U nás

Týden po josefovské slávě, kdy vypsání její v novinách do Padolí ještě nedošlo, jmenovitě dne 3. září podvečer rozloučili se s farářem Havlovickým, jenž nazejtří chtěl do Prahy, sestra Krůčková i švagr. Přišel také Kalina hodinář s Kalinovou dát s pánem Bohem a znovu požádat, aby jemnostpán v Praze na Honzíčka nezapomněl. Přišel i Červíček, druhý kostelník, přát šťastnou cestu.

Loučení dost, až farář sám, jenž léta již nevydal se na delší cestu, byl dost vzrušen. Ještě více stará mlynářka, kteréž značilo Praha a „někde za Prahou“ něco tuze dalekého. Ochotně přisvědčovala, když farář jí připomínal co a jak v hospodářství za jeho nepřítomnosti, ochotně a nějak měkčeji, laskavěji, že ano, aby se nestaral, jen aby on si dal pozor, aby se mu něco nestalo.

Ráno, dne 4. září, ještě za šera zapřáhl Mikula Rus „myšku“ a hnědku do kočárku. Doubenus, jenž navečer také přišel na faru, oznámil po večeři, že přijde ještě ráno. A přišel; pomohl Mikulovi, vynesl farářův tlumok, počkal, až farář přišel. Maje smeknuto, přál mu šťastnou a veselou cestu a usmál se blaženě, když se ho farář zeptal, tak co mu má z Prahy přivézt; počkal, až se panímáma se synem rozloučila, až vůz sjel lipovou alejí dolů a zmizel.

Mikula zajel jen do Náchoda, kdež měl farář zamluvené místo na poště. S tou se dostal toho dne do Hradce Králové; tam na něj už čekala cedulička „Aufnahms-Schein – – giltig zur Gesellschaftsfahrt auf den 5. September“, kterouž mu na písemné požádání opařil J. H. Pospíšil, impresor, knihkupec a vlastenský nakladatel. Ta cedulka zabezpečila faráři místo v dostavníku jezdícím mezi Hradcem Králové a Prahou.

Už v poštovním voze vzpomínal farář na svůj kočárek s „myškou“ a hnědkou; což teprve, když přenocovav v Hradci, usedal dne 5. září na úsvitě v povoze, jehož střecha byla plna tlumoků, cestovních brašen a balíků, a jehož prostora určená pro osm osob musila jich pojmouti toho chladného rána jedenáct.

Všeliká protestace byla marná; chtěl-li se farář za den dostati do Prahy (s jiným povozem to nebylo možná, neměl-li podložených koní jako dostavník), musil vsednouti. Na tom „Aufnámsšajnu“ sice ustanovoval bod pátý a poslední, že každý pasažír je povinen na každé stanici své místo zaměniti; ale při tom, jak vůz nacpali, byla v tom jen záměna sousedstva, žádné však polepšení.

Když se dostali z hradeckých bran, za hradby, na širou silnici, většina ve voze již dřímala; dva však zakřesali a zapálili dýmky a nedbali, že ze dvou ženských, šátky a plášti zachuchlaných, začala jedna kašlati a druhá vzdychati, ach, že ji bolí hlava, hned co vstala, ach, jak to jen vydrží.

Teprve když se rozednilo, uviděl farář společnost v dostavníku, jak náleží. Z těch dvou ženských jedna, mladší, patrně zámožnější měšťanka, seděla v plášti a v klobouku, z něhož jí hubená, drobná tvář vyhlížela jako z kukaně. Druhá, starší, měla na hlavě tmavý čepec a přes ramena velký šátek na zádech do rohu složený. Vedle ní seděl student, u toho nějaký bohatý sedlák s vydrovicí na hlavě a vedle něho farář; naproti měli žida, ne starého, ne mladého, nějakého mistra, dva sousedy z Hradce, třetího z Třebechovic a hospodářského úředníka, nějakého správce nebo pojezdného. Byl vypasený, červené tváře hladce oholené se mu až leskly pod kastorovým kloboukem. Na sobě měl dlouhý svrchník perníkové barvy s límcem přes ramena; bánil skoro ustavičně z pěnovky stříbrem kované, víc nežli ten sedlák ze své dřevěnky vyřezávané.

Ani nehlesl, velkopansky mlče i když skoro všichni se rozhovořili, i když panímáma v čepci přestala vzdychat a na hlavu si naříkat. Mluvili o korunovaci, nejvíce německy, a nejvíce žid. Hradečtí sousedé vzpomínali na slávu, jaká u nich byla za králova pobytu, na iluminace, zvláště na poslední před císařovým odjezdem, jaká krása, co světel, lampiček, nápisů. Rozumělo se, že německých.

Proto pojezdný sebou hnul a obrátil své trochu vyvalené oči, když se farář ozval po česku:

„Pan Pospíšil měl český nápis: S Bohem králi! Věrná Čechie láskou korunu Tvou věncuje.“

Sousedé přisvědčovali, v to pojednou se ozval statný sedlák ve vydrovici:

„Však to byl, myslím, jediný český nápis v celém Hradci. No, my v Plotištích měli taky český nápis, jen český na bráně, když císař jel z Hradce do Jičína. A v Bříze měli na bráně taky český nápis.“

Žid do toho vskočil, nedbaje řeči sedlákovy, no jo, no jo, v Hradci že to bylo hezké, ale teď v Praze, až bude pozejtří večer po korunovaci iluminace, to že bude, a jaká krása byla, když minulý čtvrtek byl ten vjezd, když císař jel od invalithauzu do města – unbeschreiblich – Ta krása, toho lidstva, vojsko v parádě, zvonění, střelba, šarfšicové, poštmistři v červených fracích a pak panstvo na koních, hrabata, knížata a dvůr, ty kočáry, garda a hofdámy v dvorních kočárech, a ten špalír –

„Ten byl snad až od Karolinčan –“ připomenul farář tázavě.

„Was?“ ptal se žid. „Was ist das Karolinčan –“

Pojezdný se v hrdle zkrátka zachechtal, ale jinak se ani nehnul, opíraje ruce v srnčích rukavicích o hůl s červeným, hedvábným střapcem.

„Karolinenthal –“ odvětil zprudka farář dohřát ne židem, ale tím úsměškem pojezdného.

„Ne,“ opravoval žid, „od Poříčské brány k Prašné, in der Zeltnergasse, jestli to znají – am Ring a dál až na hrad. To byl špalír; und der Festzug! Kdo si mohl dva zlaté pošpendírovat – nic jsem toho nelitoval.“

„Jak dva zlaté, to –“ ptala se panička v kukani.

„No, to byly solche Tribunen – dobrý kšeft,“ vykládal žid, „tesařský mistr Ranek na Josefsplacu a tesařský mistr Zeyer, oba je znám, na rynku vystavěli solche Tribunen, takový lešení, numerierter Platz zwei Gulden a k stání 30 kr. Stálo to za to – člověk všecko viděl a pěkně seděl.“

Plotištský sedlák se usmál té chlubivosti a zamíhal očima po faráři.

„Na hradě jste tu slávu a uvítání neviděl,“ zeptal se farář schválně. Správce, jenž si právě řídil svou pěnovku k nové zápalné oběti, na to „jste“ otočil své oči po faráři.

„Dort waren die höchsten Würdenträger,“ odpověděl žid.

„Ano, ano, tam taky uvítal nejvyšší purkrabí krále po česku,“ vpadl farář, „jak jsem včera v Hradci slyšel, jenom po česku.“

Pojezdný vypustil prudčeji oblak kouře a divě se, pohleděl na faráře. Ale ani nehlesl. Žid se zavrtěl, „na, že snad česky, na, že je to už tak starý prauch –“

„Žádný prauch,“ vyhrkl sedlák, „právo je to, vždyť je to český král!“

„Tak, pantáto, tak,“ přisvědčoval farář potěšen a nevšiml si, jak si pojezdný změřil sedláka, že si tak troufal. Třebechovický soused i řemeslník rozhodně souhlasili a jeden z hradeckých měšťanů opakoval:

„Ganz richtig, ganz richtig.“

Žid překvapen, na chvíli se odmlčel, ale nemoha být bez řeči, začal znova, natočiv z jiného, připomínaje všeobecně, aby neopominuli se podívat do Platejzu, tam že je v sále panorama, wunderschön, die Reise um die Welt, einzig, a na Josefsplace, tam že je St. Petersburg, taky panorama, aber extra gebaut und konstruirt.

„Aber das höchste, to je v Konviktě, tam se producíruje, meine Herren, der russische Feuerkönig, ohnivý král z Ruslandu, ten se jim meje žhavým olejem jako našinec vodou a ukusuje kousky rozžhavenýho prutu železnýho a taky chodí po žhavém železe.“

„V botách?“ zeptal se nevinně plotištský sedlák.

Farář a všichni, až na pojezdného, jenž seděl nadutě, ani se nehýbaje, i ženské, dali se do smíchu.

Žid sebou škubl, a na sedláka, to že by pantáta moh’ vědět, že není snad tak hloupý. Sedlák se jen šklíbil, a žid jako ochlazen přestal hlásati činy ruského, ohnivého krále. –

Dostavník hrčel silnicí, až okénka drnčela; míjeli formanské povozy, kočáry, okroče, potkali poštu, míjeli vesnice, lány strnišť i ouhorů, luka, mezi nimiž se černaly lesíky pod neveselým, šedým nebem, až vjeli do vysoké, topolové aleje před Chlumcem, kdež měli podložené koně.

Zatím co kočí přepřahal, vylezli cestující z archy, aby trochu srovnali roztřesené oudy. Farář v tmavomodrém svém límcovém plášti zeptal se podomka, je-li v Chlumci pan profesor Klicpera, že tu snad je na vagacích.

„Byl tu, ale ne dlouho. Už odjel, snad už do Hradce nebo do Prahy podívat se.“

Z Chlumce hrčel dostavník opět rychleji, až stanul v Poděbradech na náměstí před patrovou hospodou „U zeleného stromu“ blíže panského pivovaru. Cestující měli tu hodinu na oběd, za který se platil stříbrný dvacetník. Farář jsa již hladov a těše se na jídlo, zeptal se, jak vylézali z dostavníku pojezdného:

„Račte to tu znát –“ Nedořekl. Pojezdný vykuliv na faráře oči, utrhl se:

„Kdo.“

„Vy, pane,“ odvětil farář překvapen.

„Já nejsem žádný vy, to si říkají ňákýmu chomoutu selskýmu, vědí –“

„A vy mně, pane, nevoňujte, pro mne je to urážka. A stavu rolnického měl byste si vy zvláště vážit.“ Farář zrudnuv náhlým vzplanutím nechal pojezdného a vkročil do hostinské velké světnice, kdež bylo na dlouhém stole již prostřeno a kdež jej a hosti úslužně vítal hostinský s licousky na spáncích, v sametové, zlatě vyšívané čepičce.

Pojezdný se u stolu mračil; mračil se i po jídle nad černou kávou a jako výr hleděl, když opět usedli do archy a jeli dále. Žid se díval s něho na faráře, na žádného z nich však nepromluvil, ani na sedláka, s nímž se dal Havlovický do rozprávky. Tomu pak i na nohu šlápl, když se plotištský pantáta optal na neurčito, s poťouchlým úsměvem, jako by všech, co asi pan Metternich, jak se mu v Praze mezi Čechy líbí, a jak asi on –

Hradečtí sousedé zrovna sebou škubli, když uslyšeli jméno všemocného ministra; plaše se rozhlédnuvše sklonili blíž k sobě hlavy a dali se do tlumeného hovoru, jako by byli neslyšeli.

Také z ostatních žádný ani nehlesl. Když dojížděli k Poříčské bráně a v dostavníku nastalo hnutí, pošeptal farář sedlákovi:

„Pantáto, pozor na řeč, obzvlášť o tom ministrovi jazyk za zuby!“

Pantáta chytře zamrkal usmívaje se a nahlas děkoval:

„Pozdrav pán Bůh, jemnostpane. To jsou našinec, to je vidět. Ale vždyť já –“ a přikloniv se k faráři usměvavě došeptal: „do pasti nevlezu.“ –

Před branou čekali drahnou chvíli, poněvadž dostavník nemohl dále pro kočáry a povozy před ním stojící. Hluk a šum jako ohlas příboje k nim dorážel, a farář jím vzrušen a již nedočkavý, vyhlížel neklidně ven. Vůz se konečně hnul, ale jenom na kousek. Ve bráně, obsazené vojenskou i policejní hlídkou, je zastavili. Teprve když prohlédli jejich papíry a když také zřízenci potravní daně je propustili, vjeli do města, do hluku a hlomozu těch dnů zvláště rozbouřeného. Dostavník zastavil naposledy na Příkopech před velkým hotelem „U tří lip“, nedávno přestavěným a zvelebeným, kdež měl své stanoviště.

Tu se jeho společnost rozplynula v chumelenici a v proudu lidí. Farář Havlovický, jehož vaku se ujal jeden z „nájemných sloužících“, jací stáli jenom tu, „U černého koníka“ a „U zlatého anděla“, zamířil ke křižovnickému klášteru.