U nás

Časně ráno, ještě za Šera, vyšel z Padolské fary, zadem jejím, Doubenus, v jedné ruce notný uzel, v druhé hůl. Přes dvoreček zamířil pod ovocné stromy, pod nimiž se trávník probělával kozím pyskem, k zadní brance, vedoucí do polí, v táhlém svahu a do březiny při jeho úpatí.

Za Doubenem zjevila se ve farských dveřích Justyna s menším uzlem v ruce, ve vlněném, velkém šátku přes hlavu, a s ní farář Zeidler v černé čepičce, ve střevících, maje tmavou plantu zapjatu a límec ke krku přehrnutý. Nebyl ještě dostrojen. V pozadí stanula stará jeho sestřenice v šátku pod bradou volně uvázaném.

Justyna, ubledlá, stanula před prahem, děkovala a dávala ještě jednou sbohem. Farář jí podal ruku.

„Sprovázej vás pánbůh a posilni vás ve vašem předsevzetí.“ Hospodyně, jíž při každém vážném slově, slavnostněji předneseném, se svíralo hrdlo pohnutím, zaslzela. Zůstala s farářem, až Lewitova přešla zahradou a zanikla za brankou.

Dala se za Doubenem, jenž byl potěšen, že mu jemnostpán svěřil ten úkol, aby „židovinku“ vyvedl, ale tak, aby jich nikdo neviděl, aby nikdo nezvěděl, kam, v kterou stranu. Také to rád udělal kvůli ní i proto, jak se budou na Boušíně divit, jemnostpán a panna Aninka, ta že bude vzdychat, až uvidí, uslyší –

Zvečera pršelo málo, jen orosilo. Vítr vysušil přes noc kamení i cestu. Ještě teď foukal dost studeně, až se v březině listí chvělo.

Justyna přitáhla šátek, ale nepřestala se tiše chvět, ač byla zkonejšenější klidem z pevného rozhodnutí.

Doubenus výše nad březinou, cestou mezi osením, dost pospíchal. Teprve když je zaclonil les Kocournice, uvolnil; pak se brzo zastavili. Antonín, jenž přišel „milíři“, chvátal jim naproti. Doubenus zabočil do farského lesa a mladí za svým vůdcem. Mluvili zticha, o noci, jak minula. Justyna se zeptala na učitelku.

„Maminka ještě nic neví, ale bylo jí divno, kde se tak toulám. Neboj se, je hodná, a jemnostpán, víš –“

O Lewitovi se nezmínili, ač oba na něj stejně myslili a měli na jazyku, že ještě nic neví, že teď ráno teprve – Justyna vzpomněla na lístek pod šálkem, a strach ji ovanul.

Les se svažoval. Antonín šel skoro až dolů, a byl by šel rád ještě dál, až na Boušín. Přidával si ještě kus, od stromu ke stromu, až se musil zastavit a jít zpátky, z opatrnosti. Políbil Justynu tiše, Doubenus byl napřed, a políbil ji zas; sotva mohla promluvit, když prosila, aby jí brzo poslal vzkaz, a když Antonín dával sbohem; pak nakazoval Doubenovi, ať dá pozor –

Šli dolem (kterými lesy, Justyna nevěděla), až Doubenus ohlásil, že přijdou k řece. Jak vykročili z lesního temna, poznala, že jsou v údolí, kus za Padolím, že se dostali sem velikou zacházkou. Doubenus se pořád opatrně ohlížel a rozhlížel, a Justyna s ním, lekajíc se, že zhlédne bratra, jak se za nimi žene. Ale kolem pusto, ticho. Šedá obloha se již trhala a výš, nad lesnatými kopci, do černa modrými, hořel už řeřavý pruh.

Kolem několika tichých ještě statků přešlí napříč údolím, pak vysokou lávkou nad Medhují, jež se šumně hrnula přes kamení, čechrajíc zelenavé kštice vodního pryskyřníku ve stínu starých, vysokých olší. Hlas vln zněl jitřním tichem, drozd se ozval v lesnatém svahu, jejž měli před sebou, za chvilku zalehlo k nim ze vsi klekání. Obešli Střezinu, osamělou formanskou hospodu, dali se nad ní prohbím táhlého hřbetu, mezi lesy, mezi mladým osením, mezí, rosou zperlenou, pestrou květy bílého lomikamu, rudých slziček, pryskyřníků, kyselenčí, modrých zvonků, plnou šlápot panny Marie i dechových luceren. A rozlehlý keř hlohu kvetl ve břehu.

Jak se tu Justyna zas ohlédla, vyvstal za ní, za lesnatými vrchy údolí, z něhož přicházeli, modravý Bor i Hejšovina, kdež se budil den. Pak zase dál, až dostoupili na vrch hřbetu. A tu pod nimi dole hluboké, zelené údolí při Dřevickém potoku, roubená stavení, bělající se skupinami stromů, ještě temnými.

Sestoupili v to údolí, z něho se dali do Rokytenského, pobočného. Zatím už zmizela lehounká, bělavá clona po lesnatých kopcích; rdělo se nad nimi, modrošedé mráčky rozhořívaly se do červena, hořely, pak hasly, a rozplývaly se, když zardělý okraj slunce tiše vyvstal nad tmavou horou. Růžová zář po nebi zbledla, až zbělala. Vrcholy kopců se projasnily, pak i po orosených lukách rozlil se zlatý přísvit, do něhož skupiny olší hodily dlouhé, zelené stíny.

To už Doubenus s Justynou dali se z Rokytníka zase do lesné stráně, přes hřbet a dolů do údolí Zbečnického; z toho pak červenou cestou v zeleném osení vzhůru na výšinu Hájku. Slyšeli ze vsi humínka, jak na nich klepali kosy.

Brali se Hájkem, plání ke Končinám a Kostelci. Justyna, jež šátek spustila s hlavy, přestávala se strachovat, ač přes tu chvíli se ještě ohlédla. Na Hájku jí Doubenus řekl s úsměvem, že mají vyhráno. Šel volněji, také víc už mluvil a neohlížel se tolik, zato víc ukazoval plání, krajinou, kterou všecku již zalila zlatá zář jitra. Otáčel holí, tam že je Čertovina, hospoda, tam Hejnovka les, tam ten rybník že je u Zábrodí; a dál ukazoval přes moře klasů, přes osení, z něhož tu a tam jako ostrůvek vyvstával vrchol košatého stromu v poli nebo stinná skupina jich nad střechou samoty.

Ale nejvíc vpřed hleděl a ukazoval, tamhle v tu stranu, že je Boušín. Umlkal, polkl slinu, počítal, že ještě přijdou k snídani (jednu si už odbyl) a na oběd že ostane, to jistě. A hned zase těšil Justynku, na Boušíně že je hezky, v létě tuze veselo, a pan farář že je tuze hodný, takový dobrák, kamarád jemnostpánův, a včelaří. A panna Aninka, ta že sic vzdychá, ale taky dobrácká, a že pane vaří a taky lidem sousto přeje. Před Kostelcem si trochu odpočinuli, Kostelcem však pospíchali. Jen něco Božího daru tam Doubenus koupil z peněz, které mu dal Antonín; na Justynu počítal kolik kousků, musil je však sám odpravit. Bylo po nich hned za Kostelcem, jak šli na Stolín. Minuli už lány, osení, kvetoucí luka, místem stříbrošedá ostřicí, kterou vítr vál, minuli les, palouky s osamělými skupinami olší. S pláně se teď dostali do dolíku. Šli vesničkou mezi příbytky v ovocném stromoví na dole, ve březích, pak ze vsi ven, zase výš stezkou v palouku nad potokem, jenž pod nimi nalevo hrčel v hustém stromoví.

Dostali se zase do samoty, do lesa krásných kmenů, a potok jim pořád šuměl po boku, čím dál hlasitěji, jak se půda nížila, jak zabíhal v stinnou, chladnou úžlabinu, mezi lesy.

Museli přes potok, sem, tam, poté rovnou, pořád vysokým, tichým lesem, plným vonného dechu. Až pak s vůní táhlý šum přivanul a neodvanul. Nesl se stále stejně.

„To je řeka.“ Doubenus ukázal před se holí. „Už tam hned budeme.“

Justynu napadal zase smutek v té samotě, v tom lesním šeru a tichu. Ale jak zaslechla, že se blíží k cíli, vzpružila se a pozorovala, co Doubenus ukazoval. Před nimi mezi lesními stromy a starými omšenými olšemi zahlédla proud řeky a za ní hned zelenou stráň. Došli k Úpě, pod Boušínskou stráň.

Doubenus vedl Justynu lesem, podél vody, kousek dál k lávce, ke dvěma kmenům zhruba otesaným, položeným přes řeku. Na kraji lávky se Justyna zastavila. Stanuli na dně úzkého, lesnatého údolí, u řeky, jež přicházela z ohbu mezi lesy a tratila se níž v modru a stínech lesa. Za tou řekou – Justyna se podívala do stráně, Boušína však ještě nezhlédla.

Jak přešli lávku, dali se šourem nahoru. Doubenus měl teď dost řeči, tak že vyhráli, že tam už jsou, a není-li Justynka hladová, má-li žízeň, tu že mají tuze dobrou vodu. Došli, skoro už nahoře, ale pořád v lese, ke studánce křišťálové vody, kryté roubením a omšenou stříškou. Lavička stála u ní a na kmenech nad ní visely dva svaté obrazy za sklem: anděl strážce a panna Maria.

Justyna si tu sedla. Byla unavena a také se jí dal strach do kolen. Srdce jí tlouklo a s bázní obracela oči po stezce, která ji měla dovést k Boušínské faře. Vzdychla si, na Antonína vzpomínala, na Padolí, tam že je teď zle, a jestliže se bratr obořil na Antonína – A co učitelka, chudáček? Antonínu je hůř – Vstala dost těžko, a pak, když se dostali z lesa ven, ke dřevěné obrubě hřbitova, když uviděla osamělou faru, těch několik chalup opodál, a pole, les a les – bylo jí do pláče.

Sedla si opět, to před samou farou pod ořeší nedaleko dveří a ořechu, rozloženého nad starou studnou. Nechtěla jíti zrovna do fary, Doubenus musil napřed odevzdat psaní. A tak hledíc smutně samotou k chudým chalupám, a zase ke dveřím, čekala, čekala –

Doubenus, jak vkročil, teď po ránu bylo otevřeno, vtáhl hned do sebe vůni kysela. Nepřišel tedy pozdě a faráře také zastal na dvoře, u včeliček dušiček, poblíže „frátera“, zcela spraveného a zdravého. Z česna se včeličky v zlaté, sluneční záři jen rojily, až radost.

Farář Ondrášek rozbalil hned na místě psaní. Četl, četl, najednou se obrátil po Doubenovi.

„A pro pána krále! Co si to pan farář vzpomněl!“ Vtom panna Aninka, zhlédnuvši Doubena, vyšla, co se děje. Zavzdychala, bolestné oči bolestně obrátila a přitiskla si ruku k boku, jako by ji chytlo „pškání“. Doubenus podporoval list svého pána dost výmluvně. Vykládal, že to je tuze hodné děvče, ani nějako židovka, a že chce být křesťankou. –

„A prosí, tuze prosí!“ opakoval farář, hledě na psaní; pak obrátil se k hospodyni, vyložil: „Padolský pan farář tuze za ni prosí. Tak kde ji máte, kde?“

Doubenus šel pro Justynu a panna Aninka za ním. Když ji tak na lavičce přede dveřmi zhlédla, smutnou, jako sklíčenou, když Justynka pak rychle vstala jako vyplašená koroptvička, pocítila s ní soustrast. A když mladá židovka svým milým způsobem vlídně pozdravila a prosila za odpuštění, zmizel bolestný stín z pohledu Boušínské hospodyně. To také postřehl farář Ondrášek, jenž chtěl do pokoje, ale také ven vyšel. I jej překvapil zjev mladé, sličné dívky, její způsob, jak upřímně a přece skromně pozdravila a jak mu ruku políbila. A čeho se odvážila!

„Vítám vás, panenko, tak pojďte dál, pojďte. A nic se nestrachujte; když vás posílá pan farář Zeidler –“

Z kostela zahlaholil zvonek na mši a hlas jeho nesl se dolů nad lesnaté údolí k řece. Doubenus se jen usmíval, když si Boušínský farář a jeho hospodyně Justynu skoro sami vedli do stavení a když mu hospodyně na síni řekla, že je asi hladova, a on taky.