U nás

Pod lesíkem u první chalupy se rozešli. Zlíčský soused pustil se šourem do vsi a záhy zapadl v šeru. P. Havlovický se za ním na okamžik díval.

„Ten se zítra pochlubí, nebo ještě teď,“ pomyslil, „jak tě přemohl, jak tě odrazil.“

U druhé chalupy se zastavil. Vzpomněl si, jak prve odtud pronikl dětský nářek. Chalupa stála skoro u samé cesty a okno bylo nízko. Přistoupil k němu a nahlédl. Chtěl seznat, jak tam je. Hned od okna neodstoupil, neboť se nemohl náležitě rozhlédnout, ač jizba před ním byla malá. Tolik toho v té těsné prostoře.

Dva tkalcovské stavy tam stály s rozdělanými kusy, a tmavá kamna viděl, pec a postel, stůl; u toho seděl na lavici muž, jen v košili a v nohavicích, ne starý, hubené tváře. Tak se podobalo, neboť ve tvářích pod lícní kostí ležely stíny. Seděl nehnutě, maje pravici na stůl složenu, zády opřen o stěnu.

Poblíž postele u lavice, na níž stál kolovrat, cosi se modralo. Rozeznal, že je to peřina, lůže na zemi ustlané, a dvě vlasaté, dětské hlavy tam zahlédl. Na vše linula odněkud z kouta ode dveří zardělá, mrkavá zář. V ni vrhala tmavá stativa stavů i kolovrat klikaté stíny na bílené stěny až po samý černý strop. Těsno, těsno všude, a již pohled na tu zarovnanou jizbici tísnivě dojímal.

To všechno tu ve sváteční den, v klidu. Ale zítra, když zasednou za stavy, hned ráno za tmy, když se kolovraty roztočí, když stavy budou rachotit po celý den do večera, do noci, a nazejtří zase tak, za mihavé záře borové louče, v kalném světle podzimního dne a zase při louči, a tak den ze dne –

Prostřed jizby uvázl jeho pohled. Tam, kde byl kousek prázdné podlahy, protože tam nestálo té chvíle snovadlo, zahlédl kolébku. Kolébka to byla, než to černé, co s ní splývalo, co to? Napjal zrak; v té těsnotě však, v mrkavé záři i v stínech i pro stav nemohl rozeznat.

Kaplan odstoupil od okna, ale ne na cestu, nýbrž ke dveřím, a bez váhání zkusil, je-li zavřeno. Soucit jej vedl i zvědavost. Zachtělo se mu učiniti dobrý skutek, potěšit, třeba jen na okamžik.

Zavřeno nebylo. V tmavé síni kolem špalku, znal to, že tu na tlučení lnu, domakal se až ke dveřím. Jak vzal za dřevěné jejich ucho, jak zatrhl, otevřel, uhodil ho proud prohřátého, zadušeného vzduchu nízké, nevětrané tkalcovské jizby. Děti ležící na zemi se ani nehnuly, i muž za stolem.

Ale u kolébky – Teď rozeznal, že u ní klečí žena, že přes ni klesla, spaním zmožená, že tu jí spadly volné, dlouhé vlasy přes hlavu a splývaly jako tmavý proud s nízké kolébky až na zem. A teď se mihly, šlehly povětřím, jak se prudce vytrhla ze spaní a pohodila hlavou dozadu. Dost mladá tvář z nich prohlédla, ale před časem vadnoucí.

Jako vyjevená hleděla na příchozího v tmavém plášti, rovnajíc chvatně košili (byla jen v sukni), a ve zmatku se po muži obrátila.

„Táto!“ budila ho tlumeně, ale úsilně. „Táto!“ Tkadlec se probral a rychle vstal, když zhlédl nenadálého hosta. Kaplan se ohlásil a omlouval, že viděl tkalce za stolem, že myslil, že je vzhůru.

„Chtěl jsem už jít na pec ležat,“ odpovídal tkadlec, mdle se usmívaje, „ale přišla na mě klíbačka.“

„A já už dvě noci oka nezamhouřila,“ chytala se s ním jeho žena, „tadyk dítě nás tak moří. A tak mě to zmohlo.“

P. Havlovický byl skoro na rozpacích. Proč sem chodil, proč ty lidi vyrušoval? Zeptal se na děti. Spaly pořád, ani se nehnuly.

„Stavuju se tu za sv. Mikuláše, už není do něho daleko,“ řekl s úsměvem, „pak sem nebudu moci, tak tu pro vaše dítky –“

Manželé žasli a žena nechtěla ani daru přijmout. Účinek několika stříbrných, značné to sumy v této jizbě, byl hned zřejmý. Muž i žena odpovídali ochotněji.

„Jen se nebraňte a vezměte,“ domlouval kaplan. „Výdělky jsou beztoho churé.“

„Ó, tuze churé,“ přisvědčoval ochotně tkadlec.

„To děláte vy za stavem; a kdo za druhým?“

„Žena, ale ta jak to jen jde, k vůli chase. Obzvlášť pro to malý. Měli jsme tovaryšku, ale tu jsme pustili.“

„A proč?“

„Byla ke stravě a k tomu deset krejcarů tejdně. To nevynášelo.“

„Deset krejcarů! A co vyděláte vy?“

„Zlatku tejdně, a z toho ještě musíme řídit škrob.“

„A co jíte?“

„Jak to bejvá mezi našincem; ráno kyselo nebo bandory, v poledne bandory a večír zas nebo trochu mlíka. Nědy je trochu zelí.“

„Ale to mastíme víc vařečkou,“ nutila se tkalcová do žertu.

„A chleba nemáte?“

„A chlíb je u nás ze zlatý lopaty, a bude k jaru čím dál tím vzácnější. Ale pokroutky z bandorů a z trochu mouky si upečem, taky úkrop vaříme.“

„Co děti?“

Muž se usmál a mávl rukou.

„A cák ty, ty jsou jako vlčinky, těm šmakuje.“

„A to malé?“

„Inu, chudák, dyby člověk měl dycky dost a co mu patří.“ Řekla to prostě, bez výčitky a trpkosti, ale mateřský stesk zavanul z těch slov. Kaplan bezděky sáhl pod pláštěm zase do kapsy. Hned však nového daru nevytáhl.

„S plátny chodíte do Police.“

„Do Police; tím se dycky půldne ztratí. A to jsme ještě páni. Japak támhle z těch kopců za Náchodem a od Náchoda, ti mají o hodný kus dál. A eště, chudáci, nědy aby kus nesli zpátky, dyž nemaj štěstí a neprodaj. A to nadávání máme kolikrát naudaukem.“

„Copak vám nadávají?!“

„Kupci? A bodejť, nědy dost. To daj kalcům handropletníků a jináč šeredně po německu.“

„A co vy?“

„Cák može chudej člověk, je rád, dyž prodá. Ozvat se nesmí, to by dopad. Platenní kupci jsou za jedno, všecko jedno pásmo.“

Na P. Havlovickém začal vyvstávat pot. Stál tu v plášti a v jizbě bylo horko. Také se začalo dítě na kolébce budit. Měl se k odchodu. Podal tkalci ruku, a ženě, která mu chtěla políbit ruku, vtiskl ještě nějaký peníz „pro toho maličkého na kolíbce“. Muž i žena, užaslí, horlivě děkovali a muž vyšel za knězem až na zásep a děkoval a dával dobrou noc, až už byl kaplan na cestě. Pak vešel do světnice, dychtiv, co ten páter jim dal.

„Jen si vem!“ vítala ho žena živě, „to je dar! Podívej se!“

Těžkou rukou rovnal tkadlec desetníky a počítal je v rostoucím úžasu.

To byla suma za práci dobrých čtyř dní, od ranního šera pozdě do noci. A to jim dal zadarmo, jen tak, daroval! Žena, zapomněvši na únavu, kolíbala a od kolébky začala počítat, co by měli koupit, co by děti nejvíc potřebovaly. –

P. Havlovický si oddechl, když se ocitl v širém a sám. Kráčel rychle a jistě teď. Okraje tmavého mraku žlutavě nabíhaly, svítivě se projasňovaly, až proud světla z něho se rozlil. Měsíc prorazil z tmavého, vysokého hradu mraků a kvapil volnou nebes drahou jako ze zajetí. A jak zasvítil, vyzdvihla se ze zátopy temná krajinka, pláň, kdejaké zvlnění její, probělala se Zlíčská stavení, oddělila se luka od tmavých ouhorů a měkkot, lesy se odlišily i šedě modravá silueta hor projasněla.

Vzduch se stříbrně projasnil. Čiperně jím válo, a bylo cítit, že země tuhne, že chvátá mráz.

V duši kaplanově se uvolňovalo z dusna, které na ni dolehlo hned, jak prve vstupoval do Vavřincova statku. A v jizbě jeho ještě tíž. Pohled na umírajícího člověka skličoval a kolem ten nepořádek, tolik netečnosti a špíny, to vše zaráželo. Při všem tom majetku co nedostatku a co tmy pověrečné! A pak ten bídný život těch ubožáků tkalcovských v těsné, zadušené světničce!

A nejsou sami, tak žije sta, tisíce rodin kolem v údolích, po kopcích, v úmorné práci bez oddechu, od dětského již věku až do hrobu. Tu je bída zaklená, tu sedí, sedí –

Ale pod chmurou těch tísnivých dojmů i úvah kaplanových hřálo teplo soucitu a slitování. Už tam mezi těmi chuďasy i teď. Měl sympatii, měl lásku k tomu lidu. Sám byl z něho. Ne však z té jeho nouze. Doma ve mlýně ji nepoznal, ale slýchal o ní a přesvědčoval se o ní, ale jen povrchně. Studie ho pak odtud vyvedly do krajského města, do Hradce, později do Prahy.

Nadobro do své krajiny vrátil se jako kněz; přišel s nejlepšími úmysly, nadšen zásadami svého profesora ve filosofii, Bolzana. I mladý horák podlehl jeho kouzelnému vlivu a otevřel srdce své jeho učení a zásadám čisté humanity. K čemu je výmluvný učitel nabádal, oč je prosil, když se s nimi loučil, aby se starali o zanedbané a ubohé, to chtěl doma konati. Zámecké kaplanství nedalo mu tolik příležitosti k usilovné práci; než i tu mohl nejednou hloub nahlédnout, jak je potřeba té pomoci.

A prve viděl zas – Jak se vracel Zlíčskou planinkou, sám v dojímavém tichu pozdního večera, polem mezi lesy, v duši plno dojmů, vzpomněl si také na Prahu, na temné síně koleje Klementinské, na útlého, mladého profesora suchopárné postavy, jak s katedry jim hlásal:

„Nevědomost a blud jsou příčinou všeho zla.“

Připomněl si, jak Bolzano tehdy uvedl z Písma: „A když hleděl na zástupy, slitovalo se mu jich, že byli opuštěni a rozptýleni jako ovce nemající pastýře. Tehdy řekl učedníkům svým: Žeň zajisté je hojná, ale dělníků málo.“

Kaplan teď z duše přisvědčoval těm slovům a cítil hlubokou jejich pravdu. Dnes jen chvíli tu byl a jen okamžikem nahlédl do těch temnot. Jaká tu ještě práce a co nesnází, jak dosud o ten lid málo dbali!

Cesta mu v těch myšlenkách ubíhala rychle. Ani se nenadál, přešel zádušním lesem a stanul na pokraji Kocournice. Pod ním v tichém prosvitu Padolský bílý kostel, zvonice, níž městečko, naproti temná Jírova hora, výšiny Hájku a dál vrchy a chlumy, tratící se v šeru nad údolím k Náchodu v stříbrném zamžení.

Chvilku se rozhlížel. Jen sem tam kmitaly se zářivé body rudých světel. Všude ticho; toliko dech mrazu bylo cítit. Zase mu připadlo, že tady je bída zaklena, tady že sedí a vládne. A jak ji snášejí, s jakou až tupou odevzdaností, bez pomyšlení, aby ji vyhnali, aby ji oslabili. Všechny ty úvahy a dojmy slily se v jediném slově.

„Úhor! Úhor!“ prošlehlo mu v ten okamžik duší. Cítil, že v tom slově vyřknut i jeho úkol. Půda dobrá, ale zanedbaná, zarostlá bejlím; nutno ji zkypřit, posílit, třeba ji osít novým semenem –

Když přišel na faru, znovu mu starý, bělovlasý farář děkoval a vedl ho ke stolu, k večeři. Zpozoroval, že je kaplan vážnější, nějak zamyšlený. Zeptal se, nestalo-li se mu něco. Havlovický vyjasnil tvář a ujistil, ó že nikoliv; ale aby starce upokojil, dodal:

„Ta bída tam nepřidá veselosti.“

„Viďte, tak jste viděl. Bída s nouzí, milý zlatý. Tak teď si vemte, jaká může být štola. Řeklo by se velká kolatura, vsí hromada, ale co můžete žádat? Často nic, často musím všecko slevit a někdy aby člověk skoro ještě přidal. Omastek tu není. Ale jináč lid pobožný.“

„Myslím, že mnoho té bídy je zaviněné, vlastně zděděné, a že by se dalo leccos spravit.“

Farář se usmál. „Jste mladý, pane bratře, ale až tu budete léta, až se budete portovat pořád sám a sám, uvidíte. Ó to, panečku, slevíte. Co zmůžete? Věřte, někdy je to jako drva, sit venia verbo, jako krom té drahé duše –“

Těmito slovy odbyl jej onehdy také Boušínský, když se mu zmínil, že je potřeba starat se o školy a poučení. Proto už nic neřekl, a farář sám také hovor zatočil.

Zase na důchodního, o němž se mu již zmínil, hned jak vkročil do fary.

P. Havlovický si na zámeckého úředníka a vlastně na jeho paní teprve vzpomněl, když vyšel z březiny a k faře se blížil. Tu mu připadlo, nečekají-li snad přec; byl rád, když na prahu uslyšel, že již dávno odjeli. Ale to ho překvapilo a jakýs osten v tom cítil, když mu farář vykládal, že by byl důchodní ještě vydržel, ale panička, ta že najednou si vzpomněla a pryč a pryč. – Záhy po večeři se zámecký kaplan rozloučil a vydal se na cestu. Vyjížděje, ohlédl se za faru na táhlou stráň, k zádušnímu lesu na jejím temeni, a vzpomněl na umírajícího sedláka, má-li pokoj, poslechli-li.

A že tak najednou měla naspěch? Snad se urazila. Usmál se v duchu. Což ta její laskavost – Modré oči se mu mihly, jak na něm na faře tkvěly, a tak, v takovém zvláštním, vlhkém lesku – A plavé kadeře zlatově ze šera prosvitaly, ouško se jimi kmitlo a bílé hrdlo viděl a šíji – Okamžik hleděl před se očima nehnutýma, rozšířenýma. Ale vytrhl se a sám na sebe se zamračil. Zamyslil se; uvažoval, nedal-li sám nějak příčinu. Nenašel ji však. Byl si vědom, že té paničky nevyhledával, že s ní nejednal jinak nežli s ostatními zámeckými, nic zdvořileji, nic pozorněji. Ale ona – Chce mít kratochvíli, doma je na zahálce, dětí nemá a žádných starostí. Ah, nač to smyslů mámení a dráždění. Což jiného? nic jiného.

Vychýlil se z vozu a rozhlížel se krajinou; po umrzlé silnici, na níž kopyta koní jasně a hlasně dusala, až se tichem daleko rozléhalo, střídaly, míhaly se pruhy stříbrného svitu i stíny stromů a lesnatých svahů nad ní.

Vracel se v duchu zpátky do Zlíčka i Srbské, myslil na to, co mu řekli oba farářové, oba tak dobromyslní a dlouholetou službou zkušení, jak jsou přesvědčeni, že je těžko, nemožná co dělat. Zaráželo ho to, a tím více, když se sám dnes přesvědčil, jaký to ouhor, jaké nesnáze, co práce, a snad marné.

Vtom zatanula mu v duši táhlá, hubená tvář chorého profesora v koleji Klementinské, zahořely jeho velké oči ohněm vnitřního přesvědčení a šlechetného zápalu a slyšel jeho vysoký hlas, jak jim, zbožně naslouchajícím, vykládal, že spojená snaha, byť i několika lidí, může za každé doby způsobit obrat k lepšímu i nápravu. –

Bylo již po půlnoci, když se dostal na náchodský zámek, když kráčel jeho temnými, tichými nádvořími ke svému bytu vedle Piccolominské brány. Tou cestou šel také kolem bytu důchodního. V oknech měli tmu. Sotva se tam ohlédl.