U nás

Farář Havlovický myslil na ni celou cestu ze zámku až na děkanství. Když se po obědě, za kterého byl dost roztržitý, vracel do Padolí a osaměl, připadalo na něj zas ovzduší toho zeleného pokoje s velikou rytinou paní vévodkyně. Tak jako by vše zase bylo kolem něho, ač ne určitě; důchodňová však nejjasněji. Útlejší, unylá, jak ji shlédl u kredence, jak proti němu stála, dojemná tím němým, tajeným steskem. Ten oheň její, jenž tenkráte na faře vybuchl, ho pobouřil i na okamžik smysly zažehl, než i rozum, rozvahu mu vrátil; ale zde nad tou hloubkou citu ucítil vřelejší, hlubší, sympathické zachvění, jemuž se poddával. Byl rád, když shlédl Padolí; nabýval opět vlády nad sebou, ale přiznal si, že je dobře, že je tu, daleko od zámku, že ji zas dlouho neuvidí –

Příští úterý měl oddati sestru Františku s mladým Krůčkem. Splnilo se tedy, co slatinský kantor Šolta Františce prorokoval, když tu byl před třemi lety o slavné installaci, že se tu Františka vdá, že dostane půlpána. Sám pak hodlal také splniti, co tenkráte slíbil, že Františce o oddavkách zazpívá. Maje pěkné basové sólo s průvodem varhan přichystáno, přisedl na vůz k boušínskému faráři; s ním, dive divoucí, vydala se na cestu také panna Aninka, která se něco navzdychala a očí k nebesům naobracela, nežli vyjeli krkolomnou cestou přes Červenou Hůru.

Ale táhly ji do Padolí nejenom svatba a stará panímáma Havlovická, ale ještě více mladá Kalinová, její klouček a její děvčátko, kteréž „Justynce či Márince“ před svátky vrána přinesla a jemuž dali po kmotře, Vincině rodem Frydkově, jméno Vincencie.

Panna Aninka, když se po tom drkotání na voze trochu vzpamatovala, zašla si z fary hned dolů ke Kalinom, zatím co farář Ondrášek odbýval nejprvnější návštěvu na farské zahradě „včeličkám dušičkám“, „nebudou-li žalovat“, jak žertoval, „že se tu nemají jako na Boušíně –“ Panna Aninka se dole u dětí hodně omeškala; zapomněla tam také na „pškání“ a na všecko vzdychání, i pak na faře. Tu se držela víc u „Justynky“, mladé Kalinové, která pomáhala strojit, hájíc znamenitě čest její, panny Aninčiny kuchařské školy.

Na svatby sjelo se skoro všechno příbuzenstvo nevěstino; jen bratr Vincenc, jenž byl při báních v Uhrách, nepřijel ani tentokrát, ač ho farář jako již před tím velmi upřímně a důtklivě pozval. „Uherský“ bratr mu odepsal, že by nedostal než jen krátké dovolení, a to že nestojí za to, aby se vydal na tak dalekou a drahou cestu.

Stran důchodních se stará mlynářka upokojila, když jí syn farář oznámil, že tam u nich byl, ale že nepřijedou, že nemohou. Zato přišli na svatby nejhlavnější z padolského práva k odpolední hostině, jak je farář pozval: rychtář Lelek, dolejší mlynář a konšel Mityska, který už doma, jak odvázal pás, to jest povříslo, odhodil plantu a oblékal slavnostní kabát, se hodně a rychleji oblizoval, jak se těšil na tu farskou traktaci.

Slavný den měl také Doubenus, ba ne den, celé dni, co trvaly všechny ty přípravy, co se pekly koláče a bábovky, co voněla padolská fara více nežli vonívala o poutě, slavném dni. A všechen ten čas nezkazil se mu ani na chvilku, to jest žaludek sloužil jako vždycky, žerno mu bralo jako dřív, ba když hojnost všeho kázala a nutila, ještě víc.

Už večer před svatbami byl veselý, když se věnečky pletly, pěkné, rozmarinové, když se na ně sešli u nevěsty ve farském čeledníku družičky a mládenci a když při tom ten mladý lid zpíval, smál se a žertoval. Doubenus se na to pletení také připletl a ti mladí si ho kolikrát podali. Někdo z nich si také vzpomněl, kdy jemu, Doubenovi, budou věnečky plést, vezme-li si přece tu Žofku Šulitárovu od Kačenčiných hor, že snad ji nechal ze strachu, k vůli tomu drakovi, jenž k ní chodí čtyřikrát do roka na frey.

Doubenus se jen šklíbil, černá očka mhouřil, a z toho že nic nebude, o draka že by nebylo, s tím že by si věděl rady, ale ta Žofka Šulitárova, jak se přesvědčil, že neumí vařit, a obzvláště že ne vařené buchty, a tak to že ne – A šklíbil se a smál.

Ale když nazejtří si ženich přišel pro nevěstu, když Františka před samým odchodem do kostela v nevěstím obleku s věnečkem na hlavě poklekla prostřed čeledníku před panímámou na židli sedící a před bratrem farářem, jenž vedle matky seděl za nebožtíka otce, a když Františka pohnutým hlasem, slzíc říkala dojemné poděkování za své vychování a prosila za požehnání, když stará mlynářka dojata, s orosenýma očima za tichého pláče kolem, družiček, sousedek a panímám, dceři dělala na hlavě křížek a když jí bratr farář také, za otce, slovy srdečně žehnal, tu starý voják, jenž se s divokými Taliány rvával, ničeho se nebál a klidně stával za pustých nocí na nebezpečných strážích ve Veroně i v okolí, začal pohnutím potahovat, a pak i nos stiskl, až – nic platno – přejížděl oči vrchem dlaně a pak i její spodem u zápěstí, jak se mu hrnuly slze po zardělých tvářích.

Ale pak, když svatebčané odešli do kostela a když svléknuv nedělní kabát a vzav na se zástěru sestoupil v nedělní vestě, od níž se rukávy košile, bílé jako křída, jasně odrážely, dolů do sklepa, aby tam se starým hrobařem vše připravil k narážení věder, vysvítilo v jeho zardělé tváři blaženou spokojeností a předtuchou slavných hodů, až tu bude točit a točit, až zasedne na síni nebo v čeledníku ke svým porcím, až bude dorážet různými dodatky a zbytky se stolu.

Na těch pak, po oddavkách, o kterých Šolta to své sólo pěkně zazpíval, bylo jako u Dolan, všeho dost, jídla a pití, a dobrého; a kolem dost chuti a dost také toho nejdražšího a nejlepšího koření, veselosti a humoru.

Šolta o takovýchto příležitostech nebyl nikdy smutného ducha a hned trefil do veselé noty. Ale o těchto svatbách přicházel už ke stolu vesele. Farář Havlovický, hned jak se vrátil z kostela, prve nežli se hostina začala, zeptal se ho ve svém pokoji, a to před boušínským farářem, na synka, jenž byl toho roku již v syntaxi. Učitel si pochválil, a všecko že jak náleží, hoch že se znamenitě drží, velební páni že jsou spokojeni, ale on, tatík, že je na tom hůř, co že pak s hochem, až tam v Broumově bude konec.

„No, nějak zas bude,“ sám boušínský začal těšit, „na půl cestě student nesmí ostat, to musí dorazit na místo.“

„Do Litomyšle musí, kam jinam,“ chytal se Havlovický, „k piaristům na filosofii, tam by to mohlo nejspíš jít. P. Ludvík tam vystudoval, má tam známosti, něco z kláštera, něco musí student sám, s kondicemi by mohl začít, a ostatek, no, dá Pán Bůh; proto se nesužte, Šolto.“

Tomu zářily oči, a jak si přihlazoval na spáncích vlasy, hleděl vděčně s faráře na faráře a děkoval, to že by bylo, ale že neví, jak se odslouží jemnostpánům, opraudu. S takovým potěšením šel ke stolu a tím dřív pak přistoupil duch veselosti.

S počátku i o vážných věcech hovořili; to v té skupině, kde seděl boušínský farář a Havlovický, Šolta, mlynář dolejší a právo, to jest rychtář s konšelem. Na vojnu přišla řeč, na Řecko, jak mu začíná naděje svítat, na Rusa, jak se po té námořní bitvě u Navarina dal do Turka, jak ho bije v turecké Moldavě a Paskievič s druhou armádou až v Asii, v turecké Asii, a francouzské koráby prý poplavou do Řecka na pomoc, také s celou armádou.

„A Mettrnich se prý už taky chystá!“ ušklíbl se Šolta.

„Ale na koho! Na Rusa! Opraudu!“ A farář Havlovický stáhl hněvivě obočí. „No, však si to rozmyslí, na takovou vojnu, s Rusem, nejsme uchystáni.“

„Jen ať to zkusí! Ten by dostal bití!“ mínil mlynář.

Mityska, jenž bojoval s mísami, nechal na okamžik jídla a oblíznuv ústa, lesklá mastnotou, vidličku v hrsti o stůl podepřené, žvýkal a divil se:

„Ale, to snad ne – no, to snad – vojnu, Bože, ne!“

Pro jeho štěstí ji však zamluvili a on hned zapomněl nad plným zase talířem a nad sklenicí pořád plnou, neboť mu ji dolejší mlynář, jemu a rychtáři, pořád úslužně doléval. Slavné právo začalo již červenat a víc a více se smát, zvláště když Šolta rozvazoval a vypravoval tu, onu veselou událost, a také tu, jak chytili slatinští muzikanti zelenou žábu do basy a jak jí, žábě, dávali pít a jak musila potom tancovat.

„Ale to jste byl taky při tom a taky zmoklý,“ poškádlil farář Ondrášek.

„No, to byl, jemnostpane, tenkrát byl, ale přec jsem ještě pěkně trefil domů a ne jako brzičký ‚pan bratr‘, když šel do Chvalkovic a ocitl se v Broumově.“ A začal líčit tu zmoklou Odysseu „pana bratra“.

„A co brzičká škola, když se tak učitel toulá,“ zeptal se Havlovický, ne však ve smíchu, nýbrž vážně.

„No, sirotkem neostane. On má bratra, starého kanonýra z francouzských válek, prauda, je dost nahluchlý, a tomu vždycky dá školu.“

„A jak s tou kozou, co jste ji vyhandloval,“ popíchl boušínský směje se, neboť na mrzuté okolnosti, za kterých tenkrát, před pěti lety, o té historii uslyšel, nevzpomněl, poněvadž se všecko pěkně vyrovnalo.

Šolta jako když rybu do vody hodí. Začal hned povídat, líčil, vážně, suchým svým humorem, jak vyměnil živou kozu za svou dřevěnou na řezání dříví, jak si Hurdálek ze Lhoty přišel pro kozu a co mluvil a co pak dělal, když uviděl tu dřevěnou. Šolta po něm mluvil a drmolil, a znamenitě.

Přestalo jídlo, všichni se smáli; Mityska konšel, červený jako rak, křičel na Šoltu, do toho chechtotu a řeholu:

„Čerchmante, už dost, člověk se už nemože smát, ani jíst!“

Rychtář Lelek, slze od smíchu v očích, sahal si za hlavu, do týla, že ho tam už bolí a za ušima.

Dolejší mlynář se také smál, dutě odkašlávaje, větší radost však měl z rychtáře a Mitysky, jimž pořád doléval. A v očích mu cosi svítilo a se smálo, jako by něco věděl nebo chystal. Až pak přišla jeho chvíle, když farář Havlovický, jenž musil přes tu chvíli vstát a dohlédnout, nebo se zastavoval u těch, u oněch hostí, zase k nim přisedl a zůstal.

O rynku mlynář začal, o jeho kopcích a dolech, jak se všude na jejich husí rynk ptají, v Náchodě i v Jaroměři, když tam je o trhu, a kdo je rychtářem a jaké konšely to mají, že to tak strpí, a ty louže, tu louž –

Farář vpadl a začal na mírnější strunu, aby „právo“ nechytlo a se nerozzlobilo. To vydalo. Byliť rychtář i konšel nadšeni jeho pozváním a laskavostí, bylo jim dobře od hojného jídla a že mlynář jim pořád doléval.

Už neuhýbali a začali uznávat i také jednat o správě rynku docela vážně, a kdyby se to všecko bylo psalo, byl by Mityska podepsal zkázu vlastní louže, ke kteréž mlčky přivolil. Pak už si plácli a rukou dáním slíbili. Lelek rychtář a Mityska konšel, mlynář také, faráři slíbili, tak že tenhle týden se začne, a do Božího těla že bude všecko v náměstí rovno jako na stole, jak se sluší na městečko, aby nebyli opravdu půlpáni.

Farář pozvedl sklenici a připil slavnému právu, že se tak stará o obec, připil, aby Padolí se zvelebovalo víc a více, jak toho pokrok a osvícenost požaduje. Sklenice zacinkaly, hlahol souhlasu zaléhal farskými pokoji. A pak opět veselost zašuměla, zvláště jak spustili déšť hrachu a cukroví, jež pršelo na znamení hojnosti a požehnání na nevěstu, novomanžely, až se z toho rozbouřila obecná střelba, liják na všecky ženské za smíchu a chechtání, za výskotu družic, jež se uhýbaly, tváře rukama chránily a zase jak mohly se bránily, zardělé, rozjařené.

Pak, kdy boj ochabl, vyvstal Šolta a začal svým zvučným, jasným hlasem deklamovat. Říkal dobře, s humorem veselé místo z Hněvkovského směšnohrdinského „Děvína“ před studovanými i prostými svými posluchači. A poslouchali všichni. Farář Ondrášek zálibně pokyvoval šedou hlavou, hned jak jeho kantor báseň ohlásil, a podíval se mile překvapen na Havlovického.

Poslouchali všichni. Líbilo se jim veselé místo, líbilo se jim, jak přednášel, a divili se jeho paměti. Té nejvíce. Konšel Mityska trnul, tohle že je co říct, tohle že by on, šeptal rychtáři, nepořídil, do nejdelší smrti že by se tomu nenaučil.

Také panna Aninka přišla z čeledníku se starou mlynářkou poslechnout. Zůstaly až do konce. Farář Havlovický si jich všiml i toho, že oči boušínské hospodyně se rozveselily, že zapomněla jistě na pškání, když se jí i úsměv loudil na zvadlé rty. Ale zrovna sebou trhla, když kolem tleskání zahřmělo, jak Šolta skončil, a pospíchala z té vřavy zase do tiššího kouta za starou mlynářkou.

I toho si farář Havlovický všiml. Jak zmizely, vyšel za nimi, vlastně za pannou Aninkou. Zastal ji v čeledníku samotnou, neboť matka musila zase na chvíli do kuchyně. Boušínské hospodyni lahodila farářova domluva, co že se pořád schovává. Hned se jí také zeptal, jak se jí líbila Sokova deklamace. Chválila ji a tak pamět, a také, Bože, jak je veselý, jakou má pořád ještě mysel při takových starostech.

„To má, starosti má,“ chytal se farář, aby vykonal to, co mu připadlo hned prve, jak shlédl, že přijela také panna Aninka. „Dost starostí, ale vy také. Ale vy byste si mohla ulehčit a jemu také.“ Zašla, nechápala.

„Vy byste už někoho potřebovala k ruce. Viděla jste, jak to je hodné, když u vás byla Kalinová. A Šolta má kolik děvčat; to nejstarší by vám už hodně mohlo pomoci, no, a učitelovi jak by byli rádi, kdyby měli děvče u vás, dobře opatřeno, a že by se mohlo mnohému přiučit.“

Hospodyně se dívala na faráře zase užaslá, ne však nad jeho návrhem, nýbrž proto, že sama na to nepřipadla.

„Je to pravda,“ začala pojednou zase vzdychat, „už mě to všecko skoro přemáhá, a člověk často nemože. To pškaní a větřice – Ale co jemnostpán –“

„A co pan farář, ten to udělá, když to je potřeba, a na Šoltu se už nezlobí.“

„Ó ne, to ne, on Šolta je jinačí, tuhle mu až pomáhal při včelách.“

„No tak!“ farář se bezděky usmál.

„Kdyby se mu, jemnostpane, o tom zmínili –“

„Ale milerád, to víte, a dobrý skutek uděláte.“

Šel sem za starou hospodyní vesel veselostí všech, že všechno tak pěkně jde a že se mu tak s tím rynkem povedlo. A ještě spokojenější se vracel, nebo měl jistotu, že hospodyni získal, že se rodině Sokově uleví a že to pro děvče bude opravdu štěstí.

Když se vrátil opět mezi hosti, Šolta už zase stál a deklamoval, a posluchači se přes tu chvíli zasmáli Patrčkově „Míchanici“, kterouž si místem sám upravil pro tu chvíli a společnost. Hřebíčkový kabát už měl rozevřený, jako rozhozený, tak že mu bylo vidět i černou až ke krku zapjatou vestu celou (leskla se už silně), uzel černého šátku na krku měl stranou, smědé spánky jeho brunátněly a tmavé oči jen hořely satirickým posměškem.

Farář Havlovický, zapáliv si doutník, nesedl si, nýbrž stoje blíže faráře Ondráška, napjatě poslouchal. Ne však dlouho.