U nás

Šel medvěd z hrachoviny (Honza Kaválků), klátil se a bručel, a průvodčí jeho (dolejších Klugarů) křičel na něj a bušil do něho obuškem, dva židé v dlouhých bradách ze svařených a zkadeřených vlásin sebou potrhovali, mečivě křičeli, v to bila podivná maškara v kabátě na ruby na bubínek, jiná pískala pronikavě na píšťalu, a kočka v homolkové kleci, nesl ji Matěj Hejnův v obráceném kožiše, prskala až strach.

Hlas trumariny, na kterou hrál starý Luňák, zanikal v tom jeku a křiku, v šumu a hluku hojného zástupu Padolských, velkých malých, mladých starých, který se tlačil a hrnul kolem maškar v ten bláznivý den výskavých ostatků. Hrnul se a kupil a zase dál se valil za medvědem, za židy, za kočkou v kleci, jak táhly maškary zasněženým městečkem od domu k domu.

Večer zas otřásala se okna Langrovské hospody hlučnou muzikou, až se podlaha „sálu“ houpala, jak bylo v kole nabito a jak všechno rozpáleno tancovalo.

Černý Vacek pil už třetí noc. Ostatky byly už na sklonku, již pochovávali masopust; muzikanty zmáhalo spaní, foukali do klarinetů a trub s přivřenýma očima, v dřímotě, a starý Mikeš držel fagot jen u rtů a už ani nefoukal. Jen Pašťalka u pozaunu vydržel, a Langr u „káči“. Ale již ji nehladil šmytcem, nehrál, už ji jen mrskal a bil šmytcem potrhaných vlasin do jejích mohutných, ohraných strun s hustým podpraškem, až se u kobylky bělalo.

U té bručivé „káči“ stál Černý Vacek, před samou půlnocí, proti konšelu Mityskovi, jenž neměl tentokráte povříslo za pás, nýbrž byl v „slavnostovém“ hnědém kabátě vážných šosů, vysokého límce a úzkých rukávů. Stál s holbou v ruce a klaněl se, čertova podšívka, konšelovi a podával mu holbu plnou piva:

„Pij! No tak pij, ty jseš konšel, právo, právo – áh, á –“ Konšel Mityska, zmožen i dojat, plačtivě přednášel, vlastně vyrážel v pausách, těžkým už jazykem, ale čím dál tím pohnutější:

„Víš, Prokope, víš. Víš! To mně bylo líto, ty mě s pavlače shodit, víš, Prokope –“

Potáhl v tom pohnutí, umlkl, oči se mu zakalily. A Prokop, on Černý Vacek, krátký, s hlavou šedou, kolikrát sešívanou, klaněl se mu a chlácholil ho:

„Ty jseš právo, rozumíš! Ze sednice vyhodím každou prašiuku, ale právo, rozumíš-li právo,“ stupňoval významně hlas, „musí z vysoka – každému bych to neuďál. No tak pij, konšel, pij!“

Konšel pil, Černý Vacek pil, pak se objali a objímali a hubičkovali, to už pozaun mlčel a všechno, jen „káča“ mrskaná bručela a vrzala, a kolem se smáli. Pak šli domů; Černý Vacek s Mityskou se vedli, motali se, až konšel se naráz u Prouzových svalil do závěje. A Vacek se mu klaněl a přál: „Dobrou noc, konšel! Dobrou noc!“ Tak se usmířili, tak se rozešli. –

Muziky ztichly, přišel přísný půst a s ním vážné ticho. Také Zima, obecný posel, připomínal, že je čas rozjímání a pokání. Chodil, tenkráte ještě bez výložků, jen tak jako každý soused oblečený, po staveních, roznášeje z obecního ouřadu cedulky do každého čísla, do každé rodiny, s jménem jednoho každého, cedulek sílu, aby každý šel k zpovědi, aby ji každý odvedl panu faráři na důkaz, že byl u správy boží. Tak ještě tenkrát bylo za rychtáře Lelka, jako bývalo za jiných před ním, v Padolí i po vsích, před padesáti, před sto lety, jak to začali přede dvěma sty za protireformace, kdy tu kázal a zdejší kraj, bratrský a evangelický, na víru obracel ostrý, mocný slovem Kravarský, jezovita.

Postní ticho všude. Také klepot cepů, který zněl po celou zimu z padolských stodol i po vsích, slábl, až ustal a zmlkl nadobro. Pak už i tolik kolovratů se netočilo a nevrčelo po jizbách. Čas přástev přestal. Jen tkalcovské stavy rachotily stejně dál, i kdy den se natahoval. Sanice začala plakat, až odplavala.

Lesy spustily bílý plášť a promodrávaly se temně, do černa na obzoru. Už jen popraškem a pruhy bělal se sníh ve stráních červené půdy jako žíly v deskách zarudlého mramoru, a držel ve stínu na kraji lesů, jejichž tupou tmavou barvou, ještě bez šťávy a lesku, odrážely se světle hnědé skvrny suchých dubin.

U cest, na mezích v polích stály aleje sliv holé a černé, větve jejich však už svítily v záplavě slunečné záře, v níž rdělo se nad bledou, vymořenou zelení luk, u potoků, u řeky, mládnoucí proutí starých vrb i křovin. Už vypučela v Kozinských a Petrovických lesních stráních, tu tam ještě v posledním sněhu, růžová kvítka na proutkách lýkovce, panská luka za Padolím vzhůru údolím rozkvetla bledulemi, zbělela tím něžným květem jako by sněhu nasypal. Kvítí kvetlo, nikdo ho však netrhal, v kytice nevázal, leda že děti si s hrstkou pohrály u louky, na cestě, ne však doma; nesmělyť s tím květem do stavení, protože by zanášely slepice. Tak tenkráte věřili.

Luka kvetla bledulemi, v stínu, ve stráních se zazelenal „kopidlant“, „devesel“ se ukázal i „červený petrklíč“, pod olšemi u řeky zasvítily se bělostné sasanky, chvějící se v jarním větru.

Cesty a stezky vyschly, oživovaly se, jmenovitě v sobotu po ránu, zvláště ty, jež vedly z vesnic k Padolí, městečku. Oživovaly se čím dál tím hustěji chudáky starými, starci a stařenami v chatrných loktuších, o holi v třesoucí se ruce, s uzlem na levé.

A dětí mnoho teď chodilo žebrat, i ty, které ani za tuhé zimy nechodily; s nimi nejeden dospělý, jenž se z podzima, v zimě bránil a ubránil, dokud byla skýva chleba, dokud bylo do hrnce bramborů; ale ty došly a nebylo chleba, ani výdělku, ani práce. S jarním vánkem přicházela nouze, horší než ta zimní, a tloukla se nejen po chalupách a zastrčených chaloupkách, nýbrž zabloudila do leckteré živnosti i do hodného statku, kdež byly už podlážky prázdné a sotva na setí zůstalo, kdež píce došla, a také dobytek nedostal dosyta a hlady řval.

V ten čas chodil starý zámecký lev, Macek, fendovat. Do Padolí také zavítal, jednou hned po ránu, a tu se mu dostalo velké pocty. Černý Vacek, jak ho zhlédl, hned mu z krámu naproti a tolik ho „cestoval“, poklony mu dělal a pořád zdvořile, tak co, jak bylo v „díře“ a půjdou-li tam zase spolu. Starý lev tu, na cizí půdě, jen se mračil a škaredil, ani nenadával, neosopil se, nýbrž pospíchal pryč jako v úřední horlivosti, ke Kordyšom, fendovat, kam už cestu znal.

Než u chudého toho souseda nic nenašel, už ani postele ani peřiny, jen starý prádelník červotočivý s pootevřenými zásuvkami. Na ty padl hned a především. Jak první vytáhl, zarazil se; místo prádla malé dítě. Jak do druhého nahlédl, ustrnul; zase dítě, větší, také v bídném pelíšku. A když třetí zásuvku vytáhl, už se mu tuze do ní nechtělo, a zhlédl třetí dítě, také v takovém loži, zkoprněl a rozhlížel se chudou sedničkou, jako vybitou, vydrancovanou. Neuzřel nic než vyhublou, utrápenou ženu, matku těch tří dětí. Starý lev zámecký, jenž leckterou bídu již viděl, otočil se a pryč, a ne už městečkem dolů, vyhýbal se Černému Vackovi, nýbrž „za vodou“, kolem řeky, a dál dolů k Poříčí, k Náchodskému zámku.

V ten čas nastaly první polní práce. Do polí vyváželi hnůj, na vozích, do prudších pak strání na trakařích. Řady trakařníků se černaly na těch strmých cestách plných výmolů, rozrytých jarními vodami. Vozili hnůj, zardělí, zpocení, do vrchu mlčky. Ale jak tam na výšinu dojeli, jak náklad vyklopili, zavýskali, zazpívali a zpívali, jak s prázdnou dolů jeli, až se jejich hlasy daleko rozléhaly.

Ti řadami jezdili; leckde však od chaloupky, kde měli políčko nahoře na stráni, hmoždil se chudý tkadlec sám s trakařem vysoko naloženým, až měl šandu napjatou, až se mu ruce i hlava třásly, jak jel těžko do výše, bídnou kamenitou cestou. Šlo to zle, ač vpředu děti pomáhaly, dvě, tři, malé, bosé, v sukýnce nebo v plátěnkách, provaz od trakaře přes ramena. Táhly, až provaz byl jako struna. Trakař pištěl, vrzal a hrkal přes kamení, a děti vpřed skloněné o nožičky se opíraly, s hlavou schýlenou.

Tváře, čelo zčervenaly namáháním a vlasy se svítily na slunci jako lněné, až do běla, nad rudým, zpoceným čelíčkem; a nad nimi vysoko, v čistém, průzračném vzduchu šveholil radostně skřivan. –

Šlo jaro. Po vsích i v Padolí vynesli „smrt“, zazpívali jí a utopili ji v potocích, v řece. Když se rozzářilo jitro Květné neděle, ozývalo se všecko městečko zpěvem „lítovnic“. Chodily se zeleným „litem“, pentlemi, pestrými klůcky, obrázky vyšperkovaným, chodily, „litovaly“, zpívaly o zelené ratolesti, o žalosti p. Marie; chodila malá děvčátka v nedělním obleku, s uzlíčkem na ruce, od dveří ke dveřím, domácí, ze vsí. Zpívaly jako skřivani, jasné jejich hlasy zvučely ze všech síní v zářivé, čisté jitro Květné neděle, plné předtuchy květů a zpěvu.

Tak malé chodily zpívat, a lidé jim dávali dárky. Justyna také, kde mohla, strčila těm lítovnicím, když k nim zabloudily, tu kus chleba, tu krejcar, aby bratr neviděl. Sama pak vzpomínala, jak se kamarádky na dnešek těší, na „litování“, jež dnes každá dostane od svého milého. Což ona? Jak pak jí, když je jiné víry. A kdo! Vzpomene-li si? Myslila na Antonína.

Ach, kdyby jej alespoň častěji vídala a mohla s ním častěji promluvit. Co zima minula, co večery se tak krátily, bylo hůř. Schůzky u Frýdků přestávaly; již sama tam nemohla tak často a také ne Antonín. Ještě že měl bratrovu školu. Teď dost často tam odběhl, vždy za nějakou záminkou, pro noty, nebo že budou hrát. Většinou se však ve škole jen otočil a zase ven, za školu a za farskou zahradu a zpátky kolem hřbitova ke zvonici, odkudž s vršíčku dolů k Frýdkom byl skok. Takhle někdy šel, aniž se ve škole zastavil. Tajená ta cesta se mu často vydařila; to když ho Justyna zhlédla, jak se zatáčí kolem starého javoru ve škole.

Zrovna jako by jí někdo pošeptal, že učitelův přijde, že přijde; a již jako poplašena ven a ven, z domu, také za nějakou záminkou, někdy také bez ní, a rovnou nebo i oklikou k Frýdkom.

Tak se scházeli, pravda, řidčeji nežli v zimě, ač se ani slovem o tom nesmluvili. Touha je vedla.

Když mladý hodinář uviděl Justynku Lewitovou, bylo nebe. Myslil na ni i při díle, a teď k jaru, jak se blížila Květná neděle, také na dárek, na „litováni“, má-li ho také dát, jestliže by to Justynku třeba nemrzelo. Rád by, aby viděla a poznala, že na ni myslí a jak. Stará učitelka počala si všímat, že je Anton nějak zamyšlený, že si už tak při práci nezazpívá.

Že v zimě tak často k Frýdkom chodil, nebylo jí divno. Byliť s Frýdkovými trochu příbuzní, a pak měl tam Anton společnost. Než když pak i k jaru, jak jen mohl, se vytratil a po každé k Frýdkom, divila se. Už jí také připadlo, nechodí-li tam za Vincinou. Ale ta už měla ženicha a pak – Anton si jistě vybere trochu onačejší. Na mladou židovku ani ve snách nepřipadla.

Zato ji Antonín i ve snách vídal. Jak se s ní den, dva nesešel nebo ji neviděl, neměl stání. Někdy uvažoval, pravda, kam to povede. Byl zbožně vychován, a ona – židovka. Kdyby tak panímáma zvěděla! A co by jemnostpán říkal! Co lidé! Smáli by se, nebo by se po něm ohlíželi, a po ní – a ona, Justyna! Mihl se mu pohled jejích velkých modrých očí, její úsměv, jak jako srna kvapí do schůdků, jak mu dává s nich „dobrou noc“. Je tak hodná –

Vždyť není ani jako z nich, nic není znát na řeči, ani na pohled, a je tak upřímná, milá.

Když šel na Květnou neděli odpoledne na nešpory, zahlédl Justynu od lípy u zvonice, jak se níž kmitla přes uličku z Krůčkova k Frýdkom. Kmitla se, ani se neohlédla, jeho ani nespatřila. Zamrzel se, že jí přece něco nekoupil, teď že jí ten dárek mohl pěkně dát. Nic nenesl, ale přece se neudržel. Do kostela ani nedošel. Hned u hřbitovních vrátek se zastavil, a rozhlédnuv se opatrně, pustil se vpravo, dolů k Frýdkom.

V tu chvíli ukazovala Vincina v sedničce, jasně vybílené, byla tam s Justynou sama, co dostala od svého milého „litování“. Rozkládala před ní marcipán, perníkové srdce s obrázkem, květovaný pestrý šátek. Justyna se na něj dívala, dívala, ale nějak zamyšlená jako přišla, a smutně. Vzala jeden cíp do ruky, naklonila se nad ním, jako by ho prohlížela, náhle zvedla oči a upřela je na Vincinu. Nezářila z nich radost a veselost jako jindy.

„Vidíš, Vincino,“ řekla vážně, „takhle já – A kdybych alespoň věděla, že si na mne vzpomene, že – Ach,“ pustila šátek a vyskočila, „já ti ho mám ráda!“ Chytila Vincinu a objala ji, celá červená, zakrývajíc si tvář na jejím rameni.

Mladý hodinář, přišed k Frýdkom, nezastal nikoho v sednici. Starý odešel na nešpory, Vincina nikde. Zalekl se, že Justyna již zatím opět odběhla. Jak se vrátil na síň, zaslechl ze sedničky naproti hovor. Dveře byly pootevřeny. Zastavil se a naslouchal. Slyšel Vincčin hlas, slovo, dvě, pak Justynu. Mluvila pohnutě, zajíkala se, hlas se jí třásl. Nerozuměl jí.

Co se děje! Napínal sluch, pak opatrně, tiše ke dveřím. Než tu zakopl o škopek, kterého neviděl; na hřmotivý ten hlas se dveře u sedničky rychle hnuly. Vincina vyhlédla a hned zase couvla.

„Antonín!“ zvolala úžasem (to zaslechl), pak Justynčino temné vzkřiknutí. Skokem byl u dveří; ale v těch, na prahu, vrazil na Justynu. Byla zardělá, uplakaná; chtěla pryč, prchnout jako vyplašená laň.

Rozpřáhl ruce, zatarasil dveře.

„Pusťte mě! Pusťte, prosím vás!“ Prosila rozčileně, zmatená, a chtěla proklouznout. Chytil ji za ruce a vstoupil do sedničky, jež byla malá, pod svahem plným ovocných stromů, táhnoucím se až nahoru k obrubě hřbitovní. Justyna, jak prudce chtěla ven, tak pojednou jako by ochabla. Jako přemožená stála před ním s očima sklopenýma. Dlouhé jejich řasy zdvihly se teprve, když do tváře jí zavanul tichý, ale naléhavý hlas pohnutím vzrušený, proč utíká, proč chce pryč, jestliže kvůli němu –

Chtěla se usmát, ale vtom jí zase vytryskly slze; nevládnouc už sebou, zmožená city, přiklonila hlavu, zavadila o jeho rameno a dala se do pláče. Objal ji, hladil, ptal se, co se stalo.

„Justynko! Co je vám, ublížil jsem vám, co se stalo, Justynko!“

„Co se stalo!“ ozvalo se u dveří. „To bys moh uhodnout!“

Justyna sebou škubla; Antonín se kvapně ohlédl po Vincině, aby uslyšel, a vtom Justyna, jak pustil její ruku, vytrhla se mu a mžikem byla ze dveří. Vyběhl za ní na síň, vrátil se však brzo ještě zardělý, rozčilený.

„Je pryč. Tak co se stalo, povídej, Vincino.“

„Ale jistě víš, že tě má ráda, a tuze. Prve, když jsem jí ukazovala, co jsem dostala ‚litování‘, najednou se zamyslila a byla smutná, jako by to na ni hodil. Bylo jí líto –“

„Že nemá lítování. Já chtěl, ale když – víš,“ vpadl kvapně hodinář.

„Ne, to ne, ale že, no, dyť však víš, ta víra –“

Antonín se zasmušil a povzdechl:

„Já vím.“ A myslil: „To já taky cítím.“

Zadíval se okénkem ven, do břehu dosud vybledlého, do jeho stromů, jimiž proudilo odpolední jarní slunce. Ani větvička se nehnula, všude hluboké nedělní ticho. Tím jasněji se zachvělo hluboké povzdechnutí mladého muže. Stál jako socha a hnul sebou teprve, když od kostela zaslechl až sem tlumený hlas varhan.

Jak se obrátil, viděl, že je sám. Vyšel ven vyhledat Vincinu. Stála ve dveřích. Podívala se na něj zdlouha. Bylo jí ho líto.

„Je pryč?“ zeptal se, ač věděl, že tomu tak. Přisvědčila a dodala:

„Dnes už asi nepřijde.“

„Tuze rád bych s ní mluvil.“

„Řeknu jí to. Kdy přijdeš?“

„Zítra.“

„Bude-li moct, přijde jistě.“

„Že ji pozdravuju.“

Bral se opět zpátky ke hřbitovu, nevešel však do kostela; kráčel rovnou dál až ke březině na úpatí táhlé stráně, k Zličku vedoucí, a do březiny, vystlané suchým, loňským listím, hřející se na jarním slunci. Šel zamyšleně mezi bělostnými kmeny, jejichž větve a větvičky již živly a leskly se na slunci, nasazujíce pupeny. Šel vzhůru a vrátil se pod „Kocournicí“ „milíři“ dolem. Bylo už dávno po nešporách, a matka doma nemohla se ho ani dočkat.

Vyptávala se ho, kde byl. Řekl jí, že v kostele a pak nahoře, na čihadle, podívat se, jak to tam je po zimě. Uvěřila tomu, než tomu se divila, že o čihadle nic nepovídá, a nic, že je tak divně roztržitý.