hlas, jako by někdo zrovna kázal. Doubenus jako přimrazen naslouchal, nachýlil ucho, aby chytal hlas, slova, nemýlí-li se, pro Boha. A nemýlil se, nic, uslyšel ještě horší, hroznější řeč:

„Připrav se na to nejstrašlivější,“ sápal se v sednici mladý Kalina, „a věz, že poslední hodinka tvého živobytí odbila. Připrav se k smrti, ve dvou okamženích není tě tu více!“

A nato se ozvala Kalinová, byl to její hlas, a tak smutně:

„Spravedlivý Bože, co’s to řekl?!“ Tak zvolala, a ještě cosi mluvila; Doubenus však, jak byl překvapen, zmaten, jasně neslyšel, i jak uvažoval, co teď, co se to děje – V sednici jinak ticho, hrozné ticho, jen ten smutný hlas Justynčin; a vtom se na ni Kalina zas osápl:

„– – Svleč šaty, nebo obé ti nic nepomůže. Tvé jméno jest z knihy živých vymazáno –“

Doubenus chytil kliku, dveře vrzly, pootevřely se. Kalina v podvlíkači seděl s knihou u stolu, na němž hořela lojová svíce; žena jeho proti němu, také s knížkou, a na lavici Krůček se starým Langrem, u kamen stará učitelka. Pustivše prve soukenný ostřižek, kterým vnukovu kolébku potahovala, seděla přihnutě tiše, jako pěna, jakož i Krůček i mladý Vacek, příbuzný „Černého“, bratranec Langr, kamarádi Kalinovi, všichni v náladě zimního večera, jenž se u oken hlásí vánicí a hlubokými vzdechy mrazivého větru, a tak notoval „Loupežníkům na Chlumu“, divoké řeči krvavého Kusta, úpění nešťastné Bibiány, o niž se tu všichni strachovali v dychtivém napětí, jak Kalina-Kust jí tak hrozil. A najednou se zasmál, ne dutě ďábelsky, ale jasně, od srdce, a všichni po něm, jak zahlédli v pootevřených dveřích Doubenusa, jeho červený obličej, jak se dívá do světnice nejistě, vyjeven, jako ve straších –

Kalina hned pochytil, co se stalo, z čeho se Doubenus polekal. Starý voják se také bez mučení přiznal, sám, to již stál prostřed sednice, a vesele, mhouře oči do čárek.

Tak dva večery ztrávili v těch hrůzách loupežnických a v úzkostech i hrdinství krásné Bibiány. Čekali dychtivě, s napětím, jak bude dál, až nakonec si všichni oddechli, když Bibiána skončila kus deklamaci a modlitbou k Panně Marii.

Za jiných večerů se smáli, někdy až chechtali, když Kalina četl něco veselého. To vždycky sám, neboť to uměl nejlépe, a také že neměli kusy ve dvou knížkách jako ty „Loupežníky“. Tak všechny obveselovalo Klicperovo „I dobré jitro“, Štěpánkovy „Berounské koláče“, „Veselý pohřeb“; z těch tichých, veselých večerů vzklíčilo pak spiknutí. A všeho kápo byl mladý hodinář.

Divadla měl už v Praze plnou hlavu, a když doma v Padolí překonal všechen ten boj o Justynku, stará ta láska svěže znovu vyrazila. Kolikrát už zatoužil, kdyby mohl tak na podium vystoupit, zahrát si to ono, zvláště teď, když měl tu podporu, mladého Krůčka, jenž mu rozuměl, divadlo znal a také rád o něm mluvil a kusy četl. Už nepřemýšlel sám, jak by si tu mohli zahrát, už jednal, potají, s Krůčkem, pak také s bratrem učitelem.

O kus s málo osobami jim nebylo, ale o divadlo, kde je vzít, kam je postavit, a komu dát ženské „role“, jak říkal. Než přece si nejprve kus vyhledali, dříve nežli měli jen přístřešek Thalie, kus s dvěma ženskými úlohami, „Berounské koláče“ Štěpánkovy.

Na jednu z těch úloh vnadil Kalina svou mladou ženu. Ale nepochodil. Nechtěla, že jakživa divadlo neviděla, že by to nedovedla, že nechce, aby měl smích snad k vůli ní. Stará učitelka jí v tom neopustila, nepřidala se k synovci.

Mladý Krůček zase především si vzpomněl na farskou Františku, a zrovna mu srdce blahostí poskočilo, když si tak v duchu maloval, jak by ji častěji vídal, s ní mluvil a jak by s ní vystoupil.

Než druhý spiklenec, Kalina, ty sny mu rozfoukl jako páru, na Františku že není ani pomyšlení, má-li co z divadla být, že jí teď nesmí ani slova říct, k vůli jemnostpánu. Obávalť se kostelník, že by byl farář proti divadlu. Krůček se musil přemoci, a těšil se jen tím, že Františka alespoň přijde, že ho uvidí, a on že se jak náleží sebere a zahraje po pražsku jako Pulavský.

Ale co před farou tajili, neutajili. Farář přece zvěděl, nač se chystají, a jak je přivítala bednářka, když jí říkali, aby nechala dceru svou hrát. Div že jim dveře neukázala a spustila, co si myslí, její dcera že je počestná, zachovalá, žádná komedantnice –

Farář se smál, když to panímáma vypravovala, nepřisvědčil jí však, jak také doložila své mínění, že by toho mohli nechat, takovou komedii, že je to beztoho marný výmysl, ano řekl, že divadlo může být pěkná kratochvíle, lepší než karty, příkladná, že se z ní mohou lidé i ti, kdo hrají, lecčemu přiučit.

Když se ho druhého dne po mši starší kostelník, jak šli hřbitovem dolů k faře, zpytavě ptal, ví-li, co Kalina strojí, přisvědčil, že o tom slyšel.

„A račte povážit“, kostelník musil vyčkat z příkazu farářova, „řekněme, že by holka, jako naše Kačenka, měla taky hrát! Kalina mně říkal –“

Upíral zraky na faráře a čekal, jak se zamračí. Farář však klidně, s úsměvem to rozsoudil:

„Kdyby Kačenka chtěla a troufala si, proč pak ne. Troufala by si?“

„Co pak o to, to je taková sojka, kuráže má.“

„Tak ať hraje.“

Ještě ten den oznámila Kačenka Kalinovi, tak že ano, že ji táta nechá, to divadlo.

Měli tedy Apolenku, dceru kotláře Vojtěcha Perlíka, jehož úlohu vzal mladý Vacek. A když měli Apolenku, dostali druhou úlohu, Verunku, podruhyni z Berouna, sestru Vackovu, kteréž rozhodnutí Kačenčino dodalo odvahy. O mužské úlohy nebylo. Ty již měly své herce, hlavní Kalinu a mladého Krůčka.

Stará učitelka se ve svém výměnku někdy až mrzela, když některé večery, bylo koncem masopustu r. 1827, dveře venku na síň pořád vrzaly, když pořád někdo přicházel a slyšela ze síně kroky, hlučné hlasy, smích kamarádů Antonínových a pak také děvčat, kostelníkovy Kačenky a Vackovy Aniny.

Mrzela se časem a přece se šla vždycky podívat na „průbu“; sedíc s nevěstou u kamen, někdy s vnoučkem na klíně poslouchala, jak čtou tu komedii z rolí, Antonín všecko sám rozepsal, jak je odříkávají, dívala se na syna, jak to vede a nejednou se zasmála, jako všichni.

Ale kde to doopravdy budou hrát, kde budou mít přece divadlo, o tom nezvěděl nikdo jistoty. Říkalo se, že bude dole u Langrů, a hned zase v Šimkové hospodě, také dřevěné, jež měla podsíňku a výstupek. Ale ani Kalina ani Krůček nic jistého neřekli, jako by sami nevěděli, ani když si už Kalina začal novou práci, když sehnal až v Náchodě velké archy hrubého papíru, slepil je a maloval na ně červené baldachýny se žlutými střapci, jeden úzký, nahoru ke stropu, a dva postranní dopředu vedle hlavní „kardyny“, z plachet sešité.

Farář Havlovický se mu o divadle dosud nezmínil; až když uslyšel, že příští neděli budou hrát, řekl mu (v úterý bylo), po mši, když vyšli za chumelky z kostela:

„Jakpak, Toníčku, máte už ze zámku povolení?“

Mladý kostelník se zarazil i usmál, potěšen, že farář, jak vycítil, není proti divadlu, ale také v rozpacích.

„Ještě ne,“ vyhrkl a nepověděl, že s Krůčkem také o tom jednali, ale že si řekli, a nač by se hlásili, však že o tom v Náchodě na zámku ani nezvědí, a kdyby se hlásili, že by jim vrchní jistě nedal povolení. Farář na to „ještě ne“, jímž se kostelník vytáčel, se usmál a dodal: „No, to by už bylo na čase.“