U nás

Ty dni, co byl farář Havlovický v Hradci a v Náchodě, odstěhovala panna Márinka z padolské fary všechen svůj nábytek a majetek. Jírovec, on „Dvorský“, to vše odvezl do Police k její sestře. Druhého pak dne, co se farář vrátil, oznámila po mši, když se přibatolila se snídaní do čeledníku, že tedy zítra –

Přemáhala své pohnutí, ale když jí mladý farář děkoval a s uznáním připomenul, jak se o nebožtíka faráře svědomitě starala, a že jí přeje, aby odpočinku, kterého si zasloužila, hodně dlouho a ve zdraví užila, zaplakala.

Celý den pak byla lítostivě rozčilena, všecko ji dojímalo, jak farou přecházela, a všude si připomínala, tak že tedy už naposled, tak že už – Ještě hůř bylo odpoledne, když dávala v sousedství spánembohem.

Když druhého dne odpoledne na cestu již přistrojená naposledy se pomodlila u hrobu nebožtíka bratrance faráře a všecka uplakaná se vracela, čekali na ni mladí Kalinovi u hřbitovních vrátek a vyprovodili ji až k bryčce před farou, kdež sešlo se všechno nejbližší sousedstvo i Doubenus, aby dali panně Márince ještě jednou sbohem.

Stařena již ani jasně neviděla, kdo všecko tu byl (farář se jí také mihl), jak se jí zatmívaly oči pro pláč, jak byla dojata tolikerou laskavostí. Bílá fara pod mansardovou střechou v opršelém psím víně kolem oken naposled se jí kmitla, zahrada, starý javor, lípy – Všecko se ztrácelo, všecko opouštěla.

Jako vlny v proudu, tak v životě odchod a příchod, a v tom jenom stálost.

Panna Márinka, bez níž si Padolští svou faru ani pomyslit nemohli, odjela a již druhý den byla za ni náhrada. Před samým polednem (bylo čiperno, v povětří jiskrno) přiharašil fasuněk, tažený spřežením vykrmených hnědáků. Jak zarazil před farou, vyšel farář v domácím kabátku ve vysokých, lesklých botách rychle ven a hned byl po schůdkách dole u vozu, s něhož čiperně slezla Františka, sestra, ve velkém šátku.

Vesele, ale chvatně ji uvítal a hned přistoupil k fasuňku, kdež panímáma, také ve velkém vlněném šátku, vstala s prkna na řetízku zavěšeného a začala slézat.

„Vítám vás, maminko, vítám vás!“ volal srdečně, vesele. Vtom farář zmlkl, jak matku objal a líbal. Šátek se jí smekl a bylo vidět, že má placku na hlavě; zpod placky prohledaly dva proužky vlasů na čelo přičísnutých, ještě tmavých, jen málo ojíněných.

„A dobře vypadáte,“ díval se jí vyjasněným zrakem do tváře zdravě zardělé, „to mám radost.“

„Chvála pánbou, nic mně není.“ Tmavé, moudré oči shlížely se v synovi. Radost, kterou měla, když uslyšela, že se stal farářem, znovu z nich zazářila teď, když stanula před ním, farářem, před jeho farou.

„Chvála pánbou, a ty Josefe,“ tak mu říkala od té doby, co odjel z Hradce do Prahy na ty „vyšší“ školy, a pak když vstoupil do semináře, „jak ty tady – To máš teď starosti s domácností, viď – No, něco ti vezeme, a nějak to spravíme.“

To již mluvila rozhodná, starostná hospodyně.

„Jen pojďte dál, maminko, všecko si povíme; Františko, kde pak jsi, pojďte, ať přec uvidíte –“ zval usměvavě.

Sestra byla u vozu a brala od čeledína nějaký koš. Musila toho nechat, bratr chtěl, však že to Honcka (čeledín) s Doubenusem složí. Farář si vedl matku do fary, sestra šla za nimi. Na síni je uvítala stará učitelka, která od včerejška zastupovala hospodyni.

Farář uvedl hosty do svého pokoje, kdež sdělali velké šátky. Matka měla na sobě bílý, soukenný kabátek kožešinou lemovaný, vzadu s varhánky, na prsou dost vykrojený, takže tam nezakryty prokvétaly květy šátku přes ňadra zkříženého; měla mezulánku a nízké střevíce. Nebyla tak velká jako syn, ale statná, pravá panímáma mlynářka, jež dovedla pevně řídit domácnost i čeládku.

Vyřizovala pozdravení od syna mlynáře, od nevěsty, a pojednou se zeptala:

„No, a co Vincenc, psals mu?“ mínila mladšího syna, jenž byl při báních v Uhrách.

„Psal, hned, ale ještě mně neodepsal. Kde pak, když je to kraj světa v těch horách.“

„Ten on se také divil,“ usmála se, „teď on spíš se přijde podívat. Ráda bych ho zas viděla. Tolik let už!“

„Čtyři, viďte, či už pátý?“

„O svatodušních svátcích už bylo pět.“

„Pozvu ho, maminko, důtklivě mu napíšu. A jestli pak někdo ze mlýna se přijde podívat –“

„To víš; ale teď to nešlo, a taky, když ještě nemáš nic seřízeno. Něco ti vezu tak pro začátek, a Václav posílá ti trochu mouky a vaření.“

„A švagrová kuřata, takové hezké slepičky, všecky černé a kohoutek je také černý,“ doplňovala sestra a usmívajíc se, rychleji vyrazila:

„A Haraše ti vezu já.“

„Haraše, co je to –“

„Ale pes, štíně,“ vysvětlovala stará mlynářka usmívajíc se. „Povídala jsem, co s ním, ale tuhle Frantina, placna, nedala, ne a ne, že takové máš rád, že se ti bude líbit; a Václav taky nechtěl.“

„Jaký je ten psík?“ ptal se farář, a sestra hned s pochlubou, že takový pěkný, kropenatý, stavěcí, že ho Václavovi skoro ukradla, a že pes celou cestu pěkně v seně ležel.

Farář přisvědčil, že má psy toho druhu rád, a chtěl se na Haraše podívat. Ale vstoupil kaplan, osmáhlý, dost velký, vracející se ze školy. Byl v tmavém kabátě a měl vysoké, lesklé boty jako farář. Soukennou čepici se štítem držel v ruce.

Usmíval se a pokrucoval trochu hlavou. Byl nějak stydlavý a řečí nenadělal. Uvítal hosty, zeptal se na cestu a pořád se usmíval, když stará mlynářka vypravovala, kdy vyjeli a že hodně promrzli, že se člověk celý roztřese takovou jízdou, a že je v Padolí dost veselo.

Když odešel, prováděl farář matku a sestru, jež si jeho dva pokoje prohlédly, farou. Na síni stály už Pytle plné mouky, vařiva (brambory Doubenus ještě donášel), dva hrnce másla, koš vajec, koš s kuřaty a druhý s Harašem. Pustili kuřata, pustili mladého psa, jenž se měl čiperně a hned zdomácňoval, když zkoprnělé své oudy protáhl. Farář si ho pochvaloval a byl rád, že mu ho sestra přivezla. Staré mlynářce se všecko tu líbilo, jen na dvorečku žasla, když uslyšela, co je polí při faře a že tu není ani chléva, ani maštálky, že nebožtík pan farář nic neměl, ani drůbež žádnou.

„To si jináč zavedeš, Josefe.“

„Už jsem na to myslil, maminko. Ale vy mne v tom nesmíte opustit.“

„Takhle tě přec nenechám.“

Vraceli se na síň.

„Nejprvnější starost teď bude,“ pokračoval farář, „instalace, až mne budou v kostele v ouřad uvádět, to přijedou páni z Náchoda, pan vikář, vrchní a ouředníci ze zámku a kněží z okolí.“

Doubenus právě přišed spouštěl všechen zardělý s ramene pytel bramborů.

„To bude trachtace,“ mínila mlynářka.

„Musí být.“ Farář se s úštěpkem usmál.

„A to my, holečku, nesvedeme; Frantina, co pak ta umí, to víš, a já nikdá takovým pánům nestrojila.“

„Všecko to půjde, maminko; tady učitelka vám taky pomůže a třeba vezmu na ten den kuchařku z Náchoda.“

Doubenus pořád rovnal pytel a ke zdi přistavoval. Pro tu traktaci nemohl s místa.

„A kdy to bude?“ ptala se mlynářka. „S neděle, maminko.“

„Pane, to už je čas, aby se začalo.“ Vešli do pokoje.

Doubenus se za nimi díval, až se dveře zamkly. Pak měřila jeho očka líbostně pytle s vařivem, koš vajec, hrnce s máslem. Polkl sliny, když hledě na ty zásoby pomyslil:

„Tohle bude vejžírka! A co masa padne!“ Vracel se ven k vozu, kde na něj čekal ještě pytel jablek, a dál odvažoval:

„Šak taky: děkan a faráři, vrchní a páni ze zámku!“