U nás

Farář Havlovický z panských komnat pospíchal, ani se neohlédl, ani se nezastavil. V prvním dojmu neuvažoval, to však cítil, že slavně nepochodil, že není ani zdání o tom, nač si cestou do Ratibořic myslil a co si chvílemi také již maloval.

Pokusil se sic, jak zamýšlel, upozornil vévodkyni na stav lidu, ač ne zevrubněji, jak by si byl přál. Ale bez výsledku, o tom už nepochyboval. Slova jeho jako by vítr mimo zavanul.

Nespokojen spěchal parkem kolem ostatních budov k zámečku příslušných; nikoho si hrubě nevšiml, ani ruchu u nich, jak pobíhali sluhové v livrejích i bez nich, služebné v zástěrách, v bílých čepečkách, jak se příslušníci vévodské čeledi lenošně na sluníčku vyhřívali. Farář chtěl už být u svého povozu, kterýž na něj čekal u Celbovy hospody za zámečkem.

Vyšel z parku, minul mlýn, prošel pod starými lipami u mlýna pod jejich baldachýnem, který už protkaný tu tam prvním zlatem podzimu tiše, bez hlasu vznášel se v zářivém vzduchu podzimního dne nad starou statuí. Jen mlýn za lipami mluvil tlumeným klapotem neúnavně do toho ticha.

V hospodě bylo v tu chvíli prázdno. Zavalitý „pan otec“ ze mlýna, šedého, hustého obočí seděl tam sám, v plátěném podvlíkači, v šedivé čepici, nohy v bělavých spodkách, dole zahrnutých a v pantoflích na lavici natažené, jak vždycky sedal, když si sem na holbičku odskočil, stříbrnou tabatěrku i modrý šátek na stole u ruky.

Farář Havlovický ze sousedství takřka a také ze mlýna (stál nad Ratibořicemi výš v údolí, také při Oupě, mezi lesy) znal dobře ratibořického mlynáře a on jej, jakož i všecku jeho rodinu. „Pan otec“ hned zažertoval, však co pan farář dělá, že slyšal, že slyšal kam šel, že tedy k vůli němu se tu opije, že pije už desátou, když tak dlouho nejde.

Smekl, stáhl nohy, podal vesele šňupec, ptal se na panímámu, na Františku, farář na jeho rodinu i na slatinského mlynáře. Hovor však neprotahoval, neboť chtěl ještě dál, na Boušín. Provázen „panem otcem“ vyšel před hospodu, ale když už chtěl vsednouti, odstoupil zas od vozu, jak mlynář pojednou zvolal:

„Hele, pan Pankl!“

Zahlédl ho výš na stezce vedoucí od starého bělidla, kde rodina vévodského štolby při panské prádelně o samotě bydlila v dřevěném příbytku. Štolba v krátkém kabátci, v klobouku, úzkých nohavicích a botách s kopnami, přicházel s malou, asi šestiletou dceruškou svou, jejíž vlasy v rulíček učesané se na slunci leskly. Vyprovázela ho, a jak ji za ruku vedl, hopkovala vedle něho jako ptáček.

Farář Havlovický šel, když mlynář tak zvolal, se podívat a čekal na Pankla, dobrého svého známého ještě z dob svého kaplanování. Ten nespatřiv dosud faráře, stanul, klonil se k dcerušce, pohladil ji a laskavě vybízel, aby se už vrátila. Vtom „pan otec“ toče tabatěrkou mezi prsty, volal hlasem:

„Baruško, čečetko, počkej, pověz, kam pěnkava nosem sedá!“

Děvčátko se otočilo, zasmálo, ale vtom už hup, dalo se do běhu zpátky k domovu, až jí ruliček v týle poskakoval. Mlynář se jen šklíbil, vysvětluje faráři:

„To já ji dycky tak zlobím. Čiperné ďoučátko –“

Vtom Štolba došel, prostředně velký, přívětivé hladké tváře, s licousky, milého pohledu. Spustil německy, měl radost, že se vidí zase s farářem, promluvil na „pana otce“ ne zrovna plynnou češtinou, odpovídal na farářovy dotazy o své rodině, o svém nejmenším.

„Teď právě s ním panímáma vyšla ven, trochu ho pochovat; jako má tchyně. Je teď u nás. Šla s ním a s ostatními na sluníčko. Jsou okolo ní pořád jako kuřata.“

„To mají hodnou chůvu,“ chválil mlynář a farářovi doplnil: „Rozšafná ženská, taková staročeská, s tou si člověk pěkně pohovoří.“

A hned, a víc, mluvili o vévodkyni, o audienci, o hostech, o starém knížeti Švarcenberkovi, o hraběti Šlikovi, jak znamenitě střílí, o staré tetě paní vévodkyně. Farář se zasmál, jak si také na Šprinka vzpomněl, u toho že pochodil, ten že jen drobínek zavrčel a ostatek ani muk.

„To měli štěstí,“ přisvědčoval štolba položertem, polovážně, „to je paní vévodkyně ráda viděla, a jináč jistě také.“

Farář se jen usmál.

Koně už zapražení nedočkavě zatrhnuvše upomenuli ho, aby neotálel. Rozžehnal se s Panklem, s „panem otcem“, jenž mu žertem připomínal, jak krajánkové pozdravují, kdy jdou proti vodě od mlýna k mlýnu, tak aby pozdravil od něho také slatinského, když pojede kolem.

Když se dostal farář na cestu v zarostlém svahu a měl zámek za sebou, oddechl si. Byl rád, že si tu poklonu odbyl, že je ven z toho světa, kde není volno a nemají pro život chudého poddaného žádného porozumění. Jel sám samotou pod klenbou stromů s nichž se žlutavě zakmitávalo, jak kanul list za listem a tiše, točivě připadával navlhlým vzduchem k zemi.

Jak mírným svahem sjel zpod zelené klenby na volné údolí, na cestu k řece nad splavem, jenž svítě se na slunci a šumivě se pěně mezi olšemi a vrbovím hučel, ohlédl se maně napravo za splav k starému bělidlu. Mezi stromy probělávala se zděná prádelna panská; na sadě pod stromy v plném světle odpoledního slunce kmitla se přihnutá stařenka v tmavém živůtku s proramenicemi, od něhož se odrážely krátké, bílé rukávy nad obnaženými pažemi, v modrém šátku na hlavě na placku uvázaném. V pruhovaném táči chovala dítě v peřince; a kolem ní hromádka dětí, klučina asi pětiletý, menší holčička světlých vlásků a ta, pohnal ji, Baruška, co ji mlynář škádlil. Ty menší poskakovaly, Baruška stála u babičky obrácené k dubině ve stráni za řekou.

Farář si pomyslil, to že jsou jistě Panklovy děti s babičkou, a ohlédl se znova. Ale vůz zajel, idylka zmizela.

Jeli utěšeným údolím, přejeli řeku přes dřevěný most, nad nímž se vznášely koruny vysokých stromů, jeli dál pod strání lesem zarostlou, pod starým Ryzmburkem, jehož nebylo viděti.

Jak přejeli druhý most, upřel farář oči vpravo do modravé, lesnaté stráně, nad jejímiž vrcholky bělal se nový zděný altánek u rozvalin ryzmburského hradu zapadlých do lesa. Stráň, altánek, vše v jasné záři podzimního slunce. Pojednou se všecken jas stlumil i hasl, jak je les zaclonil.

Měli Oupu vpravo, opodál. Hrčela čistá, průhledná přes kamení mezi stromy, zeleným paloučkem, a zase lesem; a ten chvilkou zhluboka povzdechl, a táhlý šum se z něho nesl. Všude klid a šero kolem a chladněji. Jakási tesknota vanula v těch stínech.

Farář Havlovický však netesknil. Jel milou krajinou, rodným údolím. Na panskou bibliotéku, na vznešené dámy už zapomněl. Chlapecký věk, studentská léta všude se tu hlásily a volaly na něj víc a jasněji, a dojímaly. Všude tu kouzlo a vůně mateřské půdy. Srdce se jim otvíralo. Vzpomínal, jak tudy jezdil, chodil, s otcem a známými do Skalice, jak tudy o vagacích bloudíval v milých toulkách, jak tudy přítele Ludvíka vyprovázel, když studovali.

Až před ním prosvitlo. Les vpravo, vlevo ustoupil. Slatinský, osamělý mlýn u samé řeky měl před sebou, bedněný most se střechou hned za ním, vpravo za vodou příkrou lesnatou stráň Červené Hůry, na ní nahoře rozbitý hrad, a dál za mostem stráň a les, stráň a les vpravo, vlevo zeleně modravý kout hustých lesů, jenž tu zavíral svět a tajil v šeru svém šumnou Oupu.

Při cestě u plotu mlýnské zahrady stály stohy korábů, dýchajících pryskyřičnou vůní; před mlýnem čekal vůz se spřežením hnědáků a zamoučený mládek vynášel z mlýnice bílé pytle mouky a nadhazoval je čeledínovi na voze. To byli první lidé, které farář tu v údolí shlédl. Zavolal na ně, je-li „pan otec“ doma, a mládek zas zahoukal v tom hluku a klapotu mlýna a šumotu řeky, že ne, že není –

Minuli mlýn, minuli bílou kapličku pod svahem, na níž bylo namalováno, jak kníže Piccolomini i s kočárem i s dvojím spřežením koní boří se na tomto slatinském mostě a padá, za hrozné bouře, do proudící Oupy. Dali se do stráně bídnou cestou, jež se jí vinula na Slatinu.

Když dojeli, nechal farář povoz na kraji u hospody, sám pak se vydal na nedaleký Boušín. Cestou potkal dva kluky, kterých se zeptal, je-li pan učitel doma. Nevěděli, nebyli ve škole, neboť byl den regrací, čtvrtek, volný den.

Farář se na boušínského pana bratra těšil. Od své instalace, pomalu již rok, ho neviděl. První, co jej u fary překvapilo, bylo, že ouly stály zase na starém svém místě. Tenkrát, když chodil strach z té zlodějské roty a když „fratera“ stihla tenkrát taková pohroma, odstěhoval boušínský farář všechny špalky na nádvoří.

Teď stálo zase v zahrádce nalevo od hlavních dveří šest oulů jako vojáci jeden vedle druhého pod placatými kameny, plnými netřesku, s nejmocnějším oulem „fraterem“ na kraji, nejblíže ke dveřím. Ukrutný širák i kutnu i oči ztrnule vyvalené měl čerstvě omalované, až křičelo.

Sama fara byla jako vždy zabedněna. Košatý ořech, nad sešlou roubenou studní vpravo ode dveří, stál tiše v odpolední, již žlutavé záři; ani lístek se na něm nehnul. Farář Havlovický čekal, do oken se podíval, ale nikde nikdo. Když zazvonil, ozvaly se teprve za chvíli šouravé kroky na síni. Panna Aninka, v šátku zachuchlaná, mrzutě otevřela. Než v jejím teskném pohledu prosvitlo a levici v bok přitisknutou, jak ji tížilo „pškání“, hned spustila, jakmile poznala hosta, kterého ráda viděla.

A hned si zas její přízeň utvrdil, jak se, sotva vkročil, vyptal na její zdraví, a co ten šátek, má-li bolení zubů či uší, a jak ji politoval, když uslyšel, ach Bože, že všecko, zuby, uši, že dostala do celé hlavy takovou větřici, a tady v boku že pořád to pškání, a jak jí začal pochvalovat, že se drží tak v teple.

„A kde je pan farář? Není doma?“

„Je, ach božínku, je ve stodole, trošku pomáhá.“

Havlovický nepřijal pozvání, aby „špacíroval dál“, jak se panna Aninka po pansku, jak myslila, vyjádřila, nýbrž pustil se hned síní kolem kuchyně na dvorek a dvorkem kolem starého srubu nebíleného, tmavého roubení s pavláčkou a sloupky, do otevřené stodoly.

Tam ještě musel hledat a volat, až farář Ondrášek od práce zardělý jako brabenec vylezl z přístodůlku, kde snopy přerovnával, plný slámy na šedivé, skoro bílé hlavě a na staré plantě ošumělé.

„Á pro pána, á Josífku – to jsou k nám –“ a zase něco do přístodůlku volal poroučeje, a zase na Havlovického, kde se tu béře.

„Byl jsem v Ratibořicích u vévodkyně.“

„Ah, ah, a teď ke mně, to jsem čistý vejvoda, co Josífku.“ Starý farář se oprašoval a smál a ruku tiskl svému hosti, vedle jehož urostlé, statné postavy vypadal jako vrabčík, ještě menší a také ošumělejší.

Než došli do síně, nežli mohl farář Havlovický podotknout, tak že mají špalky zase na zahrádce, začal o tom Ondrášek sám, všiml-li si Josífek, že se včeličky dušičky přestěhovaly. A vtom už ho durdivě káral, on že je pěkný hospodář, že říkal o instalaci o včely, jak si je zavede, to že snad docela je už má od někoho jiného –

„Nemám, jak bych moh‘ mít; ale já si musel dřív dát všecko do pořádku, dvoreček, zahradu, stodolu a chlévy a teď teprva vás budu prosit.“

„No, toť se ví, a rád,“ farář Ondrášek třepal čepičkou, jak vešli do vybíleného jeho pokoje se zamřežovanými okny, „až v zimě Josífku, až bude sanice, pěkně si pro ně přijedete. Naložíme je opatrně, jak se patří na sáně, aby se dostaly pěkně tiše, jako po peřinách k vám. No, to už zařídíme. A frater!“ vykřikl, „viděl jste ho, všiml jste si, jak jsem ho dal vyštafírovat? Ten je, co, a všechno v něm v pořádku, chvála Bohu, matka, a ostatní špalky taky. Ale už teď mnoho nemají, včeličky dušičky, ještě trochu řasy.“

V kuchyni zapraskaly louče, Marjánka musila narychlo zatápět, panna Aninka pak stoupala nahoru do patra pro ty pěkné šálky s malovanými hrady a pro cukránku mlékově průsvitavou s růžemi a poupaty, aby uctila milého hosta kafíčkem, které mu tu vždycky tak chutnalo, i máslo s chlebem.

Farář Havlovický zatím dával zprávu o své cestě, o audienci, jak pochodil. Pověděl všechno i co zamýšlel, i jak se zmýlil, a skoro ostře opakoval, co řekla vévodkyně, jak ji hluboce dojímá pomyšlení, jakou útěchou je náboženství chudým i trpícím.

Farář Ondrášek se v duchu divil, jak vévodkyně, taková světácká, je najednou pobožná, a co Havlovický, proč to tak povídá. Proto se také ozval:

„Ale to je přece hezké, Josífku, když taková –“

„Když je to jenom planá řeč!“ vpadl mladý farář horlivě. „Planá, jalová řeč, slova jen a slova. To by měla skutky ukázat. Tohle je všecko jen tak z módy.“

„Ta pobožnost?!“

„Ta pobožnost. Věřte mně, pane faráři, že to je tak z dlouhé chvíle, když už takové panstvo všecko omrzelo a když je to teď módou. Jak pak je tomu dávno, co se náboženství smáli, co žádného neměli, nebo vlažní byli, a najednou všecky dojímá. Zkrátka, pobožnost je módou, i víru měnit. Ona, vévodkyně, taky chce –“

„Co co, Josífku, že by vévodkyně, luteránka!“

„Povídá se, a zdá se že je to pravda, čte Chateaubrianda.“

„Kdo je to, co je to –“

„Znamenitý francouzský spisovatel katolický.“

„Á to by bylo dobře! Patronka katolická!“ zvolal starý farář živě, skoro radostně. „Považte, Josífku, to by spíš něco dali na fary, na kostel –“

„To, s dovolením, asi ne, to by bylo jako teď. To by vrchní taky tak rozhodoval. Vrchnost si ničeho nevšimne, to je to neštěstí, a direktor! Kdybych já mohl toho získat, to by s tou tkalcovskou školou hned bylo jináč. Ale Essentr!“ farář, ve tváři pozardělý, mávl nikou. „Ten a školy! ‘“

Farář Ondrášek pokrucoval šedivou hlavou a v duchu se obdivoval, jakou má ten Josífek kuráž, ale co si pořád s tou školou vymýšlí, co taky s ní.

Byl rád, že vstoupila hospodyně, už ne tak zachuchlaná, aby prostřela na stůl.

Ondrášek se zasmál, že pan farář hospodyni nějak čerstvě pozdravil, že už chodí čiperněji, a ten šátek – Hned však k vůli ní vzpomněl, co Justynka či Mařenka, jako mladá Kalinová, kostelnice.

„Však jsem chtěla taky prosit,“ žádala panna Aninka, „nemožu na Mařenku zapomenout, byla taková hodná a milá. A že sem nidá nepřijde.“

Farář Havlovický pověděl o Kalinových, jak u nich je, že jsou spokojeni, šťastni, mladá Kalinová že má muže ráda, hošík že je jako cvalík a se starou učitelkou že Kalinová tuze dobře vychází, vůbec že ji mají všichni rádi, v celém sousedstvu, a ona že se také chová, jako by od narození byla křesťankou.

Když hospodyně odešla do kuchyně, začal se farář Ondrášek vyptávati na Padolí, jak to má Josífek s farou a s hospodářstvím. Havlovický chutě vypočítal, co už všecko udělal a zavedl, jak je se zahradou, že už má stodolu, chlévy v pořádku, že si už koupil dvě krávy, koně že si později opatří, pole že už nemá v nájmu, že si všecko nechal sám, že má s tím ovšem mnoho starostí, ale že ho to těší.

„Štěstí, Josífku, že máte panímámu u sebe.“

„Ba tak; chvála pánu Bohu. Myslila, že se vrátí zase na výměnek; ale teď, když jsem si to hospodářství začal, nedá jí to, nenechá mne, a ji to také těší, bodejť, starou hospodyni. Všecko to půjde,“ oči se mu rozjasnily a z tónu vanula plná důvěra, „třebaže to ještě není, jak bych to chtěl mít. Rád bych ještě hodně stromů vysázel, a taky vysadím, taky je k záduší dost pustiny, tu časem zdělám, taky bych si rád školku zařídil, ta bude hned za farou, pro mne i pro mládež.“

„A na včeličky zapomenete –“

„To ne, pane faráři, kdepak, taky bych rád, aby se v Padolí víc ujaly.“

„Á, nó,“ liboval si starý farář, „to budete celý hospodář.“

„Rád bych měl všecko a v celém pořádku, taky co je nového v hospodářství, abych lidem u nás ukázal, co se dá všechno udělat. Hned na jaře začnu s novotou.“ Usmívaje se hleděl na starého Ondráška, jenž opřev se lokty rychle o tabuli stolu, zvědavě se optal, jakou to, jakou –

„Nedám brambory sázet pod motyku, na krátké řádky, ale za hákem, to je jednodušší, o mnoho míň práce.“

„Ale jděte, a jak, může to být, jde to?“

„Jde, a každý to musí nahlédnout; to budou dělat po mně.“

„A jináč poslouchají, poslouchají? Dobře s nimi vycházíte?“

„Dobře. Pravda, v lecčem člověku nerozumějí, ale až uznají, jak to s nimi smýšlím. Člověk nesmí ztratit trpělivost. Já se držím nejvíce mladých. To víte, mladý stromek se dá ohnout. Se starými je někdy kříž, jako tuhle jsem měl vojnu stran jakubovského kozla.“ Začal o tom, jak nedopustil, aby ho shazovali. Farář Ondrášek sebou trhl.

„Co, tohle jste uďál?! Na mou duchu, to bych se bál, opraudu, a taky, když je to starý zvyk. A co oni?“

Havlovický živě líčil, jak bylo u hořejšího mlýna, jak tomu chlapci hrnec s jakubovskou krví z ruky vyrazil.

„Pak mne to ovšem trochu rozcházelo, že jsem se ukvapil, ale když člověk vidí takovou surovost a hloupost, takovou pitomou pověru, dohřeje se, jak by se nedohrál! Tenkrát jsem pochopil, jak misionáři musili staré modly bořit a kácet.“

Šedý farář upíral zraky na mladého, divě se mu v duchu i vyčítaje, že to přece je jen trochu přemrštěnost, ale nahlas se jen optal, co oni, zdali se mu neupřeli.

„V tu chvíli byli tak zaraženi a překvapeni, i ten krejčí i ten Franta Švec a řezník, že ani nehlesli. V hospodě pak hubovali, ale přece už nebyla taková veselost jako jindy a brzo se rozešli. Napřesrok, to jsem jist, kozla už shazovat nebudou ani ve mlýně aniž kde jinde.“

Konvičky, šálky zarachotily na tácu, jak je panna Aninka přinášela, pak káva silně zavoněla. Farář Havlovický si na ní zase pochutnal i na chlebě a másle v krásně žlutých, orosených husečkách s vytlačeným beránkem a květy navrchu, i na zlatém medu ve velké sklenici.

Za té svačiny optal se také na učitele Šoltu, jak s ním teď je, co dělá.

„I, drží se dost, ještě tak,“ přiznával boušínský farář, ale nikterak nadšeně nebo vřele, „v zimě, o ostatcích, se sic několikrát ochmelil, o muzice, když hráli, ale nic nerýpal, o mouchách, víte, jako o včelách, už ani muk, to je pravda. Ale spolků, s tím dolejším beranem, s mlynářem, myslím, že nenechal. Slízají se oni. To si pořád od něho ňáké kroniky vypůjčuje, a noviny. Potřebuje on noviny, kdyby si radši hleděl svého!“

„A hoch se mu učí –“

„Eminenter, praemio donatus! A hledí si ho, o vagacích s ním pořád chodí. Ten hoch je jeho radost; no, to se mně právě líbí, že si ho tak hledí. Však tuhle povídal, že se musí s ním u vás v Padolí stavit.“

„A co ostatní?“

„Děti? No má toho jako čečetek. Nejhůř ono bude s holkami, co s těmi.“

Havlovický na to neřekl nic, ale to, co slyšel, uvázlo mu v paměti a připomenulo, že již o tom také se Šoltou mluvil.

Bylo již o slunce západu, když se Havlovický rozloučil s boušínskou farou. Až na práh vyprovodila jej uctivě panna Aninka, opakujíc:

„Sprovázej pán Bůh,“ a prosíc, aby Kalinovy pozdravoval, obzvláště ji, mladou, aby přec někdy přišla sem na Boušín.

Farář Ondrášek vyprovázel hosta až na Slatinu k povozu, kdež ho bratrsky políbil a nakonec ještě po ruce pohladil, tak aby zas brzo přijel.

Nahoře, plání kolem fary a Slatinou rozlila se poslední zář oranžového tónu, až v ní starý, žlutavý okroč na hrozných pérách zahořel. Ale jak sjeli kus od hospody, níž, dostali se již do stínu.

Dole, v údolí u řeky a mlýna pod Červenou Hůrou v šero se stmíval a stromy i lesnaté stráně kolem už zčernaly.

Před mlýnem dal farář Havlovický zastavit. Rychle slezl a rovnou do mlýna. Nezastal však, jak se nadál, ani mlynáře, ani kantora Šoltu, s nimiž by si byl rád několik slov promluvil. Byl už večer, kdy okroč farářův hrkotal Červeným Kostelcem, nedlážděným jeho rynkem ve svahu, dál kolem kostela a fary, kdež svítili. Farář Havlovický ohlížel se do ozářených oken a vzpomněl, co asi dělá „pan bratr“ zdejší, jenž měl z jeho instalační řeči strach a takovým měkkým, rozplývavým hlasem ho pro ni bodl při hostině. Ten by se asi usmíval, kdyby věděl, jak u patronky pochodil.