U nás

U Frýdků se tou dobou skoro denně strojila přástva a mladé přadleny tam už od sv. Václava ukládaly, co přepřadly, aby měly na „dlouhou noc“, aby ji mohly jak náleží oslavit. U Frýdků byla také Justynina Praha. Jinam do stavení nechodila. Ke škole již nikdy nezaběhla naslouchat zpěvu.

Dokud neuhodily ty nečasy a den se tak nekrátil, uskočila někdy ven, do pole. Jednou v neděli odpoledne pustila se až na „fara“. Vincina Frýdkova byla s ní. Chvátaly do kopce výmoly bídné cesty, pak mezemi nahoru k čihadlu u lesa. Justyna sama si na ně vzpomněla; toužila, aby se na ně mohla podívat, co na něm je, když tam farář po každé tolik pospíchá.

Bylo ticho, slunečno; uschlá, plavá metlice se v pasece již hnědnoucí jen leskla. Justyně se nahoře líbilo a všecko ji tu zajímalo. Prohlédla si „spády“, stromky zaražené kolem prostory před čihařskou boudou, i keře prostřed prostory, jalovci tu zastrkané, bodláčí, vyslídila zbytky roztroušeného zobu; prohlížela v křovinách kolíky a litovala volavé, když slyšela, že tu bývají za nožku uvázáni. I do boudy ze zeleného chvojí vběhla, přikrčila se tu s Vincinou a čekala, číhala, nepřiletí-li ptáci, nesednou-li na „spády“, nepadnou-li do křovin prostřed nich.

Velké modré její oči vyhlížely ze zelenavého přítmí ven do prozářeného vzduchu, k modrému nebi, jež se tiché, bez mráčku sklánělo za tichý, zelený les, zkropený tu a tam zlatem buků a habrů. Krčila se a tiskla ruku na ústa kamarádce, aby se nechlichtala, aby byla tiše, že přiletí.

Ale ani hlásek se neozval, vzduchem nemihlo se hejno, nepřifrčelo, nesneslo se. Čekala, až ji to omrzelo; pak vyběhla ven do zátopy žlutého světla západu. –

Z dolečků ve stráni uniklo již světlo a po údolí dole přehoupl se stín od svahu do svahu. Teprve teď si Justyna vzpomněla na bratra, že již je pozdě. I rozběhla se domů pokrajem lesa, po mezích kolem červených šípků, až se jí jemně kadeřavé vlasy nad čelem cuchaly a povívaly. Pospíchala, aby nebyla broukána. A byla, hned jak jen domů doběhla, všecka zardělá s očima od chvatu lesklýma.

Bratr zle jí vytýkal, co se tak toulá, proč na farářovo čihadlo chodila, a proč pořád s těmi křesťany, to že je a bude zase jako ve dvoře u Šafářů; k Lustykom to že ne, tam že nejde ani na krok, a Lustyková že by jí v lecčem poradila a naučení dala.

Justyna do té chvíle stála mlčky, bez odporu; ale když jí bratr Lustykovou vyčetl, obrátila se po něm a řekla:

„A co bych si s takovou starou povídala?“

Řekla to chmuříc obočí, ale najednou se dala do smíchu, do hlasitého smíchu. Připadla jí náhle stará Lustyčka, jak tuhle v hrozném, černém čepci honila oba své umouněné kluky po dvorečku, jak jí fábory lítaly, a držela v ruce koště.

Za ten smích dal mladý žid sestře ještě nádavkem. A neminul ani druhý den potom a bylo hůř. Odpoledne přišel Doubenus, v neobyčejný čas, přinesl klec a v ní krásného stehlíka. Byla radost se podívat na jeho barvičky a jak byl čiperný. Doubenus ho nesl jako svátost a tajuplně se usmíval, až měl oči jako čárky a ústa do široka pod červené tváře.

„Tady nesu.“ Díval se na Justynu, klada klec na stůl. „Od jemnostpána; posílá jim, za ty volavé.“

Justyna zahořela a plaše pohlédla po bratrovi, jenž kouře seděl u okna a četl nějaké staré noviny. Na toho „jemnostpána“ rychle se obrátil a ptal se co, jaké volavé, a tady ta klec – Doubenus se začal divit. Čekal, jaké bude překvapení, a Lewit se zamračil a „židovinka“ byla nějak popletena. Doubenus také se nadál, že on, jakožto posel, dostane, že mu alespoň čtvrtku nalejí od cesty. A nic, ani krůpěje, a žida jako by to ještě mrzelo.

„Vyřiďte, že panu faráři děkuju.“ Řekl to skoro mrzutě, a víc dost, víc ani slova.

Doubenus nikdy nelítal, ale po Lewitově síni, jak vyšel, se táhl jako mrak, špičky ven, paty k sobě a zplna nenašlapuje; tlumil krok a naslouchal. Myslil, že ho žid zavolá, že v tom je nějaká pomejlenost, že mu nalejou. Na okamžik se i zastavil. Uslyšel Lewitův prudký hlas. A ta židovinka, chudák – že ona ještě dostává! Ó, to už nic nebude, už nenalejou, no, a jemnostpán, že se mu chtělo! –

Doubenus už chvíli odešel, a Lewit pořád ještě sestru vyslýchal, jak bylo s těmi volavými a s farářem, co jí říkal, a nemluvila-li s ním od té doby zas. Řekla určitě, že ne, a pak opět „ne“, ale to již ostřeji, když bratr, hladě si prudce vousisko na levém spánku, se jí naléhavě dotazoval, nechodí-li zas ke škole. Po tom ostrém „ne“ vzala klec a zanesla ji vedle do světničky, která byla také její ložnicí.

Bratr pak celý den na ni nepromluvil a druhého, jen co musil. Cítila a dobře pozorovala, že ji hlídá, že pase po každém jejím kroku. Ten den nevyšla ze stavení ani na krok ze strachu před bratrem. Druhého však neměla žádného stání. Hned ráno, jak se bratr postavil jak obyčejně k oknu, vyběhla do sousedství k Vincině. Zatím co bratr stál obrácen k východu slunce a zbožně se modlil, otáčeje řemen kolem hlavy a druhý kolem ramene a ruky, pověděla kamarádce jedním dechem, že dostala stehlíka, jaký je krásný, to že pan farář si vzpomněl, a přijdou-li holky, bude-li večer přástva, a, a – to dychtivě i plaše a nejistě vyrazila, neslyšela-li o tom, neříkal-li nic Doubenus.

Oddechla si, když Vincina nic nevěděla, a zas už se jako vítr obrátila a domů. Uvolnilo se jí. Doubenus snad ani nic nepozoroval a farář se nedověděl, jak bratr přijal jeho dar. S Doubenusem byla by ráda promluvila, ale faráře potkat se bála. Doubenus však se celý týden ani neukázal, ač jindy se alespoň jednou týdně u nich zastavil. I tušila, že není jen tak.

Stehlíka si hleděla čím dále tím pečlivěji. Vyptala se, co rád, a všecko mu snesla. Často se u něho zastavila, pozorovala ho, kolikrát jen úkradkem, na okamžik, protože to bratr nerad viděl. Už jí také nejednou domluvil, mírně i mrzutě, co že na tom ptáku má. Hněvala se v duchu, že jí ani tohle nepřeje, když ji nechce nikam pustit.

Dni se krátily, ale mladé židovce byly dlouhé; dny, chvíle. To, co jí bývalo nového, nevídaného, ovšednělo. Svatby chodily kolem pod žloutnoucími lipami nahoru ke kostelu, i pohřební průvody. Již znala dobře žalozpěvy ve hřbitovních vrátkách nad černou rakví pod černým příkrovem nebo nad dětskou bílou na zelených márách rudým suknem prostřených. Už nenaslouchala, už nevybíhala se podívat.

Ještě ji těšívaly posvícenské průvody, když mládenci a panny z kolatury ve svátečním obleku, s muzikou v čele brali se pod lipami do kostela na posvícenskou mši, pomodlit se za zesnulé panny a mládence své osady, a zase tak hlučně domů se vraceli. Než čas těch průvodů se dosýpal. Už podzim hodně pokročil a kolem vše pustlo. Již jen formanské vozy vídala a týdně jednou, ve středu, houfce hubených tkalců v beraničkách, s kopou přes rameno, v lehkých nohavicích do bot nízkých nebo vyšších holení, brodit se blátem k Polici nebo vracet se zablácené, chladem až do zelenava probledlé, s rukama červenýma. Všichni kvapili rovnou domů a jen někdy nějaký se u nich zastavil.

Hostí bylo pořád ještě poskrovnu. Jizba u Lewitů nikdy nehlučela návštěvou. Všedního dne odpoledne nepřišel skoro nikdy nikdo; jen v neděli po ranní začernala se límcovými plášti tmavomodrými a beranicemi, vysokými „mezníky“ s pentličkami po straně. Strejcové, dědkové sedali u skleniček, hovořili, kandali, kouřili, plili, až bylo dusno a nevolno.

Když odešli, když se ve světnici utišilo a prosvitlo, nebývalo Justyně volněji. Ve všední den sedala u okna pletouc punčochu nebo se šitím; často však, často nechala díla a zadívala se ven na cestu, co se tam děje, nebo jen oči upřela do zahrádky. Myslila, nemyslila. Vzpomněla na děvčata, sejdou-li se zas u Frýdků, budou-li péci drn nebo kramfleky, a vtom jí proskočilo, bude-li mít Anina Hejzlarova na přástvě milého, je-li pravda, že už chodí jinam. Věděla o všech, která kterého má, za kterou kdo chodí „na frey“, jak se tenkráte říkalo. Na to byla kronika u Frýdků.

U Frýdků také zaslechla po prvé píseň, která jí pak nechtěla z hlavy; nápěv té písně zněl jí pořád v duchu a slova nosila v kapse na papírku. Vincina jí je musila opsat. Justyna si je po prvé o samotě přečetla, když seděla jednou u okna nad zahrádkou valem už pustnoucí.

A četla dál a divná tesknota padla jí tenkráte do jasna mladé duše, jako první stíny májového soumraku, plného tuchy a snivé touhy –

Jen ten den po příhodě s Doubenem a stehlíkem nevytáhla píseň o Mnislavu a Běle z kapsy. U Frýdků pak se neukázala celé dva dny. Ty byly jako nekonečné. A večery jejich ještě delší. Nikdy tak roztržitě neseděla s bratrem jako zrovna těch večerů. Lewit říkal z hebrejské knížky a sestra, oči do šerého prázdna upřené, vzpomínala, jak je teď u Frýdků asi živo, že holky předou, zpívají, a zdali zas Josef Prouzů přivázal některou k židli nebo rozvázal-li jim tajně zástěry. – Třetího dne ráno stála ve dveřích nad schody a dívala se na Jírovu horu. Černá stráň i lomy i starý buk tonuly v parách. Z lesa se kouřilo; bělavé kotouče vznášely se k zaklopenému, temně šedému nebi. Mžilo. V tu chvíli šla Vincina kolem, hlavu v šátku zahalenou, v kacabajce a v modračce, v střevících na bosou nohu, hubená, ale pěkně rostlá. Nesla od sousedovy studně vodu. Jak zhlédla Justynu, kterou si tak oblíbila, nechala konve pod schody a vběhla k ní nahoru. A v tom běhu již se jí ptala, proč už tak dlouho u nich nebyla.

Měla však s novinou naspěch, a proto nečekala ani na odpověď. Stojíc těsně u Justyny a chvilkou nahlížejíc do síně (nejde-li Lewit), vypravovala jí o včerejší přástvě a hned také, že byla včera u staré učitelky, že tam šla mámě pro trochu zeměžluče, že má učitelka radost, protože dostala psaní z Prahy, Fidél Hanuš že je přinesl.

„Víš, on se ti rozběh do Prahy, jeho sestry syn, zámečnický, tam leží ve špitále, k tomu on se rozběh, on běhá jako vítr, hned ti je v Praze, a tam ve špitále sešel se s učitelovým Antonínem.“

„Taky stůně?“

„A ne, byl navštívit Hrábkova, jako toho, víš –“ Justyna přisvědčila.

„A tak poslal učitelův po Hanušoj psaní – že se přijde na maminku podívat, jak se má v novém stavení, jako ve svém, a ona ti má takovou radost, hned mně to povídala.“

„A co on je?“

„Antonín? Hodinář. Chodila jsem s ním do školy. To ti byl štvanec. Ale podobný –“

„Jako bratr učitel?“

Vincina se na ni podívala, usmála a řekla:

„Ten se ti líbí?“

Justyna se zapálila.

„Mm, šeredný není,“ a dala se do smíchu.

„To je Antonín podobnější.“

„A kdy přijde?“

„To nepsal, ale učitelka čete, že snad teď, na posvícení.“

Na síni se ozvaly kroky. Vincina sebou trhla.

„Naprší mně do konví. Tak přijď, dnes.“ A byla se schodů dole.