U nás

Že se farář Havlovický o pohřbu starého Zejdla setkal s pastorem a že s ním docela přátelsky mluvil, ano že mu i ruku podal, rozneslo se Padolím hned. Vypravovali si o tom, ale přece ne s takovým údivem a úžasem jako předloni, když farář Havlovický přisedl v hospodě, dole u Šimků, k strouženskému faráři.

Šimůnek z uličky a Vondra, Franta Švec, stará Kejdanka a leckterá ještě bába jiná zle sice opakovali, že se farář s těmi berany tak plichtí; než mnohého to jednání farářovo už tak nepřekvapilo, a ti, jako Čejchan granatýr a Jírovec kolář, které tenkrát pozdvihlo, že až ho hájili, směleji, teď opakovali, tvrději hájili svého mínění. A také ani tolik odporu neměli.

Stará mlynářka na faře ovšem zase všechno zaslechla, co se mluví o synu farářovi, jenž to také zvěděl. Tentokrát však před ním o tom ani nešpetla. Věděla, že by bylo marné, že jedná podle přesvědčení, a jak věřila, dle nejlepšího přesvědčení a úmyslu. Pak měla také dost jiných starostí.

Velkonoce již minuly, mladý Krůček však, jak hodlal a chtěl, neproměnil dosud svůj stav mládenecký, poněvadž na faře neměli, to jest panímáma neměla všecko připraveno. Ale již již z něho vykračoval. O slovo už byl u mlynářky i u faráře, námluvy šťastně skončeny. Po nich pak takový kvap na faře, jak dodělávali Františce výbavu. Leccos už jí mlynářka přivezla, jak se sem přistěhovali, leccos se podělilo a přichystalo v zimě a první jaro; teď už jen nábytek pro mladou nevěstu dodělávali, skoro všechen tvrdý a již městský, truhly bez malování, bez květů a ptáků, jakož i jarmary také takové. Ty byly hladké, světlé, s politurou, jakož i prádelník s kovanými kruhy a pěkná police za sklem na něm pro talíře a konvice a polévkovou mísu z porculánu, takové talíře v okrajích prolamované, koflíčky na kávu s černými obrázky hradů a krajinek.

Pěkné také bylo kuchyňské náčiní dřevěné, dřez, konve, škopky a vše ostatní, všecko díla domácího, od padolského bednáře, všecko krásně bílé jako křída, s tmavým vykládáním ze dřeva slívového pod žlutými obručemi, jež se leskly jako zlato.

Druhou pak sobotu v máji přišel z nedalekých Petrovic, vesničky na svršku nad skalným srázem jako betlem, kolovrátník s kolovratem, jenž ovšem nesměl v nevěstině výbavě scházeti. Vlastně přivezl, na trakaři, kolovraty dva, jeden z osikového dříví s kolem z lipového, a druhý vykružovaný ze slívového dříví a motovidlo a kužel vykládaný cínovými obroučkami. Farář Havlovický, jenž své sestře chystal za svatební dar pěkné knížky modlitební a jako nastávající sousedce zlatý čepec s širokými fábory, slyšel ve svém pokoji hlasy na síni, cizí mužský a panímámin a sestřin. Ale jak si sestavoval kázání na zítřek, hrubě si jich nevšiml. Až panímáma přišla ohlásit, kdo přišel, aby se šel podívat.

Chtěl říci, že teď nemůže, než vtom se mu kolovrátník mihl.

„Odkud je?“ zeptal se.

„Z Petrovic Braha.“

Nato položil farář hned papír a vstal. Připadl mu nebožtík starý Plšek v té malé chaloupce na kraji Pořiče, co řekl, když se ho ptal, má-li ještě jiné staré knihy kromě „Nebes klíče“, u kterého seděl, že nemá, ale on Braha kolovrátník petrovický, ten že má čtení dost. Na to si teď po čase farář vzpomněl a že by se mohl zeptat na ty staré knihy hlavně k vůli příteli Ludvíkovi, jenž obzvláště byl jich velký milovník.

Braha kolovrátník stál na síni u kolovratů, kdežto kužele ležely na lavici vedle jeho bony. Byl prostřední postavy, prací přihrbený, světlých vlasů do spánků sčesaných a světlých řas, dobrý padesátník, ne zrovna nejhladčeji oholený. Že šel na faru odvádět, vystrojil se nedělně, do zeleného kabátu s vysokým límcem, úzkých rukávů, jehož dlouhé šosy kryly skoro celé brslenky černé a i holinky vysokých bot. Na červeném krku plném ryh a rýžek měl květovaný šátek na uzel uvázaný.

Faráři, jenž ho vlídně a vesele uvítal, políbil ruku a opakoval, co oznámil už panímámě a Františce, tak že tadykle to nese, aby se ráčil podívat.

„No, všecko pěkně uděláno,“ pochvaloval farář, „dal jste si záležet.“

„To dal, jemnostpane.“

„Jste na to sám?“

„Ne, syn mně pomáhá, druhej je v Brounově za tovaryše, krejčí. Tak s tím starším robotíme.“

„A co žena?“

„A ta mně zemřela, už kolik let je pod drnem, věčná škoda. To byla ženská, ta mě obveselila a jen dost hledala děti ošetřovat a celou ctnost zachovávala.“

„To je ovšem velká ztráta; ale pojďte si sednout, jste ušlý,“ zval kolovrátníka do čeledníku.

„Ale já jich meškám, jemnostpane,“ upejpal se kolovrátník, šel však za farářem potěšen jeho vlídností a pořád se zlehka za té své řeči ukláněje.

„Však já to dohoním,“ odvětil farář s úsměvem, sedaje na lavici u okna zrovna proti kolovrátníku na židli u stolu. „Já si rád pohovořím.“

„A to já taky, jemnostpane, a podle mýho je hovor taky kus živobytí.“

Františka už odběhla s kolovraty; teď od prahu čeledníku odešla také panímáma. Farář jí dal znamení, aby něco přinesla hosti, na nějž se přímo obrátil:

„Slyšel jsem, Braho, že prý máte staročeské knihy.“

„Něco mám, jemnostpane, ale to je maličkost. Asi tři knížky; je to starý čtení, ale je to v celým pořádku. Jedna je vo mládencoj a vo smrti, je to báchorka dobře vyvedená, člověk nemusí tuze dlouho čekat na vejsledek, je to krátký; a ta druhá, ta je vo třech bratřích, ty byli tak daleko sobě podobní, že dyby se podle ména neozvali, žádnej by je nemoh‘ poznat. Taky to krásně vyved‘, opraudu, co skládal tu historii.“

„A nějaké větší, staré knihy nemáte?“

„To nemám, opraudu nemám. Nebožtík táta měl, ale jak umřel a eště za jeho živobytí, tak se to rozpučilo, taky stará bible. Taky ji zapůčili a vona víc nepřišla. Byla takováhle –“ a ukázal dlaněmi, jak byla tlustá.

„Vy jste katolík?“

„Katolík, katolík, jemnostpane, pravej katolík.“

„A taky čtenář,“ farář se usmál. „To jsem byl, jemnostpane.“ Stará mlynářka přinesla chléb a máslo. Host si ukrojil, namazal, jedl, ale řeč nezapomněl. „A eště teď čtu, dyž je starý písmo velký, ale ty nový a dečenčí knížky, to ne, to se mně míhaj‘ jako v semenarium řádky. Ale čeť jsem, a přečeť jsem diuný čtení, že diu jsem vostal při víře.“

„To jste četl také helvitské knihy.“

„Čet‘, ale to nic,“ kolovrátník zamíhal dlaní roztažených prstů, „to mě nezkazilo. Co se mě tejče, jemnostpane, já držím na jednotu. Ať je kdo jinačí víry, seš člověk; dyť je v písmě, jak pán Ježíš řek‘: Kdo je tvůj bližní –“

Farářovi svitlo v očích a maně poklepl kolovrátníkovi na rameno.

„Dobře, Braho, pravý křesťan je snášenlivý. Vidím, že jste rozumný čtenář.“

„Ale toho jsem se nedočet‘,“ hovořil kolovrátník živěji, jak byl pochvalou povzbuzen, a chytře se pousmál, „a čet‘ jsem dost, že by byli židi proti sobě; to jen křesťanství. Ty jen maj‘ pořád vojnu mezi sebou. A abych praudu řek‘, co se mýho rozumu dotejče, vojna by nemusela bejt.“

„Svatá pravda, ale bohužel je, a právě zas v tenhle čas. Slyšel jste, jak bojují s Turkem?“

Čtenář ze zastrčené vesničky mnoho nevěděl, jen tak co jako po větru zdaleka v městě pochytil. Pak si sám vzpomněl, to již vstal, chce-li jemnostpán ty knížky vidět, o kterých mluvili. Farář Havlovický myslil prve, když začal, jen na velké knihy. Knížkám starého, lidového čtení nerozuměl a nepřikládal valné ceny. Také se domníval, ty že by i přítele P. Ludvíka hrubě nezajímaly; proto Brahovi poděkoval. Vlídněji však, nežli ho vítal, se s ním rozloučil a zval ho, kdyby měl tudy cestu, aby se jen na faře zastavil.

Sám se pak vesele vracel do pokoje. Měl radost z prostého, myslivého čtenáře, jenž dospěl sám, bez Voltaira, bez filosofů, dle písma k myšlence snášenlivosti. Těšil ho ten nový doklad zdravého jádra v lidu, kteréhož on, farář, vždy hájil, neodsuzuje jako jiní hned podle drsné slupiny, nevzhledného povrchu i dle nezaviněné zatmělosti.