U nás

Děvečka ráno zatopivši ohlašovala, že je tam hrozná mlha. Když se panna Aninka postavila k oknu, nespatřila ani kostela, ani vysokých lip u hřbitova. Všecko zmizelo v šedobělavé potopě, jež se rozlila od nebe do země; jen před samým oknem zahlédla jako stín stromu. Ale starou hrušku v něm nepoznala. „To je samá nezdravota,“ zavzdychala odvracejíc se od okna.

„A kdo ví, co jemnostpán, že do té mlhy šel –“ prohodila děvečka na odchodu u dveří.

Hospodyně se lekla.

„Kam že šel!“

„No, viďala jsem ho prve na dvorečku, šel na zahradu, v burnusu, to jsem viďala.“

„A nekřikla’s!“

„Japak – Cák bych mohla?“

Tonička letěla ven bez vyzvání. Panna Aninka rozvzdychavši se, šourala se kvapem do farářova pokoje. Byl prázdný i druhý, a burnus nevisel na svém místě. Začala hubovat, jistě že se šel podívat na včely, jak je s ouly po té noci, že nemohl vydržet. Ale kudy tam šel! Proč ne rovnou ze síně, proč dvorečkem a na zahradu – Spletl si cestu, zbloudil snad nebo hledá něco, jako teď často, a nemůže nalézt.

Poslala děvečku k oulům. Ta se vrátila se zprávou, že tam nikdo není. Přiběhla Tonička ohlásit, že jemnostpána na zahradě nevidí, že tam je ukrutná mlha.

„A té se nadýchá, a v tom studenu a mokru!“ lekala se hospodyně. Tonička vyzvala děvečku a znovu se vydala za faru na zahradu zatopenou hustou mlhou, v níž trčely stíny stromů. Prošly zahradu od oulů celou a volaly; až na konci u vrátek, kudy se chodilo do polí, zahlédly stín člověka, a hlas se tam ozval. Farář stenavě volal. Sklouzl na mokré půdě a padnuv nemohl se sebrat. Už chvíli tam ležel. Zdvihly ho a těžko jej dovedly do stavení, kdež hospodyně trnouc, vzdychajíc, čekala s rukama sepjatýma.

„Jezus Marja!“ zaúpěla nepřemohši se, když zahlédla faráře v umazaném burnusu, jak všechen ustydlý, kašlaje, maje ruce jako rak červené, kráčel sehnutý těžkým krokem mezi Toničkou a Marjánou.

Těžko oddechuje, kašlaje začal vykládat, jako by se chtěl omluvit, a když ta mlha, a takové mokro na zahradě a nic vidět ani na krok –

„Kam jen šli, jemnostpane!“

„K včeličkám, a nemoh’ jsem je nalézt, nemoh’, ne a ne –“ Kašel mu zdusil řeč.

Hospodyně s Toničkou zavedly ho do pokoje, kde třesa se usedl na židli u kamen. Vzpomněl na kostel, že snad bude čas, ale hospodyně rozhodně mu připomenula, ať na kostel ani nemyslí, a poručila Toničce, ať rychle zvaří lipový květ. Farář musil z burnusu, svléknout se a ulehnout. Chtěl se bránit, však že to přejde, jen co se zahřeje, ale začala jím zima třásti. Hospodyně přitahujíc svrchnici, spustila zase káravě, co to jen myslil, v takovém nečase, co jen dělal!

„A když – když včeličky – myslil jsem si, po té noci, po tom větru, že se jim snad přece něco stalo – a já bloudil, jako v lese bloudil – včeličky dušičky nikde – bože, ta mlha!“ Umlkl, jak jím třesavka zaklepala a když se mu kašel opět rozbouřil.

Panna Aninka vrátila se do kuchyně tisknouc ruku k boku, jako by měla pškaní, a teskně obracejíc oči vzdychala, bože, že se celá třese, tohle že ještě scházelo, co to jemnostpán vyved’, z toho že může něco mít.

Měl. Neulevilo se mu, bylo ještě hůř.

Druhého dne časně ráno chvátal posel do Kostelce pro lékaře. Ten přijel odpoledne. Hospodyně všecka od sebe, zapomenuvši na pškaní i větřici, uvítala ho plná úzkosti a vzdychavě vypravovala, jak jemnostpán od včerejška zeslábl, že chodí na něj mdloby, že bývá bez vědomí.

„Dnes dopoledne přišel k sobě, poznal mě a mluvil, na ouly se zas ptal, ale pak mluvil jako ve fantasi a zase včeličky dušičky, a teď už zase jako by o sobě nevěděl.“

Lékař vážně vyslechl, pak vstoupil k nemocnému, od něhož se vzdálil s tváří zachmuřenou. „Silný zápal plic –“ ohlásil hospodyni, když s ní na síni osaměl. „A silný zápal a v tomhle věku –“

Panna Aninka zalomila rukama. „Ó, já to povídala! A to všechno pro včely, ó bože!“

Lékař odjel. Vzduch se kalil soumrakem, pustá pole splývala v šeru, lesy zčernaly. V boušínské faře zarděla se zamřížovaná okna v přízemí, v bytě farářově. Svíčka hořela na stolku v rohu vybílené jizby, aby světlo nepadalo přímo na postel, na níž ležel farář.

Oddychoval rychle, chrčivě. To byl jediný hlas v tiché světnici a tikání hodin. A chvílemi tlumený, třeslavý vzdech panny Aninky. Seděla u stolku u svíčky u otevřených modliteb, v šátku na hlavě; bledá tvář ostrých rysů s hustým, černým obočím klonila se do knížky. Ne však dlouho. Přes tu chvilku obracela se po loži nemocného.

Vstala také, přišourala se tiše až k němu a tajíc dech úzkostně jej pozorovala. Vracejíc se znova k modlitbám, pohlédla maně oknem ven na pustou zahradu, kdež se stromy černaly, kdež před oknem se stmívala řada oulů.

„Proklaté –“ pomyslila hněvivě, ale nedořekla. Lekla se, že takové slovo o včeličkách – – a kdyby to slyšel jemnostpán! Maně se ohlédla. Přesvědčení však nezměnila, jenže hněvivě začaté lítostivě domyslila, včeličky že jsou všeho příčinou.

Za chvíli přišel kantor Šolta. Už jednou tu byl, po obědě. Teď přišel, aby tu ostal, aby pomohl bdít a opatrovat nemocného. Vyzval hospodyni, aby si šla odpočinout. Neposlechla, zůstala, byla však ráda, že učitel přišel. Seděl na židli u postele nemocného, hospodyně u stolku u modliteb.

K ránu, venku bylo ještě husté šero, Šolta na židli usnul. Spánek jej tím spíše přemohl, poněvadž nemocný se ztišil a spal. Šolta dřímal tvrdě a dost dlouho, až jím panna Aninka zatřásla. Vyvaliv rozespalé oči, uviděl ji v ranním úsvitu i v záři lojové svíčky už dohořívající, bledou, vyjevenou, třesoucí se.

„Mně se zdá –“ vyrazila, „Jezus Marja, podívejte se!“

Bělovlasý farář chrče pohnul hlavou s jedné strany na druhou a hned se zase ztišil. Nos mu zbělal, zsinalá bledost rozlila se tváří.

Šolta vyskočil k posteli, u níž hospodyně klesla jako podťatá. Farář Ondrášek byl v posledním tažení; za chvilku vzdechl naposled.

Kantor Šolta zatlačil mu oči, pak vyvedl hořekující hospodyni. Vtom přiběhla Tonička s Marjánou. Tichou farou v ranním úsvitu rozléhal se trojí ženský pláč.

Za chvíli vykročil Šolta z fary. Šel na zahradu oznámit včelám. Panna Aninka, v pláči, sama vzpomněla a připamatovala jej, aby šel, ona že nemůže, ona že by jim to nemohla říct – Poslechl, šel, ne rozrušen, ne s věrou prostého člověka, ale ze šetrnosti k obecné víře a ještě více k vůli hospodyni a k vůli nebožtíku.

Byl šedý mráz; zahrada, ploty, spadlé listí, vše kolem v jíní, i netřesk na placatých kamenech na oulech. A vše v ranním, studeném úsvitu. V něm jasně už stál „fráter“, při spodu zavátý brunátným i žlutým listím plným jiskřivých jehliček a démantků bílé jinovatky. Šolta v tmavém, hřebíčkovém kabátě, v manšestrové černé vestě po krk zapjaté byl jako by celou noc hrál u muziky: přibledlý, přepadlý, s očima zardělýma.

Jak stanul u „frátera“ a podíval se na něj a na ostatní špalky a vzpomněl, jak nebožtík ty včely miloval, že byly jeho život a jak i v nemoci, ve smrtelných mrákotách ještě na ně myslil, neubránil se, náhle v něm měklo; maně, nevěda proč, smekl placatou, soukenou čepici, a nachýliv se k oulům, hlásil zastřeným, přichraptělým hlasem:

„Včeličky dušičky, pan farář vám umřel.“ Jak řekl „vám“, zachvěl se mu hlas. Dal na hlavu a chvilku stál. Hluboké jitřní ticho po zahradě a všude. Ouly jako zakleté. Od nich obrátil zrak po oknu farářovy jizby. Bylo otevřeno; aby duše měla volno –

Ještě toho dne odpoledne přišel posel na padolskou faru oznámit, že boušínský pan farář umřel, a kdy bude funus. Vypravoval, jak bylo s včelami, jak nebožtík pan farář v mlze bloudil, a jak na zahradě nastydl, až z toho byl zápal plic, jaký byl konec, jaký je pláč na faře, jaký zármutek ve vsi i ve Slatině, jak všichni pana faráře litují.

Farář Havlovický se upřímně zarmoutil.

„Včeličky dušičky, jeho radost i smrt,“ řekl, když panímámě v čeledníku oznamoval, co se stalo na boušínské faře.

„Ba tak, pro ně umřel.“

„Osiřely, já se musím o ně postarat.“ Pověděl, co na jaře faráři Ondráškovi slíbil.

Stará mlynářka vzkázala hned dolů Kalinom, co se stalo. Uplakaná přiběhla mladá Kalinová na faru. Posel musil znovu vypravovat a Kalinová znovu vypukla v pláč pro starého faráře, hned také vzpomínajíc na pannu Aninku, co ta, to že je pro ni rána –

Posla se vyptávala, kdy bude pohřeb, oznamujíc, že si s Antonínem hned řekli, že na funus půjdou oba, a žádala Havlovického, aby muži dovolil.

„To jsem očekával,“ řekl, „že pojedete oba. Jen se uchystejte, svezu vás oba, místa bude dost.“

Ráno šel Doubenus do dřevíčského mlýna zamluvit kočár. Pozejtří vypravili se časně, za jitřního šera.

Když po ránu dojížděli před osamělou faru, stálo tam už několik starších, novějších, žlutých, zelených okročů i nekrytých selských povozů. Kolem vesničané, mládež i staří z boušínských chalup i ze Slatiny, nejvíce ženské v bílých smutkových plachetkách a v bílých zástěrách.

Kalinová v trudném napětí vyhlížela k farnímu stavení pro ni tak památnému. Nesvítilo mile svou bělostí; zasmušilo se pod šedým nebem mraky zahaleným, mezi stromy korun už hustě prořidlých, se zbytky zbarveného listí.

Kalinová sestoupila s povozu neklidná; v teskné obavě upírala oči k domovním dveřím. Před nimi mezi malou zahradou vpravo a velkou vlevo maně se s mužem zastavila, když farář Havlovický stanuv ohlédl se nalevo do zahrady, kdež stály ouly. „Fráter“ pod placatým kamenem klidně vyvaloval ztrnulé oči k nebesům. Ticho, pusto u oulů. Havlovickému se mihl farář Ondrášek, jak tu s ním stál, jak se chudák zajikl a povzdechl: „Ale – včeličky dušičky –“ a jak v teskné starosti tiše povzdechl: „Jak s těmi bude!“

Kalinová zase viděla svěžího starouška, jak tu s ní stával a jí o včelách vykládal, horlivě, vesele, a jak čepičkou při tom třepával. Vtom se lekla. Na prahu panna Aninka jako duch v černém kabátku, v černém šátku na hlavě, přepadlá, přižloutlá, bezbarvých rtů a zapadlé, teskné oči pod hustým tmavým obočím zrovna zoufalé. Vyjekla žalostivě, rukama zalomila, jak shlédla padolské hosty.

„Jemnostpane!“ lkala, jdouc jako mátoha vstříc Havlovickému, „náš jemnostpán –“ Slova utopila se v slzách, v přichraptělém zaštkání. Vzlykajíc objala mladou Kalinovou.

Dveře do nebožtíkova pokoje byly otevřeny. Farář Ondrášek tu naposledy odpočíval; ležel v otevřené, černé rakvi na dvou židlích postavené, pod mihavým světlem voskovic v hlavách, v kněžském rouše, bělovlasý, tichého, mírného výrazu. Růženec měl v ztuhlých rukou a kolem v rakvi obrázky a poslední chudé květy podzimu, jež Tonička Šoltova ještě sehnala na zahradě i ve vsi.

Vesničané, kněží přicházeli, odcházeli, a přece uctivé ticho v tom neklidném šumu a v tlumených slovech. V to náhlý nářek. Kalinová se rozplakala usedavým pláčem, jak přistoupila k rakvi; i Kalinovi bylo až do pláče líto. Farář Havlovický stál zasmušilý nad mrtvým, jejž měl rád jako dobrého člověka, stál, až Šolta v nedělním obleku, v hřebíčkovém kabátě, s černým šátkem na krku, nad obyčej vážný, šetrně jej vyrušil, vítaje ho tlumeným hlasem a připomínaje, že velební páni jsou nahoře, v prvním patře, aby, je-li libo –

Z celého okolí tam byli, faráři většinou, v sutanách, s odznaky svých hodností a biskupských vyznamenání. Nejvíce se jich seskupilo kolem náchodského děkana a vikáře Lukavského, vážného vzezření; nejhorlivěji do něho mluvil kostelecký farář, jenž měl tolik otázek a mluvil měkkým, rozplývavým hlasem. Havlovický, kterýž ho neměl rád, hned ho ani neshlédl, jak vstoupil, poněvadž před kosteleckým stál rtyňský farář, tlustý a velký, rudého zášijku, červený ve tváři, světle žlutých vlasů a takových, skoro bílých řas. Ten nemluvil, zato více chrčel, zajížděje přes tu chvíli do hluboké kapsy své kleriky pro stříbrnou tabatěrku.

U okna stál s kaplanem Hromádkou „milion“, kostelecký myslivec vousatý, ve sváteční uniformě, s tesákem po boku, a vedle ze skupiny kněží vynikal zástupce patronátu, kontribuční švec v tmavém fraku a v černém, atlasovém nákrčníku, červený, kvetoucích tváří, se zlatými, kulatými okuláry, jenž dovedl dvěma písařům najednou diktovati, jednomu česky, druhému německy. Už pověděl podrobnosti poslední noviny, která na panství úřadnictvu byla dost vzrušující, že totiž zemřela teta paní vévodkyně, paní von der Recke, Elisa, ta básnířka. Studnický farář vzpomněl, že tu paní von der Recke již dlouho nebyla, naposledy, myslím, před pěti lety. Začali počítat.

„Před sedmi, pánové,“ rozhodl kontribuční, „to tu byla naposled a jako by to věděla. Tak se jim prý loučila –“

„Pan Tiedge tenkrát v Ratibořicích za ní nebyl,“ ptal se a sladce uhlodl kostelecký farář a dodal: „To bylo staré, vzácné přátelství.“

„A, to byla Liebschaft,“ vyrazil přímo kontribuční, „na, vědí, stará láska nerezaví, und diese Dichter – Pan Tiedge ist auch ein Dichter, und so eine Dichterliebe – na,“ pochechtával se, „pro mne by to nebylo. Ona sedmdesát, das heisst před sedmi lety, a on ještě starší. Tomu je, a co, když málo, tak osmdesát. Frau von der Recke war siebenundsiebzig.“

„To se mu lyra zas rozpláče,“ prohodil studnický farář Ludvík.

Kontribuční pohnul zamítavě dlaní.

„Na, nevím; sem už nepřijede.“

„Co paní vévodkyně, pane kontribuční,“ zeptal se chrčivě rtyňský farář.

„Psal Pankl, dass sie sehr ergriffen war, ta smrt ji moc rmoutila.“

„Její Výsost měla nebožku paní tetu tuze ráda,“ vysvětloval děkan Lukavský, „a pak, pánové, když je člověk už starší, když mu je padesát a víc, to již na smrt jinak hledí a myslí.“

„Ja, ja,“ přisvědčoval kontribuční, „a zvláště dámy, které moc užily a mohly by, das heisst chtěly by ještě – a už nic tak netěší –“ Mluvili o tom, kde vévodkyně je, a že se chystá teď do Florencie; dostali se tak na italské události. Kontribuční pošupuje zlaté okuláry vykládal o italských spiklencích, jaká to banda, co všechno strojí proti rakouské vládě, o „Mladé Italii“, o kouscích jejího náčelníka, co on, dieser Mazzini, všecko vyvádí, takový „Revoluzionär“, jak se umí přestrojovat, co se už na něj načíhali a vždycky že uklouzne, s tím že bude vláda mít, jako Francouzové s tím Abdul Kadrem, knížetem pouště v Africe, to že je co říct – Starostně potřepával ukazováčkem, a jak se pohnul, přešlápl, zavrzaly do ticha jeho boty.

Když vstoupil Havlovický, vrazil hned u dveří na přítele P. Ludvíka, kteréhož na studnické faře nic nepřibylo. Zůstal, jak býval, hubený. V šedě modrých, bystrých očích mu svitlo, když vešel padolský farář. Jen se uvítali, a hned oba srdečně vzpomněli na nebožtíka dole.

„Pamatuješ-li pak, Josefe,“ připomněl studnický farář, „jak nám o tvé inštalaci povídal: Chasníci, držte se, vás mám oba rád.“

„A včeličky, dušičky! O ty měl chudák takovou starost. Až pak ti povím. Musíš mně pomoct.“ Šel pozdravit vikáře, kontribučního, uvítat se s ostatními.

„Sladké jadýrko je tu taky,“ přišeptal mu skoro do zad farář Ludvík. Mínil kosteleckého faráře. Ten, jak se s Havlovickým pozdravil, začal hned líbezně, co slyšel, do čeho se pan bratr dal, že dal porazit tu pěknou březinu za padolskou farou, tam že nebožtík Zeidler tak rád poslouchal, když ptactvo zpívalo, to že bylo jeho (kosteleckého hlas ještě víc sládl), to že tak rád –

„Ano, ano,“ Havlovický nemluvil zcela klidně, „a teď z toho bude pole, a z celé té stráně. Také myslím dost dobré pole, a uvidí u nás, co se dá z takové pustiny udělat.“

„Ano, ano –“ přisvědčoval sladce kostelecký farář, když vikář Havlovického pochválil, ó to že je hospodář, to že budou mít lidé příklad.

Přistoupil „milion“ a hlučně Havlovického pozdraviv, hned se vyptával, no tak, co ta prachmilionská kůže, machovský Žid, Ludvík, přinesl-li už mladého vejra.

„Ne, nepřines’. Ani vidět ho nebylo.“

„Jako by do země zapad’, žádná stopa po něm, nic. Že oni ho někde na Prajsku rafli a usadili do chládku. Tam jsou na pytláky zlí. Tomu ono se v base stýská po lese a teď, v tenhle čas, když je co střílet! Ale prostydli, pane faráři, co, ráno – Tamhle jsou kapky pro zahřátí.“ Mávl rukou do rohu na stůl, kdež se leskly láhve vína i sklenky; také cestu tam ukázal, zamnuv ruce na tu milionskou zimu.

Zatím meškala Kalinová a její muž s pannou Aninkou v kuchyni, kdež dnes všecko řídila Šoltová, učitelka, s dcerou Toničkou. Také Kalinová nabídla se svou pomocí, jakož její muž zase spojil se s boušínským kostelníkem, když bylo tolik velebných pánů obsloužit. Marek, hrobař a zvoník, jenž nebožtíku faráři cídíval boty vysokých tuhých holení, přispěti nemohl, poněvadž nevěděl sám kam dřív. Šolta musil také z fary, aby kůr opatřil.

Zvony se rozhlaholily do kalného, podzimního dne; pak smutný, vážný zpěv se ozval tlumeně z fary, ze síně, od rakve, kolem níž se mihotaly plameny svíček, kdež bylo dost těsno, jak ji obklopili farští, učitelé, zpěváci a duchovenstvo s náchodským vikářem, jenž v černém pluviále stál v jeho čele.

Zpěv jasněji vyrazil, když zpěváci a kněžstvo vyšli ven, když nejvážnější z Boušína a Slatiny požehnavše rakví třikráte práh domový na rozloučenou s příbytkem, položili ji na máry a vznesli je na ramena.

Vikář, kněží a všichni se maně ohlédli, když rakev nesena kolem tichých oulů. Každý si vzpomněl a panna Aninka, jdouc s Kalinovou za rakví, pronikavě zaúpěla.

Rekviem bylo slavné. Šolta se na ně připravil celým svým uměním a dirigentskou energií, a „páni bratři“ z okolí pomohli vydatně. Všecky nástroje znamenitě obsazeny, zpěvačka, Šoltova Tonička, velmi dobrá, a basovou partii zpíval olešnický kantor, po okolí prohlášený zpěvák.

Šedivý, důstojný vikář rozplakal u otevřeného hrobu, jak nad rakví mluvil jímavým svým, slabě tremolujícím hlasem. Osadníci, zvláště ženské, plakali hlasem. „Milion“ polykal a pohnutím se strašně kabonil. Kontribučního tvář byla ze všech nejklidnější, ale stál nehnutě, že mu boty ani jednou nezavrzaly. Havlovickému se kalily oči, a rtyňský farář žlutavých vlasů a červené, široké tváře, jemuž kvadrátek byl malý a seděl jen skoro na temeni, nad červeným, masitým zášijkem, hrabal se pod rochetou v kapse, až vytáhl barevný šátek. Jím slzy utíral. Kostelecký farář přiklonil hlavu k pravému rameni a stál jako svatý Jan na mostě. Byl chladem probledlý, oči měl suché, ale nutil se, aby byl dojatý.

Vzadu, za osadníky stál slatinský mlynář z osamělého mlýna z údolí, u řeky pod Červenou Hůrou, evangelík, ke kterémuž Šolta učitel nesměl z nebožtíkovy vůle chodit. Mlynář už šedý, ale tmavého dosud obočí, na pohřeb přece přišel. Rty pod značným dost nosem měl sevřeny, víčka, dle zvyku, když myslil nebo když jej něco dojalo, přivřena.

Myslil na nebožtíka, daleko že neviděl, když mu kronika překážela – – no – ale jinak dobrého srdce člověk, ne mstivý. Kdo teď místo něho přijde. Jistě horší, ještě více nesnášenlivý. Otevřel oči a hleděl po kněžích. Nejdéle utkvívaly mu oči na těch tělnatých, zvláště na rtyňském. V duchu se uškleboval, to že jsou chudí pastýřové. A tamhle kostelecký, ten zase samou nepřejícností vysychá.

Žalm doprovázený lesními rohy a klarinety vesnických hudebníků dozníval a hrudy již duněly na rakev. Mlynář také pokročil, ale netlačil se jako ostatní, chtěje mezi posledními hodit do hrobu hrst hlíny.

Hlahol zvonu nesl se ještě lkavě ve výši nad hřbitov a dále, do pustých polí, k lesům, pod kostelík, ke stráním černě svírajícím šumící Oupu dole na dně šerého údolí mezi hvozdy, po nichž plouhavě povívaly pruhy bělavé mlhy.