U nás

První neděli postní toho roku 1827 na večer bylo v Padolí na hlavní a jediné ulici od „městečka“ či náměstí směrem ke kostelu živo i dost hlučno, ač mrzlo a všecko se sněhem probělávalo, cesta, střechy i stromy. V tom hustém šeru, do něhož padaly zardělé pruhy z osvětlených oken přízemních, vypadal ten ruch lidí, jako by o rorate bylo, jak všichni se brali vzhůru do lipové, zasněžené aleje.

Ale v ní zahýbali vpravo kolem vysokého javoru, jehož rozložitá, holá koruna ztrácela se ve tmě pod černým nebem, a trousili se kolem fary nahoru ke škole.

V nízkém tom roubeném stavení mezi zasněženými stromy zardívala se všecka okna, nejen učitelova bytu, ale i „klasy“, v tu dobu vždycky tmavé, i okno spomocníkovy sedničky vedle velké té jediné třídy.

Před školou černal se houfec zvědavých, nejvíce dětí, jež se tlačily až ku prahu síně a za něj skoro až ke stolku stojícímu u dveří do třídy. Stolek byl pokryt ubrusem, dva talíře se na něm probělávaly vedle lojové svíčky, jejíž zardělý plamen neklidně planul, sem tam šlehal, jak z venku mrazivě táhlo. A jak plamen se míhal, míhaly se stíny vybílenou síní, nejvíc protáhlý starého Frýdka, jenž ve vysoké beranici s mašličkami po straně u stolku stál, ač tam byla židle, a přešlapoval, nohou o nohu klepal a čím dál tím častěji děkoval: „Zaplať pán Bůh!“ jak na talíř drnčely měděné peníze, skoro samé krejcary, a zřídka kdy groš.

Měď crnčela, stíny přicházejících se kmitaly síní a mžikem mizely, jak se dveře otvíraly a hosté jimi zacházeli. Kdykoliv se dveře otevřely, na mžik se zjevila zardělá prostora třídy, ozval se šum hlasů, brnkání strun, jak tam nástroje ladili. A zase vše zhaslo, zmlklo, až opět talíře zacinkaly. Frýdek už si někdy pohvízdl údivem, co lidí se hrne; nestačil děkovat a také hlídat. Každou chvíli se rozkřikl na kluky, kteří se chtěli zadarmo do třídy protáhnout.

Ale vtom už zadarmo pouštěl, hocha, děvče, jak přišli s uzlíkem, že nesou šaty do divadla; i kovářova učedníka nechal, protože nesl Krůčkovi koženou zástěru, kterou Krůček potřeboval jako Prokůpek, kotláře Perlíka tovaryš. Přišli příbuzní hercův a hereček a nebylo možná jich nepustit bez vstupného. Přišel strýc, přišel hoch, kteří začali smlouvat. A Frýdek nebyl tvrdý. Venku, u oken, drobné obecenstvo řidlo. Marně našlapovali na špičky, marně krky natahovali. Kment ledových květů zarděle jiskrný zacloňoval sklo bohatou, hustou záclonou.

Nebylo vidět ani do třídy ani do spomocníkovy sedničky, v ty chvíle tak neklidné, rozčilené, jak tu dokonávali poslední přípravy k vystoupení. „Orkestr“ smyčcový, sousedský, vedle ve třídě před jevištěm, řízený učitelem, už kousek přehrál a chystal se na druhy. Směs hlasů jako šum vody dorážel až do sedničky, nyní garderoby, kdež právě Kalina hodinář, ředitel, režisér a všecko toho kusu maloval Apolence kotlářové či Kačence kostelníkově tváře načerveno, ač jí jen hořely. Namáčel vatu do dřevěné škatulky s rumělkou, roztíral ji po líci, napaloval korkovou zátku, vyfukoval z ní jiskry a černil jí pak Apolence obočí, pod nímž oči rozčilením i strachem prudčeji se leskly.

Přišla sem až na vystoupení přistrojená, ve velikém šátku, jako Anina Vackova. Ta v kabátku starém s varhánkami a v placce na hlavě, nic nedbajíc kroje berounského kraje, směleji nastavovala tvář, aby jí kalina namaloval tím připáleným korkem vrásky na čelo i k nosu.

Mladý Krůček, už nalíčený, v zástěře, zhlížel se v papírovém zrcátku, jak mu to sluší, bude-li se Františce líbit, a neslyšel, jak Vojtěch Perlík, kotlář, on Vacků, čuměným, vyděšeným hlasem vykřikl, a hrom aby do toho, že mu praskly šle –

Vedle v třídě už hráli třetí kousek; už poslal učitel hocha se štafetou do „kvadroby“ (ty terminy všecky Kalina zavedl), že mají už začít. Ale šle nebyly ještě spraveny a pak nemohli najiti Perlíkovi půlku na krk, a ještě se také líčil lichvář Kilián Šnadadra (Kalina hodinář), jenž si roztíral „strniště“ po bradě a líci, ryl si strašlivé vrásky a podmalovával do popelava oči.

Zatím vlezl mladý Krůček po stoličce na nízké jeviště postavené na školských škamnách. Ty hlavně rozhodly, že sem do třídy dali divadlo, a velká prostora. Nepotřebovali tu kozy shánět a stavět, pořídili to lacino, zadarmo, a líp se tu dalo vstupné vybírat. To uznal i učitel a dal proto svolení. Sic mu napadlo, co by říkal pan farář, a co na zámku. Ale bratr Antonín ho přemluvil, že jemnostpán neřekne nic, a v Náchodě že se o tom nedovědí, do poslední chvíle že budou mlčet.

Mlčeli a za den postavili všechno jeviště, zavěsili Kalinovy baldachýny papírové, pořídili pokoj, celý plátěný. Teď před ním dohrával orkestr jakýs menuet starý a hlučelo obecenstvo. Podlaha jeviště, několik prken, hrozně vrzala, jak se Krůček hnul, a zadní stěna bílého pokoje i kulisy se jen třásly, všechny a všechno z prostěradel upíchané, zlehka zavěšené.

Vpředu u opony stál Doubenus v slavnostovém zeleném kabátě úzkých rukávů, zardělý, a držel provazec, aby na dané znamení vytáhl „kardynu“, jak ho tomu Kalina odpoledne naučil. Stál vážně a čekal napjatě jako voják na povel k ráně, stál nehnutě, leda že někdy kopl nebo levicí vyrazil, když kluci se tuze k jevišti tlačili a nadzvedali „dekoraci“, aby pronikli tajemství, jež se jim nechtělo tak dlouho odhalit.

Krůček sehnut u „kardyny“ poodhrnul kus plátna a vyzíral skulinou do hlediště. Bylo tam vše plničko od orkestru, který zas už dohrával, až ke dveřím, hlava vedle hlavy, tetky a mladé ženy v plackách, tu tam nějaký soused, a většinou samá mládež. Seděli na prknech na židlích položených; škamna, jichž nebylo potřeba k jevišti, byla vyklizena. Františka seděla se starou učitelkou vpředu na židlích, které pro farské uchystali. Farář však nepřišel, ani jeho panímáma.

Zato se tlačil ode dveří zástupem synků a děvčat Šimůnek z uličky, krejčí. Vzadu nezůstal; výš vedle „lavic“ se protáhl, odkud dobře mohl přehlédnouti, kdo tu je, i jeviště. Tam lesklé oko pátrající skulinou mezi plachtami zmizelo; hudba dohrála posledně, vzrušeněji zašumělo v obecenstvu dost kašlajícím. Šimůnek krejčí nespouštěl s „kardyny“, která nedosahovala až na samé podium, takže bylo viděti, jak se tam mihly ženské střevíce, červené punčochy, pak i mužské boty. Podium zasténalo, vrzalo.

Stará Šimková, Kačenčina matka, klonila se k matce druhé ochotnice, k Vackové, a šeptala jí, to že ono teď je Kačence, co ďoučata pomejí strachu.

„A já snad ještě víc,“ povzdechla Vacková.

„A já! To bude smíchu, esli to zkazej‘.“

Stará učitelka opodál, také v neklidu a v napětí, rovnala si placku nad čelem a přihlazovala si vlasy, pak se náhle nahnula k nevěstě, mladé Kalinové, pošeptala jí, bože, proč si to jen Anton začal. Ale nevěsta v napětí dobře neslyšela. Velké její oči pod tmavým obočím pěkně sklenutým tkvěly dychtivě na oponě; nesoucí se povzdech vydral se jí z ňader a začervenala se, jak zvonek po druhé zacinkal, a jak prostá plachta, „kardyna“, se hnula.

Jen zvolna, nestejně, jakoby nechutě vyhrnovala se vzhůru. Na chvilku i uvázla a nechtěla dál. Dole v obecenstvu proskakoval smích, za „kulisami“ však doráželo několik hlasů, nejvíce Kalinův a jeho bratra učitele, jenž sem z „orkestru“ vylezl napovídat, doráželo na Doubena tlumeně, ale ostře, rozčileně, sakra, co dělá –

Než Doubenus s očima na šňůru obrácenýma, usmívaje se, táhl, zardělý v tváři jako rak, a táhl a nepolevil, až světnice kotláře Perlíka, všecka z plátna, osvětlená asi třemi olejovými lampami v kulisách, objevila se celá padolským půlpánům, první jeviště, co Padolí Padolím stálo, na šest set let od času mocného pána Hrona z Náchoda, svého zakladatele.

Zatím Frýdek uschovav pečlivě, co vybral, pouštěl už volně podle známosti a pak i jak stádo běželo. A přece se ještě nedostali do divadla všichni, kteří na síni bez groše a krejcaru čekali. Ale čekali dál, u samých dveří, naslouchali a chvílemi nanovo zkoušeli proniknout, než marně. Dveře sotva jen na skulinu povolily, jak byla „klasa“ všecka plničká, jako nabitá.

Sám starý Frýdek sotva se do třídy protáhl. Zahvízdl tlumeně samým úžasem a sousedovi šeptal, jindy že se musí chasa do školy metlou honit, dnes že ji ani nestačí; a pak zase, že co klasa klasou, takhle že nikdá nebyla, tak hlučná a veselá jako tohoto večera.

Měl pravdu. Jindy slýchala jen hromadné slabikování, ospanlivé nebo zpěvavé čtení, pláč a křik, švihání březové metly na ruce i jinam, někdy hluk školské pranice, nikdy však tolik veselého smíchu a chechtání. A hlučněji pak nežli přicházel, rozjařen, vyvalil se zástup ze školy, když Doubenus spustil „kardynu“ naposledy –

Farář Havlovický čekal na sestru, aby zvěděl, jak představení dopadlo. Sám nešel, protože zřídili jeviště ve škole. Sic už v sobotu se doslechl, co Kalina s Krůčkem chystají, ale dělal, jako by nevěděl. Nebylo mu vhod, že si zrovna na školu vzpomněli, ale když už všecko tak schystali, nechtěl jim dílo mařit nebo odkládat. Nezakázal, jak by byl jiný na jeho místě učinil, zvláště když neměli ze zámku povolení.

Nedočkavě čekal na výsledek představení, jež bylo pro Padolí událostí; kolikrát vstal od stolu, u něhož četl, a šel k oknu podívat se na cestu ke škole, nečerná-li se zástupem, nebo zase naslouchal, když se mu zdálo, že Františčin hlas se na síni ozval. Přišla všecka rozjařená, zardělá a nadšená, jak to bylo hezké, co se nasmáli, jak jim to šlo, Kačence Šimkově, ale líp ještě že Vackově Anině, ta že byla, no, bába k nepoznání, a jak to měla na sobě, koš a šátek a kabátek staré Klikarky a sukni starou, inu, ta že byla, a chodila (Františka ukázala) tak přihnutě, že byla celá stará hrobařka, všichni že to říkali, a pak Kalina, ten že to uměl, že dělal takového lichváře hladového, a jak koulel očima a jak ne a ne povolit tomu kotláři, a jak pak se chytil Kalina, on ten lichvář, a jak ty Berounské koláče polykal a z koše do kapes cpal a strkal, až byl celý napškaný a při tom pořád jed‘, a jak polykal, to že se nasmáli, Kalinová a stará učitelka taky, ta že pořád v tom smíchu: „I ty ostudo, ostudná.“

„A co Krůčkův?“ zeptal se farář jen jako mimochodem. Děvče však ucítilo, že bratr pohlédl na ni bádavě, pozardělo se a usmálo.

„No, taky hezky, ale ňáko moc rukama rozhazoval, a s tou Kačenkou, no ale,“ zamlouvala, „nejvíc se smáli Anině Vackově, když přišla s tou putnou, a Kalinoj, jak ty koláče do kapes cpal a polykal.“

Taková kritika se ozývalo všude, jak se rozcházeli ze školy i po staveních, když vypravovali, kdož byli se na to divadlo podívat. Herci a herečky slyšeli svou chválu hned po představení, jak se k nim známí do „kvadroby“ tlačili, a Kordův Jan, sousedský synek, zrovna naléhal na mladého Kalinu, aby mu taky dal ňákou roli, jako by již byly na rozdanou. Tak ho ta hra rozpálila.

Ne porůznu, s obavou, jako chvátali před představením do školy, nýbrž v průvodu jako vítězové vraceli se ochotníci tmavým večerem ze zasněžené školy mezi ploty sněhem bílými. A také se hned nerozešli. Všichni, i děvčata i starý Frýdek, stavili se u Kalinů. Už cestou se smáli svým malým nehodám a nesnázím, a každý rozjařen, skákaje jiným do řeči, horlivě chtěl vypovědět, jak mu bylo, když lezl na podium, když uviděl tolik hlav, tolik očí na sebe upřených.

Nejvíce se smáli Doubenovi, jak vytahoval kardynu. A on, jak za nimi kráčel jako dlouhý stín, i pak, když s nimi seděl u Kalinů, se jen usmíval, a usmíval se ještě víc a mrštně vstal, když někdo prohodil, že by se měli posilnit. Hned se nabízel, že půjde, že pivo přinese. Starý Frýdek, přepočítav výtěžek, dal z něho na tu posilu. Když Doubenus pivo přinesl ve velkém džbáně staré učitelky, herci a herečky už ukrajovali z velkého bochníku a mazali máslem. Doubenus si už cestou vzpomněl, že holé pivo jen tak, na lačný život – A teď na stole vypečený bochník s bílou kůrkou a vedle máslo jako zlato! Sliny se mu sbíhaly, ale ne dlouho; pozvali ho, že když tak znamenitě kardynu vytahoval –