U nás

Lewit, jak by byl u březiny rád popadl mladého hodináře, neučinil tak. Byl v tom instinkt opatrnosti, jenž jej zadržel i v návalu hněvu. Pak už se docela odhodlal, že bude mlčet, když se rozhodl, že pošle sestru pryč z domu. Běželo mu jen o to, aby ta hanba, která jej stihla, se utajila, aby nikdo nezvěděl, s kým se scházela. Chtěl vše rázem odbýt.

Zlobil se na sestru, co vyvedla, a proto pak, že nejevila žádné zkroušenosti, že se mu opřela a nejen že neprosila, ještě se zlobila, a proto, když ji jednou v sedničce zavřel, že se pak sama tam vždycky zvečera zavírala a nevycházela. Nechal ji, což na ten nějaký den, nežli ji odveze! Pak bude pokoj! Nikdo nic nezví a ten učitelův bude mlčet a bude mít po všem.

A tu přišel Šimůnek. Lewit se lekl, že věděl o všem; žádal ho, sliboval mu, aby jen mlčel. Krejčí, když ho dost popíchal a potýral, slíbil. Ale hned nazejtří ráno chtěl roznášet tu podivnou novinu, bouřit proti učitelovu a mstít se faráři. Zmeškal však i tu.

Ráno přiběhlo jedno děvče, že Lewitova Justyna je pryč, že Lewit celý bez sebe lítá po stavení, že se přihnal k Frýdkom a tolik že tam dělal, kde je Justyna, že o ní musí vědět. Ale Frýdkovi se sami lekli a neměli ani potuchy, ani Vincina. Od Frýdků se hnal Lewit k staré učitelce a tam se obořil na mladého, kde je Justyna. Mladý, že nepoví; a tu se prý tak chytli, až Lewit odtud všechen jako rozkacený vyletěl a zle hrozil. Učitelka ostala jako omámená, a pak se dala do mračku a nářku, a na Antonína –

To již děvče nevědělo, aniž to, že Antonín nezapíral, že se matce vyznal. Chtěl ji prosit, těšit, mluvil o jemnostpánu, ale tím více jí rozhněval. Vyčítala mu, že ho pan kmotr požene nejen ze sakristie, ale i z kostela, a nechtěla věřit, že o tom ví, že mu byl nápomocen. Náhle přehodila na hlavu velký šátek a chvátala na faru, požalovat si, postěžovat, poprosit, aby jemnostpán se nezlobil a odpustil, aby hochovi do duše promluvil.

Zatím Lewit sehnal posly, rozeslal je k Náchodu i k Polici, za Justynou, aby nalezli alespoň její stopu. Sám doma hledal, přehazoval, co našel v sedničce neurovnaného, jak zůstalo, když se Justyna chystala na útěk. Jen jednomu nerozuměl: že ten učitelčin je doma. Jak tedy? Sama se dala na útěk? Snad, napadlo mu, utekla k tetce. To bylo jen mdlé zakmitnutí. Zase hledal, nenechala-li nějaké zprávy. Peněz se netkla, ničeho, jen své šaty vzala a ještě ne všechno.

Napsal psaní do Nového Města, poslal s ním schválního posla, a zase šťoural, až nalezl cedulku pod šálkem. Vytrhl ji, četl. Zesinal, a najednou roztrhl papír a trhal ho a šlapal po jeho kouskách. Vtom stanul jako stín Šimůnek za ním, a ten ho nechlácholil, netěšil, ale křísl mu, že je v tom farář, ten že tomu Pražákovi pomáhal, ať jen jde na faru a pohrozí. Lewit neuvažoval a poslechl.

Vrazil k farářovi do pokoje prudce, za chvilku poté, co odtud odešla učitelka. Ta se vracela rozželená a zmatená, že pan kmotr Antonína v tomhle tak podporuje. Chválil ji, tu židovku, a vykládal, že to nebude žádná ujma na cti jejich rodu, že je to zásluha, když se stane to děvče křesťankou, Antonín že jedná poctivě, jinak že nemůže jako řádný mladík, když si to děvče opravdu zamiloval.

Tu to šlo s mírnou, ale pak, když Lewit na něj zhurta vrazil a chtěl sestru, odbyl ho přísně, ať se pamatuje, kde je.

„Jejich sestra chce být křesťankou,“ doložil rozhodně, „oni jí v tom bránit nemohou, a já nesmím. U mne ji nenajdou, protože tu není.“

Lewit hrozil ouřadem, ale tu starý farář uťal hovor, ať jen jde.

Když se poslové vrátili odpoledne s nepořízenou, najal si Lewit příležitost a jel do Náchoda. Vrátil se až pozdě večer, sám, ještě zamračenější a zlostnější.

Mladý hodinář se celý den ani neukázal, a když přicházeli zvědavci ze sousedství, uskočil po každé do sedničky, nebo za stavení. Stará učitelka pak už zavřela. Nechtěla s nikým o tom mluvit, vykládat lidem, co ji tak rmoutilo a tížilo. Kolikrát si od rána zaplakala, celý den skoro nepromluvila; jen když Antonín ze sednice odcházel, volala se zlostnou ironií na něj, proč utíká, jen aby ostal a pověděl, aby se nestydal.

To o tom stydění ho popudilo, než přemohl se a mlčel.

V sednici, jindy tak útulné a milé, bylo dusné ticho. Pozdě odpoledne přišel znenadání farář Zeidler a zasedl proti staré učitelce. Znovu ji konejšil a těšil, aby rozvážila, že on je kněz a kmotr jejího syna, že mu poradil po dobrém uvážení.

„Ale co lidé, jemnostpane! Kdyby slyšeli –“

„Řeč lidí jako vítr. Přejde všecko, i klevety, které rostou jako houby po dešti. Všecko se zas upokojí, a vy budete mít hodnou nevěstu. Sama víte, že je hodná.“

„Je, je, ale –“

„Pak už nebude židovkou, bude naší víry. A syn váš bude spokojen a šťastný. To byste nechtěla přehlížet, kdyby se trápil a byl nešťastný, a nechtěla byste, aby vám odešel do světa, jak mně řek a jistě by byl udělal.“ Učitelka se lekla. Když farář odešel, už ani trpké slovo jí neproklouzlo, a když pozdě večer, bylo již tma, přišel Doubenus, ukázala mu sama do sedničky, kde Antonín seděl i přecházel, čekaje dychtivě zprávu, jak Justyna došla.

Doubenus všecko vykládal, jak šli, jak pannu Justynku na Boušíně pěkně přijali, vyřídil pozdravení a kytičku polního kvítí přinesl, tu že panna Justynka posílá. Pak chtěl vracet peníze, které mu zbyly, ale nesměl. Když pak se tiše do tmy vytratil, vstoupila stará učitelka do světničky. Zůstala u prahu, dívala se mlčky na syna, na jeho tvář patrně vyjasněnou, a zeptala se mírně, ne bez účastenství:

„Došla dobře?“

Antonín překvapen podíval se na matku, pak dojat k ní přiskočil a chytl ji za ruce.

„Dobře došla, dobře. To jste hodná, maminko, děkuju vám.“ Hlas se mu třásl.

Šimůnek druhého dne sháněl Doubena, a když se s ním setkal, pozval ho na skleničku; po druhé začal ho jen tak na sucho zpytovat a zkoumat. Ale Doubenus byl po prvé hrdina, nešel, a po druhé ferina, nic nepověděl.

Těch dnů zemřel Šimek kostelník. Pochovali jej a do sakristie pak chodil jenom mladší, nyní starší kostelník. Antonín se tam ani neukázal. Sám o to farářovi řekl, aby nemusil nyní posluhovat, a pan kmotr to schválil. Nového však neustanovil.

Kolik dní v Padolí o jiném nemluvili nežli o útěku mladé židovky, o zlosti jejího bratra, jak Justynu shání, jezdí do Náchoda, posílá sem tam. A všechno nadarmo. Přáli mu to, jakož jeho sestře, aby ji nedostal, aby se nemusila k němu vrátit, když proskočilo a pak se zjistilo, že chce být křesťankou, že pan farář o tom ví. Mladí byli hned pro ni, pak i staří chválili její odhodlanost a všichni se divili, jak ten učitelův se tak zamiloval a jak všecko navlékl. Pojednou se stal hrdinou. –

V ten čas zašel si Čejchan do Náchoda poradit se s P. Havlovickým. Proč tam jde, ani teď doma nepověděl. Když se vrátil, vypravoval, co že je i po Náchodě řečí o Lewitově, P. Havlovický že se ho také dost vyptával a každý dole v městě, když zvěděli, že je z Padolí. A židé náchodští, ti že se zrovna rojí, jaké je mezi nimi zděšení, jak se zlobí, a nejvíc prý na jemnostpána, ten že prý to všecko nastrojil.

Pak teprve předstoupil s druhou novinou, že pojede do světa s plátny. Máma se lekla, zbraňovala mu, co si myslí, do světa, aby se mu tam něco stalo, že ho užil dost, když byl na vojně. To všecko čekal, proto jí nic o své „špekulaci“ dříve nepověděl, ani Fidélu Hanušovi. Věděl, že by se rychlonohému od Rohanského regimentu o tom zdálo a že by mámě všecko vyzvonil, jak by spolu jednali o těch snech a numerách.

Plátno měl už z bělidla doma, a druhý den mu přivezli od truhláře bednu, pevnou, na zámek, na kladku. Čejchan ji vylepil modrým papírem a pak do ní ukládal vébu za vébou, všecky bělostné, pentličkami pěkně zavázané, jako když dítě ke křtu nesou. Toho dne se také se známými rozloučil, a večer přišel Zbečnický Holub, člověk nevelký, ale sporý, kterého si najal za trakarníka.

Ráno si zašel Čejchan s mámou do kostela a po mši vyjel do „světa“. Máma ho vyprovázela až za most a pořád plakala, jako by na vojnu musil, Fidél Hanuš až za Poříč, skoro až do Náchoda; pořád klusal kus napřed, pořád se musil zastavovat, ač Holub jel dost a Čejchan granatýrsky vykračoval.

Tak vyjel první Padolský „světák“. Mířil na Karlovy Vary a Mariánské Lázně, tak, jak mu P. Havlovický poradil.