U nás

Všech svatých, padolská pouť. Hostí se mnoho na faru tentokráte nesjelo: náchodský kaplan, rtyňský farář tlustý, rudého zášijku, světle žlutých, skoro bílých řas a masitých víček, ze zámku kontribuční Švec, červený, v zlatých, kulatých brejlích a ve vrzavých botách, a nový důchodní, starý mládenec.

Když Havlovický zval zámecké pány, zatanula mu na mysli nejednou nebožka paní důchodňová. Maně i pohlédl na zámeckém dvoře vzhůru k jejímu někdejšímu bytu, do jeho oken, jež, dokud na zámku kaplanoval, i pak zúmysla míjel. Byl by i zašel na hřbitov, kdež nebyl od své první návštěvy. Vzpomněl na to, než z děkanství se mu nezdálo, aby nebylo nápadno. Vinil se, že je v tom příliš opatrnosti, ale nešel přec.

Doma o pouti slyšel o nebožtíku důchodním a jeho paní dost. Hosté vzpomínali, zvláště na něj, jak mu chutnávalo, ale jak se bál, jak mu panička vybírala, varujíc ho, „aber, mužíčku“, a jak on ji šidil a přibíral, když neviděla.

Po nešporách vracel se Havlovický z kostela do fary malou zacházkou, tichým sadem, plným spadlého, zbarveného listí. Bylo kalné odpoledne pozdního podzimu, sychravé a teskné. V stráni za farou a v polích všude pusto a ticho. Farář se na sadě zastavil. Ta opuštěnost, tísnivý klid ho zadržel. Do toho zalehl zdola, mezi příbytky tlumený hlas houslí, jejž provázel drnkot harfy. Hráli nějaký „taič“, a nota jeho, z té dálky zlahodnělá, zněla unyle.

Všecko jako jindy o pouti. Okamžik se oddal klamu, jako by na faře seděli i bývalí hosté i ona, jak jej vítala pohledem, když se vrátil z kostela. Kdysi jej to znepokojovalo; teď teskně dojímalo, až nitro zatrnulo.

Znenadání zašuměla z nádvoří směs hlasů, veselé pokřiky, smích, tleskot. Farář se vrátil do skutečnosti.

V malém dvorečku u zadních dveří farských shlukli se hosté, vážní pánové ze zámku, rtyňský farář, náchodský kaplan i kaplan Havlovického, P. Šulc, jenž tu byl od loňska, dost vysoký, osmahlý, tmavovlasý; potrhoval rameny, pokrucoval hlavou a smál se hlasitě, jako ženské, i starý hrobař, jenž modrým šátkem mával, jako by dával takt. Vylezl z podzemí, z farského sklepa, kdež pomáhal Doubenovi u sudu, on i Mikula Rus. Všichni tři vylezli na dvoreček zmožení.

Hrobaři to bylo znáti na zkalených očích, i jak se usmíval; Mikula rozpálený se dal do křepčení, zpíval, hvízdal, tleskal, tančil drobnými kroky, skokem, na bobek sedal, po patách jen jezdil, vymrštil se, otočil a zas –

Doubenus se neubránil. Chytl od toho tance, a dal se také do „kozáka“. Červený jako rak, usmívaje se, až se mu tváře blyštěly, až oči do čárek se zúžily, luskal prsty, pozvukoval, taliánsky, a zase ruce v bok, vrtěl se a natřásal a klátil jako medvěd, paty k sobě, špičky ven.

Divili se Mikulovi, smáli se Doubenovi; tleskali, páni „bravo“ volali, až Doubenus, pochvalou podnícen, hlasitěji mručel a prudčeji sebou kolébal a klátil, až i Havlovického rozesmál.

Po pouti fara zase ztichla. Veselost přešla i stesk vzpomínek, jenž prudčeji zabolel právě toho dne. Jindy Havlovický také vzpomněl, ale klidněji. Nebyl sentimentální a čas jako vždy i u něho mírnil a tlumil palčivost dojmů. Usilovné zaměstnání také pomáhalo. Mířil k určitému cíli a proto musil pracovati vytrvale a trpělivě. Práce byla mu lékem, vzpružením i štítem. Bez ní se mu stýskalo, v prázdném okamžiku byl nespokojený.

I jej ožehly před lety plameny pochyb a nejistoty; než prošel jimi ucelen ve svém nitru, jemuž zůstal klid pevného přesvědčení, názoru i opora víry, ne mysticky blouznivé nebo fanaticky přísné a k jiným bezohledné, nýbrž té smírné, provanuté lidskostí a milosrdenstvím, jak jim ji vštěpoval učitel jeho na filosofii, profesor Bolzano.

Teskné, skličující úvahy nemohly zapustit kořínků v jeho duši, hloubání nemohlo mu ji zakalit tíživou mlhou. Přemýšlel mnoho, především o svém cíli, o svém díle, o úkolech, jež si dával i o prostředcích, jak je nejzdárněji vykonati.

Toho podzimu si za hovoru s matkou připomenul, že mu je letos čtyřicet let, a povzdechl, s úsměvem však, že už není, jak bývalo. Necítil však žádné únavy neb ochablosti, a ten jeho povzdech byl jen ohlasem tužby ještě více pracovat, ještě více udělat.

Vše chodilo zase obvyklým během. V polích práce přestaly, hospodářství zabíralo teď Havlovickému málo času; leda že se stavil v stodole u mlatců, že dohlédl v chlévě, v konírně. Zato sedal více u knih. Studoval hlavně spisy hospodářské a přírodní, aby mohl zase po vsích po nedělním cvičení povědět hospodářům něco nového nebo mládencům z Padolí, jež si na faru zvával v neděli po nešporách.

Ani jediné takové hodiny nevynechal mladý Klimeš, ač už nepotřeboval výkladů hospodářských. Ale jej zajímaly výklady z fysiky a lučby, ovšem jen základné, jak je farář mohl podávati. Poslouchal nejpozorněji a chápal ze všech nejlépe. Farář, jenž si snaživého, mladého muže čím dále tím více obliboval, zadržel ho nejednou po hodině, aby s ním ještě pohovořil nebo nové knihy ke čtení mu vyhledal.

Kromě toho studoval farář pilně sám pro sebe. Sáhl zase po geologii a zvláště milým překvapením mu bylo, když mu forman Lokvenc přivezl z Prahy balík knih a mezi nimi našel „Barona J. “, zpracovanou J. Sv. Preslem.

To již nebyl prostonárodní spis, jaké vydány, ač také ne hojně, v oboru hospodářském, to byla vážná práce vědecká. Radoval se z ní nejen jako z nového pramene, ale že vyšla mateřským jazykem, že mohla vyjíti. Viděl v ní nový vážný krok, novou líchu na úhoru vědeckého písemnictví. Nadšeně se o Preslově knize zmínil, když psal příteli Ludvíkovi na studnickou faru, jaká to radost, jaké chvály a cti hodný je pan Presl, jenž z lásky vlastenecké takové dílo vykonal i oběť přinesl, jakož před tím i svým „Ssavectvem“.

Bratrova myšlenka o dolování, kterouž s počátku odbýval jako nesplnitelnou, začala se mu vynořovati, když se zahloubal do tajů a záhad převratů zemských a když se dočítal o pokladech země. Vracela se mu, zajímala ho víc a víc i dráždila, až počal se i sháněti po spise o kutání a dolování.

Po vážném studiu bývalo mu odpočinkem, když četl časopisy, jež odbíral. Přicházely z Prahy do Náchoda, kdež byla pošta, pravidelně, z Náchoda však do Padolí, tu míli cesty ne určitě, někdy nápadně pozdě. To jak kdy poslíček přišel. Nosíval „Musejník“ a rok už Pospíšilovy „Květy“, kteréž po Novém roce, t. j. r. 1835 nastoupily nový, druhý „roční běh“ a byly trochu změněné. V čele měly teď věneček květů objímající nápis, básně pak a příloha byly latinkou tištěny; ostatek zase švabachem.

Ke „Květům“ přibral si toho roku ještě jeden časopis, také už druhý rok vycházející, Šafaříkův „Světozor“, „nejlacinější spis obrázkový k rozšíření užitečných známostí pro Čechy, Moravany a Slováky“.

Ten v Praze vydáván každou sobotu, docházel ještě později nežli „Květy“, expedované z Prahy každého čtvrtku.

„Světozor“ byl něco nového a také projev pokroku a mohutnění. Obsahovaloť každé číslo několik dřevorytů, větších, menších, obrazy měst a krajin, znamenitých staveb i zvířat.

Havlovický těšíval se na čísla, rád je prohlížel, rád je ukazoval. Když kolem fary bouřila metelice, když před okny pod holými lipami hnaly se bělostné, vířivé mraky sněhu, chutě sedal k časopisu a pokuřuje z dýmky, četl články k obrazům i jiné nebo zase přílohu „Květů“, přinášející zprávy o českém divadle, z literatury, oznámení nových knih i články poučné.

Tak nezůstával přece mimo proud a uchoval se ve spojení s prací a snahami domácích spisovatelův a vlastenců pracujících o zvelebení mateřského jazyka a písemnictví. I jiným přál toho pramene. Listy půjčoval do školy, sestře Krůčkové a sám z nich čítal matce za dlouhých, zimních večerů, kdy venku mrzlo a vítr vzdychal na sadě. V takové chvíle dojímala je Tyla Horníka „Slečna Lichnická“, rozveselovaly Rubešovy rozmarné básně, bavily zprávy o cizích zemích a městech.

Fara však nebyla Havlovickému pohodlným, teplým koutkem, do něhož by zalezl po mši, nebo po jiné kostelní funkci jako pavouk, aby užil pohodlí a příjemnosti. I v tento čas vycházel navštívit toho onoho souseda dole v městečku; někdy musil Mikula odpoledne zapřáhnout hnědku a myšku, farář v kožichu usedl do zelené korbičky, kterou si také nově pořídil, a ven fičely saně za chřestivého hlasu drkáčů na koních do některé vsi, nejčastěji do Zbečníka nebo Roketníka, táhlých dědin v úzkých údolích.

Farářovy saně zastavily tu tam ve statku, u sedláka, jako ve Zbečníku u Kopeckého, jenž jezdil do světa s plátny, v Roketníku u Tomka, bohatého zvláště velikým rozlehlým lesem, ale také u chudých chalup pařezy a roštím obložených, z nichž se dunivě ozýval rachot tkalcovských stavů.

Všude se na to ono z hospodářství přeptal, při tom poradil, upozornil, u chudých i podaroval, utěšil.

Ty jeho návštěvy se roznesly ale ještě více, když pak jednou zastavil po mši Kabriela, chudého tkalce, jenž chodil od podzima co den do kostela, a když se ho zeptal, nevadí-li mu to, Kabrielovi, když jde každý den takový kus až z dolejšího konce do kostela. „Kdyby vám to škodilo,“ řekl tkalci, „v práci vadilo, nechoďte denně na mši sv. a zůstaňte doma. To se můžete při práci pomodlit a práce sama už je jakási modlitba.“

To se rozkřiklo a zvláště Šimůnek z uličky, krejčí s věnečkem vousů pod bradou, to opakoval i leccos jiného, že má farář divné starosti, co je mu do toho, jak kdo chodí do kostela, že može ještě být rád, když se lidé kostelu nevyhnou, a bodejť když se na všecko ohlídne, i jak si kdo chodí, jako tuhle v letě, když potkal Frantu Šeuce u lesa, on Franta měl beranici na hlavě, a co že ji v letě nosí, farář si ho zastaví, co ji nosí v tom horku, to že není zdravé.

Až se s Šimůnkem o to u Čejchanů pohádali, nejostřeji sám starý granatýr Čejchan, jemuž také tentokráte pomáhal i starý pěšák od rohanského regimentu, Fidél Hanuš, rychlonohý. Ti se faráře zastávali, že má pravdu, jen kdyby to všichni dělali jak on radí a kdyby jen všichni kněží takoví byli jako on, jen ať si Šimůnek vzpomene, co je tak slyšet, jak ten onen farář je na groš, jak bere na modlení a co chtějí od funusu a nic nesleví, ani trojníku, ani chudému ne, no a slyšel-li něco takového o Havlovickém, ten že ještě sáhne do kapsy, a místo aby bral, že ještě dá.

Farář Havlovický měl v zimě několik vytrvalých čtenářů, kteří od něho vypůjčovali knihy, zvláště starý Frýdek, jenž nad místy zvláště se mu líbícími úžasem vyhvizdoval, a Kalina kostelník. Ten nejvíce divadla sháněl, když nemohl sám hrát.

Na divadlo nezapomněl, nebylo však na ten čas naděje, že by všemocný vrchní v Náchodě změnil svou přísnou vůli a povolil to, proč dřív dal tak ostrou domluvu a tresty hrozil, tenkrát když Kalina sehnal divadelní představení ve škole.