U nás

Byl. Vytrhl od mostu s houfcem výrostkův i mládencův, a ještě cestou hartusivě, divoce je pobízel a štval, aby jen šli, že jsou „berani“ u Zejdlů, že se tam slezli ze všech konců, od Hrádku až a ze vsí, a ten Khomů zmetek že tam také šel, že je rozeženou prašiuky beranské.

Bylo kalné, listopadové odpoledne; vlhkým vzduchem mrazivě válo a několik osamělých dubů v travnatém svahu za poli nalevo stálo v zamžení jako v lehkém závoji. Rozměklou cestou čvachtaly chvatné kroky celého houfce, hlučelo v něm, ten onen z něho vykřikl nebo zamečel jako beran, až se všichni rozchechtali.

Naráz pak ztichlo vše, kroky, křik, mečení, smích. Šimůnek, který nesl vyhaslou dýmku dlouhé troubele v pravici jako velitelskou hůl, div nezesivěl. Zrovna proti nim, prostřed cesty zarazil koně jezdec v modrém, límcovém plášti v zimní čepici, od větru ve tváři červený, farář Havlovický. Vracel se z Poříčí, kam musil s Pánembohem nakvap, hned po posvícenském obědě, když kaplan Šulc nemohl, neboť měl bolavou nohu.

Farář věděl hned co je, kam se houf žene; slyšelť už dřív, nežli k němu dojel, beraní hlas a nadávky „beranů“, všechen ten hrozivý hluk. Nezamhouřil očí, nepustil houfec mimo, jako by ho neviděl. Zaraziv jej, ptal se, jako by nevěděl, a ptal se mírně, s úsměvem, kam tak pospíchají.

Ti nejmladší, výrostkové, kteří k němu chodili na opakovací, se zarazili; starší, ale svobodní ještě, bývalí jeho žáci, se zastyděli, jak mnozí z nich naráz vystřízlivěli jeho mírnou otázkou. Ten onen se rozpačitě usmíval, žádný však nepověděl; jen Šimůnek a brečlavý Franta Švec za ním stojící, jenž před lety sháníval svatojakubského kozla a shazoval jej se zvonice, až mu to farář zkazil, se ozvali. Šimůnek zkrátka a zostra, až hrubě znělo, že se „berani“ rojí, to že je ostuda pro Padolí.

„Já vím, Šimůnku, co chcete, mějte rozum a vy všichni a nechte toho. To by byla ostuda pro Padolí, co chcete vyvíst. Ti evangelíci jsou také křesťané, jsou vaši bližní. Jak pak by vám bylo, kdybyste byli mezi samými evandělíky a oni takhle vyváděli vám. Je to nepořádek, pro obec žádná čest. Václave, Honzo, a ty, Václave Šimků, Tondo, ty –“ spustil náhle a ostře na výrostky ukazuje po jednomkaždém velitelsky a rozhodně, „hned pěkně otočit a domů, to vám povídám. A už! A ty Josefe, Bendo, Václave Lokvenců –“ jmenoval ostatní mládence, „nechte hloupostí a jděte radši k muzice tancovat, ďoučata čekají.“ Mluvil přísně, bylo však cítit, že mluví ze srdce, jejich příznivec, jejž měli rádi ze školy a jenž si jich i pak přátelsky všímal. A bylo to tak neobyčejné, jak s koně mluvil a poroučel, jako nějaký oficír.

Nemohli odporovat, zvláště když pak pobídl, tak aby šli, aby šli s ním, že tadyhle sousedé Šimůnek a Švec Franc taky půjdou, jistě.

Trhl uzdou, kůň vykročil; to se již všechen houf obracel. Šli před ním; většina mlčky, někteří se rozpačitě smáli. Výše mezi staveními začali se ztrácet. Farář jel zvolna za nimi, jako by neviděl, že Šimůnek s Frantou Ševcem ostali, a jako by neslyšel, že Šimůnek zlostně mluví, čím dále tím hlasitěji, to že je farář, katolický farář, když chrání „berany“, to že je – Inu bodejť, když vybízí lidi, aby nechodili do kostela.

To už farář neslyšel; dojížděl mlčky kolem Prouzova bílého stavení s podsíňkou k langrovské hospodě. Hlučná posvícenská muzika se z ní rozléhala, veselý rejdovák.

„Slyšíte, jak vás volají?“ ozval se farář vesele.

Slyšeli; tady se mu ostatek houfu rozplynul. Mládenci všichni hnali se zase do kola, odkud je, prve Šimůnek vylákal.

Faráři však nebylo tak volno. Mrzelo ho, co chtěli udělat a že je on musil zdržet a obrátit. Co bude řečí! Šimůnek to roznese a bude rýt, i Švec, jenž nemůže zapomenout jakubského kozla.

Těm dvěma se nedivil; ale většina těch, kteří s nimi táhli, byli namnoze jeho žáci. To na jejich omluvu nepočítal, že se nevzpírali a že ihned na slovo poslechli, a právě jenom jeho bývalí školáci. Z toho případu začal uvažovat o veškerém svém díle a snažení, nač že je všecko přičinění, co všechna napomínání a učení. Semena větrem roznesená, na skálu, v trní, hloží a mimo. Uchytí-li se, ujme-li se alespoň něco. Přišla chvíle černé pochybnosti a nedůvěry, kdy se ozýval hlas, nač to všechno, nač se lopotí.

Dal si přinést džbánek piva, zapálil dýmku, sedl u zelených kamen, v nichž hořelo až praskalo a nerozsvítiv, hleděl do listopadového soumraku, kdež mrtvě trčely zčernalé koruny lipové aleje hodně již prořidlé. Hulil, popíjel džbán druhý; ticho venku i v pokoji. Konejšivý klid, příjemno jako by jej měkce pohladily. Kouřil, dolíval sklenici, až dříve nežli se nadál neměl co dolíti. Džbán byl prázdný. Měl ještě chuť píti; dal si přinést ještě džbán a zase jak osaměl v tom šeru a tichu, pokuřoval, dolíval.

Přestal mysliti na mrzutou příhodu, pojednou ji odbyl v duchu krátkým „eh“, a odevzdal se příjemnému teplu, jež rozlévalo se žilami, do hlavy, a s nímž se projasnilo v mysli. Uvolněná jako by se vznášela. Přiznal si, z čeho to je, ale usmáv se, pohodil hlavou a dolil zas.

Dole v langrovské hospodě chvíli o něm mluvili, když rozehnaní mládenci se přihrnuli se smíchem, že jim farář dal co proto, a Šimůnek a Franta Švec že nadávají. Nadávali nanovo, když pak přišli také k muzice, ale ne do kola, nýbrž ke stolům, kdež seděli také rychtář Kamenický a soused Konopka, červený ve tváři, červeného krku, světlých kudrnatých vlasů a bílých masitých rukou, strážce obecního lesa, majetku padolského. Lesu rozuměl, proto měl bezplatnou funkci hajného; lesu rozuměl i pušce, o Božím těle hmoždíře vypaloval.

Také Dušánek v novém kabátě šosatém, s hedvábným šátkem na krku, on „světák“, pláteník, seděl u „právního“ nejpřednějšího stolu pokuřuje, ne však z dýmky, nýbrž v Padolí vzácnou věc, cigaro; pansky je držel mezi prsty, pofukoval a rozehřát pivem i horkem libostně pozoroval v kole ženu i starší dceru, Aninku, urostlou, podobnou a vystrojenou. Pozoroval, jak je vzácná, jak se tanečníci o ni derou a jak ona to s nimi umí, jak je odbývá, ďouče sotva šestnáctileté!

Ostatní však více se dívali na mladého Klimše v pantalonech, v novém kabátě přiléhavém modré barvy, úzkých rukávů, s černým hedvábným šátkem na krku, jak tancuje s Šimkovou, mladou vdovou od „zeleného stromu“. Po prvé od smrti svého muže, za celý rok po prvé byla u muziky, v hedvábné placce, v zelené sukni širokou, květovanou pentlí lemované, ne tak vysoká jako tanečník, ale svěží, pěkně plná, tmavých očí, bílých zubů.

Mladý Klimeš jak proti ní v „minetu“ houpavě přešlapoval, urostlý, krásných, černých vlasů a modrých očí, jak se vláčně ukláněl, byl jako panic. Říkaly to všechny ženské, a říkali mužští, že jim to sluší, no a „u zeleného stromu“ že bude brzo nový hospodář.

U „právního“ stolu začali se strkat a vstávat, aby pustili rychtáře, jenž pohlédnuv ke dveřím „sálu“, náhle vstal. Protlačil se, odešel, zapadl v chumlu u kola kamsi na druhý konec sálu lojovými svíčkami osvětleného, jehož okna se otřásala muzikou a jehož podlaha zvučela šoupavým duněním a dupotem, jak bylo kolo plno. Rychtář Kamenický jen zmizel a vtom se zjevil u „právního“ stolu Černý Vacek.

Prodral se v krátkém šedivém burnusu nezapjatém, malý, černý, silně šedé hlavy, černých pichlavých očí, čepici v pravé. U stolu se smáli, áh – proto on rychtář – a na Vacka pokřikovali, že rychtář tu není, že jen teď upláchl, ať jej honí. Než Vacek, jenž nebyl v první hospodě a již dole u Vondrů dušičku zalíval, klaněl se přec, tady že je „právní“ stůl, to že je jedno.

„A, a – áh –“ vyrazil pojednou a začal se níže klaněti, rozhazuje pravou rukou, jíž držel čepici, jak zahlédl souseda Konopku.

„Ah, ah, Konopka, pan hajný, taky právo, náš hajný, ten nám hlídá obecní les, aby bylo na stříkačku. Bude ještě dreu potřeba, moc, ó moc na obecní stříkačku – taková obecní stříkačka sežere dreu – viď, Konopko, hajný, slauný hajný. Taky se drvama platí, viď – viď“ a najednou se rozkřikl:

„Kociáne, kde jseš, Kociáne od branky!“ Kocián „od branky“ tu nebyl, ale Černý Vacek mluvil k němu, jako by byl přišel, jako by Kocián stál před ním. Všichni u stolu se usmívali i smáli, pošťuchovali se, hledíce na Vacka i na Konopku, který sedě v rohu začal být nepokojným.

„Kociáne,“ mluvil Černý Vacek, utřev si čepicí ústa i přejev jí hlavu, „tak mluu! Jak ti to povídal hajný. Jak, jak – No pověz, byl ti dlužen a co ti řek, no, mluu!“ Černý Vacek zlostně doléhal, jako by Kociána, kterého tu nebylo, držel za prsa a třásl jím. Konopka zčervenal jako by ho krví polil.

„Tak co ti řek’ hajný! To ti řek’: Kociáne, já jsem ti dlužen, ale peníze nemám, víš, ale udělej si ve vobecním sáh dříví; sáh dříví si udělej, víš. A Kocián šel,“ to už Černý Vacek vypravoval zase všem u stolu a jak se kolem shrnuli, když kousek právě dohrán, „šel a uďál si ve vobecním sáh dříví, viď, Kociáne – uďál sis sáh dříví“ – mluvil k nepřítomnému, „a Benda ti pomáhal. Viď, pomáhal; a cos řek’ Bendoj, Kociáne!“ rozkřikl se Černý Vacek. „Řek’s mu: Bendo, tys mně pomáhal, peníze ti nedám, ale víš co, udělej si sáh dříví! Sáh dříví! Ježíš Marjá, sousedi!“ Vacek křičel do společnosti u stolu. „Zaseje sáh – Sáh a sáh a stříkačka co už polkla! Co vám ostane z obecního lesa – na stříkačku, ta toho ještě polkne – les bude pryč, stříkačka nikde – a právo, slauný právo – a tadykle, ah – Konopka, pan hajný –“ Vacek se klaněl, ale hned se vzpřímil jako prut a postavil se do bojovné posice, jak Konopka za stolem vyskočil na lavici, rudý, svítě očima.

„Vacku, ty votroku!“

U právního stolu se zachumelilo, sklenice zařinčely, stolice padla, bouchla, sklo crnčelo, křik, šum, lání.

Konopka stanul na stole jako rys, který se chystá ke skoku. Hospodský vyletěl ze šenkyše, volal, křičel, co je, ať si dají pokoj. Muzikanti vidouce, že uhodí, náhle spustili. Než bouře nezažehnali a do veselého jich „prkýnka“ řinčelo sklo, duněly rány.

Ženské začaly výskat, vyskakovaly na lavice u zdí, tlačily se ke dveřím. Chumel od „právního“ stolu zmítal se a tlačil do sálu, do kola –

Ráno, před posvícenskou mší, kterou si jako každoročně v ten den zaplatili padolští mládenci a padolské panny za zesnulé mládence a panny při padolském chrámu Páně odpočívající, stál farář Havlovický na schůdkách před farskými dveřmi. Šel kolem Teller, felčar, v přiléhavém svrchníku s límcem, v kastorovém klobouku, ubíraje se do Zlička k nemocnému.

Faráře zdaleka pozdravil, po německu, a došed ptal se, jak se na to posvícení vyspal, on že tuze ne.

„Tancoval jste?“ ptal se farář žertem.

„Kde pak tancoval. Šil! Zašíval.“

„Snad ne rány?“

„Ránu jsem zašíval, ano; Černému Vackovi.“

„Zas už?!“

„Sepral se s Konopkou. Vyčítal mu stran obecního lesa a stříkačky, a to on umí, vědí – a tak se poprali. Ich sitze mit meinem Schiller – bin wieder entzückt – und da kommen sie auf einmal: Jdou, jdou, je zle, Konopku mají pod pumpou, je bez sebe, pumpujou na něj, a Vacek je krví zalitej. Und so war’s.“

„Musil jste zašívat?“

„Vackovu hlavu, freilich, und beim Talglicht – können sich denken – ale držel, ani nekvik’. Jak jsem mu to spravil a zavázal, vstane jakoby nic a šel se podívat na Konopku; ten ležel v sedničce.“

„V hospodě?“

„V hospodě, freilich. A Vacek k němu se zavázanou hlavou a povídá: ‚No tak, Konopko, tak jsme se sousedsky vyrounali stran toho lesa. ‘ To mu řekl a šel zas, ne domů, ale na sál a sed’ a pil znovu.“

O tom felčar nevěděl, že Černého Vacka na sále hlučně vítali a že mu nejeden připil; ne proto, že tak znamenitě porazil Konopku, nýbrž že jako živé svědomí promluvil hlasem bez bázně a posvítil na hospodářství slavného „práva“.

Zdola z městečka zahoukla střelná rána, druhá, třetí, za střelbou přivanuly se sychravým větrem hlasy klarinetu, trumpety. Dole na městečku vyhrávali; felčar poručiv se, šel dále, farář vstoupil do fary, aby si vzal plášť přes ramena. Byl čas do kostela.

Střelné rány bouchaly blíže, hlučněji, hudba už celá a řinčivě se rozléhala. Posvícenský průvod se blížil, docházel z městečka a bral se lipovou alejí, s níž žluté listí pršelo, bral se vzhůru ke kostelu, hoši, výrostkové s rákosem upraveným v „španihelky“, ozdobené fábory a pentličkami, mládenci, panny, všichni nedělně oblečení.

Po mši zaslechl farář Havlovický po druhé a po třetí o noční bitvě mezi Černým Vackem a Konopkou, cestou domů a doma zas. Po všem Padolí o ní mluvili, o tom, co bude, spokojí-li se Konopka s těmi ranami, s kterými se domů stěží dobelhal, nebo půjde-li na zámek žalovat on i slavné právo.

Odpoledne přišla na faru Krůčková, sestra; ta hovořila víc o mladém Klimšovi, že byl s mladou Šimkovou, vdovou, u muziky, a že ji pak domů doprovázel. Bylo jisto, jak Krůčková tvrdila, že z toho budou svatby, že si Klimeš Šimkovou vezme. Farář neříkal nic, pomýšlel však, jak se Klimeš brzo rozhodl, je-li to z prudké lásky a svěří-li se, přijde-li se poradit.

Hluk posvícenský dobouřil; po městečku zase jednotvárné ticho kalných listopadových dní. Mlhy, pršky, lijavce, bezedné bláto, časné soumraky. Mezi příbytky pusto a prázdno; jen ve středu ráno, ještě za šera ozývaly se na blátivé cestě kroky tkalců, jak z Padolí a z okolních vsí kráčeli Padolím do Police na trh, každý kopu nebo dvě přes ramena, od větru zarudlý nebo chladem probledlý, v chatrném obleku.

Častěji se zjevil formanský vůz s párem, s dvěma, v lesklých chomoutech s jezevčí koží a rudou „vytírkou“, vůz vysoko naložený pod bělavou plachtou. Kolébal se, rachotil rozjetou cestou městečkem k Podhornímu mlýnu u řeky, jel nad ním úzkou silnicí ve stráni lesem zarostlé, v mlze, v mžení, za soumraku, aby dojel na Střezinu, osamělou lesní hospodu u šumící Medhuje.

A zase ticho. Městečko jako ze světa. Ani na náchodském zámku o něm nevěděli; páni na kanceláři na Padolí zapomněli. Prouzáček, zámecký posel, se už dlouho neukázal. Čekali jej najisto k vůli Černému Vackovi, že mu přinese obsílku jako tenkráte, když na něj nebožtík Mitýska žaloval. Čekali najisto, že Konopka také požene Vacka na zámek, Konopka i slavné „právo“. Černý Vacek čekal jako všichni, ale jen s užírkou mluvil o té obsílce a soudu, ať jen žalují, že uvidí.

Plískanice a deště přešly, mráz uhodil, advent nastal a obsílka nikde. V ty dny Padolští už na ni nemyslili. Jindy v tento čas kolovratů a přástev duchové panovali, teď se, jak se dva, tři sešli, strašili novinami o nových zlodějstvech, že začíná zase nová banda nějaká jako tenkrát před dvanácti lety. Povídali si všude a nejvíce podvečer na toulkách a večer o přástvách, že ta banda vykradla v Poříčí mlynáře a tuhle zase zbečnického Kopeckého, že se k Tomkom dobývali, u Martinců dole že se podkopali, ale vtom že je přehnali, zloději že utekli zahradou, tam že pod stromy ztratili zlodějskou lucerničku. Neznámý ten spolek děsil a také dráždil svou tajemností.

Vtom se zjevil v Padolí Prouzáček v placaté čepici, o holi, s koženou brašnou pod pláštěm. Všude po Padolí přiskakovali k oknům a vyhlíželi za zámeckým poslíčkem, kam otočí a především, staví-li se u Vacků. Ale nestavil se tam a nikde, jen u rychtáře oznámit mu „amtsták“.

„Černý“ Vacek se jen šklíbil mluvě před lidmi v krámě i v hospodě obzvláště to, že Konopka a „právo“, slauné „právo“, umějí mlčet a slauně mlčet o lese, o stříkačce; nejen mluvil, ale také vzkázal přímo rychtáři, aby jej, Vacka, vzal s sebou na „amtsták“, že půjde, on že půjde, ale že musí s sebou také vzít Konopku a Bendu a Kociána „od branky“.

Farář Havlovický se neusmál, když o tom od švagra Krůčka uslyšel a vážně řekl, to že je opravdu divné hospodářství, a hanba že je, když taková obec nemá stříkačku, že by je třeba všechny mohlo zle vytrestat, kdyby oheň z dopuštění božího – Strach že je pomyslit.

Neutajilo se, že rychtář o „amtstáku“ dostal, že mu vrchní vyčudil, ne pro Vacka a tu příhodu, o tom na zámku nic nevěděli, ale pro ta zlodějstva vzmáhající se v Padolí a v nejbližším jeho okolí, jaký to je pořádek, že rychtář nedohlídne a všechno nechá, že se mu tam usazují cizí, divní podruhové, obzvláště na dolejším konci, samý „tarebák“, usazují se tam nebo tam mají své skrejše, a padolská obec že nic, že jestliže to nespraví, jestliže tím nesvládne, že tím sám, on vrchní, zatočí, že si už někoho najde, kdo by tu rotu zkrotil a zavedl pořádek.

Rychtář se s tou pochvalou nepochlubil, ale rozlétlo se to, nejvíce ta hrozba, které každý rozuměl tak, že by vrchní Kamenického shodil s rychtářství.

Než kdo je ten, kterého si najde a který tu rotu zkrotí, pořádek zavede? Kdo – Počítali, hledali mezi Padolskými, ale takového hrdiny nenašel nikdo v celém městečku.