U nás

V neděli dne 11. září odpoledne chodil Doubenus za Mikulou Rusem dotazuje se, kdy už bude zapřahat, aby nezapomněl a nezmeškal, že by jemnostpán musil v Náchodě zbytečně čekat, až teď přijede poštou. Mikula se na faráře také těšil, než taková zimnice nebyl a čas dobře počítal. I na to uhodil, proč má Doubenus takovou naháňku, poněvadž bůh ví, co čeká. Zeptal se ho přímo, co myslí, nač má spadeno, a Doubenus usmívaje se vyznal, že kdyby si tak jemnostpán vzpomněl a fajfku – Vytáhl svou z náprsní kapsy a ukazoval, že má hlavičku zdrátovanou, špičku skoro prokousanou, když ji musí zuby držet při práci, zvláště když kole drva, a oříšek že má prasklý.

„A panímáma,“ mínil farářovu matku, „mě s ní už vyhání, když ji v kuchyni vytáhnu,“ a jen se šklíbil.

Pak už sama stará mlynářka přišla a Mikulu pobídla, že by už měl zapřáhat. Také se nemohla dočkat. Osmý den už byl syn pryč, a jí se zdálo, že bůh ví, jak dávno odjel. Od rána již kolikrát mluvila o jeho příjezdu s dcerou, Krůčkovou, s učitelkou Černou, s tou na hřbitově a pak přes plot na zahradě. Po nešporách stavila se na faře mladá Kalinová, která také byla dychtivá, kdy farář přijede a s jakou, co jim přinese stran jejich Jeníka.

Stará mlynářka se jí přiznala, že nemá již žádného stání, že chodí od okna k oknu, i ven k plotu na zahrádku. Pak, když osaměla a den se nachyloval, teprve vyhlížela, naposledy na schůdkách přede dveřmi. Dole u krajní lípy viděla Doubena, an stoje jako na vartě hledí cestou dolů do městečka a pátrá.

Kalinovi chodili tou dobou také k oknu, pak vyšli před příbytek mezi zahrádky, kde čekali pod loubím z jericha pnoucím se od plotu do plotu nad cestou mezi zahrádkami. Odtud až k cestě vyběhli, když se níž ozval rachot kočáru. A byl to farský; hnědka a myška v něm, na kozlíku Mikula Rus furiantsky vypjatý, pošvihuje bičem. A v kočárku – „Jemnostpán!“ vykřikla radostně Kalinová. Kostelník strhl čepici s hlavy. Farář se vychýlil, pokynul, ale hned také zmizel.

‘ Volal na starou mlynářku i na Krůčkovou, jež k ní přes cestu běžela. Doubenus udýchán, zardělý sotva k nim došel, a kočár tu. Ještě nezarazil, a již farář v modrém plášti vyskočil a vítal se s matkou i sestrou.

Jak šli do schůdků, odnášel Doubenus za nimi brašnu, škatuli s kloboukem, balík, deštník a ještě balík a nic z toho nedal děvečce, jež přiběhla mu na pomoc.

Pak okouněl na síni, na dvorečku u Mikuly a zase na síni, až jej zavolali do čeledníku. Svítili. Farář už svlečený, po domácku, v podvlíkáči jako jindy, ale od větru červenější, vesele na Doubena, tak co, jak se měl, a v Praze, pane, to že byly traktace. Doubenus se jen usmíval a mžoural po stole plném toho, co farář přivezl knih, šátků, obrázků a divných balíčků kolem argandské lampy, kterou farář sobě přivezl, a pak chňapl radostně, když Havlovický, hrábnuv do té hromady na stole, podával mu dýmku, dřevěnku, na níž se kování jen svítilo. Jelen byl na ní vyřezaný, zelené střapečky měla a dobrou špičku, pravou „kernšpic“, jak Doubenus na pohled poznal.

V upřímné radosti děkoval; vyšed, neměl už na faře stání; pospíchal dolů do městečka, k Langrom do hospody ukázat, pochlubit se, co mu jemnostpán přivezl. Dříve však musil se stavit ve škole i u Kalinů se vzkazem od faráře, aby přišli.

Učitel přikvapil první. Vítal faráře vesele a hned se dotazoval, co hudba, jak slavná mše o korunovaci.

„Byla od Tomáška, byla, jak jste povídal, extra složená, tuze znamenitá, ale já jí neslyšel, nevím nic; ale zpěváků prý tam bylo, veliký sbor.“

„A samí kosáci, to se ví. A co divadlo, jemnostpane.“

„A člověče, to byste měl oči navrch! Člověk nevěděl, má-li koukat, a kam dřív, nebo má-li poslouchat. Meyerbeer víte-li –“

„Oh, oh –“ Učitel třepal rukou.

„A kolik set lidí na podiu, no – to vám budu povídat.“

„Teď jenom na přeskáčku vypravuje,“ podotkla stará mlynářka s úsměvem. „Tu kousek, a zas na něco vzpomene.“

„A zas se mne na něco ptají,“ přidal farář vesele. „Zrovna mne otázkami honí. Ten kus na klavír od Vitáska vezu, pane učiteli, tuhle je –“ podal se stolu, „a tuhle, podívejte se něco nového –“ Upřel oči na učitele čekaje na účinek daru. Byl to „Věnec ze zpěvů vlastenských“ nedávno vydaný. „To se potěšíte, jsou tam krásné písně na česká slova od Tomáška a Vorla a od Škroupa, kolik, zvláště ‚Lidunka‘ a ‚Mareš‘, ta zvlášť, tu jsem slyšel v Praze od študentů.“

Panímáma připomenula, aby nezapomněl na večeři, že už je, však že si s panem učitelem mohou při jídle povídat. Jen farář usedl, vstoupil Kalina, kostelník. Pro toho a pro jeho ženu měl nejmilejší dar zprávou, že stran Jeníka v klášteře u Křižovníků jednal, napřesrok že bude tam jistě místo, a Jeníka že tam, doufá, dostanou, že to půjde, jen aby se hošík hodně učil a zvláště ve zpěvu aby se cvičil a v muzice.

Na faře dlouho seděli. Farář vypravoval, odpovídal na dotazy, brzo byl v divadle na divech „Křižáků v Egyptě“, brzo na Hradčanech o korunovaci, do musea zaskočil, o „vystavení výrobků českého průmyslu“ vypravoval, a pro Kalinu a učitele o Kajetánském divadle. Na zkaženou iluminaci také vzpomněl.

„A vidíš, v Kostelci ji měli,“ hlásila učitelka, „a při tom na městečku zpívali.“

„Ale ještě krásnější měli ve Zličku!“ přidala sestra Krůčková vesele. Farář divě se na ni pohlédl, jak že by ve Zličku, v té vesničce za farským lesem na kopci.

„I neměli nic, ale viděli; odtud se tam byli taky podívat. To ti byla zář! Taková záplava z ohně na Sněžce, víš –“

Farář vzpomněl, že četl, že na vrchu na Sněžce je uchystáno šedesát sáhů dříví, ty že budou večer v korunovační den hořet.

„Tak jste to viděli. Taková hranice, to věřím! No, Pražané osvětlení přece uvidí. Bude po korunovaci královnině, to jest zejtra, a ve středu po tom budou ty svatby ze všech šestnácti krajů, a veliká slavnost u domů vysloužilců.“

Vypravovali mu, že Broumováci, jako ty svatby z Broumovska, předevčírem jeli Padolím, na několika vozích, také ten dědeček s babičkou, co budou v Praze slavit zlatou svatbu. Stará mlynářka zeptala se také na svého bývalého souseda, na pana otce zpod Červené Hůry a na slatinského učitele. Farář vypravoval, jak s nimi chodil, jak se jim to líbilo, Kylar že sháněl Metternicha, ale že ho neuviděl. O mladém Šoltovi se nezmínil ani slovem.

„Ostali ještě v Praze?“

„Ne, jeli se mnou; až do Jaroměře jsme jeli společně. V Jaroměři čekal mlynářův vůz. Což Šolta, ten by byl ještě ostal, tomu se tam líbilo.“

„Kylaroj ne?“

„Taky, ale broukal, že je v Praze jako v Němcích.“

Švakr, kupec Krůček, zeptal se na Dušánka pláteníka. Farář odvětil, že ho viděl, zdaleka, ale že s ním nemluvil. Více o něm neřekl a jen vážně hlavou pokýval, když mu povídali, že ďouče Dušánkovo, ta starší, Anna, psala mámě z Prahy, jak se tam má, jak ji tatínek a jakýsi pan Krajíček a jeho paní provádějí, co všecko viděla a že tam ostanou až do konce, aby všecko viděla, jaká tam je všude nádhera, módy jaké, to že by koukali, Dušánková že s tím psaním chodí, je ukazuje a tak se chlubí, kde dcera všude byla a ten pan Krajíček, to že je pořád pan Krajíček a paní Krajíčková, až se jí proto smějí.

Kalina dal „dobrou noc“, pak učitel a švakr Krůček i sestra; farář poseděl ještě chvíli s matkou, pak odešel do svého pokoje. Byl roztřesen dvoudenní jízdou dostavníkem a poštou; proto samota a ticho jeho skromného bytu ovanuly jej příjemně.

Klid dotkl se měkce jako sametovou rukou konejšivě jeho nitra, když vstoupil a rozhlédl se tím svým koutkem, po stojanu knih, když podíval se oknem do zahrady dřímající v prosvitu měsíce, když patřil na milé známé stromy, na keře jiřin zatím už rozkvetlé.

Tak ticho – Byl rád, že je doma, ve svém, z toho velkoměstského vlnobití, jež jej až omámilo, pak i zmátlo v divadle scenami, jakých dosud neviděl, oslňující hudbou, nádherou výpravy, krásou mladých žen na jevišti i kolem, pozastřenou, smysly dráždící.

Znepokojenou krví vzrušen vracel se z divadla do kláštera; trpkostí zahořklo mu nitro, když si připomenul svůj život tak osamělý a jednotvárný, a ještě s mnohým odříkáním, když po té nádheře a povznášejících krásách umění připadlo mu na mysl jeho zákoutí opozdilé, ubohé, bez radosti, s tolikerým zápasem o skývu chleba, s tolikerou bídou a zabedněností duševní.

Té chvíle, v tom utišení nemusil už sbírat sílu jako oné noci. Vzpomněl sic i na ty čarovné, vábné obrazy, ale klidně, a nezůstal při této vzpomínce; zapomněl, když se mu přikmitly staré, košaté ořechy na terase pod královským hradem v theatinském, zašlém klášteře, bývalý refektář s divadlem, prostá jeho scéna, veselý „Pekvencl“ Filípek.

Vzpomněl na ostatní vlastence, s kterými se seznámil, a na ty všecky chvíle s nimi. Bez zármutku loučil se s Prahou; potěšen, posílen vracel se do svého zapadlého zákoutí, na svou samotu. Chutě myslil zase na svůj úkol, utvrzen v přesvědčení, že je nutný. Té chvíle těšil se už zase na ráno a na práci. –