U nás

Už na náměstí shlédli před Bartoníčkovou hospodou několik kočárů a okročů, z nichž bylo vypřaženo.

„Mikulo, je zle,“ volal farář na kočího, „u Šteidlerů nedostaneme místo, když už tady je tak plno. Ale jeď, zkusíme to.“

Projeli náměstím, dali se přes dřevěný most přes Oupu, dělící Skalici město od Skaličky, kdež stála i slavná po všem okolí Šteidlerova zájezdní hospoda „U lva“ i vedle ní „malá fara“, podle nadace vždy obydlí kněze deficienta, toho času P. Fr. Hurdálka.

Již na průčelí bílé, zájezdní hospody, jejíž okna v přízemku měla mříže pěkně kované, při spodu ven vyduté, hlásila se jiřinková slavnost guirlandami z chvojí; v jejich zeleni pestřily se jiřiny jakož i ve věnci kolem bílého, plechového lva zavěšeného na železné tyči nade dveřmi.

Rozlehlá, klenutá kolna v pozadí nesoucí na mohutných, pískovcových pilířích a na klenutí prostorný sál, byla plna vozů, kočárů bez krytu i s krytem, zelených, žlutých okročů, mezi nimiž tu tam koleska „s ušima“ se lišila. Všude samý povoz, nicméně zjednal podomek v zelené, sametové čepičce a v bílé zástěře místo pro povoz padolského faráře.

Zahrada plná keřů, stromů, plná květin, dělila zájezdní hospodu od „malé fary“, jež měla také zahradu; ale ty dvě zahrady, ač rozdělené plotem, jakoby zahrada jedna. V plotě mezi nimi vrátka pořád otevřená, správce a zahradník obou jeden a týž, hospodář „malé fary“, páter Hurdálek. Do nevysokého patra „malé fary“ šlo se zděnou pavlačí přístupnou s obou stran. Byla jako veranda a v tom vyjasnění zářijového ranního slunce i ve výzdobě chvojových polověnců s jiřinami pestrých barev vypadala svátečně.

Havlovický se po ní ohlížel, nestavil se však, domýšleje se, že hospodář té chvíle jistě není doma. Rovnou zamířil kolem kostela na faru. Venku před ní setkal se s přítelem Ludvíkem, studnickým farářem, a hned se ho zeptal, je-li tu také kostelecký „pan bratr“, na nějž si už cestou vzpomněl, bude-li tu, osladí-li mu tu slavnost. Proto si v duchu oddechl, když uslyšel, že kostelecký farář nepřijel.

Skalická fara sotva stačila hostem. První pokoj ztemněl postavami farářů i kaplanů; samý černý, dlouhý kabát, samý bělostný kolárek, skoro všichni ve vysokých, lesklých botách, faráři šedí i mladí, kaplani mladí i šedí, postavy vysoké i malé, většinou zavalité, rumných a plných tváří s laloušky, někteří se zášíjky jen kynoucími.

Havlovický se znal skoro se všemi; rádi jej viděli, hlučně vítali. Hubičky pršely, bylo potřásání rukou v tom šumu, jak se živě hovořilo po skupeních a kupkách, u stolu, u oken, u bílých, empirových kamen, u stojanu s knihami, a všude česky. Havlovický zvláště rád viděl kaplana z Nového Města, P. Rojka, vysoké, statečné postavy, horlivého pracovníka, jenž v Městě zařídil knihovnu a zakládal hudební archiv, a kaplana z Hořiček, P. Albla, vynikajícího ze skupiny u kamen svou vysokou, suchou postavou; byl veselý a vášnivý tanečník, jenž v Ratibořicích o obžínkách obyčejně zaváděl s vévodkyní kolo a tančil až mu dlouhé šosy jeho dlouhého kabátu lítaly.

Havlovický se ohlížel po hostiteli, faráři Palečkovi, uslyšel, že je ve vedlejším pokoji s panem krajským a profesorem Klicperou.

„Je tu!“ zvolal Havlovický mile překvapen. „Pospíšil ne?“

„Ne, nemohl přijet. Ale jiřiny poslal na vystavení.“

„Co Klicpera, zdravý, a –“

„Pane, jak býval, není,“ odpovídal Rojek, „a jak taky. Byla to rána na jaře: Ztratit paní, a ostalo pět dětí.“

„Pět?!“

„Přivezl krásné jiřiny, krásné,“ pochvaloval horlivě malý, tlustý farář. „A všechny mají česká jména, každá jiřena pěkně česky: Děvana, Milosta, Těšenka, Vlasta, taky Bolemír, jo a Těšenka a Černobělka.“

„Jiní mají taky česká jména,“ hádal Havlovický s úsměvem a jako najisto.

„Mají, i mají, ale německých, pane bratře, bude taky dost, ne-li víc. Obroční Hoch z Chvalkovic má jen samá německá jména, a tady pan krajský,“ farář zamrkal po dveřích sousedního pokoje, „taky, a správce vranovský taky. No, co je ouřadník, to se ví –“

Z vedlejšího pokoje vstoupil hostitel, farář Paleček, staroušek bělovlasý, usmívavý, zeptat se, přišel-li už P. Hurdálek, že snad je už čas, že pan krajský myslí, že by mohli do zahrady, má-li pan páter všecko přichystáno. Oznamovali, že tu ještě nebyl; vtom se Havlovický přihlásil. Stařec jej srdečně uvítal a hned jej vedl do vedlejšího pokoje.

První poklona krajskému, ne starému, ale vážnému, příjemnému muži v atlasovém nákrčníku a ve fraku, s licousky na spáncích, druhá, ale upřímnější, prvnímu dramatikovi, spisovateli Klicperovi. Stál u okna, veliký, silný, ani ne padesátník, hladké tváře, hustých vlasů, v hnědém kabátě, s černým hedvábným šátkem na krku, v pantalonech. Hned poznal padolského faráře, ač s ním jen asi dvakráte mluvil v Hradci u Pospíšila. Srdečně jej pozdravil svým mohutným, ač ne zvučným hlasem, tiskna mu ruku.

Mluvili o „vystavení“, o jiřinách, a když krajský uslyšel, že Havlovický také přivezl jiřiny ze semene vypěstěné na vystavení, zvolal, mluvě stále německy: „Ah, to jste dva a čtyřicátý! To je skoro půl sta těch, kteří vystavují! Jaká konkurence!“

„To budou mít soudcové těžkou práci,“ mínil stařičký farář Paleček po německu a česky přidal Havlovickému:

„Jsou čtyři znáči vyvoleni jakožto cenitelé jiřin. Jeden až z Kladska, pan Bernkop, zahradník hraběte Magnyho.“ Trhl sebou. „Ah, to snad –“ Opustil rychle, stařeckým krokem pokoj, neboť hlučnější šum ve vedlejší jizbě oznamoval nového příchozího.

Žádaný P. Hurdálek, hlavní pořadatel slavnosti, přišel, ač ne letný, již pensista, přibledlý a suchopárný; s ním nevelký, kulatý kněz červených tváří, smavých, veselých oček, dašický farář Turek, nejslavnější pěstitel jiřin a rozmnožitel v hradeckém i chrudimském kraji.

Přihnutý staroušek svěžích tváří protáhl se k nim mezi „pány bratry“; hlava jeho bělala se jako sníh mezi nimi, a zase zpátky k pokoji pana krajského. S farářem Palečkem šel P. Hurdálek oznámit, aby pan krajský a spolu guberniální rada ráčil vyjít, že je již všechno vystavení v sále připraveno, jiřiny semenáče dnes a včera po zahradách uříznuté a jménem pěstouna ve svinuté ceduličce poznamenané i s těmi, jež od vzdálenějších sem přivezeny, že jsou srovnány, seřaděny.

Krajský právě vykládaje profesoru Klicperovi i faráři Havlovickému, jak bude tato výstava důležitá, vyšel, pokračoval však v svém výkladu jda v čele s Klicperou a se staršími faráři, kteří se chtěli přihřát na sluníčku, býti blízko u velkomožného a v hradeckém kraji nejmocnějšího. A on vykládal plynně, velmi vážně, pořád německy, když tu bude kolik set krásných semenáčů, že se dají z nich vybrat zase ty nejznamenitější, od ostatních se lišící, takové druhy, které zasluhují, aby se zachovaly a byly rozmnoženy, a pak že se nebudou od nás posílat peníze do Drážďan a do Hamburku.

Vtom zlehka klopýtl, jak v živém výkladu si sotva povšiml, že jsou již venku na cestě, že jdou z fary k „malé faře“ a Šteidlerově hospodě. Vykládal dál a to již s hrdostí, že už teď některé druhy naše vyrovnají se zahraničním, že tuhle mluvil o tom také s Jeho Excellencí panem ministrem hrabětem Kolovratem, když u něho byl v Černikovicích u Rychnova, kde teď J. Excellence právě mešká na panství, on, krajský, že hodlá ty nejkrásnější druhy J. Excellenci poslat na ukázku do Černikovic nebo do Rychnova, že J. Excellence je zvláštní milovník jiřin a Její Excellence, paní hraběnka, ta nade všecko.

V pozadí toho průvodu, většinou kněžského, z něhož vynikaly kastorové klobouky, probělávaly se kolárky a probleskovaly vysoké holeně bot, bral se suchý, dlouhý P. Albl, obklopen mladšími, mezi nimiž uvázl také Havlovický. Žertovali, ptali se také suchého, dlouhého kaplana z Hořiček, tancoval-li také letos o obžínkách v Ratibořicích s hercočkou, s paní vévodkyní, a zdali mu zas hodně lítaly šosy.

„A vidíte, letos nelítaly. Vévodkyně ani v Ratibořicích nebyla, však víte. Je prý nějaká stonavá, ostala v lázních.“

„A kdyby byla přijela, jaký už tanec: těžká paní, a přes padesát.“

„Aa, ah!“ P. Albl zašermoval rukou. „Donedávna tancovala. A jak by mne zhlédla, hned by vzkázala: Sie, Páter Albl, kommen sie tanzen. To byste viděli, jak bych ji roztočil!“

„Vždycky prý ti odhazovala šosy,“ štípl jeden z kaplanů.

„To odhazovala, lítaly jako křídla, když jsem se roztočil, a plácly někdy do ní. Ale dnes, kamarádi, budu mít za obžínky, dnes o bále, to se vytancuju!“

Došli k malé faře, zahnuli do její zahrady, spojené otevřenými vrátky se zahradou Šteidlerovy hospody. Zastali tam správce z vranovského dvora, obročního Hocha z Chvalkovic, vrchní zahradníky z Ratibořic, z Opočna, „znáče“ ustanovené a ostatní vystavovatele a jejich dámy. Z občanů skalických kromě sládka skoro nikdo tu nebyl; samý jen vrchnostenský úředník, zahradník a kněží.

Brali se volně, v živém hovoru cestičkami kolem záhonů prokvétajících posledními růžemi, resedou, astrami, slaměnkami, kolem houští jiřinkových, jejichž květy silně probrány na slavnost. Vše v zátopě zářijového, ranního slunce, v němž zahořely barvy květů i zlaté, zardělé tóny první jeseně po křovinách a stromech.

Společnost hovořila německy, česky. Jindy v takové společnosti čeština sotva se ozvala. Farář Ludvík, jenž šel s Havlovickým a P. Rojkem, s úsměvem na to upozornil, jak dnes čeština „panuje“, že i pan krajský –

„– se někdy zapomene,“ vpadl Rojek v úštěpkem.

Společnost nešla pořadem; brali se, jak stezka a místo nutily; ale pan krajský se svou suitou byl v čele pořád. Havlovický se dostal zas od svých přátel a za chvilku hlásil se k němu ratibořický vrchní zahradník, který se mu maně dostal po bok. Ten, nějak rozveselen, si chválil, tohle že je týden, samá slavnost, včera že byli ve Chvalkovicích u pana obročního Hocha, ten že se vyznamenal jiřenami i vínem, ó, dobrým vínem a kuchyní také, předevčírem zas že byl, on, zahradník, na svatbě, u nich, v Ratibořicích.

„Komu?“ ptal se Havlovický.

„To nevědí? Našeho štolby, pana Pankla dcera, nejstarší, se vdávala, Baruška; tady v Skalici měla svatbu.“

Havlovický se divil, nechtě věřiti, a počítal léta, a že, když byl před desíti lety v Ratibořicích poděkovat se paní vévodkyni za faru, že mluvil s Panklem a že viděl Barušku, to že byla děvčátko, no, ať šest, sedm let.

„No, no,“ přisvědčoval usmívaje se zahradník, „vždyť jí je sedmnáct let.“

„Sedmnáct let a už se vdává! Co, prosím vás, tak pospíchali?“

„Co taky, jaké odklady. Dětí je kolik, a když se děvče dobře opatří –“

„Koho si bere?“

„Z Kostelce respicienta, Němce, Němec se jmenuje, jináč je Čech. Trochu starší nežli nevěsta, ale statný chlapík a vzdělaný, studovaný – však ona mu Baruška přivykne. A co taky doma, jako v zámku. Panklovi už nejsou na Starém bělidle, jsou u nás v zámku, a tam je všelijaké taliánské a jiné chasy takových hejsků, a tak s děvčetem radši z domu. Svatby byly veselé, byly.“

„Pan páter Albl byl taky?“

„A bože, jak by nebyl! To jsme se nasmáli. A tancoval! Hned jak vrzly housle –“

Uvolnilo se kolem. Byli na dvoře Šteidlerovy hospody. Pan krajský veden P. Hurdálkem a farářem Turkem stoupal v čele společnosti už po schodech vzhůru na sál nad mohutnou kolnou. Kotle vířivě vzezvučely, trouby pronikavě zahlaholily, jásavá fanfára slavila krajského i hosti.

Nejedno „ah, ah“ tiše zavanulo i hlasitě se ozvalo. Nejeden žasl, všichni byli překvapeni sálem, jeho úpravou. Prostorná místnost jako zahrada. Už venku nade dveřmi květinové guirlandy a uvnitř všude samý květ, samá jiřina. Festony vnitř kolem dveří, věnce, půlvěnce z pestrých květů jiřinových po stěnách, mezi okny i na kamenech v rohu, na kruchtičce sálu, vázy po stolkách i na oknech s velkými kyticemi dahlií.

Stoly, prostřed sálu v jeden ohromný sražené, jeden květ. Tu odpočívaly krásné, pestré zápasnice, nejspanilejší jiřiny, které se ucházely o cenu, vybrané ze skalických zahrad, z okolí i z dálnějšího sousedstva, ve svazcích, každá označena svým jménem, každá se zavinutou cedulkou, v níž napsáno jméno jejího pěstitele.

Spousta květů; nevanula z nich vůně, ale omamovaly barvou. Sta různých druhů velikých květů, úžasné plnosti a bujnosti, podivuhodné spořádanosti květových lístků se tu kupilo, všecky tak rozmanité, pestré barvami rudých, fialových, bílých i žlutých tónů a nejrozmanitějších těch barev odstínů, kropenaté, žíhané, některé několikerých barev. A veliký, rozlehlý sál četných oken dával jim příznivé, plné světlo, zlatou zář.

Kolem toho stolu květy jako zasypaného šum kroků, směs hlasů. Krajský, „znáči“ či „cenitelé“, vystavovatelé, jejich dámy, někteří z předních měšťanů skalických, obcházeli stůl. Nad spoustou květů skláněly se hlavy mužů i paniček v kloboucích, jež se podobaly kukaním, v salupech, ve spensrech. Výkřiky úžasu pronikaly přes tu chvíli ze bzukotu a šumu, zvláště u některé skupiny květů podivné krásy. Volali se k nim, upozorňovali na ně, tlačili se u nich.

Až pak kde kdo v sále ztichl, když oznámeno, že „znáči“ ohlásí svůj rozsudek. Vše ustoupilo v dychtivé zvědavosti, mnohý v žádostivém očekávání. Havlovický hned po první obchůzce stolu sám si usoudil, že jiřeny, semenáče jeho pěstění, nebudou mezi nejvzácnějšími, že nedojdou valného povšimnutí. Než i on dychtivě čekal.

Krajský nejprve promluvil německy o výstavě, proč se sešli, o kráse jiřin, o jich pěstění domácím. Skoro totéž pověděl, co cestou sem vykládal. Pak vyzval rozhodčí, a při tom uklouzlo mu několik českých slov.

Čtyři „znáči“ ve fracích ukázali na květy, kterým usoudili první cenu, které uznali za eminence. Dva z těch druhů měly česká jména, jeden německé. Z rozbalených cedulek přečetli jména vítězných pěstitelů: P. Hurdálka, dašického faráře Turka a obročního Hocha z Chvalkovic. Shora, s kruchty, zahřměla sálem fanfára; vítězové předstoupili, krajský jim podal dubové věnce propletené jiřinami, ostatní se k nim tlačili, aby stiskli ruce, pogratulovali.

Pak ukázali soudcové na deset druhů, kterým přisoudili akcesit. Četli jejich jména, četli také: Děvana, Bolemír – – Havlovický se otočil po Klicperovi, jenž nad ostatní vynikal postavou, a jenž toho okamžiku sebou nápadně hnul. „Pan profesor dostane akcesit,“ šeptal páter Albl v pozadí, jejž více zajímala společnost a zábava nežli květy, „jindy ho dává sám.“ Vtom přistoupil k Havlovickému a zeptal se vesele:

„Jak jim je, pane faráři? To mají strach, co, jako když je klassenvorlesung.“

„Eminenter už nebude,“ odvětil Havlovický, notuje kaplanu, „ademines už asi taky ne. Už ne!“ zvolal, jak v tom zabouřila fanfára právě dočteným jménům desíti akcesistů.

Četli jména těch, jejichž jiřiny přiřčeny do první třídy. Havlovický svého jména neuslyšel, ale Ludvíkovo. Až do druhé třídy prohlášeny padolské jiřiny. Až do druhé; než bylo to přece jen uznání, neboť soudcové měli tolik na vybranou ze samých neobyčejných druhů. Fanfára zajásala naposled. Do ní P. Albl zavzdychal, že má již hlad, bože, jak ten čas utekl, že už je poledne.