U nás

Nazejtří ráno ustrojil se na cestu, a že musí do Náchoda, ohlašoval, koupit si nějaký pilníček a ještě nějaký nástroj. Učitelka mínila, že by to snad Doubenus také pořídil, kdyby mu to na ceduličku napsal.

Než syn, to že nejde, že si to musí sám vybrat, Doubenusovi že to nesvěří. Šel a vrátil se až odpoledne. Co koupil, učitelce ukázal, ač ne všecko. Zatajil pěkný, zlatý prstýnek se srdíčkem, který si přinesl ve škatulce v bílém hedvábném papírku.

Sedl k dílu, dlouho však u něho nevydržel. Pozdě odpoledne zašel do nízké sedničky přes síň, aby si vzal kabát z almary. Ale jen ji otevřel, vytáhl škatulku, rozbalil, kryt dveřmi otevřené skříně, papír a prohlížel, nachýlen k světlu, opatrně prstýnek. Pak ho zase uschoval, oblékl se a oznámil matce, že musí do školy přezpívat s Johanem pašije, že má zpívat Ježíše.

Učitelka se pro ty pašije nic nedivila, že jde tak záhy, ale zavzdychala. Začínal jí smutný týden, plný truchlivých vzpomínek, jak bylo před rokem těmihle časy, když nebožtík muž stonal, když se chystal na věčnost, tenkráte na Bílou sobotu, o vzkříšení, jak ji těšil –

Antonín se ve škole zastavil; bratrovi, když se jen zmínil, že zrovna nemá pokdy, hned ochotně oznamoval, tak že přijde za chvilku, že se zatím podívá ven.

Šel za školu mezi školskou a farskou zahradou, tu pak obešel, maje březinu vpravo, a zase nalevo kolem hřbitova obvyklou cestou dolů k Frýdkom. U zvonice stál Šimůnek z uličky, jako by čekal, číhal.

Mladý hodinář měl strach, že ho „ulický“ zastaví a začne rozprávku. Chtěl ho rychle minout, neproklouzl však. Šimůnek ho zastavil a hned začal, kam jde, jestliže k Frýdkom, a nečekaje odpovědi, oznamoval, že u Lewitů mají hosta, teď před chvilkou že přijela nějaká stará židovka z Nového Města, nejspíš ňáká tetka Justynina. Antonín cítil, že ji schválně jmenuje, a Šimůnek také hned beze všeho dodal, teď že ono to ďoučátko bude teprv ukováno, že si nebude smět ani k Vincině vyběhnout.

Jak to povídal, usmíval se podivně a tak zostra se díval na mladého. Ten se začervenal, na okamžik se zmátl a nevěděl ani hned, co říci. Měl na Šimůnka zlost; také se lekl, že ten užírka něco ví. A ta novina byla nemilá. Jako by se něčeho dopustil, jako by se musil Šimůnka bát; neměl dost odvahy, aby ho zostra odkrojil.

Prohodil jen, že neví, že nic neví, že tu z Nového Města (židovka neřekl, nešlo mu to) neviděl, že ji nezná.

„No, no, Anton, jen nezapírej, dyť já vím.“ Šimůnek se usmál a pohladil věnec svých vousů pod bradou zprava, zleva. „Ale nic se neboj, bloude, dyť já – no, to se ví, dyť mám z toho rozum. Jako bych nic nevěděl, a eště ti třá štafetu přinesu, dybys potřeboval.“

Antonín se nutil do smíchu, jakou štafetu; ale Šimůnkova slova, tak srdečně pronesená, ho začala upokojovat. Taky hned Šimůnek obrátil: kde Anton chodil, a když uslyšel, prohodil, jak ono to tenhle týden bude s kostelem, Šimkoj kostelníkoj že je líp, že přechází, ale službu v kostele že on asi nezastane, zvláště tenhle týden.

„Přijde prý do kostela, vzkázal, ale jemnostpán taky povídal, že to asi nepůjde.“

„A jeden to nezastane. Kdepak. To bys musil pomoct.“

„Jemnostpán povídal, že mně vzkáže, když by bylo potřeba.“

Šimůnek stiskl rty, ale bradu spustil, takže se mu spodní část obličeje na okamžik protáhla. Hned si však vousy pohladil a volněji povídá:

„A prauda, prauda, toť se ví, to by šlo – ty bys to zastal.“

Rychle ukončil hovor a dolů, domů. Zlé tušení se mu potvrzovalo. Toť už farář myslí na toho učitelova, tomu by to kostelnictví dal, nevydrží-li Šimek. Takovému hochu! Ale ještě to nemá, dá se to zkazit. Bodejť, kostelník a chodit za židovkou!

Mladý hodinář přišel k Frýdkom znepokojen, a Justynu tam nezastal. Vincina mu také oznámila, že asi nepřijde, že Lewitom přijela nějaká tetka z Nového Města.

„Od včerejška s ní nemluvilas?“ Toužil alespoň o Justyně něco uslyšet, když s ní nemohl mluvit.

„Jen pár slov, u studnice.“

„A co?“ ptal se dychtivě.

„Byla veselejší, ale to ji trápí, povídala, co si ty pomyslíš.“

„Však by mohla vědět, co si myslím. A kdybych jí to moh říct!“

Čekal, chvíli čekal, ale nedočkal se. Pak musil také do školy na cvičení. Druhého dne šel opět se tam cvičit, a třetího dne oznámil matce, že si musí přezpívat sólo na neděli. Chodil tuze horlivě a po každé se stavil u Frýdků. Justyny se však ani jednou nedočkal. Zato ji po každé viděl, když se ubíral do školy.

Stála u okna, patrně na něj čekala, a vždycky se tak nějak smutně na něj usmála.

Obával se, že se snad u Lewitů něco stalo; než Vincina jej potěšila, že ne, Justyna že nemůže na delší chvíli z domu kvůli té tetce staré. I chtěl tedy ten prstýnek poslat po Vincině, která se stala od Květné neděle zjevnou důvěrnicí. Ale pak se přece rozhodl, že počká, až bude moci sám s Justynkou mluvit. –

Tu středu po Květné neděli, odpoledne, vrátil se Čejchan z bělidla, které bylo za Padolím v Žabokrckých lukách. Měl tam už několik kusů plátna na bílení a tu středu zase tam jeden odvezl. Jeho máma se divila, co že teď dává všechno bílit, proč neprodal režné jako jindy, ale syn granatýr jen tak napolo jí vysvětlil, „že má ňákou spekulaci“.

Sedl na lavici k Fidélu Hanušovi, jenž se těch dní jehlou oháněl od rána do noci, co měl před těmi svátky šití. Vyřizoval mu, že mu vzkazuje Radechovský Vít, že ten kabát musí být.

„A dyť, dyť,“ vskočil mu do řeči dost mrzutě krejčí, s papírovou mírou kolem krku, a zabodnuv jehlu, šňupl si z kulaté tabatěrky, kterou měl před sebou na stole, „dyť se ho dočká.“

„Že musí na zámek, na ouřad, a nemá co na sebe. Bude synoj postupovat statek.“

„On, Vít?! Dyť eště není tak starý.“

„Aby syn nemusel na vojnu.“

„Hele, my bez statku museli.“ Fidél Hanuš se podíval na granatýra.

„Toť, bohatý si dycky pomože,“ ozvala se od kamen stará Čejchanka, lámajíc tam suché louče. „A chudý, jak to jde. Slyšali jste? Tuhle Martinců jaký má bolák, takovou prý ránu, otevřela se mu hned po konškripci.“ Čejchan, vytahuje měchuřinu s tabákem, aby si nacpal dřevěnku, se jen ušklíbl.

)

„Na šlapě má tu ránu,“ vykládala Čejchanka. „Od řasy, udál si to sám.“

„To je kmotr hloupý,“ politoval Fidél, ani očí neobrátiv. „To si to nemusel dělat na šlapě. Teď aby ležal! Dyby si dal řasy na lýtko, moh‘ při tom chodit.“

„Že si to dělá! Kdy se mu to zahojí! To je zlá věc.“

„Zlá, panímámo, ale čtrnáct let na vojně, to je horší!“ Fidél Hanuš si šňupl.

„Ba máte praudu,“ povzdechla stařena. „Co jsem se tuhle pro hocha namračila,“ podívala se na vysloužilého granatýra, „co nocí nespala, zrovna jsem bláznila.“

„A přece jste se dočkala.“

„Dočkala, ale co matek se nedočká, co synů se nevrátí. Bože, bože, to zas bude nářku! Čtrnáct let – čtrnáct let, to zas bude doba.“

Za toho vzdychání vyšel syn, granatýr, ven, do komory, kam odnášel balík příze. Jen zapadl jeho krok, už se hnala stará Čejchanka od kamen k Fidélu Hanušovi, s nímž se tak často radila o numerách a rozjímala o snech. Teď, ani nedošedši, bojíc se, aby nebyla překvapena, nachýlila se dopředu, krk natáhla a ptala se tlumeně, dychtivě:

„Poslouchejte, Fidél, co to má Josef s těmi plátny, jakou špekulaci?“

Fidél přestal šít, vzal šňupec do špetky a dívaje se na stařenu, také tlumeně odpovídal:

„Milá zlatá, to já nic nevím. Dyž vám to nepověděl, mámě, kdák mně! Četu, že má ňákou špekulaci.“

Tak si tu špekulaci zas odnesla. Čekala, že syn pak přece něco poví, ale celý den o tom ani nehlesl. Nazejtří, byl Zelený čtvrtek, chystal se ke zpovědi. Mámu pěkně odprosil, o té špekulaci však ani slova. Zato na hřbitově o ní mluvil.

U sakristie došel P. Havlovického, jenž přijel ze zámku pomoct zpovídat. Jak zhlédl Čejchana, vesele a vlídně na něj:

„Hlele, Čejchan! Pozdrav vás pánbůh. To jsem rád, že vás vidím. No jak?“ a pozdvihl obočí.

„A dobře, velebný pane. Chci se do toho pustit. Mají praudu. Už to chystám.“ Ohlašoval granatýr vesele a sebevědomě.

„A to rád slyším!“

„Dyž mně to tak do hlavy nasadili, a dyž to tak člověk uvažuje –“

„To jste chlapák, a vy světa zkušený muž nemusíte se bát. Vy dobře pochodíte.“

„Už chystám kolik kusů.“

„Ale poctivé zboží, Čejchane!“

„Jistě by ho pochválili. Plátno opravdu jako vykvetlé.“

„Kdy vyrazíte?“

„Teď zjara.“

„A to hned ne, to počkejte, až budou lázně plny hostí, tak koncem máje; do žní můžete být zase doma. Ale víte co, musím do kostela, stavte se u mne, až budete mít cestu.“

„Já bych, prosím, přišel třá extra.“

„To bude ještě líp. S radostí vám poradím. Ale teď nejdřív, co je božího, bohu. Půjdeme.“

Vešel do kostela. Čejchan za ním. Když se pak odtud vrátil, nepověděl ani matce, ani Fidélovi, o čem s panem páterem jednal; také se ho již nikdo neptal. Znali ho, že nepoví, když nepověděl.

Fidél Hanuš nazejtří, na Velký pátek, vstal časně ráno, skoro za tmy, vyšel ven, do studeného jitra na zahrádku vedle stavení, klekl pod holou starou slívu a modlil se, jak se na Velký pátek modlilo:

Pak se vrátil do sednice, přehodil nový kabát, jejž večer došil, přes levou ruku, přikryl ho loktuškou a ven. To se již stará Čejchanka venku pod stromem klečíc modlila; když pak také granatýr vyšel se pomodlit, byl už pěšák od Rohanských kdovíkde.

Kvapil rychlým krokem k nedaleké řece, přes ni, přes „laje“, kolem „dvora“. Spočíval v tichu, jen z ovčína vyrážel hlas hladových ovcí. Bylo chladno, popelavé nebe viselo nízko nad tichou krajinou, budící se v ranním zábřesku. Fidél Hanuš metešil stezníky, polem k nedaleké červené cestě „Vyniklici“, vinoucí se jako pentle do táhlého hřbetu, za nímž v údolí se rozkládá Radechová.

V polích byl Hanuš sám a sám, ale jak, stoupaje „Vyniklicí“ vzhůru, dostal se do lesa, uslyšel pádné rány. Dál od cesty v lesním šeru zahlédl dva mužské, kteří poráželi starou, rudokmennou borovici. Jednoho z nich, v krátkém kožíšku, poznal hned; byl to sám „dvorský“. Rychlý krejčí se ani nezastavil, ani nepozdravil, věda dobře, že starý strom schválně dnes na Velký pátek a před slunce východem porážejí, protože louč z borovice takto poražené nečadí a jasně svítí. Tak věřili ti u stromu, jako všichni, tak i Fidél Hanuš. Proto jich nerušil, ani se neozval a pelášil dále.

Když u Čejchanů posnídali, měli jen úkrop, byl už zas rychlonohý podruh doma, dřív než za hodinu, ač jiný by dobré dvě potřeboval. Sedl ke stolu jakoby nic; domácí se již nedivili. Teprve když začal chutě úkrop srkat z plechové lžíce a povídat, ohlédl se Čejchan, jenž si chystal na stav, a matka jeho nechala nádobí ve dřezu.

„Co se vám stalo! to je s tou řasou nic,“ začal Fidél. Stará Čejchanka se dychtivě ptala, co, co –

„Ale v Radechově, ten Rambousků, ten starší. Mají dva, ten mladší je ňáko ponížený, napadá silně na nohu, ten nemusí mít strach z vojny. Tak ten mladší štípal za chalpou dříví a k tomu přišel ten starší, byl u konškripce a kontribuční mu plesk na rameno, to že bude voják, a od té chvíle byl pořád zarmoucený. Tak von, ten starší, přijde k tomu mladšímu bratru, co dříví štípal, včera to bylo, chvilku tak stojí a pak najednou poudá:

‚Jirko, já na tu vojnu nepůdu. A oni mě vemou, já to vím, já to vím. Ale to radši –‘ A najednou vezme bratra za rameno a povídá: ‚Jirko, utni mně tenhle prst, ‘ a ukazuje mu ho, ‚tenhle ukazovák. ‘“ Fidél Hanuš také ukazoval, a zase pokračoval:

„A hned shodil poleno s nátoně. Mladší nechtěl, ale ten starší pořád na něj: ‚Bratře, máš-li mě rád, tak to uděláš. Když ne, musím na vojnu, na čtrnáct let, víš-li, a já si tam ustejskám. Jiříku! ‘ A položil ruku na nátoň. No, a ten mladší vzal sekeru, sek – a prst uletěl naráz.“

Stará Čejchanka zamhouřila rychle levé oko, až se jí zkřivila tvář, zasykla a zvolala jménem božím. Ale syn, granatýr, podíval se na starého od Rohanského regimentu, a usmál se na něj úsměšně.

„Viď, to my jsme byli jinší hrdinové. “–

Tak chodil přízrak odvodu, vojenské služby krajinou, městečkem, po vsích, samotách, všude kde měli synka zbraně schopného. Tak chodil, lekal, stavěl se jako děsivý stín mezi milé, mučil obavami srdce matek, starostí skličoval hlavy otců.

Kde mohl, sáhl tatík do měchuřiny, aby syna nadobro z vojny vyplatil, nebo aby mu na zámku alespoň cestu upravil, aby podmazal kontribučního a zámeckého doktora, jenž posílal rekruty buď zpátky domů hned ze zámku nebo do Josefova.

Kdo z mladých mohl, utekl přes nedaleké hranice do Pruska, na Kladskou půdu, sice mezi krajany, ale přec do cizí země, jako Kylarův Ondřej, jenž byl ve Slaném už třetí rok. V neděli vždycky přicházel na chvíli domů mezi své, však jen na skok, a za chvíli zase jako plachý srnec zpátky přes hranice.