U nás

Říjen byl toho roku pohodlný; slunce krásně svítilo, listí na stromech a po křovinách zlatem i nachem jen hořelo.

Za větrného, slunečného odpoledne přišel na padolskou faru Matěj Donát „milion“, kostelecký myslivec, beze zbraně, jen o holi. Přišel prohlédnout zádušní les na hoře za farou. Havlovický rád uviděl myslivce a ještě raději stará mlynářka, poněvadž jí „milion“ pokaždé přinesl něco nového z Kostelecka a ze sousedství, z jejích bývalých končin.

Jen ho uvítali, už sám začal, vědí-li co nového, že na Slatině zemřela panna Aninka, hospodyně po nebožtíku faráři Ondráškovi.

„Ach, ach!“ žasla stará mlynářka. „Ach bože, a co se stalo, že tak najednou. A kdy?“

„Včera odpoledne.“

„A stonala, či –“

„I stonala, kolik dní ležela.“

„Co se jí stalo?“ ptal se farář.

„No, pamatujou se, jak se větřici pořád bránila, co s ní měla, že měla hlavu pořád zabalenou, pořád zachuchlanou, no, a – přece se neubránila. Jak teď ty vichřice jsou, ofouklo ji zle, no, mladice už nebyla. Dostala prej takové pškaní.“

„Na to si často naříkala, na bok.“

„Ne, na prsa jí to přišlo, zápal.“

„Jako nebožtíku panu faráři,“ vzpomněla mlynářka. „No, má odbyto, a dost si tu pobyla, dost se navzdychala, ale zlá nebyla. Nejvíc ji tady bude litovat Kalinová, kostelníková.“

„A bodejť,“ vzpomněl myslivec, „vždyť měla na boušínské faře outočiště, když ji bratr a židé stíhali.“

„Panna Aninka byla na ni tuze hodná, jako teď na Šoltovu, co měla u sebe.“

„Té svou smrtí pomohla nejvíc,“ vpadl myslivec, a vida tázavé pohledy, vysvětloval:

„No, bude se teď moct vdát.“

„Dřiu nemohla?“

„Mohla, ale to by ji panna Aninka byla pustila s holýma rukama. Teď aspoň bude dědit, to je jisto; panna Aninka jí hodně odkázala. Povídá se, že kolik stovek. Však si to holka zasloužila a ten její ženich taky,“ dodal směje se, „za tu trpělivost, že tak čekal. A ten kantor,“ mínil Šoltu, „má milionské štěstí s dětma. Nejstarší syn má v Praze pěkné postavení a už posílá na nejmladšího; ten je snad v Hradci na latině.“

„Je už v třetí latinské,“ přisvědčil farář.

„Jí to nejvíc přeju, chudákoj, jako učitelce,“ řekla jeho matka, „však ta něco zkusila. Ale, pane fořt, kafíčko už je, směla bych šáleček –“

Přijal; po kávě, když cpal svou dřevěnku a zadýmal, zablesklo se mu v řeči kolik hromů a milionů, jak zavadili hovorem o zámek. Nejvíce proto hromoval, že mu tu oprávku ještě nepovolili, a ty schody, ty že mu odpravili tentokrát za sucha, bez „turecké krve“, bez červeného inkoustu, nic písemně, nýbrž oustně, když si byl na kanceláři říct.

Vycházeje s farářem do lesa, zastal na farském dvorečku Mikulu Rusa.

„A ty tu jseš ještě,“ divil se žertem, „nedesentirovals?“

„A ne, prosím, o né.“

„Jseš teď, myslím, rád, že jsem tě chyt’. Ale ty utečeš zas, desentiroval bys zas,“ dorážel myslivec s líčenou přísností.

„A ne, prosím, o né.“

„A desentiroval! Za ženskou. Viď. Ještě jsis žádnou nenamluvil, nechodíš nikam na frej?“

„A prosím ne, ještě nikam.“

„I ty milione milionská! Vždyť jsem to povídal. Uviděj’, pane faráři.“ Myslivec chechtaje se vyšel ze dvorečku. –

Na padolské faře pak už neměli žádné návštěvy až začátkem listopadu o posvícení. Tentokráte si farář pozval mnoho hostí a sjelo se jich nad obyčej, jmenovitě z náchodského zámku. I sám pan „virtschaftsrát“ vrchní Essentr, poctil faru svou návštěvou.

Stará mlynářka si dala záležet, aby se hostem zachovala. Všeho bylo jako u Dolan, masa pečitého a ptactva nejrozmanitějšího, domácího i koroptví a kvíčal i zvěřiny a co pečiva a jak dobrého a chutného a kávy černé i bílé, silné a vonné! O sklep se farář rovněž znamenitě postaral, zvláště o víno, aby uctil zámecké pány.

Pivo, jmenovitě pak víno dělaly divy, takže Doubenus v bílé zástěře „pásmici“, jen ve vestě, z níž probělávaly se rukávy košile jako křída, měl zase výklad o mocnosti vína. Svému pomocníku dole ve sklepě, hrobaři, při planoucí, lojové svíčce u sudu to vykládal, ale těžkým už jazykem, vykládal, ukazuje na řady lahví v písku uložené, to že víno – a jaké on pil víno, dole v Italii, ve Veroně, jak pil a jaké víno!

„Víno – víš – víno je potvora, to ti pivo neudělá jako víno,“ dokládal a dotvrzoval jako skoro každého roku, „víno je pevnější, je pevný, nepustí hned opici a jakou veselou dělá, jak veselou, bože, to ti – no, jen se nahoru podívej – Taková opice zpívá – Víš –“ a bručivě notoval, z opice, ač pivné: „È la via di Verona, è un bel cammino – Takovou veselou opici – no, jen se podívej nahoru, na pány – no – jen se podívej –“ Ale hrobař nic, jen nepevně stál maje piva plné oči.

„Jen se podívej!“ naléhal Doubenus, „jak se smějou a jsou to páni, jindy jako mrak, a pan vrchní jako hrom; jindy to černí a nadává to, div že to po člověku neplije, a podívej se, jak se smějou, jak jsou rádi na světě. Vrchní, víš-li, je nad sedmerým panstvím inšpektor, nad sedmerým –“

„A to on je zloděj!“ Vyrazil hrobař a mávl pravicí, v níž držel modrý šátek.

„Sedmery panství – no, kruťák, a teď se směje; to máš víno, jo pane, to ti je potvora.“ Červený jako pivoňka klepal rukou a smál se, maje však oči zaslzeny jako pohnutím nad tou pravdou, jaká je víno potvora.

Opravdu čarovalo, nahoře nad sklepem ve dvou nevelkých pokojích farářových, kdež bylo jako v oule plno až černo a šumno, hlučně veselo. Páni pili všichni, mnozí také kouřili doutníky, jež farář přichystal, jen nosatý justiciár bánil ze své zakouřené pěnovky, jejímž dýmem blýskaly se kontribučnímu Ševci zlaté, kulaté brejle. Víno přeměnilo i samého vrchního. Když přijel, oznámil faráři Havlovickému, že právě včera odpoledne došlo od sekretáře Její Výsosti, meškající právě ve Vídni, vyřízení žádosti toho mladíka odtud z Padolí, jenž studuje malířství. Její Výsost že ráčila mu povolit dvě stě zlatých na tento rok.

„Na jejich rekomendaci,“ dodal. „Tajemník J. Výsosti,“ pokračoval německy, „to výslovně poznamenal. No ale, moc takových žádostí ne,“ hrozil žertem, vážně však myslil, „kam pak bychom přišli, důchodní beztoho neví, jak a kde sehnat všechny ty sumy pro J. Výsost.“ To znělo vážně a důstojně, ale pak, když víno čarovalo a učarovalo, nechal úřadní vážnosti a poslouchal anekdoty rtyňského faráře žlutých vlasů a skoro bílých řas, červeného, v plném zášíjku i ve tváři, jenž přes tu chvíli sahal do hlubin své kapsy pro stříbrnou tabatěrku a jenž, kdykoliv se napil, víno napřed jako by rozkusoval.

Jeho anekdotám se vrchní smál, pak i chechtal, hoře v obličeji a blýskaje očima. Sice nevytáhl rukavičky a neutíral si jimi ústa jako před lety o farářově instalaci, ale kudrny nad čelem měl už pocuchány; neseděl jako s počátku velebně vztyčen, nýbrž s nohama pod stolem rozkročmo nataženýma, a maje bradu a lalok přitisknuty k bílému šátku, chechtal se, až se mu břicho třáslo.

Jen jedno jej mrzelo, že neseděl dost volně, že ačkoliv měl čelné místo, nemohl se pohodlně otáčet, bezděky se na něj tlačili zprava, zleva; vůbec bylo tak těsno, že seděl každý jako přitlačen, a kdo vstal, že nemohl skoro z místa a dále kolem tabule.

Vrchní žasl nad tím před justiciárem a důchodním i před rtyňským farářem, i nad tím, že to tak zapomněl, pravda, že už tu kolik let nebyl, ale to že opravdu si nepomyslil, jak tu je ouzko, jako v kotli, že si myslel, když farář Havlovický stýskal, že to jenom tak. Zcela milostivě pak vyslechl, když stará mlynářka, jíž odjížděje vyslovil své plné uznání, si postěžovala, jakou ona tu má potíž, o synovi ani nemluvíc, jak se jí tu zle vaří a hospodaří, že nemá kam co dát, sklep že je také ničemný, a nedbajíc, že jí syn dává tajně znamení, aby toho nechala, pozvala vrchního do kuchyně, aby se ráčil podívat.

Vrchní jen nahlédl, zamručel a hlavou potrhl, divě se.

„Ja, ja – panímáma, mají recht,“ přiznal těžším jazykem, ale nikterak se nehorše a nemrače, ano řekl faráři provázejícímu jej ke kočáru:

„Na, etwas muss geschehen.“

Slavné posvícení měli také u Dušánků, hlavně kvůli „mladým“, kteří přijeli z Bezděkova, Domáň totiž s Aninou. Přijeli v nové bryčce, a koně v ní měli nové řemení zrovna panské, jako stříbrem kované. Anna přijela vyparáděná, v hedvábném šátku, s hedvábnou zástěrou, a muž také vystrojený, s novým, těžkým řetězem u hodinek.

S mladými přijel také starý Domáň, po selsku oděný, starosvětský muž, který nosil dlouhé, silně prokvetlé vlasy za uši, přičinlivý a pobožný, který se pak od posvícenské traktace ztratil a šel do kostela na nešpory.

Dušánková hosti své slavně uctila; chystala se na to již dlouho, těšíc se na ně, zvláště na dceru, aby se mohla ukázat a pochlubit se jí a bohatým zetěm.

Poříčský spomocník František Kalista také čekal dychtivě posvícení; ne pro jeho veselí, ale že, jak se najisto nadál, přijede Anna. Čekal na ni s touhou, než i s divnou úzkostí a smutkem. Co ji odstěhovali na Bezděkov, nepřestal na ni vzpomínat. Sešla mu s očí, ale ne z mysli. Její ztrátu pořád bolestně cítil. Nemohl se jak náleží vzpamatovat, neřku-li upokojit. Mráz mu padl do duše a sežehl všelikou radost i chuť k dílu. Doma, za volných chvílí nic už nepsal a nic nemaloval. Cítil neutěšené prázdno a nic jej netěšilo.

Jen jedno dychtivě sháněl: zprávy o Bezděkově, o Anně, jak se má, je-li spokojena, co muž, jak se snášejí. Mnoho však nezvěděl, leda jen samou chválu, jak se Anna vdala, do jakého místa; o jednom stínu mluvili; bude-li se starým, s otcem svého muže dobře vycházet, ten že syna tuze v kordech drží, aby neutrácel, starý že je tuze šátrný, u mladého zas že jsou peníze jako voda v koši, a bude-li mladá po své mámě a při muži, to že se to tam brzo pohatí.

Den za dnem ubíhal Kalistovi stejně, neladně, bez záblesku, každý přinášel chvíle tesknoty a touhy. Učitelský často zabloudil do polí a chodil po mezích, po cestách, ouvozy, zamyšlen i bez myšlení, v tupé náladě; někdy schvátila jej pojednou taková touha, že by se rozběhl za Annou.

Jednou v podobném návalu tesknoty a touhy, bylo v neděli odpoledne, když došel v Padolí ke kostelu, kamž chtěl na nešpory, rozběhl se od kostela vzhůru do farského lesa a tu chodil a bloudil, až stanul na volnějším místě, kraj hvozdu, odkud přes zarostlý svah, travnatý ouval a chlumy, za lesnatým hřbetem Kněžnice daleko ve vysoké pláni zabělal se mu bezděkovský kostel.

Očí od něho neodvrátil a rozmýšlel, je-li Domáňův statek u kostela nebo níž, do toho kostela že Anna chodí – tam – Má-li modlitby, které jí dal, nosí-li je tam, vzpomene-li také na něj a jak –

Jednou ve čtvrtek odpoledne, v říjnu, vědomě se vydal v tu stranu přes Padolí, pod Jírovou horou ke Střezině, osamělé formanské hospodě u Medhuje mezi lesy, a dál kotlinou plnou luk, jimiž se vinula řeka mezi olšemi a vrbami; šel kolem Kozínku, osamělého mlýnu při patě srázné, zarostlé Kněžnice, v níž za dávných časů v době pronásledování se prý kněží skrývali. Kráčel dál, až k úpatí vrchu, do něhož vzhůru táhla se cesta k Polici přes Bezděkov; té vsi však odtud neviděl.

Než dál, až do ní se nepustil; zarazil na mostu z pískovcových kvádrů, jenž jediným obloukem přepíná Medhuj. Bylo po otavách, už ocúny se pochvívaly ve vyzářených lukách, do nichž padaly dlouhé stíny olší a vrb u řeky, už ve skalnatých stráních kol z temna lesů svítila žluť i měděná barva buků a habrů.

Učitelský stanul na konci šedého mostu, jehož kvádry spjaté železnými skobami byly porostlé žlutavým lišejníkem i kopečky hnědě zeleného mechu. Dole u řeky olše a rozlehlý topol šedavě stříbrný šustily do neúnavného šumotu čilé, proudivé řeky, průhledných, čistých vln. Jinak ticho v osamělém oudolí, pusto na cestě vzhůru k Bezděkovu vedoucí, kdež bývala nutná přípřež těžkým, formanským vozům. Plachta ani jediného se tam při lese nezabělala, ani selský vůz tudy nezahrčel. Ticho, ticho.

Hleděl tam, jako by čekal někoho. Kdyby se tak znenadání Anna zjevila, kdyby tamtudy přicházela – Nebo aby on šel dál nahoru do vsi – Zdali by vyšla, kdyby jej shlédla, a zdali by mohla. Co tam? Ptáti se? Aby zvěděla, nebo on? Nešel, ale také se hned zpátky neobrátil.

Obracel zraky po cestě, díval se. Až se tam kmitl nějaký muž v čepici s beránkem, už starý. Šel směrem k mostu, patrně ze vsi. Kalista ho dočkal, zastavil a dal se s ním do řeči. Staroch odpovídal ochotně, prostomyslně na otázky učitelského, že Domáňovi nejsou na kraji vsi, ale dál, v tu stranu k Polici, a živnost jejich, á, ta že je velká, a starý že ji zvelebil, mladý ten že si toho tak nehledí, ten víc parádu a snad i karty, že si prej rád hodí, poudají tak, no, ale starý že ho má na krátkém řemeně. A mladá? Ta že je tuhle z Padolí a ze žádné živnosti, ale hned prej do toho přišla a všímá si hospodářství, všeho si tak hledí a se starým že dobře vychází, ne aby byly hřmoty a bouřky, jak bývá, dokonce ne. A který on, učitelský, je a odkad, snad že má ňáký kšeft.

Staroch klusal dál, a Kalista ještě ostal. Vracel se až po slunce západu, kdy Bor a lesy při něm zrůžověly a pak se fialovou clonou zahalily. Za soumraku dostal se do Padolí, nešel však rovnou domů, nýbrž stavil se „U zeleného stromu“ a pak ještě v langrovské hospodě. Do školy dorazil v noci, pozdě a s rozpálenou hlavou.

Druhý den, když šel do klasy, zastavil jej principál.

„Františku, Františku,“ káral shovívavě, „vy jste se zas toulal, přišel jste zas pozdě. Vidíte, vidíte, když jsem vám povídal, co si začínáte, z toho že vám přijde něco do cesty! Mně se zdá, že je všecko z toho. Zpamatujte se, neberte si to tak a toulání nechte. Jde o školu i o vás. Člověk musí mít ve škole mysel pohromadě.“

Spomocník ani nehlesl. Jako otrávený, maje víčka zardělá, vešel do třídy. Mysli hrubě nesebral, a neměl jí ani pak pohromadě; pořád mu utíkala, zvláště když se blížilo padolské posvícení. Těšil se, že zas uvidí Annu, těšil se i bál, neklid jím chvěl.

Tušil najisto, že Anna přijede; hned dopoledne o posvícenské neděli, když šel do kostela, zvěděl, že je tu. Vraceje se z hrubé, byl v napětí, uvidí-li Annu, bude-li u okna nebo snad na zahrádce, záleží-li také jí trochu – Srdce mu zabušilo, když ji spatřil s mladší sestrou před stavením. Neměla na sobě spensru ani šátek na hlavě. Byla svěží, plnější, hezčí. Ruměnec se jí kmitl čelem, když zahlédla spomocníka; ale neodvrátila se, usmála se na něj.

Kalista nevěděl, co bylo kolem, kdo šel vedle a s ním dál; v ten okamžik se také rozhodl, že večer půjde hrát, ač kolik dní váhal a se rozmýšlel. Chtěl Annu ještě jednou a déle vidět. Přišla s mužem a s celým příbuzenstvem. Mladý Domáň jí však tak často do kola nevodil jako když za ní chodil, až nadobro uvázl vedle v sedničce, kdež seděli za stoly tak jako v „sále“ v rohu u oken, kdež také už zamíchali barvičkou.

Anna šla z ruky do ruky. Také poříčský spomocník pak opustil muzikantskou kruchtičku v náhlém rozhodnutí, že Annu požádá o tanec, ať se děje co děje, ať se lidé ohlížejí. Zarazila se, když znenadání před ní stanul a o tanec požádal, ale šla bez váhání a v očích jí svitlo. Až do té chvíle jen po ní se otáčely jeho oči; teď ji měl, teď mohl s ní promluvit, po čemž tak toužil. A nemohl vyrazit ani slova. Srdce mu buchalo, krev všecka vrazila se mu do hlavy. Chvíli tančil mlčky v bolestné rozkoši, hledě na Annu zpod víček, on vyšší, do její zardělé tváře, až se mu na jazyk připletlo:

„Jak se máte?“

Na to zavykání vzhlédla k němu překvapeně i s výčitkou. Mlčel zaražen, ale i potěšen, až se tiše optal:

„Vzpomínáš?“

Zdálo se mu, že zlehka kývla hlavou.

„Vzpomínáš?“ opakoval naléhavěji. Vtom dohráli. Ucítil stisk ruky, ale vtom už Anna zmizela. Postavila se mezi ženské a on musil na kruchtičku.

Zahlédl ji pak ještě jednou v kole a po tom kousku v rohu u stolu, kdež seděli Dušánkovi i starý Domáň, její tchán. Chvilku tam postála, pak starý Domáň vstal a šel s ní do vedlejší sedničky. Vtom se ohlédla po kruchtičce, a Kalista stihl ten pohled. Ale pak jí už neuviděl. Uslyšel, že šla s tchánem pro muže, ten že pak nechal karet a šel s nimi, ale prý tuze nerad.

Spomocník tušil, co v tom je; vzpomněl, co mu ten starý pantáta na bezděkovském mostu povídal o mladém Domáňovi. Cítil se z toho povznesen, to že Dušánkovi budou mít. Ale Anna –

Hrál, hrál, šmytec mu jen lítal po strunách. Hleděl do kola v zardělém světle chudého lustru a lojových svíček na stolech. Bylo jako zamženo a v té mlze míhaly se a točily párky. Anna však nikde. Ale viděl ji, jak k němu vzhlédla, cítil její ruku, viděl, jak se naposledy po něm podívala, když odcházela.

Jede v černé bryčce k Bezděkovu, s ním, přes most vzhůru cestou, lesem. Jak jí je a jak jí bude. Prokletý mamon! Nešťastná Anna – A on, co on, co už – Bez ní konec.

Farář Havlovický byl spokojen, že posvícení tak dobře přešlo. Hosté si chválili, zvláště vrchní byl dobré míry, takže uznal, jak je padolská fara těsná. Nevypaří-li se mu to, uvažoval Havlovický, neuškodí to žádosti, kterou chtěl zadat, aby mu vystavěli novou faru, poněvadž na rozšíření staré nebylo ani pomyšlení.

Ještě více však faráře těšilo, že posvícení minulo dole v městečku bez výtržnosti, jmenovitě že se nestrhla žádná bouřka proti evangelíkům jako před třemi lety, kdy sám musil rozháněti houf vedený a rozvášněný Šimůnkem z uličky. Odtud už o žádném posvícení se nic nestalo. Toto přešlo také klidně, ač se u Zejdlů, jak Havlovický zvěděl, sešlo nadobyčej velké shromáždění „beranů“; také starý Kubeček z Machova a evangelíci až od Nového Hrádku, z Tysu mladý Škoda a Pavel, švagr jeho, s ženou i dvěma dětmi a také Žabka nahořanský, jenž z Pruska pašoval české bible.

Nepřišli jen na posvícení, nýbrž především, aby pobožnost vykonali a potěšili se slovem božím, když neměli svého duchovního. Zpívali z učazených kancionálů staré bratrské písně a vyslechli i výklad, kterýž učinil starý švec Kubeček z machovské „fary“, jak posměšně přezděli jeho chalupě.

Šimůnek z uličky sice prý sháněl chasu, že „berani“ se rojí a už brečí, ale jen dva, tři z výrostků byli by se s ním pustili; více jich nesvolal, a tak toho nechal. A to Havlovického těšilo.