U nás

Nějaký čas mluvili v Padolí skoro jen o mladším synu po nebožtíku učiteli. Za tu dobu, co meškal v Praze, zmužněl, vyrostl a domů přišel pěkně ošacený. Hodinky měl a z kapsy u vesty mu viselo na stříbrném řetízku lesklé jou-jou, ozdoba v Padolí tenkráte vzácná, jaké neměl ani dolejší mlynář.

Hoši Antonína obstupovali, prohlíželi si ho, když se v neděli s ním scházeli nebo když ho potkávali, nejvíc ovšem jeho zlatý prstýnek, lesklé jou-jou a hodinky, které bily i v kapse!

Mnoho hovoru pak opět padlo, když jednou odpoledne, bylo vlhko a sychravo, neboť první sníh zatím sešel, zarazil těžký povoz pod bělavou plachtou, s bednami a balíky vysoko naloženými, čtyřmi tažený, před stavením staré učitelky Kalinové.

Povoz byl Jana Lokvence, formana ze sousední Poříče, jenž pravidelně jezdil do Prahy. Z toho povozu složili dvě bedny hodně veliké a zanesli je do stavení.

V bednách byly Antonínovy věci, co ještě v Praze nechal, a pak co si tam už chystal do řemesla.

Začal je pak ihned. Byl tu asi prvním hodinářem, co Padolí Padolím stálo. Zavedl si všechno jak náleží. Verštátek měl zrovna u okna do zahrádky, za kterou byla silnice či hlavní Padolská ulice. Na stěnu zavěsil černou skřínku zasklenou, plnou kapesních hodinek, a po stěně dál tikaly a cvakaly hodiny visuté, různých tváří, divných ciferníků, pěkně malované s obrázky nahoře, zánovní, starší i prastaré, z minulého století ještě, začuděné, hnědé, plné mušinců, s ciframi sotva znatelnými, jež přišly na správku.

Kyvadla neúnavně kývala, volně, povážlivě měříce čas, nebo rychle, jako chvatně, nedočkavě, zvláště jedno malé a krátké, jež viselo nad ciferníkem. Klapaly, cvakaly, někdy naráz v některých hrklo, hrčelo, někdy v ty zvuky zahlaholil pronikavý hlas kukačky, když se ukázala ve dvířkách nad ciframi hodin.

Pod nimi seděl, u stolku plného pilníčků, klíštěk, pilek a pinset, mladý hodinář, pracoval, pískal si nebo popěvoval. Ráno a někdy za dne, kdy maminka zanotovala svou, spustil s ní a přizvukoval pěkně druhý hlas, až bylo milo poslechnout.

Z počátku, když si začal řemeslo, stáli u jeho stolku skoro ustavičně Lojzík s Aninkou. Čuměli, dívali se, stopovali, jak bratr co kutil a robil, divili se, když jim ukázal záhadné nitro hodinek, plné blýsknavých koleček.

Také ze sousedství přicházeli, kamarádi, podívat se, pak už víc jen na toulku, pohovořit. Mládenci zvláště rádi chodili a pobyli. Antonín leccos věděl a pověděl, rád začtveračil. V ten čas, po Padolském posvícení, před adventem, noviny jen pršely. Nejvíc o Lišákovi a Lancutském, někdy tak tajemném a hrozném. Z Náchoda je odvezli do Hradce. Tam jako by zapadli. Než jenom na čas. Hned se zase po celém Padolí o nich mluvilo, když musila také Lišáková do Hradce a když potom také někteří sousedé byli tam povoláni, ke krajskému soudu za svědky. Už o tom bylo dost řečí.

Ještě více pak, když sousedé se za několik dní vrátili, když vypravovali o Lancutském a Lišákovi, jak je přivedli v řetězech, jak ti dva směle stáli a pánům odpovídali, a zase co páni od krajského soudu a jak bylo v Hradci a cestou.

Zraky všech obracely se zase k Lišákovu stavení, když se rozneslo, že je Lišák s Lancutským odsouzen na dvacet let, na dvacet let! a do Kartouz, a že si také Lišákovou na nějaký čas nechali v Hradci.

Po velkém soudu malý, po hrůze řetězů a Kartouz lískovka Macka mušketýra a zámecká „díra“. Všude po Padolí přiskakovali k oknům a vyhlíželi za zámeckým poslíčkem, jak mu Prouzáček říkali, jenž chodil po městečku v placaté čepici, o holi, s koženou brašnou pod pláštěm, a roznášel obsílky.

Tentokráte mnoho!

Nejprve k rychtáři zašel. Než jaký div, tam se vždycky zastavil. A také nastával „amtsták“. Byl však také u konšela Mitysky, a to věc divnější. Také k Čejchanom zašel, a také na faru, bože, co tam! A naposled na „městečko“ k Vackovi řezníkovi, k Černému Vackovi. A to nebyl žádný div. Už je to tak, pro tu pranici o posvícenské muzice, když ten malý, ale sporý řezník osmahlé kůže a černých, pichlavých očí konšela Mitysku tak hrozně ponížil, když ho s pavlače dolů na hnůj shodil.

Pro to dojde na komis.

Ten večer před ní byla toulka u Čejchanů úplná. Fidél Hanuš, rychlonohý, měl tentokráte pokoj. Nic se nemusil bránit granatýru, jenž měl tábor na peci; ale proto přece málo ušil. To pro samé řeči o nastávajícím zítřejším soudě, a protože škádlili Mitysku konšela (seděl na lavici u pece v kožichu povříslem přepásaném), jak bude zítra, oh, jak bude, vrátí-li se, nezavrou-li ho. Nejvíce popichoval krejčí Šimůnek s věnečkem vousů pod bradou.

Konšel však se jen šklíbil, prudčeji potahoval a se oblizoval, baže ne, že Vacek, ten Černý Vacíček, že teprve uvidí, co to je sáhnout na někoho od práva, neřku-li shodit ho s pavlače dolů, však že Čejchan půjde za svědka, že jim to poví a dosvědčí, jak bude, a co pan vrchní, no bodejť, ten že nedopustí, aby takový práč, takový rabiát takhle nakládal s „právem“, Vacíčkovi že zajde chuť!

Ještě se plně nerozednilo a již se vydali na cestu: konšel Mityska v beranici, v „mezníku“ s pentličkami, měl takovou studnici velkou, čepici jako konev, v plášti; rychtář ve vydrovici a v kožichu, Čejchan v plášti a Doubenus ve starém burnuse, v rukavicích palcových. Šel také za svědka, a kvůli němu musil Prouzáček s tou obsílkou na faru.

V noci utuhlo, cesta byla samý přímrazek, jako škvrklá, v jejích vráskách, na struhách a kdejaká kalužina, leskl se led, a vybledlá luka i zelený ozim zbělely nesčetnými křišťálky hustého jíní. Země pod těžkou obuví Padolských chodců, pod botami cvočky okovanými, s podkůvkami, jen duněla, a zvuk ten se jasně rozléhal tichem mrazivého jitra.

Šli všichni pohromadě, jak se cestou našli. Jen po Černém Vackovi se marně ohlíželi. Šli přes vrcha, na Babí, kdež u staré, ohromné lípy se k nim přidal Pavlišovský rychtář, také ve vysokém „mezníku“ s pentličkami na něm, a v bělavém ovčím kožichu, plném tulipánů a pestrobarevných květů na zádech.

Nebe, od rána dost zamračené, se pomalu vybíralo, a když vyšli z lesa nad Plhovem, vysvítilo slunce. Starý Náchodský zámek na vrchu, jak se jim vyhoupl před oči, vypadal s tím pozadím modrého, zářivého nebe hned veselejší. Ale nahoře, na zámku, neprchly stíny zasmušilosti, i když se po něm rozlila zlatá, studená zář zimních paprsků.

Starodávné budovy, někdy sgrafitem vykrášlené, nyní oprýskané, dešti a sněhem ošlehané, stály chmurně kolem tichých nádvoří. Zašlá sláva vzdychala ze všeho a nikdo toho nedbal. Po cizí, macešské vládě stopy všude, všude její znamení. A všude z ní strach nebo bázlivý respekt.

Na nádvoří před kaplí stáli z Lipího rychtář a nějaký konšel, oba zkroušeně; oba hluboko smekli a poníženě pozdravili, když šel kolem pán v klobouku na hlavě, v límcovém, tmavém plášti, vysoký, červených, kvetoucích tváří, se zlatými brejlemi na nose. Šel kolem ani nepoděkovav, ani se neohlédl, ani si nevšiml.

A rychtář s konšelem se dali za ním (vtom přišli také Padolští) a stoupali po schodech do vnitřního nádvoří u veliké věže, kudy se šlo ke kancelářům. Malé nádvoří, do něhož trčel neforemně ohromný spodek kulaté věže, stísněněji a budovami, nevybralo se ještě ze šerého stínu. Pod galerií z dob Smiřických, jež se nevysoko nesla, mezi jejími pilíři, stáli rychtáři, většinou v kožichách. Jen Rybnický svobodník v pěkné vydrovici měl na sobě límcový plášť z modrého sukna. Stáli ve skupinách a mluvili jen polonahlas. Čekali, neboť neudeřila ještě ouřední hodina.

Až pak se ukázala výkonná ruka pana vrchního, Macek mušketýr, v gamaších, nevelký, s šavličkou na širokém řemení přes rameno zavěšeném. Hladká tvář samá vráska, vlasy šedivé; hrůzu neplodil svým zjevem. Sebevědomí však zůstalo, a nejvíce v očích. V té zvadlé, drobné hlavě zapadlých spánků, nad hubenou tváří, zdály se větší, veliké. A přísně jimi kroutil a obracel.

Sedláky si nejprve chmurně změřil, nežli oznámil (měl zuby silně prořidlé), aby šli. Někteří už na chodbě smekali. Konšel Mityska také; a poněvadž v něm rozčilení rostlo, ač se včera u Čejchanů u pece tak troštoval a takovou jistotu měl, potahoval rychleji a také se tak oblizoval.

V první kanceláři, jen vybílené, tlustých zdí, jak byly při oknech nejlépe vidět, seděli u tmavých stolů, plných papírů, dva písaři, kteří sotva pokývli hlavou, když rychtáři, vstupujíce, pozdravili. Všichni usedli na dlouhé lavici u zdi, i svobodník Rybnický, a nechali židle, dvě tu stály poblíže ohromně široké almary, staré, nenatřené, rychtářům z městeček, Padolskému a Kosteleckému. Čejchan si také našel místo na lavici, na Doubena však nezbylo. Postavil se poblíž svého rychtáře.

Dveře do druhé kanceláře byly dokořán otevřeny.

Čejchan granatýr seděl skoro naproti a dobře tam viděl u dveří do třetí kanceláře velký psací stůl s mřížkou po stranách, plný papírů, s porcelánovým velkým kalamářem a takovým posejpátkem. Všiml si knih s červenými cedulkami na hřbetě, prohlížel si tmavou skříň vpravo od stolu, řadu velkých, starých knih na ní a černý krucifix mezi svíčkami v mosazných svícnech.

Na vše to se díval z dlouhé chvíle. Ostatní pozorovali písaře v kanceláři, kde seděli, a myslili si, že se prací nepřetrhnou. Ten mladý ve fráčku, s licousky na tvářích, pořád zíval, a ten starší, vlasy měl do spánku sčesány, v kabátě, jehož límec mu šel nad týl, díval se pořád do okna.

Bylo ticho tu i tam a hodně zatopeno. Rychtáři už rozdělávali kožichy, Rybnický svobodník a po něm Čejchan sundali pláště. Doubenus v burnuse zčervenal jako rak a čelo se mu zpotilo jako o žních. Mityska už neklidně se ohlížel po dveřích, brzo-li vejde pan vrchní. A Černý Vacek také nikde. Že on snad ani nepřijde? Ale ať pak ho tím spíš zavrou.

V druhé kanceláři se ozvaly kroky. Někdo přecházel pokojem. Byl to ten pán se zlatými brejlemi. Čejchan ho dobře viděl otevřenými dveřmi, jak šel v zeleném fráčku, ruce na zádech, jakoby přemýšleje. Boty mu pansky vrzaly. A spustil. Začal někomu říkat do péra, německy, jak šel pokojem napříč, a česky, jak šel opět zpátky. Doubenus naslouchal v patrném úžasu; také rychtáři se na sebe podívali nebo se šťouchli. Tomu se po každé divili, jak to kontribuční Švec dovede, dvěma písařům říkat najednou do péra, a to jednomu česky a druhému německy.

Pojednou šramotně vstali. V Mityskovi konšelovi hrklo. A nebyl to pan vrchní. Uvadlá tvář s licousky, jako unavená, pokývala na to uctivé povstání. Na Padolského rychtáře se pan důchodní Schmidt, jak vešel, i mdle usmál. A Doubenus na něj. Jenže si toho zámecký pán ani nevšiml, a hned zašel do vedlejší kanceláře. Písaři, kteří, jak vešel, také vstali, dali se na chvilku do psaní, ale jen na chvilku.

A zase ticho, jen vedle v kanceláři šramot židle, vrzání bot, jednotvárné diktování, německé, české, německé, české –

Čejchan se již v duchu mrzel, co že ten vrchní, nač si je sem objednával? Z dlouhé chvíle těkal jeho zrak zase druhou kanceláří, po almaře a jejích starých knihách, po psacím stole, u něhož zasedl důchodní Schmidt, až utkvěl nad ním na obraze, na zlaceném, vypouklém poprsí císaře Františka, jež se v rámu nevysoko zvedalo z tupě modré půdy.

Vpravo, vlevo začal ten onen Šeptem mluvit, umlkli však hned, jak se jeden z písařů po nich přísně ohlédl. Druhý sklapl velkou knihu, do níž psal či psáti měl, zadíval se na její bledě mramorované desky, na papír uměle vystřižený, na vrchu desky přilepený, s nápisem, pak se ohlédl po rychtářích, uplivl se a pohlédl na kolegu. Ten porozuměl a přisvědčil po německu, to že je zatra – vůně z těch kožichů.

Venku se ozval prudký hlas. Poznali ho. Macek! Na někoho se osopil.

A nato druhý prudký hlas. Ten odpovídal. Mityska sebou škubl. Vacek! Padolští se ohlédli po dveřích.

V to pojednou ostře třetí hlas, pak ticho. Dveře se rozlétly, Macek je otevřel dokořán. Písaři vymrštili se se židlí, rychtáři naráz vstali a ukláněli se, beranice v rukou.

Vrchní Essentr vcházel, maje modrý soukenný kožich s drahou hnědou kožešinou na ramenech, veliký, statné postavy, padesátník, světlovlasý, s licousky na rumných, ducatých tvářích. Na krku měl černý hedvábný šátek, vpředu na uzel vázaný, a nad šátkem k hladké bradě, k růžovému laloušku, vyvstával nevysoký, polotuhý, bělostný límeček.

Šel vzpřímen kanceláří, dav milostivě, nedbale po německu dobré jitro rychtářům; z těch nejkrajnější hbitě se ohnul a políbil mu ruku. Vrchní si toho ani nevšiml. Dělávali mu to, přijal to jako věc obvyklou.

V druhé kanceláři, kde ztichly vrzavé boty i jednotvárné diktování, zdržel se jen okamžik a zašel do třetí, do svatyně direktorské moci.

V patách za ním vkročil, dveřmi dokořán ještě otevřenými, nevelký muž, ale sporý, ramenatý, hodně osmahlý, černých, chytrých oček a již hodně prokvetlých vlasů, Černý Vacek. V krátkém šedém kabátě bílým beránkem podšitém, v botách až po kolena, dost neobratně se ukláněl. Ale ukláněl se, pro posměšek, Mackovi, písařům. Také před Padolským rychtářem a jeho konšelem pochýlil svou hlavu, kolikrát už zašívanou.

Konšel Mityska hned zčervenal, jak ho zhlédl. Černý Vacek se jen ušklíbl a postavil se poblíže Čejchana granatýra; nedbal nic, že také Macek mušketýr zle černí, a nic se také nepřikrčil a neschoulil, když v druhé kanceláři zase se objevil vrchní, bez kožichu, v tmavém, dlouhém kabátu širokého límce, úzkých rukávů.

Rychtáři od jeho příchodu již nesedli. Teď mnohý zaždímal beranici, jiný zchytrale ho pozoroval, ten onen z respektu rozpačitě hladil těžkou, mozolnou rukou své pačesy. Vrchní se zastavil u důchodního Schmidta, něco s ním mluvil, a jako by nedbal, že tlustý, červený kancelista, jehož dosud nebylo viděti, protože psal u okna, vzal nějaké archy, začal z nich čísti úsečně, hlubokým, vysmoleným hlasem:

„Der Richter von Bilowec.“

Běloveský rychtář, v květovaném kožichu, sebou trhl a vzkřikl rychle, aby nebylo snad pozdě:

„Hier!“

Kancelista vyvolával dál, rychtáře po rychtáři, každý se ozval, jak musil, ten hned, některý teprve na šťouchnutí sousedů, obvyklým: „Hier!“ Když kancelista volal: „Der Richter von Dobroschau,“ ohlédl se vrchní, kývl na rychtáře a poručil:

„Kommts her!“

„Máš tam jít,“ volali na dobrošovského. Vytrhl se, šel po špičkách, v levé ruce beranici, pravou vlasy na spáncích pohlazuje, až stanul uctivě před vrchním. A ten zostra spustil:

„Lepší posor mít, šecko sem meldovat nebo bude plátyt pokuta sám. Sagens ihm,“ obrátil se ke kancelistovi, „von wegen dem Tůma.“ A kancelista tlumočil přísně slovy i hlasem:

„Od vás Tůma sedlák z numera 4 měl opovážlivě fajfku v držce, když vrata spravoval, a to jste –“

„Proto přijít Tůma do díry!“ rozsoudil vrchní.

„Tak ho sem opatříte,“ doplňoval kancelista. „No, co ještě chcete?“

„Prosím, ráčej vodpustit, ale rád bych, stran té holky, Kateřiny Vosmíkovy, co sloužila ve dvoře, a co ten pacholek – ráčejí vědět – ona pořád chodí a ptá se, jak s tou náhradou –“

Kancelista pověděl po německu vrchnímu o té záležitosti, pak v jeho jménu vyřizoval:

„Ten pacholek je cizopanský. My už kvůli němu kolikrát psali, ale jeho pan vrchní na žádné připsání neodpovídá. A tak už náš pan vrchní poručil, až ten pacholek teď přijde na jarmark, aby mu mušketýr vzal kožich. Ale z toho dostane pan farář accidens dva zlaté.“

Rychtář se chtěl poklonit, ale zapomněl, protože se z první kanceláře ozval prudký hlas odporu. Někdo se tam na někoho obořil, ať dá pokoj. Něco tu neslýchaného! Tvář vrchního se hrozně zchmuřila. Chtěl zavolat na Macka, ten však sám už vcházel, rudý jako krocan. Uražen ve své důstojnosti, začal rozhořčeně oznamovat, že Vacek –

„Sem, sem ten tarebák!“

Vacek vešel také sám, nečekaje, až by Macek pro něj přišel.

„Ty tarebák,“ vítal vrchní Padolského souseda, „už prve rámus; co tam dělat? Nevědět, že je na kanceláš?“

„Prosím, pane vrchní,“ odpovídal Černý Vacek rozhodně, nebázlivě, „Macek do mne strčil, a to si nedám líbit.“

„Ale on se pořád tak šklíbil,“ žaloval Macek.

Oči vrchního zasvítily, tvář mu zrudla do temna. Vztáhl prudce ruku a ke dveřím ukazuje poroučel:

„Vacek s Mackem do díry! Macek, hned! Marš!“

Starý mušketýr nad obyčej mrštně skočil k almaře a sňal svazek klíčů visících tam na kroužku; pak chtěl vzíti Vacka za rameno. Než ten se mu vyškubl:

„Nešahej na mě, nebo! Já půjdu sám!“

Šel a Macek za ním. Konšel Mityska zářil a sledoval vyjasněným zrakem svého protivníka, až zašel a mušketýr za ním. Rychtáři zapomněli rozhalovat květované kožichy a pot utírat. Žasli, a s nimi Doubenus žasl. Čejchan granatýr se v duchu zlobil, že kvůli takovému mušketýru se tu člověk nesmí už ani usmát, a nač je sem volali za svědky, když tu takhle soudí.

Vrchní mluvil rozčileně s důchodním Schmidtem o té výtržnosti. Chvilku trvalo, nežli jednání opět se začalo. A jen se začalo, hned opět přerušeno. V první kanceláři strhl se neobyčejný šum, pak hlasitý chechtot. Rychtáři se smáli! A již vcházel do druhé kanceláře Černý Vacek, nesa svazek klíčů. Poklonil se před ustrnulým vrchním a podával mu klíče, klidně, jako by jeho funkcí bylo.

„Tak tu jsou. A Macek je, jak ráčili poručit, v díře.“