U nás

Večer před sv. Janem Křtitelem rozhořely se ohně na Boušínské pláni, na výšinách nad Slatinou, nad černými lesy, také naproti nad řekou na Červené Hůře u starého hradu, a dál a dál; zářily, svítily do měkkého šera kolem dokola až po černý obzor; zářily, svítily létu vstříc.

V ten čas také potlukač svědčil, že se přiblížilo. Chodil po vsi od čísla k číslu, k starým stavením, na nichž vázly poslední články staletých okovů, chodil i k novým chalupám na drahách i jinde, kdež si musili dát připsat také řetízek třinácti dnů roboty, když žádali vrchního Essentra o povolení ke stavbě.

Tak tedy potlukač chodil ke starým i nově roubeným příbytkům, ale ne do sednic, nýbrž jen k oknům, a tloukl na ně a volal a hlásil:

„Zejtra o vůsmé na robotu na luka.“

Z Boušína, Slatiny, z Červené Hůry a tady všude chodili na dol k Oupě pod olšemi na ten dlouhý, krásný pás zelených luk, do vlajících trav, do moře květů, pod lesnaté svahy toho údolí.

Časně ráno sestupovali robotíři do luk, rosou mokrých, kdy tu na dole všecko v modrých, hlubokých stínech, les, luka, vysoké olše i zticha šumící řeka. V hlas drozdů zasvištěly do jitřního ticha v lesním údolí blýsknavé kosy.

Vysoká tráva, plná zlata pryskyřníků i sněhu kopretin, růžové pruhy kohoutků i brunátného šťovíku, klesala rázem, pomněnky v ní, jak by se modré oči zavíraly, vysoké rdesno, všecko padalo, klesalo řadem.

Rady rostly, přibývalo jich ve stínu a v rose, i pak, když i na dol k řece do luk vysvítilo po jedné straně a po druhé kdy ležel ještě stín, i pak, když se všecko údolí vyjasnilo v plné zátopě sluneční záře.

Robotíři s kosami postupovali lukami dál a dál, a ženské, babky i mladice, v kanduších i v sukni jen a košili, za nimi roztřásaly hráběmi trávu i květ. Hned tu, hned tam objevil se mušketýr nebo dohližitel ze dvora, a pořád tu i tam ten oflakovač přísně a ostře:

„Dělejte, dělejte, hejbejte se! Všecko pěkně udělat, uhrabat, pojede tudy pan kontribuční!“

Hartusil, a když se mu zdálo, přetáhl holí, jak tenkrát neměl člověk žádné ceny. Ale jak ten oflakovač zašel, už se ohlíželi, nedívá-li se, a mnohý robotíř se dost vyležel, až zase vyskočil, když se dohližitel ukázal po boku pana kontribučního, na nějž na cestě u lesa čekal panský kočár. A zase kontribuční přehlížel, poroučel, hartusil, třeba i nadával, ať v poledne se dlouho neválejí, ať nevalaší.

Však je dozorce ze dvora nebo mušketýr dlouho nenechal. Jen snědli ten kus chleba s tvarohem nebo s homolkou, co si z domova přinesli, už na ně křičel; a držel je pak dlouho po slunce západu a zapisoval každému vykonanou robotu do knížky, kolikrát už klekání zvonili a neviděl ani na to.

Pak teprve je pustil a rozcházeli se do vsí, a luka v údolí mezi lesy v hlubokých stínech podvečera osaměla a ztichla. A stíny temněly, šero houstlo od lesů. Do něho voněly posečená tráva a květy. To jaro oddechovalo v tom vlažném šeru vonným, posledním dechem.

A léto přišlo.

Po širých lánech a políčkách na vrchách, v stráních i na dole všude husto obilí. Sytá zeleň osení, z jara prozářená svítivě žlutou ohnicí, měnila se, jak klasy vyháněly a bujně rostly. Bledla, šedla a fialový nádech i zahnědlý tón rozlil se hladinou klasů, i tichý svit, když se rozkolébala měkkými vlnami, když beránky po ní běžely nebo kdy ztišená zahořela v zlatě růžové záři za krásných západů, plných klidného světla.

Ale Justyně se obilné lány v barvě jen zvolna měnily a dlouho jí nezrály. Vycházela mezi ně za faru, chodila mezi nimi po kvetoucí mezi a počítala, počítala, až na ně přijdou ženci, až bude sklizeno.

Zatím jen vzkaz a zprávy občas z Padolí chodily. Po každé ji potěšily a celý den vyjasnily. Nejvíc jich dostala v nejslavnější den na Boušíně, o pouti proslavené po všem okolí, na svátek Navštívení panny Marie, kdy pernikáři a kramáři zastavili svými stany všecku prostoru před kostelem, kdy sešlo se lidstva, a nejvíc mladého národa, z daleka široka, kdy před kostelem pod lipami i níž v lese u studánky, u kapličky hemžilo se lidmi, a v zeleni i v lesním šeru rozkvetlo veselou barvou sukní, šněrovaček i šátků i bělostí rukávů, kdy kolem kostela a dolů až v temno lesnaté stráně zaléhal šum davů i houslí hlas v průvodu drnkavé harfy.

Justyna se na ten den už dlouho těšila a s pannou Aninkou i s Marjánkou o něm mluvila. Věděla, že Antonín nepřijde, že nesmí, jak zněl zákaz Padolského faráře, čím dál tím těžší. Ale čekala někoho z Padolí, že jistě někoho uvidí. A kdyby tak Vincina – Přišla po obědě a rovnou na faru. Justyna ji zhlédla ze svého pokojíku. Jako střelená odskočila od okna a hnala se jako větřice dolů po schodech.

Všecka červená překvapením, radostí, chytla ji kolem krku. Vincina se pak mezi boudy a stany ani nedostala. Byla pořád s Justynou, dole v kuchyni, kdež seděly s pannou Aninkou, nahoře na pokojíčku nebo vzadu na zahradě. A pořád Padolí, Padolí, Antonín, jeho panímáma, pan farář, Šimůnková i bratr Justynin, o němž Vincina přinesla, že se ten týden postěhuje se starou tetkou, která k němu přijela. To však Justyně zatajila, že když ta stará židovka šla s Lewitem kolem Antonínova příbytku, že se okatě uplivla a bratr že hrozně černil a z cesty do stavení pohrozil.

To byl stín v tom hovoru radostí a nadějí jako vyzářeném. Ale ten stín byl stín, pominul a hovor hned se zase vracel k těm, kteří jí přáli a na které se tolik těšila.

A nejvíc k Antonínovi, o kterém Vincina musila zas a zas začít. Pak už opakovala, co již řekla, že se Antonín nemůže dočkat, až bude moci sem na Boušín, pro Justynu, a jak k nim, Frýdkom, chodí, aby si o ní mohl pohovořit, a jak je na něm vidět, že nemá mysl doma, že už tak nečtveračí, s hochy že také tuze nechodí, že je raději sám; a jak sháněl a běhal na faru, do Náchoda na děkanství i na zámek, jen aby vymohl z Hradce to povolení.

Justyna byla by si Vincinu nejraděj i nechala přes noc, ale kamarádka, ač by ráda, nemohla se zdržet. Pak už ji Justyna nepřemlouvala, a hned ustala, jak Vincina připamatovala, co Antonín, ten že se těší a čeká, s jakou ona, Vincina, přijde, jistě že se, chudák, nebude moci dočkat.

Nemohl, a také neměl nikde stání. Ani nesel do hampejzu, kde po nešporách jako vždy hráli v kuželky, až rachot jejich a prken i hrčení koulí zaléhalo městečkem až za řeku v tom tichu nedělního odpoledne. Ale také nevzal udici a nevydal se na ryby, jak s hochy dělával, když se brousili lukami proti řece chytat pstruhy a lipeny.

Nežli se sluníčko začalo hory chytat, vytratil se ze stavení, od not, které opisoval, a rovnou za řeku, lukama „po struhách“ nad Zbečník k Hájku. Šel Vincině naproti. Těšil se, co přinese, co Justyna, jak je na Boušíně, těšil se jako když za chlapectví nemohl se maminky dočkat a chodil jí naproti, když měla přijít z Vambeřic z pouti.

Už slunce zapadlo, už mnoho Boušínských „poutníků“ potkal, už Zbečník dole pod ním zapadal v soumrak a do hlubokého ticha svátečního podvečera ozvalo se klekání.

Došel až k lesíku před Končinami, a tu teprve se Vincina zjevila. Šla s dvěma děvčaty z Padolí a s bratrancem. Dala se do smíchu a libovala si žertem, jak je vzácná.

„To jsem si myslela, že mně přijdeš naproti, ale takovýhle kus!“

Za chvilku se již mladý hodinář opozdil v kroku a Vincina musila také, aby mu vyřídila, nač čekal, aby už vypravovala.

Když se pak večer s ní u Frýdkových rozloučil, vracel se potěšen, a bylo mu, jako by šel z farské březiny.

Léto kvapilo. Lány plavěly, žloutly, jak slunce hořelo z vysoka. Obilí krásně stálo, sv. Jakub se blížil. V ten čas se všude těšili na žně, hospodář, chalupník, podruh, že bude božího požehnání a dost díla, obživy, že bude líp pod širým nebem, třeba v parnu a v potu, nežli v dusné sedničce za chudým stavem.

O žních šla řeč, a v kraji že už začnou. Bylo to vidět. Chudí sekáči se sbírali a s kosou na rameně, s toulcem u pasu a s uzlíkem v ruce vydávali se k Opočnu, za Jaroměř a dál do kraje, aby se najali do práce, klást na širých lánech zlaté obilí. Už se na to těšili, že si každý přinese pytel chleba a v měchuřině pár grošů na hotovosti, až se zas vrátí domů, do nové práce u nich, v kopcích.

V ten čas, a zrovna na sv. Jakuba, vrátil se Čejchan granatýr se svým trakařníkem ze světa, ze své výpravy. Trakařník jel lehko, protože bedna byla prázdná, že ani loket plátna neostalo; zato Čejchanův opasek byl plnější. Tržil, a jak tržil! Až se podivil i páter Havlovický, u něhož se potěšen zastavil, když se přes Náchod domů vracel.

Z Náchoda pak obzvláště pospíchal a již se nemohl dočkat, jak Fidél Hanuš vyletí, jak se máma podiví a radostí vykřikne nad jeho nenadálým příchodem. Nic o něm nevědí, neboť žádnému nic nevzkázal. Chtěl je překvapit. A oni překvapili jeho.

Žádný nebyl doma, když přijel. Sednice zavřená, klika vytažená. Ale tu se již nedivil, neboť jak vjížděl či přicházel do Padolí, připomněli mu, že je sv. Jakuba. Na městečku to bylo znát, neboť placho všude a po staveních všude prázdno.

Čejchan nechal bednu na síni a pospíchal s trakařníkem nahoru „městečkem“ ke zvonici, před níž se shluklo všecko Padolí. Ženy, staří, mladí stáli tam v jednom hustém zástupu, z něhož vyznívala vřískavá hudba, smuteční pochod, a k němuž pořád ještě opozdilci dobíhali. Všichni obraceli hlavu nahoru, na okno v bednění staré zvonice zděného spodku, jež trčela z toho ztrnulého mraveniště nad spoustou hlav; hleděli na okno, z něhož čouhalo staré prkno. A na ně již vyváděli, vystrkovali ze zvonice dva mužští černého, kosmatého kozla. Mezi velkými rohy, na nichž se zelenal věnec, trčel mu vršek borovice, růžemi okrášlený; mašle po cudrách třepetaly se po celém těle ubohému zvířeti, jež stálo zděšené, zrak vyvalujíc, vysoko nad hlučícím zástupem. A ten je vítal křikem i fanfárou.

Pak na okamžik ztichli, když Franta Švec, jenž tohoto nebohého kozla vyhledal (musil být nejšerednější ze všech po okolí), začal na věži vyvolávat nad „starým hříšníkem“, že po celý svůj život užíval kratochvíle, a teď že jemu přišla smutná chvíle. A když dokončoval:

počalo se prkno chýlit. Kozel ve smrtelné úzkosti ucufoval. Dole se strhly křiky, jež vybuchly v divoce jásavý řev, když kozel, jak prknem trhli, donucen ke smrtelnému skoku, mihl se ve výši, až pentle a fábory na něm zavlály, a dopadl na tvrdou zem, až žuchlo.

Vystrojený řezník, drže nůž s černou stuhou v dlani, přiskočil, vrhl se na nebohé zvíře, aby je zapíchl a krev jeho zachytil. Všichni hrnuli, hnali se za ním a prodírali se k němu v divém zrovna chumlu, z něhož každý dychtil ulovit trochu prolité kozlí krve.

Fidél Hanuš v té líté mačkanici pochodil; nesl si domů trochu „jakubovské“ krve, která, čerstvá i sušená, měla silnou, léčivou moc. Stará Čejchanka však nepořídila. Když se s podruhem či „přástevníkem“ svého syna u chalupy setkala, naříkala si přes zásep až do síně a zlobila se na ženské, jak se o tu krev praly. Umlkla však, když kliku ode dveří nenašla na květované jarmaře, nýbrž u dveří. A jak polekaná otevřela a s Fidélem do světnice vkročila, spatřila syna za stolem. Pokuřoval si chutě jako jindy, jako by nikde nebyl. Stará vykřikla a rychlonohému od „Rohanských“ dřevěněly nohy.

Večer, ač bylo teplo, až dusno, byla u Čejchanů světnice plna, jako za nejdelších zimních večerů. Sešli se všickni, jak tu bývali; jen Šimůnek ne, poněvadž teď, co Doubenus roznesl, jak se ženou držel při židech, jak jim pomáhali, nesměl pořádně ani na lidi. Sólo měl Čejchan, neboť musil povídat o své cestě. I vypravoval o Varech, o Mariánských Lázních, jak dobře pochodil, co tam je panstva, hrabat a knížat, jak dobře kupovali, a platili až i zlatem, dukáty.

Konšel Mityska, bez povřísla, v plátěné plantě, v nohavicích po kolena, bos, úžasem se oblizoval a potahoval a divil se, jakou má Čejchan kuráž, že chce jet zas, na podzim do Prahy a na jaře, dá-li pánbůh, zase ještě dál do světa.